Archetypy a zelená bosorka

Pondělí máme za sebou. Pátek je tu cobydup. Ještě čtyřikrát se vyspíme a hotovo .

Zalezla jsem si po ranním přípitku světu horkou vodičkou s medem do postele. Poslouchám Hovory ZE ZEMĚ. Když usnu, vrátím si o kousek. Takhle to opakuji, dokud nezjistím, že mi volala Linda.

- Ahoj Lindi! Tys´mi volala. Jak to, že jsem to neslyšela.

- Nevolala. Asi jsem se dotkla telefonu. Mami, vidělas´, co jsem vám poslala?

- Ještě neviděla. Ještě se vyvaluji. 

- Milka nám dala 4 jitrnice. Tak jsem ráno volala Péťovi cestou do Phy. Předala jsem mu je s kouskem tlačenky a abgradovala jsem ty punčové řezy.

- Aha. Mourek tu byl čtyřikrát mruknout. Ještě jsem v kuchyni nebyla.

- Co se mi ráno stalo! Jedu, stavuji se u Milky se sklenicí na mléko a buchtou. Koukám, přes cestu řetěz. Malina se utrhla. Opatrně jsem objela řetěz. Bylo šest ráno. Milka šla vzbudit Zdendu. On totiž když špatně zakope kolík, tak se Malina vydá na procházku. Tak nejdřív Zdenda hledal kolík. A já se modlila, aby se Malina nahnula.

- Aby ti řetězem neobešla auto, viď? A kde už jsi? Na kterém kilometru?

To je taková naše větička. Když jsem se jí onehdy ptala, kde už je, odpověděla na sedmdesátém kilometru. Tak to jsem byla uklidněna, že vím, kde je. Chtěla jsem slyšet Poděbrady nebo Písková Lhota nebo Chlumec nad Cidlinou. 😊 Pak vyjížděla z Phy. Nultý kilometr. Desátý. Mluvily jsme spolu. Za určitý čas jí říkám:

- Ty už jsi tak – no, odhadem – na sedmdesátém kilometru, ne?

- Mami, přesně. Jak to víš?

- To víš, nejsem blbá. Počítám si to při hovoru.

Tak se tedy ptám, kde je.

- Právě jsem se dostala do zácpy na Sokolovské.

- A nejde to objet? Já když se chci vyhnout zácpě na průtahu Náchodem, objíždím to vlevo, výjimečně se chvilku ploužím a odbočuji u nemocnice doprava. Svištím okolo pivovaru. Napojím se až u hranice.

- Mám tu jednu uličku. Musím se do ní trefit. A to se mi povede předjet tak deset aut.

- To nestojí za to. Lindi, já jsem tak šťastná, že jsem důchodce. Že si mohu dělat, co chci. Že už nic nemusím. Všechno si řídím sama. Neberu léky. Jsem sama sobě svým pánem. Teď jdu vstávat.

- Mami, ani se ti nedivím.

- Taky budeš důchodce.

Smějeme se. Čeká jí to asi za sto let.

- Mourku, ty kočko! Ležíš mi zas v bylinkách! Kdo to tu bude čistit? A tebe ometat. A podlahu zametat a vytírat!

Moureček si vybral k očekávání snídaně zas leták s bylinkami. Že je to tak vábí…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-12-hezky-se-vstava

Jé, na stole vidím jednu mističku s jitrnicemi a tlačenkou, druhou s punčovým řezem.

Ukládám jitrnice do lednice. Mačkám smrkové výhonky z předvčera ve sklenici. Přisypávám jednu vrstvu.

Nabízím kočinám maso. Sobě jdu utrhnout do koktejlu vršky kopřiv, pampelišku… Cestu zblajznu pár mladých křehočkých lístečků bršlice. Mám svá místa po zahradě s kopřivou. Ale vršky už mám oškubané skoro všude.

Obhlížím zahradu. Se zalíbením. Pěkňoučká.

Nesu si z lednice mléko. Sbírám smetanu. Už potřetí. Mám jí skoro plný hrneček. Mlíčko se navíc nepřipaluje. Na dně není vůbec přípek.

Odlévám do mističky Žofince. Mourek taky rád.

Jedu nahoru do pevnosti. Do květinky. Pro ricínový olej. Beru si na sebe černé dlouhé příjemné triko s třásněmi. Černé legíny. Červené boty a doplňky. Krajkový svetr z Temu doplňuji elegantním lněným klouboučkem ve francouzském stylu. Krásná velká mašle v tmavším odstínu. Když jsem si asi před deseti lety s maminkou koupila v Domově sv. Josefa v Žirči na svatoanenských slavnostech hezkou čepici, debilku, přijela jsem domů.

- Tohle se mnou ale nebudeš nosit, že ne?

