Andělský den

Ráno. Rychle, vstávej! Ústní hygiena v deset ve FN. Šup, šup. Kdy mi to jede? A v kolik že tam mám být? Jo v jedenáct. To okamžitě zpomaluje mé pohyby.

V našem domečku dnes začala rekonstrukce elektřiny v druhé polovině domu. Zas sekání. Volám, aby zabalili dřevěný lustr. Ne. Jedu tam.

- Oli, pojď mi pomoci zabalit ten lustr. Ty vorle, to byl náš z obýváku. Já ho půjčila. On je tak zadělaný, omotaný pavučinou. Chjo. Náš s dřevěnými lamelami. To už nevyčistím. Poláme se.

- Zrovna ho budu sundávat.

Chjo. Z cizího krev neteče... Maminka tu mívala setřenou podlahu, vytřenou chodbu, schody. Maminko... Tvou čistotu nahradila špína. Ne, nebudu ohleduplná. Každý měsíc kontrola stavu. Je to náš majetek. A totéž panelákový byt. Čistota vany, umývadla, WC mísy... Odjíždím... Frčím autem ještě domů pro bundičku. V letních šatech by mi mohla v dnešním praštěném světě být zima.

Batůžek s košíkem. Kabelku. V 9.41 mi to jede. Parkuji na novém parkovišti u nádraží. Támhle stával ten secesní činžák s věžičkou. To už je dávno. Už to není pravda. Dveře nádraží dokořán.

- Už se vchází na peron normálně? Neobíhám nádraží?
- Už jdete podchodem. Jede vám to z druhého nástupiště.

Měla bych se radovat. Podchody moderní. Všechno epes modes. Nějaké děti jedou samy výtahem dolů. Proč je neokřiknou? Dítě v paneláku odjakživa nesmělo samo jezdit výtahem. Zlotřilost doby. Hlavně aby rodiče nemuseli vykřikovat v případě karambolu. Na koho svést vinu...

Modernost se nesnoubí s geniem loci našeho stařičkého pevnostního nádraží. Moderna před budovou, moderna na kolejích. Stylovosti, dostalas na frak. Nikdo tě nebránil. Tak tě seřezali do unikátního betonového kabátku.

- Prosím vás, jede mi to do Hradce odsud? Nebo z druhé strany?

Ochotný muž mi ukazuje, kam se mám postavit. Prý to mají špatně značené. Ale nemají, tak to má být. Organizovaný chaos NWO. Na jedné straně lidé na Trutnov. My na Hradec. Nasedám. Jedeme. V mžiku jsme v HK. Nejprve do Au parku. Od nádraží minuta cesty. Mám tam v obchodě dárečky.

- Vy jste tady asi nebyly, ale já tu mám...

- My už na vás čekáme jak na smilování. Máte tu parfém a dárečky. My o vás víme. :-) 

- A mám tu narozeninovou slevu.

Dvě milé mladé prodavačky. Senzační zážitek s nimi. Točí se okolo mě, vybíráme. Hledám v kabelce mini parfémík. Vyndavám na dlažbu obsah kabelky. 

- Teď jsem toto absolvovala doma na dlažbě. Pořádek ne a ne udržet. Vyndavám miniflakonek. Ta jedna se rozplývá, jak je mrňavoučkovaný. Vyrábí se ve světlém a tmavém provedení. Jeden je pro mě příjemnější a druhý mi koupila Linda před rokem k něčemu. Váhám, očichávám.

- A máte tady hodně bodů. Můžete něco mít zadarmo. 

Vybírám zboží, raduji se. Zachycuji pohled paní starší ode mě. Pozoruje mě. Hezky se na mě usmívá.

- Děvčata, a teď mi řekněte, kolikátkou se dostanu do FN. A kolik stojí lístek? Už jsem nejela trolejbusem tak dvacet třicet let.

Holčiny se předhánějí; zákaznice je trumfuje.

- Paní, počkejte, já vám najdu, kdy vám jede devatenáctka. Ta totiž zajíždí do areálu FN. Ale nemá takovou frekvenci.

Hledáme v jejím mobilu. 

- Za čtyři minutky...

- To nestihnete. Ještě se zastavte tady při východu v trafice. Nevracejte se na nádraží. Budete to mít za dvacet pět, jinak u řidiče za třicet.

