Ať prší! AŤ UŽ JE TEPLÓÓÓ! Ať nemusíme topit.-)

Půl šesté. Ještě bych stihla dojet do Náchoda na vibrační lázeň. Ozvučné mísy. Když mně se v tom ledovém lijáku tak nechceéé.

Ráno mě pozorovala z okenního parapetu Micicinda. Budík kousíček po osmé. Jde tak o patnáct minut napřed. Ještě si přiležím... Pročítám ve Zpravodaji, co mě do konce května čeká. Večer bych chtěla jet za kulturou. Do Náchoda.

Už musím naklepat peřiny. Denně vběhnu v noční košili v rámci cesty za kopřivou - dnes jejich kouzelná moc síly končí - do jahod. Půl políčka pod plachtou, půl na přírodno. Denně propleju kousek. Čistý záhon v březnu se plní žabincem, svlačcem, travičkou - že by pýrek? Denně škubu. Nejsem takový nemotora. Jahody nejenže neuschnuly. (Vykopali jsme je. Nasázela jsem je znovu. JÁ!) Vzchopily se. Kvetou! (Nikomu ani muk! Jak mě naprogramovali, takovou mě mají. Vše rozbiju. Rozmontuji. Včera jsem si šlápla na svá krásná sluchátka se závěsy za uši. Ještě že mám Petrouška. Slepil. V sobotu a neděli je budu potřebovat. Mezinárodní školení ve francouzštině a řečtině... Tichoučko - jen já vím, že jsem zručná, šikovná. Vyhovuje mi aureola nešiky.)

Pan klient. I ten jeden! Důchodci včera hodovali. Trošku se pohoršil. Ukazuji mu znovu tabulku bílkovin. Vysvětluji znovu protein faktor. Nutno stravou se zbavit viscerálních, tedy nebezpečných břišních tuků. Připravila jsem pro něj a jeho ženu - nádherně se mnou zhubla - dva kousky makovo-kokosové bezmoučné buchty. Navrch kopeček šlehačky a borůvku, malinu. V sobotu chodili po horách. A to je většinou zkáza - lidi se dojídají...

- Jirko, víš co nám říkají naši lékaři? Cyklostezky nám nahrávají. Lidé si myslí, že jízda na kole je efektivní. Ne, ne. Chůze - tam se hýbe celé tělo. Navíc cyklista si myslí, že ujel padesát kiláčků. Tak si dá jedno dvě pivka. A večer si řekne: Když mám v nohách padesátku, dopřeju si večeři. Víc přijme, než spálí. Jedno pivo je energie jeden a půl rohlíku. Takže sportem k obezitě. :-)

Odjíždí. Objednávka, aby mi zítra dorazilo zboží. Rychle sbalit se do Dvora. Paní klientka se u mě potajmu stravuje. Mám-li cestu, beru s sebou jídlo. Ten den je právě dnes. Krásně prší. Mezi poli zastavuji. Fotím. Zastavuji. Fotím žlutou. Jirka - celoživotní zemědělec - mi dnes vysvětloval, že díky řepce je půda od srpna do léta přikrytá. No jo, jenže se musí hnojit anorganikou. To půdu devastuje. Vede ji k poušti. A kde mají dnes zemědělci vzít organické hnojivo, když jsou chovy prasat a hovězího dobytka vybité. Jirka mi jmenoval prasečí chovy v okolí - všechny patří Ježibabišovi.

Dvůr. Krásné město. RKD. Rkp. Královédvorský. Klientka už čeká. Potřebuje jídlo, guaranku, vlákninu, čaj... Loučíme se. Přinesla mi láhev slivovice z loňské úrody. :-) Při cestě míjím Vánoční ozdoby. Měla jsem v úmyslu mrknout tam. Ale leje. Jedu. Mezi poli stavím. Fotím. Stavím. Fotím. Ráda jedu sama. S Petrouškem bych nemohla stavět a fotit. :-)  Archeologický průzkum pod dálnicí je u konce. Vlevo domů. Vpravo do agrofarmy v Dubenci. Jogurty, kavkazský kefír, přírodní sýr... Myslela jsem, jak to tu znám z dětství. Ztrácím se. Tudy jsem jezdívala kvílivým autobusem s maminkou k babičce do Nouzova. Co si pamatuji, babička byla celý život hostinská. Tolik zážitků... Tolik vzpomínek. Se stářím se množí. Mamka jezdila babičce pomáhat na plesy... Úzká asfaltka... Jednou tu bylo tolik sněhu... Vysoká hradba z obou stran. Zpozdily jsme se. Autobus nemohl projet. 