Pro mě to nebylo zklamání. Čepice byla odsouhlasena od maminky. Tečka. Jen jsem se smála. Když mi přišel předevčírem balíček, narazila jsem si klobouček. Následovalo stejné hodnocení.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-12

Tak tedy jedu. Cestou k autu si chci vyfotit své tři azalky v květu. Než otočím objektiv, vyleze mi moje fotka. Do telegramové skupiny přidávám fotku se svačinkou. Naše sportovní tyčinka achieve. Cristiano Ronaldo. Na FB Drahuška píše:

Draha Hraničková

Sluší ti to, Irenko

Irena Hrobská

Draha Hraničková Děkuji hezky, Péťa se mě ptal, jestli přes to vidím v autě a vždycky má drzost: Ale nebudeš to nosit se mnou viď?

Draha Hraničková

Irena Hrobská Chechtám se Je milý, ten tvůj Péťa.

Irena Hrobská

Draha Hraničková Taky se řehtám jeho bezmoci.  On je decentní, klasický, nesnáší výstřelky. Tak se směju a s ním se snažím dát se do latě normálu Trošku ho otužuji.

V květince si vybírám majoránku, sadbu saláty, kedlubny… Ruční mýdla. Hledám mezi olejíčky ricínový olej. Je vazký. Takový divný. Loni jsem si ho mazala na oční víčka po operaci. Roste po něm obočí a řasy. Zázrak. Minulý týden jsem si vyměnila pár SZ s tou holčinou, která má abnormální vnímání. Slyší, když okolo čtvrté zapnou pět G. Cítí to. Povídaly jsme si o způsobech odčervení. Náramně těžké. Chemicky, ale pak i frekvenčně. Přesto se někteří paraziti v těle schovají - obrazně řečeno – za paravan. A když zničíš většinu, myslíš, že i vajíčka, že jsi čistý, vylezou. Psala:

Co se tyce oleju, existuje jeden velmi výjimečný olej. Lidi ho uplne neznaji nebo ho prehlizi, ale on je vazne velmi jedinecny. Je to ricinovy olej. Je snad na vsechno. Pronika az do nejhlubších vrstev pokozky. Az do tkaní. Na vsechny jizvy a muzes s nim mazat i tu boulicku. Paraziti ho nenavidi. Ja si kazdou noc pred spanim uz dva roky mazu prsa ricinem. Neboli me. Nemam zadne příznaky k nemoci, u ktere me zkoumali na Zlutaku. Ani nevim, jak se to jmenuje...ty jejich odborny nazvy si nepamatuju. A hlavne...at si to nechaji. Mne jejich diagnozy nezajimaji. Dvacet let me jen ozarovali a nikdy mi s nicim nepomohli. Dvakrat mi vyhrozovali biopsii a vzdycky to zmizlo nebo se to zmensilo. Vedi kulovy. Ta tasemnicka, kterou me nakazili pro vpichu nausnic se vyviji 10-15 let, dela hnizdecka a tunylky a rozsiruje se do celeho tela. A takhle vypada spousta rakovin. Jak delaji tunylky a ty tvori sítě, tak doktoři reknou...ejhle, metastaze. Houbelec! Parazit! A clovek zemre sokem! Proste si to tam nastavi, ze zemre...tak zemre. Doktoro jsou sarlatani a cerni magove. Vse je tu uplne naopak. Jinak co se tyce ricinu...vis to, ze je to nejjedovatejsi rostlina na svete? Nejucinnejsi jed, co kdy byl objeven, je právě ricin. Olej je tohodle uz zbaveny,... Takze si asi umis predstavit, ze malym organismum v nas se ani ten oder ricinoveho oleje nelibi.

Poslední malá lahvička na mě čeká. Při placení se usmívejte. Jedu na druhý konec města do podinkové prodejny Skaličanu koupit kočkám játra. Jak nám vybili prasata, na játra u pultu nenarazíš. Beru i játrovou zavářku. A tři grilovací sýrové klobásky. Budou se večer hodit... 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-12-na-ucilisti

Cestou zpátky se stavuji na Střední škole řemeslné v J. v truhlárně. Nekonečně šikovné pečlivé kluky vedou vynikající MOV. Mistři odborného výcviku. Přijdeš do dílny, vládne pracovní ruch. Kluci jsou slušní. Každý ví, co má za úkol. To je práce MOV. Ptám se na budky na strom. Posílají mě nahoru do prvního ročníku. Tam sedí náš dávný známý. Kontroluje intarzii žáka. Všichni dostali za úkol vymyslet si vzor. Chválím mu práci. Kluk je šikovný, jen se usmívá.

- Prosím tě, budku teď? Vždyť už sýkorky vyvedly mladé.

- Prosím tě, u nás ještě ne. Já potřebuji budku asi čtyřicet let starou vyměnit za novou. Tu mi vyráběl Julek Husárů na zvláštní škole v pracovní výuce. 

Nabízí mi jednu.

- Není to žádná krasavice, ale už ji Péťa nemusí natírat.

- Dej mi k tomu kousek laťky, ať sem nemusí chodit.

