Ale jo, radostný

Jupíí! Nový den. Zas to fouká. Proud jde. Vybrat popel. SMS - paní se omlouvá. Fukeř. Stromy na cestě. Přeobjednávám až na konec února. To je fajn. Jako když mi ve škole odpadla hodina.

Telefony, reklama. Přepírám ručně mikinu. Vytírám. Využívám čas. Dopoledne švihnutím proutku zmizelo. Stavuje se tu pán pro tombolu. Moc děkuje. Ráda pomohu. Je to moje reklama. Peču chleba. Svítí mi do toho sluníčko. Myslím na maminku. Na půl druhou paní - bez omluvy nepřijela. Nevolám. Rychle svážím vodu do termosky. Kdyby vypli proud. Šup, jedu. Fučí jak včera. To není orkán. To je vichr.

- Maminka je dole u harmonikáře!

- Máte tu harmonikáře? Toho miluji. 

Sbíhám dolů. V DD mají štěstíčko v podobě maličkatého páníčka. Veselý vtipný chlapík. Rozdává se. Krásný mužíček. Loni operace srdce. Na břiše harmoniku. Pomalu větší, než on. Asi se pěkně nadře.

- Na Pankráci, na malým vršíčku stojí pěkné stromořadí.

To už asi na Pankráci z dob Hašlerových vykáceli. Lidé v jídelně zpívají. Pohoda. Paní Janinka z přízemí mi ukazuje na místo, kde sedí maminka. Zpívá. Přisedám. Dnes se nekoupeme ve sluníčku. Dnes v hudbě. Muzikant sype jednu za druhou. Tolik písniček, které jsme se učili; a vyvanuly z paměti. Půjčuji si v kuchyni hrneček. Kuchařka - hezká, sympatická. Půjčuje mi svůj. Červený. Prý aby se mamince líbil. Maminka remcá:

- Takový malý?

- Mami, vždyť je větší než obvykle. A je krásný červený!

Malá přestávka. Harmonikář si jde zakouřit. Tichoučko v jídelně. Lidé pozorují. Nemluví. Přisedá k nám sestřička a sociální. Prosí, jestli by mamka mohla podepsat, že nesouhlasí s novým super zázračným lékem.

- Jste seriozní, že jste přišly, když jsem tu.

Vysvětluju zas, že nechci další chemii. Připadám si jak vyvrhel. Potížista. Nejsem šedá myš. Nejsem zlá. Ta, co lže, si myslí, že nejsem hodná. Neexistuje pro mě. Ale obě dámy jsou milé, příjemné, jakoby chápající. Není to pro mě jednoduché. Vůbec ne. Beru do rukou maminčiny nálady. To se mi vůbec nechce. Jsem alibista. Na světě máme tři úkoly: Radovat se. Milovat bezpodmínečně. Umět se rozhodovat. Do nedávna jsem si myslela, že nejtěžší je umět se rozhodovat. Těžší je milovat bezpodmínečně. Ale dnes cítím tíži z rozhodnutí. 

- Víte, ten lék je velmi kvalitní. Maminka, většinou když odejdete, je smutná; chce domů. Ten lék jí zlepší náladu.

- Jo, jako hladinka alkoholu. Včera jsem četla o tom buronilu, nebo jak se to jmenuje. Pro alkoholiky... Pro ní na noční strachy. To je dost velká rozteč. Ale já mám jiný nápad - chytit ji za ruku a říci, že jsem tu teď byla a zas přijdu. Že za ní chodíme den co den.

- Jenže my máme omezený počet zaměstnanců.

- To je mi jasné. To je právě to, o čem stále mluvím. Proč chemii, když stačí kontakt. Jenže - vás je tu málo. To nevyřešíme. Ředitel je přesvědčený, co tu má lidí. Kvalitních lidí. Jsme tu spokojená. Mám tu všechny lidi ráda. Až na jednoho.

- Co byste nám poradila?

