Advent. V bílém.

Dočkala jsem se. Advent. V bílém. Dnes budeme přebírat domeček. Začne jeho oprava, zvelebení, rekonstrukce.

- Mami, je tu zima.

Nepozoruji. Jsem zvyklá. Do osmnácti devatenácti stupňů mi to vyhovuje. V paneláku jsem potřebovala dvacet pět, dvacet šest.

- Hodila jsem ti na deky nohu.

Smějeme se. Vybrat popel, vyčistit okénko. Meditace brzy ráno. Necvičím. Spěchám. Chci na adventu v muzeu slyšet co nejvíc sborečků, sborů... V jedenáct nám naruší hezký den vrácení našeho domečku. Mělo to být včera. Syn dovezl vnučinku V. Hodinku jsme spolu poslouchaly a zpívaly koledičky. Nasávaly jsme předvánoční atmosféru. Hlídám hodinky. Před jedenáctou odjíždíme. Volá manžel. Sejdeme se v maminčině domečku. Konečně.

Zajímavé. O měsíc a jeden den si vegetili bez placení v našem majetku. Rychle vnučinku na chvilku svěřit Lindě, popadnout desky s dokumenty a... V domečku čisto, vymyto, vedro. Topí na plné pecky. Vždyť my to zaplatíme. Klidním mysl. (Mami, je tu zima.) Péťa kontroluje, co kde chybí. Vyrvána světla nad umývadly, objímky, zářivka u stropu rozbitá na cimpr campr... Nechává mě to klidnou. Ráno jsem meditovala, připravila jsem se. Dlužné peníze nepřinesli, penále nemají, doplatek za vodu nemají. Pošlou do 23. 12. Přes dva měsíce zpoždění.

- Ale my vám to zaplatíme až po vyúčtování, abychom měli záruku...

- Ne, vy nám to dlužíte! Jste neplatiči. Energie jsem za vás zaplatila a měli jste to snad přinést dnes! Předáváte dům!

Podepisujeme stav měřidel. Hledáme maminčin skleněný hezký moderní lustr. Je na půdě. Prý tam v životě nebyli. Ale půda byla do poslední chvíle zaplněná jejich verky. Nevzrušuji se. Lžou. Kdo lže, krade... Do pekla se hrabe. Upozorňuji na nevyzvednuté rekomando s výpovědí pro porušení smlouvy k použití před soudem. Zbavuji se odporných lidských hloupých prolhaných vychytralých podvodných kreaturek. Tfujtajxl! Zaplaťte a už vás nechci vidět. Ztraťte se mi z očí!

- A tu branku do zahrady, tu vám opravím, abyste věděla! 

- A kde je? 

Paní v insolvenci; její milovaný přítel ji do ní uvedl, odpovídá, že ji má manžel u sebe. Nevím, kde to je. Prý do týdne branku opraví. Budeme se těšit. 

Mažu pro V. Mám vyschlo v puse. Čaj. Vracíme se do muzea. Stíháme sbor mého synovce ze školy Na Ostrově. Držím V. na klíně. Napětí ze setkání s bezohledy opadlo. Teprve teď užívám začínající slunovratové těšení. A pohádka! Z pekla. O čertech. A vtipná. Děti hrají krásně. 

Nahoře na ochozu nějaký pěti šestiletý hošík leze na šprlení. Není nikdo, kdo by ho napomenul. Ničí, okopává secesní památku, ale co hlavně: Koleduje si, že přepadne. Vedle něj asi deseti dvanáctiletý hošík. Zadumaně a pozorně poslouchá program dole. Ten, co okopává, ho ruší. Ten starší poodešel o čtvrt oblouku jinam. Má klid na soustředění. Vždy, když se stane neštěstí a z obrazovky srdceryvně plyne, jak je ten řidič bezohledný, když vrazil do sáňkujících dětí, ptám se: A kde byli rodiče?

Tolik adventů jsem hrála se studenty, učni, dětmi divadlo já. Jé, to bylo práce. Vše narežírovat, vymyslet, poshánět rekvizity a propriety; poprosit rodiče, jestli by byli tak laskavi a děti odvezli v sobotu do muzea... Uf. Už jsem jen divák. Pěkná role. Konec. Fotím si výzdobu, nápady škol, secesní lustr, ukázky secesního Gočárova nábytku, zábradlí původně obchodního domu Wenke a Sohn. Unikátní Gočárova stavba.

Stoupáme na ochoz. Očekávám prodej knih, medoviny, čaj, drobné předměty. Nic. Tato jednoduchost, ne strohost mě nevábí. Dílnička DDM pro děti; ukázka rytí perníkových forem; dekorativní odlitky z hezkých perníkových forem z ovocného dřeva; možnost vyrobit si modrotiskovou tašku, pytlík, pytlíček. A to je vše. Chudé. Dřív lepší. Keramika, korálky, knihy, nic, nic, nic.