Ukazuje mi, kde se dá hřebíček, aby stříška neuletěla. Tudy se budka kontroluje. Jdu ji dolů zaplatit. Prý tu začala rekonstrukce učiliště. Aha, prváci se budou rok učit v jídelně. Rekonstrukce s modrou vlajkou a debilními hvězdami. Jasně – z peněz EU. Jo? Není to náhodou z našich peněz?!! Tak to je fajn, že budou mít důstojné prostory.

Domů. K obědu polévku ze včera a zbytek obědu z restaurace ze soboty.

Odpoledne oba Petrové pracují na dokončení podlahy pod zahradní stůl. Jdu k chatičce rozpálit brikety na gril. Pokládám sýrové klobásky. LP je udřený. Dnes mu Petroušek hodně pomohl.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-12-vecer

Než pojede, nasytím ho. Petroušek mu radí:

- Běž si lehnout. Jsi unavený.

Spíš cítím smutek. Poslala jsem mu odkaz na Janu Radovou. Já si léčila vnitřní dítě asi čtyři roky. Jak byla příležitost při meditaci, vždycky jsem začala tatínkovi vyhoudat, že si umřel, nechal tady krásnou vdovu a dvě děti. Z toho mě tříletou. Když už jsem myslela, že jsme srovnaní, příště zas.

https://www.youtube.com/watch?v=MnOvucY3eSM

Jana se zmiňuje o archetypech. Je jich mnoho. Ne každý zažijeme všechny. Ale každý se narodíme buď jako muž nebo žena. Animus a anima. Mužství a ženství. A každý jsme dítě. Vyšší dítě – božské. Nebo zraněné.

Archetyp matka – nemusí jí být každá žena. Čarodějnice. Ne každý musí mít v životě aktivován třeba archetyp královna.

Když se vtělí duše na planetu, vždycky se zrodí z dvou lidí - matky a otce, z muže a ženy, je vždycky dítětem a mužem nebo ženou. Každá vtělená duše, ať chce nebo nechce, v sobě musí nést tyto tři zákadní archetypy. Vnitřní muž, vnitřní žena, vnitřní dítě. Vnitřní rodina stojí na těchto třech archetypech. Vnitřní dítě rozdělila na božské, mluví o něm Jung. To je to čistě duchovní dítě. Náš duchovní potenciál. Nemusí se vůbec v životě člověka zaktivovat, když zůstane v druhé dětské části, a to je dítě zraněné. Zůstane-li v temnotě zraněného dítěte, s tím potenciálem se narodí a taky s ním umře. V tomto slova smyslu duchovní božské dítě, ten skutečný duchovní potenciál nemusí být vůbec žit. Sice tu potenciálně je, ale nemusí být v životě projeven. Může celý život zůstat žít jako zvířátko.

Duchovní potenciál je božské dítě v nás. Kreativita. Až když si chceme opravdu hrát se životem. Pak tu je zraněné dítě, které má jiné kvality než to božské. Jsme ze dvou kvalit. Tělesné dítě patří k zraněnému, váže se k hmotnému světu, je to dítě hmotného světa. Božské dítě je dítě duchovního světa. Dítě má dvě kvality.

A tohle pokud nepochopíš, budeš se celý život plácat. Je to na každém z nás, jak na sobě pracuje. To je hraní si s kloboukem. Hraní si se zahradou. Hraní si s mužem. Hraní si se životem. S vlnkami života. Kdo nechápe, smolík.

Večer zvonek. Kamarádka. Přinesla mi bílý karafiát. Kdykoli mi přinese květinu, ta od ní ve váze vydrží nekonečně zázračně dlouho.

- Upeču ti bagetku.

Odnáší si aloe a kolagen SKIN. Kouše do bagety vložené do pytlíku od mouky. Jako to dělávaly naše babičky. Do papíru. Obdivuje můj balzám z vršků kopřivy. Ukazuji jí, kdo je zelená bosorka zo stareho mlyna. Některé recepty si pouštíme.

- To si pustím před spaním. Ona je uklidňující.

- Je, vid? Má krásný hlas. A tu zelenou špičatou čepici.

- A má baculaté ručičky.

Loučíme se. Řehtaly jsme se i vážně hovořily.

Odešla.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-12-drbna

Konečně si může jít slečna Žofie do zahrady překontrolovat, co je tu nového. Obchází nový prostor u houpačky. Obhlíží, očumuje. Osahává si křeslo, které jsem tam postavila. Když vidí, že ji pozoruji, usedá vedle něj. Jako by mi říkala, že tu nebude za šaška. Je i za šášu, ale i za drbnu. Ano je. jako každá čičina.

Kočky jsou doma. Mourek tvrdě odchrupuje na teploučké dlažbě. Vděčný. Pořád opravdicky vděčný za to, že jsme ho přijali za svého. Muzlánek. A Žofinka? Rozvalovala se u mě na gauči. Je jak vánek. Zmizela. Asi do tmy k Petrouškovi na křesílko.

Jdu se schoulit do své postele. Těším se na zítra. Nic konkrétního mě nečeká. Jen se těším. Jen tak…

Kéž jsou všechny bytosti světa šťastny!!

Dobrou noc!