- Nemohu radit. Přemýšlím, jak bych to organizovala já. Čtyři na patře. Každá osm lidí večer k umytí mezi večeří a devatenáctou hodinou. Hrozně krátká doba. Ale asi bych to řešila tak, že bych tři nechala pečovat a jednu vyčlenila na kontakt, na zábavu, pro útěchu.

Harmonikář přidává. Mohl by hrát do nekonečna. Žádá o rozepnutí popruhu. Končí. 

- Tak se nezlobte, že jsme vás připravily o druhou část.

Vyvážejí lehátka do pater. Maminka potřebuje na záchod. Vezu ji obsloužit. Zůstáváme s maminkou ve velké jídelně samy. Nejsem v komfortu. Ukazuji mamince nahrávku muzikanta.

- To je ten harmonikář. 

 Její fotečku.

- Mami, kdo to je?

- To je maminka.

- A kdo jsem já?

Očividně si nás s Ivou plete. Je naštvaná, když neumí odpovědět.

- Taky maminka. Zas někoho jiného.

- Koho?

- Prosím tě, to chceš, abych ti tady všechny vyjmenovala?

Mami, nemůžeš se hned takhle ohrazovat. Buď hodná. Kolem tebe jsou stejní nebožáci, kteří nemohou už o sebe pečovat. Chtěli by být doma. Máš noženku zlomenou. Nic si nepamatuješ. Potřebuješ péči od rána do večera. Sedí vedle tebe stejní lidé. Mamko, buď na ně hodná, přívětivá.

- Já nejsem? Myslela jsem, že jsem hodná.

- Mamko, pro mě jsi hodná. Mám tě moc ráda. Ale chtějí ti narvat do mozku chemii. Protože jsi třeba smutná, tak se oženeš, ať tě nechají. Mami, já tě chápu. Mamko, ráda bych tě viděla v domečku. Hospodařit jak lištičku. Tys byla soběstačná. Skočilas do auta. Dojela sis, kams chtěla. Přepralas. Prádlo pověsila ven na šňůru. Kočku jsi obstarala. Zahrádku. Mamko, měla jsme tě v domečku v bezpečí. Už to nejde.

V DD se objevila zrcadla. 

Po chodbách - velmi příjemné. 

Lidi se mohou na sebe podívat. To se mi líbí

Vysvětluji horem dolem.. Odvážím ji nahoru. Stavuji se u sestřiček. Vrchní mi domlouvá:

- Mojí tchýni ten lék dělá výborně. Právě jsme ho mamince půjčili, jestli by jí vyhovoval.

(Ale  bez mého vědomí. Zvůle bílého pláště. Oni to dobře vědí!! Kdybych sem nechodila denně! A kdybych se neptala, že je mamka změněná! A kdyby mi nelhali, že medikaci neměnili!!!)

- No, tak to necháme otevřené.

- To by bylo dobře, kdybyste se dohodla s paní doktorkou.

- Asi ne.

- Hlavně, abyste si ji nerozzlobila.

- Chcete říci, hlavně aby ona nerozzlobila mě? Co to je?!!

V naší společnosti je bílý plášť náhradou za pána Boha. Tak takhle ne. Z toho už jsme vyrostla. Lidi je poslouchají jak bécani. Felčary obvodní, razítkovače z pošty - buch, buch, buch na recept... Ne, ne, ne. Vlastně dnes už ani buch, buch, buch. Dnes vyjede nic neříkající papír bez dřívější důležitosti. Dřív recept měl náležitosti. Klikyháky doktora. Razítko... Dnes? Cár papíru. Je málo lékařů, kterým jde o zdraví člověka. Těch, kteří vypoklonkují dealera z ordinace. Lékařům vůbec nejde o člověka. VŮBEC. To by po studiu zdarma zůstávali v republice. Jo, doktor Pirk - vyměňuje srdce, pumpy. Náročné, několikahodinové operace s lupou na očích k nezaplacení. Ano, doktoři na emergency. To je asi pohotovost. Tak ty taky ne. To jsem zažila s maminkou. Když jí felčar dával léky na tlak. Tak se jí snížil, že jí bylo slabo. Naložila jsem ji cestou ze školy do auta a fr na pohotovost. Nechali nás čekat!!! Mamka umdlévala. To jsem vřeštěla. Ne, uznávám zubaře, kteří něco umějí, pomohou od bolesti. Uznávám odborníky, kteří mi zachránili život. Nerouhám se. Úpadek. 