Valím oči. To je palba. Děkuji za ochotu. Od rána se potkávám s ochotnými láskyplnými lidmi. Mám v srdci příjemný pocit. I paní v trafice je příjemná. Že by to byly včerejší Čtyři směry? Dám si je častěji. Jak si člověk nalije lásku, otevře srdeční čakru, mění se lidi okolo. No jo, chceš-li změnit svět, změň sám sebe. Funguje to. 

Přicházím k nádraží. Ano, odjíždí autobus. Zastavuji se, jestli zahlédnu jeho číslo. Devatenáct. Neva.

- Prosím vás, kam se mám postavit, když chci jet k FN?

Lidé mi zase ochotně radí, posílají na místo odjezdu. Ještě mi jedna paní přihodí číslo jedné linkyu. A druhá hledá v jízdním řádu. I já hledám. Přijíždí čtyřiadvacítka. To je ona. 

- Už vám to jede.

Sedám. Vracím se do dávných dob. Fakultní nemocnice - místo, kde mě přivedli na svět. Místo, kde mi zachránili život. Zánět pobřišnice, pohrudnice, zauzlení střev... Píštěl. Vším jsem prošla. Něco zvládli v naší nemocnici, ale tchýně mě nechala odvézt do Hradce. To nebylo jen tak. To museli být známí. Půl roku jsem si tam poležela. Před Mikulášem mě naposledy operovali. Přednosta si po mně čmáral propiskou. Jmenoval se Chalupa. Mamince tu před třemi lety operovali pod narkózou noženku. Pan ředitel DD se neobtěžoval zavolat dg. Prý maminku doprovázela moje sestra. Skvělá výmluva. Taková - řekla bych NEprofesionální. Přesněji taková profesionální prasečinka. Delegovat odbornou práci na sedmdesátiletou ženskou, super. Jako celá jeho práce. Veze se. Bezkoncepčně. 

Vystupuji. Běžím tam, kde mi transplantovali asi před pěti šesti lety zub. Vím, kam mám jít. Recepce. Posílají mě nahoru výtahem. Jj. To mi paní hygienistka řekla do telefonu.

- U nás nosíme roušky.

Pomyslela jsem si:

- To máte nepříjemné v tom vedru.

Cedule od vchodu - roušky, roušky, stříkadla nemají? Dobře vím, že roušky, roušky. 

Přikyvuji.

- Mohu jít po schodech?
Přitaká. Ještě že jsem si na poslední chvíli hodila do kabelky růžovou roušku - poslala mi ji klientka. Ušila ručně. Na schodech si ji sundavám. Na krku nemá význam. No, nemá význam ani na puse. Budu-li detailní, rouška nemá význam vůbec. Já ji ještě ani jednou, Blani,  nevyprala. Když ji nenosím, povaluje se v autě... Tfujtajxl - to si přece nemohu dát na pusu. V čekárně na dětském obcházím cedule na dveřích. Nikde ústní hygiena... Ptám se paní v čekárně. Taky neví. Prý před měsícem byla úplně jinde. Dnes ji poslali sem. Vychází žena v bílém. (To zní lépe než Muži v černém.) Je tu nová. Jde se zeptat. Mám ještě hromadu času. Čtvrt hodinky? Nebo deset minut? Že by pět? Slyším propojené ordinace... Na opačném konce se otevírají dveře. Moje známá mě zve do ordinace. Vysvětluje, co bude dělat. To já ráda. Obzvlášť co se týče zubů. Nejprve mi zoubky namatlá něčím jako genciánem. Ukazuje mi v zrcátku plošky, které nemají mou péči.

- Zuby si čistím jen večer. Nejprve irigátor. Pak takový bodový kartáček. To je rejžák. Ten všechno ze zubů odrbe. Pak přijde hadr. Používám měkký švýcarský kartáček - ten smyje zbytek.

Dostávám pochvalu. Prý je vidět, že si zuby čistím poctivě.

- Ale ráno tomu moc nedám. A bez pasty.

- Pastu nepotřebujete. Je vidět, že jste poctivá. A nemáte ani moc zubní kámen. Zuby čisté.

Za pochvalu je člověk schopen vydržet všechno. Pochvala mě hřeje. Jsem si myslela, že jsem lajdák. Asi ne. Tahám s sebou irigátor i na dovolené. Prý to dělám dobře.

Zoubky mi očistila nádherně od zubního kamene. Lidi prý mají zuby v nepořádku. Obalené kamenem. Zdroj bakterií. Jo, už vidím kapitolku francouzského seriálu Byl jednou jeden život. Představuji si ty skřety se sbíječkami. Sejmu je v pořadí, jak jsem jmenovala. Irigátor, bodový kartáček. On se jmenuje jinak. Pak měkký švýcarský. Snažím se i kartáček stavět ve správném úhlu. Všechny je spláchnu.

