Advent - slunovrat je tu. Za Helenou Heclovou v bílé něze

02.12.2023

Nádherný den. Od rána kmitám. Na běžky ani pomyšlení. Nejprve se jdu proběhnout do sněhu. Nabrat koš větviček a třísek na zápal. Běžím do skládku. Bosé nohy nořím do sněhu. Ťap, ťap... Do nové ošatky jablíčka na křen. Taky skleničky. Krmítka jsou plná. Zasypu až zítra. Ptačí divadlo – to miluji. Co nejdřív? Křen. Zatahuje. Hotovo. Snáším z půdy krabice se zdobením na věnečky. Pytlík s papírkem – mamčin. Té jsem přes třicet let zdobila s miniaturními hudebními nástroji. Denisčin. To už je dávno, co jsem pro ní vyráběla adventní věnec. Linda nikdy nechtěla a neměla. Letos poprvé. Vinu pro ní do zlatova. Mdlý oživuji červenou. Barva Vánoc. Těch českých. Jakpak ono to tehdy bylo? A bylo to vůbec? Je mi to jedno. Je mi zcela fuk, jestli se narodil, nenarodil, jestli je země kopule, koule, plochá. Tuhle vánoční pohádku si zachovám. Myslím, až ji zruší, až dají lidstvu informaci, budu si stále pouštět koledy, roráty, starou hudbu. Mně to už z hlavy asi nevymažou.

- Peťuš, pojedeme na větvičky asi až večer. Stihneme jen navézt dřevo.

IDOS. Nejzazší spoj 13.41 hod.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-02-kmitam-kren-knedliky-venecek

Petroušek někam odjíždí. Válím těsto ze včera na knedlíky. Nádherné, vláčné. Přidala jsem do něj kvásek. Kváskové těsto lehce zpracovatelné. Přitom je tvarohové. Igelitový obal se nafoukl. Po záruce. Tvaroh byl dobrý.

Sázím na páru knedlíky. Večer mi Linda říká, že srnečky chodí na jablíčka. Výkrojky! Mohla jsem jim dvě krabičky poslat. To jsem ale ťuňtěra. Petroušek je vynesl na kompost. No prosím, srnkám se budou shánět kaštany, sušit seno, nosit výkrojky z jablíček…

Dřevo už nenavezeme. Strojím se. Jedeme. Závory.

- Stihneme to?

- Je 13,31. Stihneme.

- A v kolik mi to jede?

- Ve 13,41 hod.

- Jsem myslela 13,43 hod. Aha, proto mi ujíždějí vlaky. V hlavě si vždycky čas upravím podle svého. Pak mi jen řeknou, že vlak už jel.

Smějeme se. Krásná písnička Ten vůz už jel. Klavír, saxofon, melodie, zpěv i text… A na všech rozích byla zelená.

V téhle čekárně nazvané svět,
stojím pěkných pár dní a let.
Čekám autobus co měl tu jet
a já měla jet s ním.

Má prý průhledy z růžových skel,
jeho cena snad stále stoupá,
kde jen vězí se ptám jak hloupá
i když v podstatě vím:

Ten vůz už jel a na všech rozích byla zelená.
Tys líbal spánky mé a čas náš stál i běžel zároveň,
to byl ten čas, kdy víš, co je to štěstí a co znamená
a pak je poztrácíš - štěstíčka z poutí.

S prošlou jízdenkou v kapse jdu dnes,
cestou ve tvaru písmene eS.
Hledám někoho kdo by mě svez
a já jela bych s ním.

Někde blízko snad bloudit by měl,
malý autobus s nákladem štěstí,
třeba cestu si dál ke mně klestí
i když v podstatě vím:

Ještě nabírám dech, ještě žiju si,
chci pálit stůj co stůj.
Ne nejsem asi z těch, co nic nemusí
a tak názor měj si svůj,
jen mě nelituj i když já si říkám dál:

Ten vůz už jel, je přece zázrak, že tu vůbec byl,
jen objel světadíl a snad se vrátí.
Ten vůz co šťastný byl, pro mě se vrátí.

Na nástupišti zní cizí jazyk. Slyším ruštinu. Ale jsou to Ukrajinky. Hlasité.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-02-do-hradce-na-helenu-heclovou

Krásný bílý Hradec. Telefon. Tomáš Magnusek. Mluvíme celou cestu

Hradcem. Jede po dálnici. Jede tak rychle, že se nám spojení dvakrát přerušilo. Loučíme se. Funím do Velkého náměstí do cukrárny Gabriela. Jsem tu s malým zpožděním. Helena Heclová už je připravena na natáčení. Vítáme se. Téma – paraziti, létavci, archonti, parazité, narcisti. Dozvídám se mnoho nového. Sestavuji si mozaiku. Obrázek z kamínků toho, co jsem prožila. Mozaiku, která se skládá z informací od Hany Sar Blochové – Strážkyně paměti. Tam jsem se dočetla o fragmentech duše. Pomyslela jsem si, co je to za hloupost. To nejde. Nebo jde?