Jo. Vidím starý německý statek. Děda toužil po hospodě. Koupil ji po válce. Tak tady jsem trávívala dětství. Sestřenice Ema... Zastavuji. Fotím. Zazděná okna do sálu. Zazděné okno do lokálu. Veranda - zbyly jen traverzy. Támhle bývala překrásná brána s vysokými špicemi. Sedávala jsem na jednom širokém sloupu. Na druhém Ema. Babička se o nás nebála. Dnes bych to vnučkám nedovolila... Co kdyby... Volnost dětství. Stodola. Zmizela. Tam měl děda přilepen včelín. Nádherně to tam vonělo po včelách. V tanečním sále děda medometem vytáčel med. Mňam. Širokou vidličkou odvíčkovával. Otíral voskový med - medový vosk? - o kamenínový hrnek s hubičkou. Stojím na křižovatce. Mám se už vrátit domů. Přivezou dřevo. Ne. Hledím. Běží mi hlavou film z dětství. Tam nahoře v těch oknech jsme si jednou s Emou vylezly na okno. Holky blbé. A čůraly jsme do okapu. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Ani babička nás nenačapala. Krásné dobrodružství. 

Popojíždím. Brána ze statku zmizela. U ní bývala hromada hnoje. Tam se prababička postavila. Čůrala. A zapáchala. Mamka mi říkala, že to tak bylo. Dlouhé sukně. Bosé nohy... Jsem v minulém, nebo předminulém století? Třešeň u cesty - není. 

Tady mě sestra Iva učila první kroky na větvích. Držíš se větve palec proti prstům. Zkus jednou rukou. Druhou češeš do pusy. Nohy musíš mít přes větev. Poprvé mě vysadila po kmeni. O devět let starší. Dnes jsme jak oheň a voda. Musím s ní našlapovat jak po tenoučkém ledu. Pokračuji dál. Tudy po poli k lesu prý babička posílala Ivu s batůžkem na zádech na lyžích do pekárny v Dubenci. To mi Iva loni ukazovala. Ona má víc vzpomínek... Dubenec. Dlouhá vesnice. Kam to jdu? Ztratila jsem se. Tady? Knedlíkárna. Ne. Opravují cestu. Dělníci mi ukazují, kam se vrátit, kde zahnout. Pošťák zvoní. Budu doma tak za čtvrt hodiny. Nakupuji, vracím se. Míjím klády. Všude se kácí, kácí, kácí... 

Nepojedu kolem naší zruinované hospody na Velichovky. Prohlédnu si znovu cestu na Litíč. Tudy jsem jezdila raději. Do Velichovek se muselo kusanec cesty pěšky. Kdežto na Litíč jsme nastoupili u hospody a jeli až na nádraží. Jednou nám s maminkou ve Velichovkách autobus ujel. Šlapaly jsme pěšky... Pamatujete na kvílivého předchůdce erťáku? Dřevěné lavice po obvodu kabiny. Žebřík na zádi karosérie na střechu. :-)  Jaroměř.  Měla bych se stavit u soukromého řezníka. Udělám Péťovi na víkend překvápko. Upeču mu libový bůček. Nebo kotlety? Hovězí? Nebude se mnou, ať mu smutek po mně rozpustí to jeho mašo.

Aha, už skládají polena. Vbíhám do dvora.

- Peťuš, dostala jsem - koukej!

Mávám lahví domácí slivovice od klientky. Mladý prodejce dřeva svítí očima. Pochvalně se usmívá. :-) Zítra nám doveze nový špalek. V dětství jsme seštípali všechny větve. Maminka jimi zatápěla. Minulou sezonu jsem si od ní pytel přivezla. Lepší než podpalovací slaměné peršingy. 

Rychle oběd. Převléknout. Hurá do deště. Letos poprvé tři kóje dřeva plné. Hezky nám to jde. Topení dřevem čtyřikrát levnější než elektřinou. A příjemné. Hřejivé. Se světlem plamenů. Konečně ukojena má nedosycenost po zásobě dřeva. Buněčná paměť maminky se do mě obtiskla.

- Peťuš, už jsme za polovinou?

- Ani zdaleka ne.

- Peťuš, nevykládej.