- Teď vám ještě zuby přeleštím.

Moc příjemné. Moc. Paní je šikovná. Zručná. Cítím, že mám zuby hlaďoučké. To zubař dnes už nedělá. Dřív ano. Ale teď... Ukazuje mi zrcadlo. Zdá se mi to? Zuby zbělely. A jsou heboučké.

- Víte, že jsem se za své zuby styděla? Moje mezírka. Jenže v posledním roce zjišťuji, že mám krásné zuby.

- Máte. A své!!

To potěší!

- A každý zub nese energii nějakého orgánu...

Ty zuby si dnes budu muset vyfotit. To bude trapné. Ale mám lesklé, krásné. A s pochvalou. A ještě jsem dostala dva vzorečky, cestovní pasty - té, o níž jsem psala před týdnem. Kvalita z Ruska. Kokosová. Bez fluoru. :-) 

Dostávám fakturku. A zpátky se vydávám do centra okolo soutoku Labe s Orlicí. Jak se dostanu na druhou stranu? Podcházím most. Na něm jsem před třiceti lety přibrzdila a policista za mnou neubrzdil. To je příhoda na jindy... To už jsem byla s Petrouškem. Přes řeku fakultka a na druhém břehu Sanus. Tam mi v devadesátém sedmém vytáhli kamínek z ledviny. Růžová postel. Telefon na stolečku. Skvělá péče. Jedna učenka mě tam nasměrovala... Donesla kontakt. Ve fakultce - hovězí jednání. Dlouhé čekání. Rentgeny rozděleny do různých termínů. V Sanusu? Skloubili termín rentgenů do jednoho dne. Ten jeden byl asi hodinový. Starali se, jestli chci polštářek... Kdo ví, jestli nezvlčili. Byli perfektní. Důstojnou konkurencí budovy přes řeku v devadesátých letech.

Mám namířeno na trh. Intuitivně směřuji podle věží - ano. Trefila jsem se. Jsem na tržišti. Kupuji jahody z Polska, okurky, rajčátka - nakrájím s paprikami. Vše předražené, ale jasně - kvalitní. Proč nekoupit. Ječnišťata ubohá, drahá. Určitě se taky prodají. Meruňky z Moravy, asi osmdesát korun za kilo. Drahé. Překrásné. Broskve, maliny, kopr, nektarinky, borůvky - o polovinu dražší než v Polsku. Ráda sem chodím. S batůžkem už dnes nejdu na staré město. Chtěla jsem si koupit barvy... Příště. I tady na tržišti jsou milí. Hodní. Veselí. Usměvaví. Mladí i staří trhovci a trhovkyně. Celý den potkávám unikátní bytosti. Díky, Vesmírný pane za dar lidí a plodů přírody!

Ještě se stavím v mém krámku Andělka. Tam já ráda. Vždycky jiná obsluha. Ať mladá či stará, vždycky miloučká. Tam je to fajn.

Hledám v čajích.

- Náhodou indiánské léto nemáte?

- Jestli tam není, tak už ne.

Beru divokou višeň. Sedám k mýdlům. Minule jsem koupila takové velké. Dala jsem ho na umývadlo. Příjemné. Drahá mýdla. Přírodní. Kvalitní. Jedno vybírám. Prodavačka nade mnou ukazuje indiánské léto. Ale sáčky. Ne, ty nechci. Sypané. Bude příště.

- Víte, že jak mám na zádech batůžek se zeleninou, že mi to jde těžko postavit se?

- No to mi povídejte. To už člověk nemá sílu.

- Já jsem si v Obřím dole odskočila a nemohla jsem se zdvihnout, jak jsem byla ušlá.

Láduji si čaj do batůžku.

- Počkejte, dáme to do igelitky.

- Když nesu ještě košík s jahodami.

- To dáme na ně. A mýdlo vám zabalím, aby jahody nechytly jeho vůni.

- Vy jste ochotná. Děkuji. Snad to unesu. Jedu do Jaře. U nádraží mám auto.

- To vám jede teď v jednu.

- Jak to víte?

- Bydlím v Josefově.

- Tam jsem vyrůstala. A bydlela půl života. Jak to, že vás neznám?

- Přistěhovala jsem se tam před třemi lety.