Markéta von Burg https://youtube.com/live/0uu94mqdJl0?si=dW7mkRjfR2MlsFfR

Včera a dnes dopoledne jsem poslouchala Markétu von Burg. Ráda poslouchám příběhy. O lidské síle, umu, o tom, že všechno jde. Kde je vůle, tam je cesta. Markéta hovoří o parazitických bytostech, démonických parazitech… A ejhle – fragmenty duše. Zajímavé je, že děti po miléniu se na sebe umějí podívat, najít si dráčka, létavce, přisedlíka. Umějí se jich zbavit. Najdou si na sobě portály. Uzavřou je. To my staří neumíme.

Parazitické entity, parazitické energie, blátivé stíny, narcisti s Helenou Heclovou jsou kamínkem do mé mozaiky a potvrzením.

O přestávce odchází pán. Asi šedesátiletý.

- Bylo to zajímavé povídání. Já taky přednáším, vadilo mi to nahrávání.

Helena říká:

- No mě taky vadí.

Asi ironie. Co to pán plácá? Gábinka se s ním loučí. Ptá se, jestli přispěje na paní Helenu.

- Ne, to jsou peníze. Jak v tom jsou peníze, tak to smrdí.

- Pane, myslíte, že paní Heclová ze Zábřeha přijela na vodu?

Zmizel. Tohle cvičení moc nedopadlo. Zase jsme nakrmily parazity. Krmíme je i pozitivními emocemi. Člověk by měl být vyrovnán. V poslední době se dojímám. I tak jsem žrádlem. Netušila jsem. Helena hovoří, vysvětluje, ptáme se. Asi po čtyřech hodinách konec. Jsem tu naposledy. Gábinka končí. Lidi si dají kafe doma.

- Irenko, chceš odvézt domů?

Jé, milé. Ano, chci. :-) Moje známá, dávná klientka, duchovní bytost mě opravdu odvezla až domů. Náš hovor v autě obohacující. O dětech. Jedeme pomaloučku, opatrně. Sněží. Jsem doma.

Beru hrablo. Házím sníh z chodníku do zahrady. Ať mají smrky co pít. Směju se. Linda dnes odhazovala a odhazovala. Zatím nadšená. Jela na trhy k Muzeu v mezidobí, aby se vrátila a odhazovala, shrnovala, laskala se s hrablem.

- Petroušku, bylo to skvělé!

Zatápím.

- Jé, tady je plná bedna dřeva.

- Navezl jsem tři kolečka, abys měla dostatek.

Zlatého muže mám. Ta předešlá mu zanášela. Tak jí hezky děkuji. Jsem s ním třicátý pátý rok v bezpečí, ve štěstí a lásce.

Poslouchám:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-02-energie-muze-zeny

Žena a muž se vzájemně doplňují. Žena je spojena s matkou Zemí, muž s otcem Stvořitelem. Párová energie - byli jsme stvoření proto, abychom se energeticky doplňovali. Knížka Jsem žena. Žena je uvnitř jangová, jen trošku na povrchu je jinová. Muž je uvnitř jinový, trošku na povrchu jangový. Žena je vnitřně silnější. Devět měsíců musí nosit dítě. Je pečovatelkou rodu. Slované považovali za největší bohatství, dar ženu. Opečovávali ji, věnovali se jí. Byla pro ně dar. Muži by si měli uvědomit, co pro ně žena znamená. Církev to obrátila naruby. Ponížila ženu. Muž vládne ženě. Církev nastolila boj mezi mužem a ženou. Dnes se obaly porušily. Ženy začaly nosit kalhoty. Z mužů se stali pupkáči. Muž má mužskou energii jen v hlavě, ale ne v síle mužskosti. Už není rytíř. Už není to, co má být. Přece tu je proto, aby ženu chránil, aby oni pečoval. Pokazilo se to. Je třeba, aby ženy zase začaly nosit sukně. Sukně je pro každou ženu důležitá. Žena skrze první čakru čerpá energii od matky Země. Muži jsou spojeni s otcem Stvořitelem. Muži se povýšili nad boha, nedostávají zdroj od boha. Je tam neskutečná pýcha. Pýcha jim byla dána skrze církev. Muž vládne ženě. Nemůže energii od otce Stvořitele získat, pokud v něm není pokora vůči Stvořiteli. Proto odčerpává energii ženě přes první čakru. Ne, aby ji nabíjel, ale bere jí ji. Jestliže žena přestane věnovat pozornost, daruje energii muži. Pokud muž bere energii víc, než je zdrávo, žena ze vztahu odejde.

My ženy nosíme sukně. Slovanky nosívaly sarafány. Tam se tvořila energie. Ve zvonu sukně. Kdysi jsem četla, že ženy v sukních měly méně exitů na operačním sále. Už jsem zapomněla proč. Domýšlím si, že nyní nosí kalhoty, už nemají energii, táhnou ji z operovaného. Ale fakt už nevím. A v poslechu si potvrzuji svou vzpomínku. Slovanští muži také nosili košile. A taky vyráběli energii. Pokud žena nosí kalhoty, nevyrábí si pod zvonem sukně energii, táhne ji z muže nebo dětí. Jak má potom vypadat klidná rodina, když v ní jsou energetičtí úpíři, kteří se sají navzájem.

https://www.youtube.com/results?search_query=je+%C4%8Dest+b%C3%BDt+slovanem

Před asi deseti lety krásné vyprávění na You Tube Je čest být Slovanem.

