Ančičky slaví. Kitty se raduje
Ráno. Vstávat. Co dnes máš v plánu? Umýt okna. Aspoň některá. Pak frčet za Kitty. Kočička je tam týden sama. Jakpak mě dnes přivítá? Každý den je to lepší a lepší.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-26-kontrolorka-jestli-dobre-myju-okna
Myju okna v kuchyňském výklenku. Podělaná od much. Zaprášená. Od velikonočního saharského prachu. :-)
https://www.youtube.com/live/84Tp6a7J1M4
Poslouchám dr. Hanu Lipovskou. Mladá křehká vzdělaná inteligentní dáma. Skvělé ekonomické rozbory. Slečna Žofie přiběhla. Hlasitě na mě mluví. Bohužel – neumím ještě kočičí řeč. Nabízím jí hromádku masíčka. Maličko si dá říci.
- Co to tady děláš? Proč jsou květináče na zemi?
Kontroluje mě. Včera na houpačce večer na zadních kontrolovala, co se děje u sousedů za hradbou tújí. Kropili trávník. Žofie naslouchala. Houpala se vstoje opřená o opěradlo. Dnes vyskočila na schůdky. Zas na zadní. Hotový kocour Mikeš. Někdy mi kočky připadají jako lidé. Zvědavky. Slídilky. Ukecanky.
Plním si malou termosku z Temu. Vkládám do ní horké lečo s bramborem. Schválně, jak dlouho udrží jídlo teplé. Mohla bych si u Lindy ohřát. Mám tam na plotně kastrůlek. Vyzkouším.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-26-snezka-hora-hor
Jedu. Zpívám si. Lékořici. A Radio Gaga. První písnička – to byly šedesátky. Byla jsem tak na v páté šesté třídě. Druhá? Tak to jsem se zrovna učila ke státnicím. Mozek nádherně vyhazuje situace, vzpomínky.
Už budu odbočovat. Zastavuji. Běžím ke státní cestě. Kde je ta Sněžka, která se mi vždycky na vteřinku mihne?
Ó! Hora hor! Fotím. Umělkyně z Ateliéru Holubí dům mi na FB píše, že hora je vidět i od nich. A že každou návštěvu vede na místo, odkud je Sněženka vidět. Krásná, tajemná, okouzlující… Copak asi skrývá? Provrtaná. Opracovaná. Pyramida? A kdo ji tak hezky okutal?
Běžím k autu. Vzhůru do divočiny. Jsou tam asi jedno nebo dvě místa, kde nejde internet. Brrr. Temno.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-26-dnes-si-me-hlidala-lisala-se-pak-me-zase-svihla
Obracím na můstku auto. Tak, Ireno, Petroušek říkal na jedničku. Tak na jedničku. Fakt. Bez chcípnutí. Bez ran od kamenů do podvozku. Odemykám. Volám:
- Kitty! Kitty!
Mám asi tak třikrát spláchnout. Aby čistička pracovala. Tak šup, na záchod. Už se mi Kitty vine okolo nohou. Dokonce na mě mluví. Asi mi něco žaluje.
- Jsem tady sama. Čekala jsem, kdy se objevíš. A jestli vůbec přijdeš.
Otírá se mi o nohy. Nechává se hladit. Možná, že by se dala i pochovat. Ale nebudu riskovat úraz. Nevyzpytatelná. Mluvím k ní. Chlácholím ji. Jdu otevřít dveře na terasu. Mistička prázdná. Sypu masíčko. Vzala jsem natlučený kuřecí krk. Ten jí chutná. Chřupká jemné kostičky, které po rozbití ještě zbyly. A falešnou svíčkovou. Jde na terasu. Dívá se na mě. Jestli smí. Abych jí neutekla. Takhle vyběhne asi třikrát, pětkrát. Vždycky nakoukne dolů z kopce. Hned zas šupky dupky do domu.
- Kitty, neboj. Budu tu s tebou.
Lákám ji na druhou stranu domu. Jdu si na lavičce pod lipou sníst svoje lečo. Termosečka udržela teplotu. Kočička čeká doma. Pro jistotu. Ach, včera jsme jí ujeli. Ale vrátili se. Jak byla šťastná. I já!!
Volá Linda. Pozoruje mě na kamerách. Mávám. Kelímek s tvarohem přede dveřmi kocour do poloviny vyjedl.
- Jakou misku mu mám dát?
- Já dávám takovou tu zelenou. Asi z hospody.
Teď mě napadá, že my jsme měli doma tutéž v bílé barvě. Válečná. Tahle bude od Morávků.