To je žůžo. Město oživne. :-) 

Obtěžkaná tlapkám ještě kousek k nádraží. Ty podchody! A schody nahoru... Vláček už tam stojí. Ráno jsem si přečetla SMS, že si mám smluvit skyp s maminkou. Jímá mě zlost. Co si to tam vymysleli! Ne tam. Co si to vymyslel systém! Sázím se, že tam najdou ohnisko a bude tam dvacet nemocných... Teda nosičů bezpříznakových.

Volám z vlaku. Smlouvám skyp na odpoledne. Nemám u ruky diářek. Vzápětí se ozývá paní vedoucí. Tu já ráda. Hartusím na ni. Zlobím se. Prý ráno lidi otestovali. Co si to dovolují!!! To je svinstvo. Proč jim berou jejich DNA! Jak lobuje ředitel. Nijak? Musí poslechnout? Jo? Řádím. Vlak jede rychleji než wifi. Naznačuji klukovi proti mně, aby mi pomohl navléct batůžek. Šikovný. Hotovo. Kabelku, igelitku z Andělky; rozpojujeme se. Nějaká paní se ptá:

- Kam budeme vystupovat?

- Vždycky odjakživa jsme tu sto padesát let vystupovali k nádraží.

Smějeme se. No, zrovna vystupujeme k nádraží. Podchodem. Stojí tu tři divní. To musí být v noci radost. Auto vyžhavené. Ireno, žádné obchody. Všechno máš. Mazej domů do bazénu. Ještě dohovořujeme s paní vedoucí. Dávám za vzor paní Greplovou, dlouholetou vedoucí ŠJ. Nikdy se nepodvolila nařízení ministerstva školství. NIKDY. Vždy hájila zájmy a kapsu strávníků!!! Tak se ukaž, frajere! Nekape z toho, že jo?!
Volám na KHS.

- Poslouchejte, jak to, že nemáte na webu opatření ohledně DD?

Na druhém konci mekotání. Přepojuje mě jinam. Znovu stejná otázka. Příjemný hlas ani NEVÍ, když vydávají opatření o karanténě, musí současně aktualizovat web. Tak to dělají jiné KHS. A už vůbec netuší, že jejich opatření musí viset na webu koronavirus.mzcr.cz.

- Jo, tak vy to teda nevíte!  Aha, ministerstvo. Jsem jak slepička - volám od čerta k ďáblu. Takže chcete říci, že si to ředitel domova vycucal z palce? Víte vůbec, co jste nařídili??? Špejle s infekcí do nosů starých lidí?

- Ale to ministerstvo nařizuje, my se jen podvolujeme.

- Jo, takže ta zfalšovaná čísla, grafy, statistiky toho navoněného panáka bez zdravotního vzdělání, kterému patnáct stovek lidí náhle vyzdraví... To jejich celé ministerstvo prý dělalo v redakci Dikobrazu!

- Já s vámi tiše souhlasím, ale musím...

- Nemusíte. Musí jen slaboch.

Loučíme se. Paní byla milá; utlouká mě tenhle alibismus. Tohle: To já ne, to Franta. A Franta to zas pošle dál!!

Skyp s maminečkou. Kdyby měla paměť, vypadá jako normální. Pokorná, tichoučká. Kudla, co do ní ládují!!! Vysvětluji jí podvod, co na nich spáchali.

- Mami, ty ani nevíš, že vám dnes strkali špejli do nosu.

- To vím.

Divné. Jak to ví? Vymýšlí si? Nebo jí to bolelo? Už ať je tahle doba za námi... 

- Mami, jak se jmenují tvoji sousedé v domečku?

- Kovářovi.

- Kde jsi? V Neznášově nebo Nouzově?

- V Nouzově.

Přenes se do Rasošské. Dnes ti tam dává Olik novou elektřinu.

- Tak to je moc hodný. Do je dobře. 

- Mamčo, co ti sousedé?

- Fabiánovi.

- A kde bydleli Fabiánovi?

- Fabiánovi? V Nouzově.

- Dobře. Tak v Nouzově - ke komu jsme chodili ke zvoničce pro mléko?

- Nevím.

- K Jiráskovejm.

- No jo, k Jiráskovejm.

Naše východočeské koncovky - k Novákoj, k Novákovejm...

- A jahody? Kam jsme chodili pro jahody?

- Nevím.

- K panu Rabasovi.

- To už si nepamatuji.

- To se vážilo na těch zobáčkových vahách, viď?

- No a vážily dobře.