Dali nám kraťasy, legíny, džíny, aby nám vzali energii. Šaty a sukně jsou přirozené. Jinak v nich funguje energie. Vynikne ženskost. Vyváženost.

Kroje na jižní Moravě – nádherné obrovité sukně v kroji. Kroje jsou ozdobeny ochrannými znaky. Šijí si je. Zdobí. Našívali si na energetické body ochranné znaky - na ramenou, na solaru… Dnešní rozervané kalhoty – energie z těla uniká.

Když vím, nemusím věřit. Když vím, jsem v klidu a míru v sobě samém. Nemyslete očima. Lidem je na oči předkládáno něco jiného, než to, co je uvnitř. Myslete srdcem. To řekl Fráňa Drtikol.

Lhaní rozbíjí tělo.

Zloba na muže poškodí ženské orgány. Zloba na ženy poškodí mužské tkáně v těle. Pokud ženy žehrají na muže, uniká vápník – osteoporoza. Vápník je bílý – běloba, čistota uniká. Čistota.

Krev interpretuje ženu i muže. Červená krev je žena. Plazma - bílé krvinky značí muže. Leukémie – převládá muž nad ženou. Žena v člověku umírá. Je třeba posilovat ženský princip. Umírají pohlaví. Pokud se někdo identifikuje jako žena – muž. Rodič si přál potomka opačného pohlaví. Myšlenkami lze opravit.

Hezké to tady dnes bylo. Moc krásné. Bílé. Čisté. Ledové. Přátelské. Láskyplné. Myšlenkově čarujme, tvořme, opravujme.

Dobrou noc!

P. S.

Krkonoše

12. října

Přestěhovali jsme se do našeho nového domu v Krkonoších. Bože, jak je zde krásně!

Už se nemohu dočkat, až majestátné horské vrcholy pokryje bílý sníh.

20. října

Krkonoše jsou tím nejkrásnějším místem na zemi. Podnikli jsme malý výlet do okolí a přitom jsme viděli několik jelenů. Jak byli nádherní. Zdá se, že jelen je jedno z nejúžasnějších zvířat na zemi.

11. listopadu

Brzy začne lovecká sezóna. Nechápu, jak někdo může zabít něco tak překrásného jako je jelen. Doufám, že už konečně začne sněžit.

10. prosince

Minulou noc krásně sněžilo. Probudil jsem se a vše bylo pod jiskřivou sněžnou pokrývkou.

Krása jako na vánočním pohledu. Proházel jsem příjezdovou cestu a uspořádali jsme rodinou koulovačku. Potom projel kolem sněžný pluh a musel jsem znovu proházet příjezdovou cestu. Prostě to tady miluji.

12. prosince

Minulou noc připadl další bílý sníh. Sněžný pluh si zopakoval žertík s příjezdovou cestou.

Nevadí, během chvilky jsem ji znovu proházel.

19. prosince

Další sníh napadl minulou noc. Kvůli zahrnuté příjezdové cestě jsem se nedostal do práce.

Jsem úplně vyčerpán prohazováním. Zkurvený sněžný pluh.

22. prosince

Včera napadlo ještě víc těch bílých sraček. Mám na rukou puchýře od lopaty.

Jsem přesvědčený, že sněžný pluh čeká někde za rohem, dokud neproházím cestu.

Hajzl jeden.

25. prosince

Veselé vánoce. Víc zasraného sněhu. Jestli jednou dostanu do ruky toho zkurvysyna, co řídí sněžný pluh, tak ho nakopu do prdele.

Nechápu, proč prostě na tu zasranou silnici nepoužijou víc soli, co by rozpustila ten sajrajt.

27. prosince

Zase napadl vagón těch bílých sraček. Už tři dny jsem nevystrčil rypák, s výjimkou prohazování příjezdové cesty pokaždé, když projel pluh. Nakonec i pluh uvázl v závěji a ten ksindl řidič si přišel vypůjčit moji lopatu.

Řekl jsem mu, ze jsem jich už šest zlámal, když jsem prohazoval zahrnutou příjezdovku, a pak jsem do něj mlátil tou sedmou, až se dal na útěk.

28. prosince

Konečně jsem se dostal z baráku. Odstranil jsem z auta to bílé svinstvo a vydal se do obchodu pro nějaké jídlo. Při zpáteční cestě mi vběhl do cesty jelen a už se to nedalo ubrzdit. Mám škodu na autě za 50 tisíc. Ty zkurvené bestie by měli postřílet. Že je ti lovci v sezóně nevymlátili všechny.

10. března

Odvezl jsem auto do servisu ve městě. Člověk by nevěřil, jak může auto za jednu zimu zrezivět od té debilní soli, co s tím ty hovada sypou tu silnici.

12. dubna

Odstěhovali jsme se zpátky do Ostravy. Teď teprve vidím, jaké je to nádherné město.

Nechápu, jak někdo může žít v takové prdeli jako jsou Krkonoše.