Stavuji se v obchodě. Ne, Kaufland ne. Hokyně mě v prosinci odradily. Ne. Nedám jim moje peníze. Je to moje energie. Lidl. Růžové tepláky - poslední. M. Ty mi budou malé. Sýr. Šunku 96%. Růžová. S jedovatými rychlosolemi. Domů. Zapomněla jsem na paní na šestnáctou. Krásná. Štíhlá. Podobná na Terezu Kostkovou. Volá.

- Já jedu teprve z práce. Já to dnes nedám. Vezu děti...

V hlavě si rovnám... Měla tu být na šestnáctou. Ve čtvrtek se tu otočila pro protein. Vždy máme její termín operativně otevřený.  Ještě že to nestihla. O hodinu jsem si termín spletla. Na sedmnáctou jsem ze zítřka vzala jinou paní. Hledáme termín s Terezou Kostkovou. Ve středu ji vmáčknu. Zapsáno. Vybrala zboží dopředu. Bude na ní jen třicet minut. Připraveno. 

Zvonek.

- Kdopak to je?

Jejka. Už mi to je jasné. Stejně bych v šestnáct zrovna trávila čas v Lidlu... A na sedmnáctou moje milovaná H. Měla přijít zítra.

- Ty mi asi vynadáš.

Měřím. O dvě kila těžší. Už chci začít. Jenže dvě kila svalovinky nahoře. Přes dvě procentíčka tuku dole. Omládla za tři týdny o čtyři roky... Kondice z 5 - standard, na 6 - štíhlý standard.

Vyhodnocujeme, porovnáváme. Chválím. I kosti o deset deka těžší. Metabolická voda se zdvihla. Nádherné výsledky. Hledáme, od kdy chodí. V říjnu 2013 přišla poprvé. 

- To už bych měla deset kilo nahoře. Možná víc.

Mluvíme o jejím tatínkovi. To je ten, který loni odešel v den narozenin mé maminky. Neznala jsem ho. Ale vidím ho v náchodské nemocnici na vozíku. Už nemohl stát. Zánět v těle. Ledviny. Vidím H., jak mu říká:

- Tati, tady tě dají do pořádku.

Bulím.

- Irenko, víš, říkám si, že jsem mu dala na rozloučenou jen pusu.

- Jako že zas zítra!

- No. Měla jsem ho hodně obejmout. Rozloučit se.

I teď bulím... Kdy já obejmu naposledy. Jak to přežiju?

Petroušek dovezl mléko. Večer. Kamna sálají. Je mu líp. 

Sdílím vzpomínky. Loni jsem se spřátelila s Iris Irenidae. Překrásná, inteligentní, vtipná filosofka. Má moudré postřehy. Sama je moudrá. Ráda čtu její životní glosy.

Irena Hrobská
11. února 2019 v 9:10 ·

Iris Irenidae
10. února 2019 v 18:38
"Dobrý večer" říkám dnes sousedovi v devět ráno.
Manža na mě shovívavě mrkne a já se směju.
Vůbec nevím, proč jsem to řekla!! 🤔

Je to pořád dokola. Manželovi klidně místo přání dobré chuti popřeju "Všechno nejlepší".😀
Naštěstí už mé přeťuky chápe a bez hnutí brvy odpoví "Šťastné a veselé".

Já se prostě nějak na ty rutiny nesoustředím 🙄

Dnes to manža krásně pojmenoval, prý jsem

GENERÁTOR NÁHODNÝCH SLOV! 👍🤣

Konec nemohu Peťulkovi dočíst. Zajíkám se smíchy.

- Můžeš si s ní podat ruce.

Prožila jsme hezký den. Vy taky? 

Dobrou noc!