- Mamko, dnes jsem byla ve fakultce na čištění zubů. Zpátky jsem šla pěšky. Myslela jsem na tebe. Dalo mi to zhruba asi tak patnáct dvacet minut. Pamatuješ? Když jsi jezdila za taťkou na smrt nemocným, abys ušetřila korunu za trolejbus, běželas za ním pěšky. Mladičká. Dvaatřicetiletá...

- Jo jo, to jsem chodila pěšky. Musela jsem šetřit pro Vás. Táta ležel v nemocnici... 

Dvě roušky se naklánějí do monitoru. Ve slunci je poznávám jen po hlase. Třicet minut a dost. Taky musí domů, že jo!!!

- Irenko, máš to jen na třicet minut. Ještě se s maminkou rozlučte...

Když to tak teď píšu, uvědomuji si, jak jsem je dnes na hygieně všechny moc chválila. A chválím. Jsou jen pěšáci. Jen služebníci. Jen otroci. Ireno, nezlob se na ně. Jsou poslední v řadě. Přitom pro klienty ti první!! PRVNÍ PRO NĚ. Odpusť, že maminka si utírá nos do rukávu. Nezvládají - mají jich hodně. To nejsou velké věci. Kapesník jí vždycky podstrčíš. Opečovávají ti ji, jak nejlépe umí. Jj, díky. Já vím...

Volám na ministerstvo. Net hlásí: ZAVŘENO. Ty vorle, v patnáct hodin - mají padla. Takový těžký stav - kovidový, a oni si šli ve tři domů!

Podvečer. S klientkou mám dohodnuto, že přiběhne v šest v sedm... Jdu čistit chodník. Vždycky ho před Brutal Assaultem čistím pro návštěvníky, kdyby si chtěli rozložit deku na chodník do stínku lísky.

- Já slyším, že tu někdo čistí chodník. Jen si to dodělej.

- Ne, ne. Pojď.

Má krásné, překrásné výsledky. Loučíme se. Její tatínek zemřel loni 26.1. v den narozenin naší maminky.

- Víš, že kdyby po mně někdo chtěl, abych se rozplakala, tak já si představím tvého tatínka - neznala jsem ho, ale vidím ho v náchodské nemocnici na vozíku. Vzhlíží k tobě s vylekanýma očima, s důvěrou, se strachem. Ty mu říkáš:

- Tati, tady tě dají do pořádku, neboj!

- A druhý den ti volali. Já tu scénu vidím, přitom nevím, jak tatínek vypadal. On musel asi odejít - zápal v těle. Co ho tak mohlo deptat? Možná nemoc maminky.

- Asi jo. Toho trápilo...

Beru si parního kačera. Co nevypleju, to spálím párou... Okolo chodí lidé. Zastavují se u mě jedni, jejichž pejsek nosil loni límec. Napadl ho hafan. Zrovna se přistěhovali asi o ulici dvě od nás...

- A věříte, že on si ten límec oblíbil?

- Věřím, takhle to mají někteří lidé. Oni si zvyknou na roušku. A stanou se otroky. 

Pak jdou okolo z koupaliště tři cikánští výrostci.

- Paní, dejte mi jabko!

- A kde bych ho vzala? Je léto. Jablka dozrávají až na podzim.

Kluk čučí. Zjevně netuší nic o ročních dobách. Tupý. Jeho mladší průvodce drží zelené jablko. 

- Hele, nevadí ti, že jsi to jablko urval nezralé, jednou do něj kousneš a zahodíš ho?! A už vůbec ti nevadí, žes ho ukradl!!!

- Neukradl. Ze stromu...

Koulím očima. Vzdalují se.

- Paní, on mi ukradl to jabko.

Volám:

- Já bych ti ho vzala taky.

A v duchu dodávám: A otloukla bych ti ho o palici.

Jdu se připojit na konzultaci.

- Peťuš, mám to hezké?

- Mám sport.

- Aha. A myslíš, že je to na chodníku vidět?

- Já mám sport a musím se jít podívat!

- Nemusíš. Ale jdeš. A to je rozdíl!

- Máš to hezké. A tu hromadu bude uklízet kdo?

Potichu si říkám. Kdo asi? Když už musím jít k počítači. Dvě minuty už mám být připojená. A lopatka by mě zdržela.

Bylo to tu andělské! Až na systém - luxusně krásné. I s vyrácháním v bazénu. A telefony s blízkými. No se vším!

Dobrou noc! :-)