Slunovratový! Český! Tradiční! S nečekaným obohacením nezletilými Šehrazádami v pátek třináctého

Dnes významný den. Očekávám dopis. Zvoní pošťačka. Naše. Moje. Mám ji ráda. Vždycky si spolu chvilku povídáme. Slyším v telefonu:

- Pojďte mi podepsat dopis.

- Už na vás čekám. Je to z Rajfky?

- Jj.

Doma zkoumám obsah obálky. Volám na katastrální úřad. Mají otevřeno do třinácti. Pátek třináctého mě nezastavuje. Máme splaceno. Dům je náš včetně pozemku. Vklad by měla platit banka - povídala notářka. Je mi to fuk. Chci mít vše v souladu. Banka dostala asi málo, má mít naši tisícikorunu za zrušení plomby. Co je to proti nekonečnosti Vesmíru! Šupajdím do Náchoda. Cesta volná. Žádné kamiony ku hranici.

Náchod. Krásné středověké hraniční město. Dnes obzvlášť krásné. :-) Náchodský zámeček, vŕŕŕškůů kulatého... Katastrální úřad. Obrovské vchodové dveře. Pro obry. I pro mých 180 cm hodně velké. Proč se dřív stavěly budovy s tak velkými masivními vstupními těžkými dveřmi? Paní u okýnka bere papíry, buch, buch berany berany duc. Chce tisíc korun. Kartou. Do dvaceti dnů - hotovo. Óóó, Vesmírný pane, děkuji! Zvládli jsme to. 

Zaběhnu na Kamenici. Obchodní žíla Náchoda. V zelenkavém domě tu bydlel svého času Josef Škvorecký. Papírnictví. Co všechno tu najdu! Tolik krásností, lákadel, pitominek, vánočních hezkostí. Mají tu schody dolů, mezipatro, schody nahoru. Moc se mi to líbí. Od mala miluji vše papírové - čtvrtky, obálky, propisky... Kytičkovaný šanon, vánoční obálky... Hm, prohlížím, probírám, platím. Závratná suma. Tisíc čtyři sta šedesát.

Rossmann. Hledám korekční tyčinku. V Jaři se často mění prodavačky. Nemám to ráda. Mladé, bez odbornosti. Nemáme. Když nemáte, jdu jinam. Parfumérie, drogérie... Přiklekám k regálu... nedaleko mě nade mnou rovná v koši prodavačka zboží.

- Prosím, můžete mi poradit?

Jasně, že může. Ochotně pomáhá. Vyhledává. Tyčinky mají jinou barvu, jiná čísla odstínů. Ještě spolu porovnáváme, která je nejpodobnější mé původní barvě... Při placení už stojí za pokladnou. Ženská jako rtuť.

Domů. Oběd. Měla bych péct tlapy. Až večer. Letuji větvičku pro snachu. Darovala mi jmelí. Tak i pro ni jedno darované. V pět se pojedeme podívat na vnučku a na její taneční umění. V létě jsme ji viděli v parku v tanečku s konévkami... Dětské tanečky!  Máme nesmírně šikovnou holčičku. Obě. dobře vedené. To ještě netuším, co mě čeká.

U maminky sedí zmrzlíci v profukující chodbě. Prý jídelna! Dole pečlivě zavírám dveře vstupní i skleněné. Ať zamezím ledovému vzduchu. Zbytečně. Lidé nejsou zabaleni do dek. Studený odchov. Paní Anička od nás z pevnosti zachumlaná v červené flísce. Přesto ledové ruce. Naříká, že jí je zima. 

Jdu hledat maminku. Je v koupelně s paní Janou. Beru si ji na chodbu. Zháším zářivky. Sedíme u stromečku. Pouštím z tabletu koledičky.

- Mami, paní K II má návštěvu. Mami, já mam takovou radost. Ona stále vyhlíží v chodbě děti... Víš to?

Maminka si stále se opakující výjev asi pamatuje, protože přikyvuje. Vždycky paní říkám, když se postaví:

- Ne, děti tam nejsou. Prázdná chodba. Sedněte si. Vy máte Ládíka a Milana, že?