Čistím kočkolit. Kočina pořád okolo mě. Vyskočila si u Lindy na parapet. Zalévám. Podávám jí větvičku šáchoru. Snaží se ho ukousnout. Když se jí to nepodařilo, už ji mám. Obdržela jsem ťafku. Ani nevím, za co. Že je nešikovná a neuměla si ukousnout? Nebo že si nevyběhla ven na trávu? Odcházím kropit. Do sluchátek necenzurované noviny od Simony z Mallorky.
https://www.svobodny-vysilac.cz/2024-06-23-necenzurovane-net-cxvii/
Doposlouchala jsem ji už včera. Čte monotónně… Nedobře se poslouchá. Dnes si vracím ještě závěr. To mě zajímá. Na konci jsem se dozvěděla, že bible píše, že jméno Judovo bude prokleté. Bůh praví, že Judu budou odevšad s proklínáním vyhánět. Historie nás učí, že se toto proroctví podivuhodně vyplnilo. Ve 12 století začalo v různých zemích odevšad hromadné vyhánění Židů. A koncem 15.století byli vypovězeni téměř ze všech západních zemí. V květnu 1492 dostalo kolem 160 tisíc španělských Židů lhůtu do 10. srpna k neodvolatelnému opuštění země. Mnozí z nich se usadili ve východní Evropě, kde na území dnešního ruského státu žila více než polovina všech Židů celého světa. Šlo prý většinou o potomky pohanských národů, konkrétně Chazarů. Když se rozptýlení Židé začali usazovat v Rusku, tamní úřady se k nim dlouhou dobu stavěly vysloveně nepřátelsky. Korunovací cara Alexandra II. začaly Židům v Rusku konečně lepší časy a relativně klidná epocha. Židé se poprvé začínají objevovat v medicíně, architektuře, právnictví, průmyslu. Tolerantní car jim dokonce svěřil hospodářskou obnovu říše a vytvoření ruské státní banky. Klidné časy pro Židy pak netrvaly dlouho. Po zavraždění cara Alexandra II. 13.3.1881, které jim právem bylo kladeno za vinu, začala vlna protižidovských vystoupení. Malá skupinka židovských idealistů na to reagovala útěkem do Palestiny. Vyhledat tam útočiště pro své pronásledované východoevropské soukmenovce a souvěrce. Zakoupili malý kus půdy poblíž Jaffy k pěstování obilí a ostatních plodin. Později za nimi přišli další Židé z Ruska a Rumunska. V roce 1883 bylo v Palestině už 200 židovských rodin rozčleněných do šesti kolonií. Tam se zrodil tzv. sionismus. Zpočátku nepatrné hnutí zaujímá v dějinách židovstva velmi významné místo. Sionismus je definován jako snahu Židů získat znovu Palestinu za domov Židů. Dále jako mezinárodní židovskou organizaci, která tyto snahy realizuje. Vznik sionismu spadá do věku 17.-18. století. Tam se děly všechny důležité věci, které dnes krystalizují. I současná válka navazuje na události před tím.
Google:
Sionismus (hebrejsky: ציונות, Cijonut) je ideový směr, který vznikl v druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do země izraelské (Erec Jisra'el) a vybudování a udržení židovského státu, národního státu Židů.
Z celého pořadu jsem si několikrát vrátila posledních pár minut… Nejsem si jistá, že je bible stará. Konspiruji, že si ji sepsali dejme tomu před dvěma sty až dvěma sty padesáti lety - pro nás jako scénář věcí budoucích včetně apokalypsy sv. Jana a takových těch věcí, které se staly loni v říjnu.
Vyvolený Hitler. Prý iluminát 33. stupně. To nevím. Hodně jsem o něm slyšela od Jardy Chvátala. Byli posedlí mystikou. Jejich výprava do Tibetu. 1933 nastoupil Hitler – snaha o co možná nejrychlejší násilné vystěhování Židů z říšského území a omezení jejich vlivu na německou politiku, hospodářství a kulturu.
https://www.youtube.com/live/l3ac6LrwyqA
Včera jsem na Nositelích světla shodou náhod poslouchala – kdo je kdo. I o Hitlerovi byla řeč. Kdo koho zplodil, z jakého významného rodu je, jak se mění účelově jména mocných, jak se vedou na nejlepší studia. Pak se stanou významným politikem. Nikdo neví, kdo jeho otec byl. Mění si jména. Dva prezidenti v kampani proti sobě, myslím Bush a Al Gore – oba potomci Karla Velikého. Dokonce Gore nějak víc, významněji. Ale jeho žena měla příliš okaté jméno. Tedy dosadili Bushe. Hitler poloviční Žid. Paradoxní. A jeho dcery… Pokrevní linie jsou u bohatých daleko daleko k Ramsesovi… My plebs známe své předky maximálně čtyři generace dozadu. Třeba jsme je neznali, ale víme z vyprávění, známe lidi, kteří naše předky znali… Ale dál už v rodové linii nevidíme.
