Aktivní neděle pod sluníčkem

Krásná nedělenka. Slunečná. Kdo dnes lyžoval, hezky se rozloučil se sezónou. Kočky mě nechaly spát.

Šla jsem si za svítání pro mobil. Chtěla jsem si něco zkouknout.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-16-svita

Jenže jak ulehnu, vturánu spím. Ještě než něco vyhledám. Nemám šanci si poslechnout ani první větu. Mě by mohli ukazovat… Nechápu, jak někdo nemůže usnout. Lehnu, spím. Dokonce jsem si usnula ve čtvrtek v autě. Ne za jízdy. Na parkovišti. Mobil – zaručeně zabírá. Něco hledáš a ani nevíš, že spíš.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-16-peeling-maska-pece-vnejsiraj

Dám si peeling, masku, relax. Nanáším růžovou špachtličkou bentonitový jíl. Táhne nečistotu z třetí vrstvy pokožky. Za mnou zatím hospodaří na podložce u vany Žofie.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-16-zofie

To je divadlo. Drásá packami všechno. Podložku točí jak eskamotér. Miluje mou přítomnost. Když se večer sprchuji, občas mi skočí do vany. Nevím, co by dělala, kdyby na dně stála voda.

Hotovo. Na obličeji mám namalovánu Ireninu tvář.

Z papírku si odškrtávám NÁKUP. Jedu. Počítám s tím, že si vyběhnu nahoru nad město. Beru si svůj nový růžový batůžek. Růžovou bundu. Snad nepohoršuji. Za nás babky nosily černé hadry. Chystaly se už do rakve. Já zatím tenhle výcvik odkládám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-16-na-prochazku

Z cesty volám Petrouškovi. V poledne nevolal.

- Kde jsi trajdala? Nebralas´  to.

- Já jsem si říkala, že máš asi hodně práce. Asi jsem byla na půdě. Tak jsem tě asi neslyšela. Uklidila jsem ti přilbu, přezkáče. Petroušku, prosím tě, klušu nahoru k prachárnám. Co nejrychleji to jde. Oběd mám připravený. Abys nehladověl, máš tam předkrm. Ale není to bageta se salámovou pomazánkou jako včera v Tropicalu. Je tam tvaroh s rozinkami. Nebo si můžeš dát na talířek sám. Budu se snažit do dvou přiklusat. Nejpozději do půl třetí.

- Počkám na tebe. Jestli nebude oběd, seš mrtvá.

Tyhle jeho řeči miluji. Řehtám se i teď. Retrospekce je vynikající. Směješ se jednou při hovoru. Podruhé, když se vracíš dnem.

Okolo rybníčku, podél potůčku vzhůru na kopec. Pod ním jsem jak lidský červ. Vybíhám. Funím. Dám to až k dálnici? Dám. Za každou cenu. Překrásný pohled na Krkonoše. Vidím až na sjezdovky na Černé hoře. Tam se ještě lyžuje. Ještě nekončí. I teď v noci mrzne. Ještě není úplný konec. Jen někde. Pamatuji, jak se lyžovalo až do dubna. Pořád je šance jet do Pece nebo na Černou horu.

Poloběžím k dálnici. Dnes vyšli pejskaři. Krásný den je vytáhl. Ačkoli – co to plácám. Pejskaři chodí každý den. A sluníčko vytáhlo mě. 😍           

Dívám se k Černožicím. Místu narození maminky. V dálce tuším Habřinu. Na kopci stojí její bývalá škola. Krajina maminčina dětství. Tady běhala malá chytrá šikovná holčička. Netušila, co ji v životě čeká. Vynikající žákyně. Prošla životem se všemi útrapami. Vychovala nás bez tatínka. Proč pořád myslím jen na ni? Iva to má asi jiné. Celý život vzpomínala na svého tatínka. Zažila ho prvních dvanáct let. Já jen tři roky. 

Na obzoru vidím jasně Chloumek. Prašivku jen předpokládám. Kdo ví, kdybych vezla maminku po dálnici pod sebou, jestli by poznala ty dva kopce. Tady všude byla pole. Když začali hrnout hlínu na budoucí dálnici, ještě jsme maličko pozorovaly z oken DD. Vysvětlovala jsem jí. Ale možná ani netušila, co říkám. Že pod jejími kopci z dětství kutají, vrtají, brázdí nákladními vozy. Kaplička z cesty k nim do Neznášova se uchovala. Ale už nestojí u těch dvou lip, kde se mamka s babičkou vždycky pomodlily. Mamka by určitě vydechla:

- Jé, podívej, Chloumek. A Prašivka!

Konec snění. Zpátečka. Pořád nahlížím do Krkonoš. V dálce na druhé straně obzoru Orlické hory. Taky součást mého kraje. Předbíhám pejskaře, kterého jsem potkala cestou sem. Spouštím se z kopce. Zas kufruji. Tentokrát jdu sadem. Krásné to tu mají. Pahýl ovocného stromu. Židle pod jabloní. Obíhám pidirybníček z druhé strany, než kudy jsem šla prve.

Dnes si cestu zkracuji U Kauflandu na mě čeká Kuga. Veze mě domů. 

Couvám pod stání. Vyndávám koupené petrklíče, narcisy, macešky. Chystám si sportovní výživu. Petrouškovi oběd. Já až za hodinku.

Uklízíme lyže, hůlky, to, co ještě kde zbylo ze zimy. Rovnám si to nahoře. Prohlížím. Jedna má hůlka měla zas prasklý talíř. Petroušek mi dal jiný z těch, které mi darovali v Activesportu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-16-s-zofkou-a-kytkami

Ve skleněných vázách likviduji přerostlé narcisky. Sázím nové. Žofie mě pozoruje. Stmívá se. Vytřít. Petroušek vynáší popel. Teprve blýskám okýnko u kamen. Zatápím. V domě příjemně. Pořád se venku drží Morana.

Zítra vstávám brzy. Tak šup, šup. Končíme. Pod psaním sleduji Gumy. Ješiši – řehtám se. Taková malá kravina.

https://tv.nova.cz/porad/gumy/video-epizoda/309002-1-dil-pohreb

Tak mi to trošinku připomíná zblblé lidstvo:

- Spi sladce, Žanetko!

- In nomine patris, et filii, et spiritus sancti, amen!

- Co řikal?

- Nevím. Neumím anglicky.

Při pohřbívání želvy Žanetky čeká před autoservisem zákazník na přezutí kol. Konečně je smuteční obřad u konce. Krabice vložena do země. Jdou do servisu.

- Jsou tři!

- No a? Vy jste si objednal tři.

- Moment, kolik má auto kol?

Řehtám se dalším replikám. Bože, to je býkárna!

Vkládám fotky do naší společné tg skupinky Linda, Lucka, maminka.

Lucka píše:

- Prachovky si pamatuju. 

Posílám zprávu. Prachovky a prachárny. Řehotám se. Odpovídá:

- Ano prachárny jsem myslela. Jestli nebudu mít oběd, tak ses mrtvá. To znám. A tys myslela urcite iglú hele indián jako Eskymák. Vsak to jsou stejní joudové, že Irenko 

Jj. Myslím Lenka mi psala, že jsem na videjku myslela ne týpí, ale iglú. Smích léčí. Smích ozdravuje. A pohyb. Chůze. A strava. A hodní lidé. A láska. A klid, hojnost, pohoda. Důvěra v život.

To mám.

Dobrou noc!