Tvář se jí rozjasní. Přitaká.

- Víte, oni jsou dobře vychovaní. I starosta říkal, že jsem je dobře vychovala...

Scéna opakující se jak čínský mlýnek... A dnes!!! Syn Milan s manželkou jsou tu. Paní K II se radostně divoce sápe na snachu. Chce ji pohladit. Vylekala ji. 

Pečovatelky jedou dolů do automatu pro kafíčko; nastupují na krátkou přestávku. Dnes se mi nechce hrát si s lidmi. Není atmosféra. Správná nálada. Klid.

- Nechcete rozsvítit?

- Ne, ne, my jsme si zhasly. Máme tu světlo ze stromečku.

Chystám kafíčko. Přivezla jsem tvaroh z farmy se sultánkami. Maminka je zkousala... Nebrmlá. Pár vanilkových rohlíčků. Nic víc nemám upečeno. Běžím do pokoje pro mamčin stromeček. Nová paní pečovatelka ošetřuje maminčinu spolubydlící. Nechtěla a neuměla bych tuhle práci dělat. Ony ano.

- Paní K II, tak jste se dočkala. Já jsem vám to povídala, že sem synové chodí a že přijdou.

Vedeme srdečný rozhovor. Dozvídám se, že z Měníku pochází, ale je z Bydžova... Vyměňujeme si informace. Smějeme se, když mi svěřuje, jak má děti vychované a jak i pan starosta říkal... Její snacha jí dnes dá do pořádku hlavu. Hlavu - kdyby to šlo, jen vlasy. Mastí se jí. Ale sprchují se jen jednou týdně. Víc nemají nárok. Mastné vlasy, nemastné. Moje Linda v létě cestou z Phy telefonuje, že se stavila u babičky a že jí právě fénuje vlasy... Njn, když pan ředitel zkrátka o další spolupracovníky nežádá... Nevyvíjí tlak, aby dostal na tolik ležících další síly. Na noc na tři patra, nová budova má ještě jedno patro v přízemí, dvě nová křídla, stará budova... Obrovský kolos. Sliboval, lhal, LHAL, že na noc budou sloužit TŘI. Ale nestalo se. Sliby se slibují, blázni se radují. V noci se ani na chvíli pečovatelka a sestra nezastaví. Sestra plní zásobníky léků na druhý den. To jí zabere půl noci. Za tohle jsme my staří naivové zvonili. Hlavně, že všude svítí 30 let svobody. Spíš hniloby...

- Už jděte!

Maminka odhání milé lidi. Chce mě mít pro sebe. Blíží se čas odjezdu. Vezu ji do jídelny.

- A já s tebou nepojedu?

- Maminko, teď dostaneš večeři, to bys o ni přišla.

Nevyšlo mi to. Má ihned odpověď. 

- Mně bude stačit kousek chleba.

Jak smutné. Chci ji obelstít, ale nejde to.

- Maminko, zas přijdu. Vždyť víš, chodím každý den! 

Pusinkuji. Utíkám.

- Peťuš, už jsem v Jezbinách. Připrav se. Jedeme.

- Budu čekat u branky.

- Ne, musím vzít Kačence tu větev. Buď v teple. 

Vyskakuji z auta, utíkám pro chvoj a jedeme na tanečky. Parkuji na rohu ulice. 

- Prosím tě, já se s tebou bojím. Tady nemůžeš stát. 

- A kdo povídal? A támhle ti tu mohou stát?

Vcházíme do sálu. Co krásných plesů jsme tu protančili. Starobylá vojenská beseda. Sál se zrcadly. Právě nastupují malé holčičky spoře oblečené jak arabské břišní tanečnice. Tohle jsou dětské tanečky?! Malé holčičky jak tanečnice z harému kroutí pánvemi - chce se mi... Parádní vánoční česká atmosféra vzala za své.

- Petře, tohle je zkáza. Vždyť je to devastace našich dětí. A ty ženské vedoucí je to ještě učí.