Kropím, kropím. Šplhám po červenozemi jak kamzice. Telefon.
- Mami, hezky mi zaléváš. Tomu rybízu nalej. Ten mám od tebe.
Má pěkný. Už veliký. Na podzim jsem ostříhané větvičky zapíchala ke keřům, krásně zakořenily.
Nechce se mi, ale už musím. Chtěla jsem stihnout na sídlišti v samoobsluze nové brambory. Krásné hliněné. Pěkně z nich padají kousky slupky. Samy se svlékají. Nestihnu. Nevadí. Zítra je taky den. Zas sem zajedu. Mají tu ve vesnici svatoanenské něco. Trhy, slavnosti… Běžím po schodech nahoru. V ložnici leží rozvalená číča na svém místě na parapetu.
- Kitty, tak já jedu. A polepši se. Zítra se zas uvidíme. Nezlob! Dala jsem ti na misku ještě druhou večeři. Máš tam čistou vodu. Piješ jak náš Mour. Ten taky vždycky chlístá kolem misky. Utřela jsem to po tobě. A jestli mi zítra jednu bouchneš, vrátím ti ji.
Kouká. Nic neříká. Najedená. Napitá. Už mám vyfičet. Fičím. Začíná pršet. V autě vytáčím ČEZ. Do konce měsíce mám podepsat výhodnou – no, výhodnou, úsměv – smlouvu. Ale ještě chci vědět, jak je to s fotovoltaikou. Ježíš, to je zas míca. Hloupá. Neinformovaná. Vytáčím znovu. Ta předešlá mě tak rozčertila. A tahle nová? Že bych narazila na poklad? Uklidňuji se. Cítím, jak to s lidmi umí. A má jméno krásné. Tomáš Töpfer se tak jmenoval v Četnických humoreskách.
- Já vám rozumím, paní Hrobská. A vnímám to jako vy. Já se pokusím vám to vysvětlit, jak to chápu já. Já, kdybych tu nepracovala, tak bych to neuměla.
To je bezvadná baba. Psycholog. Připojuji Petrouška. Smlouváme si na šestou hovor.
Jedu. Cesta krásně ubíhá. Hodně lidí jede do hor. Pátek. Ať se jim u nás líbí!
Na kruháči se zdravím s Petrouškem. Asi má službu a jede zkontrolovat, jestli energie stále existuje. Nebo jede někoho zachránit.
Mourek mě vítá. Už je zpátky světlo mého žití! Telefon. Paní Arazímová. Nechávám hovořit a ptát se pána tvorstva. Z hovoru vyplývá, že máme podepsat tu předloženou smlouvu. Z fotovoltaiky prodávat se moc nevyplatí. Můžeme si přes léto nahromadit elektřinu nebo sdílet přebytky. Hotovo.
- Smím se zeptat, co jste vystudovala?
- Asi mi neuvěříte, ale textilní…
- Jé, zrovna jsem letos poslouchala na přednášce o tom, jak vznikl Oděvní průmysl Prostějov. Nebo jste studovala v Liberci?
- V Pze. Ale já technologii textilních strojů.
- Tak vy jste odbornice na stroje, nevyužitá, ale perfektně vás využívají v ČEZu.
Petroušek se ptá, jestli máme napsat pochvalu.
A to já udělám. Ta paní má nesnížené IQ, ví o čem hovoří…
Šťavnatá energetická tečka za dnem. Vlastně - ještě dvě okna v kuchyni, to byla tečka za dnem.
Dnes slavily Anny, Aničky, Ančičky, Andulky, Anky…
Před dvaceti lety jsem měla tu čest besedovat s rytířem elegance, morálky, stylu panem Lukavským. V hodinách literatury jsem z jeho knížky Moje nejmilejší verše často recitovávala. Vepsal mi tam věnování. To jsem se jmenovala ještě jinak. Až za dva roky mě po sedmnácti letech Petroušek pojal za zákonitou manželku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-07-26-ancicky-emanuel-frynta
Ančičky
Emanuel Frynta
Šlo cestou deset Aniček
a potkal je pan Vaníček.
I dal si palce za kšandy:
"Co je to tady za Andy?
Prachsakra, to je Andulek –
až jsem se na mou pravdu lek!"
A brunátný jak pomeranč
pelášil honem od těch Anč
a ještě doma u branky
pak pořád myslel na Anky,
jak tam ten vítr přes lán dul
a opíral se do Andul.
A tím ten příběh s Annami
je zaplaťpánbůh za námi.
(báseň ze sbírky Písničky bez muziky)
Tak Anny, ženy a dívky s krásným biblickým jménem – všechno nejlepší a krásné vibrace!
Dobrou noc!