Vedu V. k tvůrčímu stolu.  Očekávám, že tak malé holčičce někdo pomůže. Já jsem trkvoň. Dostává hezkou mističku. Chválím ji. Vyrobili ji v DDM. Ptám se paní, odkazuje mě na vedlejší slečnu. Má zkušenosti s hlínou, vypalováním. Slečna se zeptá:

- Kolik je osmdesát bez 29?

Čeká, až ta starší to spočítá. Nedobrala se výsledku. Dělá si legraci? Ne. Bez kalkulačky v háprdepu. Neptám se na výrobu mističek. Přešla mě chuť.  Ono se už nepíše ani do dopisů jako projev úcty v oslovení velké písmeno - VY, Vás, Ti, Tebe. V týdnu jsem v obchodě seděla u zajížděcích dveří chladícího boxu. Na rameni kabelku, u nohy košík. Sáhla jsem vždy pro smetanu. Dala ji do košíku. Dveře se mezitím zatáhly. Znovu jsem je rychle otevřela, sáhla pro další smetanu. Do košíku, Zatáhly... Za mnou jsem tušila slečnu. Civěla, čekala, byla jsem u čtvrté. Pomyslila jsem si: Holka, kdybys mi ty dveře podržela, můžeš i ty rychleji vybrat zboží z chladícího boxu. Vzala jsem čtyři, vstala.

- Já nespěchám, můžete si ještě...

- Slečno, kdybyste byla vychovaná, tak mi ty dveře podržíte...

Tak ta mladá se nedobrala k výsledku.

Já ani vnučinka nevíme, co máme dělat. Vybízím. Nevíme, jak dál. Paní z pytlíku vzala vizovické těsto. Píchla ho do misky. A nic.

- V., hezky si ho utemuj, umačkej.

V. mačká, mačká malou ručinkou. Ještě, že jsme se nevybraly výrobu čerta! Paní se chytla. Pochopila. Radí:

- Teď si vyber větvičku.

Pícháme větvičky. Paní opravuje, rovná je. Poodcházím vyfotit si perníkové formy. Vyzvídám, z jakého dřeva se formy na perník vyrábějí. Kdy pán začal. co ho k tomu vedlo. Přichází V. Bolí jí bříško. No, svícínek má hotový. Hezky se jí povedl. Ale strášek, strášek z blížících se čertů...

Sestupujeme dolů, ještě fotím, strojíme se. Chválím jí výtvor. Voláme mamince. Změna. Nezůstane u nás na oběd. Raději ji předám. Nejlíp je u maminky :-) 

Měla bych šít stromeček, vinout konečně už věnce, natáhnout světýlka na stromy... Uléhám, chvilenku sleduji Těžkou vodu - miluji. Válka, fašouni, strach z nich... Usínám. Vracím si dokola film, znovu se propadám do spánku,  stejně ho nevnímám. Je čas. Vylez' Zadělávám na vánočku. Z půl kila. Napojuji. Jak míchám mouky, těsto řídne. Přisypávám ořechy... Nakonec je z toho macek jak z kila. Povedla se. Při přisypávání mouk jsem nepřidávala i alikvotní část cukru. Výborná, výjimečně ji cukruji svrchu.

Blahopřejeme Lindě k narozeninám. Je to jako by to bylo včera. Den před porodem jsem si blbec vyjednala v HK vyvolání porodu při zralosti děložního hrdla na druhý den. Všichni kolem mě už porodili, Vánoce se blížily... Dnes to vidím jako sobeckost. Jenže příroda byla moudřejší. Linda se sama druhý den začala vrtat na svět. Až osmého. Byla rychlá.

Kočky se hřejí v domě. Chodí si krást do misek. Propesco by naše Micinka nevzala do huby. A jak baští. A kuřecí ona nejí. Jen rybí smrady. Kuřátko chamtivě vybere, aby jí pražská dcerka Kitty nepředběhla. Dějí se divy.

Koukám na stromy a trhy v různých městech. Dala bych si svatoambrožský svařák. Je prý slazený medem. Svařák s příchutí perníku. Srovnávají ceny po republice. Svařák nejdražší bezkonkurenčně na Václaváku. Za šedesát. Někde za třicet. Krásné trhy ve Valašských Klobúkách. Zpívají, folklor, čerti strašili, národní jídla. Líbilo se mi. Jů, a hnusní čerti. Bála bych se jich. Odporné masky. To jsou asi ti z Rakouska. Přeslechla jsem; klientka někam za čerty z Rakouska jela...

Tak jdu na ty věnečky. Nejprve stromeček... Kitty mi pomáhá. Šátrá packou pod papírovou šablonu. Okusuje ji. Honí větvičky. Mám aspoň společnost. 

Dobrou noc!