Péťa nemá rád rozbroje. A já zas nemám ráda dekadenci. Mrzačení psychiky. Příprava na sex. Nebo snad na sňatky dle cizáckého práva?! Holky zahalené v šátcích, nahatá břicha. Vlní rukama. Dělají arabské pózy. Za to by dřív mravnostní dítě odebralo!!! Skandální!!!

Petroušek očima hledá v sále nadšených rodičů snachu s vnukem.

Přichází mladá bystrá maminka. Dítě na rukou. I její dcera tančí. Přišla ex post.

- Je mi na zvracení. To je hanebnost! Hrůza!

- Já to neviděla. My za to platíme tisíc korun! Napsali mi, že mám dát dceři podprsenku. Jenže my nemáme. Je malá!

Dozvukujeme si. Jenže toto má říci ta máma cvičitelkám. Nesouhlasit. 

Jdu dát snašce větev. Na klíně vnoučka. Vedle ní sedí manželova první žena. Blejskne po mně zlým pohledem na mou poznámku, že je to mrzačení psychiky našich potomků, našich holčiček! Očividně se jí to líbilo. 

Ať si trhne, nadšenkyně. Daruje dětem mandaly a pak přijímá tuhle sodomu gomoru! Nechápu. Nemám náladu se tu zdržovat. Je tu odporně. Vracím se k manželovi. Řekl:

- Pojď, jdeme pryč!

Nepočkali jsme na vystoupení vnučinky. Doufám, že tančila s konývkami, kytičkami. Ale za rok tam už nejdeme. Celý sál nadšených rodičů točících si tu zkázu mravů. Úpadek, debilita.

Petroušek jede na stadion. Jsem tak vycucnutá, že žádné tlapy. Zatápím, pouštím koledy; padám na gauč. Spím. Za dvě hodinky jsem nabitá, zkonsolidovaná, oklepaná z nevšedního zážitku. Právě se vrátil Peroušek. 

- Peťuš, odpočala jsem si.

- A za rok nikam. Už v létě tam u knihovny jsme měli tu čest. Že já blbec se vždycky nechám do něčeho natlačit. Já tohle vidět nepotřebuju. 

Ještě jedna tečička. Zprávy:

Česká armáda nakoupí nové bitevní vrtulníky za 15 mld. Dosud máme sovětské bojové stroje z 80. let minulého století. Tomu se říká kvalita!!! Uvidíme, jak dlouhou životnost budou mít ty americké šroty. Určitě si pomůžeme, když nás nové vrtulníky dostanou do nového století. Páne jo, to se budeme mít. Jen mi nejde na rozum, k čemu nám to bude. Výsadky? Humanitární pomoc? Bitevní stroje k čemu?? Vzdušné souboje na ničení pozemních cílů? Nechápu, nerozumím, nepřijímám vraždění. NE. Vyhazování peněz do zločinecké organizace. Ať se supi poperou. Italové napadli soutěž. Budeme se těšit... 

Á, už je tady Linda se svou černou saperkou Kitty. Telefonuje, abychom otevřeli bránu. Na dvoře se Kitty pozdravila s mámou. Micicinda  je nadšená - škodná v revíru. Daly si pusinku, Micka  hned přidala preventivní výchovnou facku kočičí tlapkou. Taky aby bylo vidět, kdo je tu dominantní a kdo na návštěvě. 

- Kitty, ahoj! Tak jsi zase u nás! 

Vydává neslyšitelný bojový varovný zvuk. Linda mi ji podává. Bojím se jí. 

- Lindo, ona mě sežere. 

Odkláním hlavu. Kitty se snaží uniknout. Linda si svého miláčka bere zpátky do náručí. Kitty jí jednu flákne přes tvář. Stres.

- Neškrábla tě? 

- Ne, jen mi dala facku. 

Holčička kočičí vyjukaná. Dnes to vzali přes půl republiky. Stavily se u lidí, kteří mají taky kočku. Chjo, Kitty, jsi silná. Několikrát do roka ji převezou z jí známého pražského výběhu do svého rodného místa... Hádejte, v kterém se jí líbí víc?    

Krásný den! Adventní. Český. S náchodským zámečkem... 

Dobrou noc!