Kmitám, rovnám puzzle. Péťa je rychlejší než já. On to na kolečko nahází. Kdežto já rovnám pečlivě polenovou skládačku. Už jede. A já mám ještě v kolečku plno. Poslední polena vždy přeloží na nové kolečko. Kdykoli se opozdí - přejímal balík od pošťáka, rovnal si nájezd po schůdkách - škádlím ho:

- Tak kde seš? Kde se flákáš? :-)

Stále mě natahuje.

- Peťuš, kolik ještě? Aspoň pět koleček, viď?

- To víc.

Vrací se. Hlásí:

- Poslední!

- Jsem to věděla. Kmitali jsme jak vteřinová ručička.

- Kdybys nezdržovala, měli bychom to za hodinu a čtvrt. Takhle hodinu a půl. A s Lukášem (vnuk) bychom to skládali ještě dva dny.

Řehotáme se. Rychle sportovní výživu. Za chvíli je tu mladičká klientka. Blondýnka. Nevím proč, ale vidím v ní sebe ve věku pěti sedmi let. Blonďaté vlasy. Slovanská tvářička. Pohoršila si výsledky. Navýšila tuky. Nedodržuje pauzy. Nejí. Dnes se ve třináct vzbudila a ještě nejedla. Ukládá tuky. Komu není rady...

- Vendy, co to vaše smoothie. Kolik a jakého ovoce si dáváte? Ovocný cukr se krásně mění v tuk... Jestli si někdo myslí, že si dá půl kila hroznového vína jako dietní lehkou večeři, tak to je dobré na tloušťku. Ze zeleniny a ovoce bohužel už bereme jen 2% živin. Je to hluché. Lidi pak jsou hladoví. Jedí o 2/3 víc jak před třiceti lety!!!

Regulujeme její stravovací návyky. Ještě termín. A už je tu Karel. Náš cikánský nájemník v paneláku. Má krásnou milou ženu, krásného chlapečka a holčičku. Vychované. Platí. Nikdy se neopozdil. Vždy se sám přihlásí. Od února podniká. Obdivuhodné. Pustil se do toho - hup, skokem.  Odvážně. Rovnýma nohama. Do té doby otročil na tři směny. 

- Já jsem dnes jeden den doma. Celý týden někde rekonstruuji, bouráme... A ještě jsem teď přišel v bance o peníze.

- Karle, vy blbe! Co jste vyvedl?

- No, mám příkazy v Money b. Už mě naháněl T-mobile... Věděl jsem, že tam peníze přijdou dýl. Tak jsem u nás v Money zrušil trvalé příkazy. Furt zadarmo, zadarmo. Nevěděl jsem, že se za to platí. Strhli mi za změny. V cizím městě jsem šel do České spořitelny a platby poslal odsud.

- Takže jste za každý příkaz tučně zacvakal.

- No. Ale mezitím Money poslala ty peníze znovu!! I když jsem to zrušil. Tak jsem zas v cizím městě šel do Money. Oni mi řekli, že jsem si to zaplatil i na příští měsíc. Jenže já jsem to zrušil. Neznal jsem to v tom městě.  Zaměstnance jsem nechal v autě s tím, že jdu jen pro info do banky. Tam jsem zacvakal podruhé - za obnovu trvalých příkazů.

- A reklamoval jste? Žádejte peníze zpět. Chcete pomoci?

- Ne, jen jsem jim řekl, ať si tam udělají pořádek.

- Karle, to jste přišel tak o šest stovek.

- No, skoro o tisícovku. Protože jsem vyšel z banky a vidím policajty. Rozhlídnul jsem se. Viděl jsem značku z druhé strany - domyslel jsem si, že to bude asi zákaz zastavení nebo vjezdu... Bylo tam "jen pro zásobování". Policajt řekl, že mluvím pravdu - to mu řekl i ten můj zaměstnanec. Tak mi dali je dvě stovky.

- Karle, vy jste teda grand. Tisíc korun! Vy se tady honíte. Hubený jste jak lunt. Podvyživený. Vy přispíváte na své cikánské nemakačenky.

Karel mávnul rukou. Prý kdyby to bylo tak od čtyř tisíc, řešil by to.

- Karle, napište si reklamaci, pošlete mi to; zkontroluji vám hrubky a dostanete za ten karambol banky...

Ne. Děkuje. Spěchá. Vyhledává mou pomoc při psaní dopisů, když potřeboval skan, vyplnit něco pro pojišťovnu. Nad tímhle mávnul rukou. Dnes už mám volno. :-)

- Peťuš, pojedu do Náchoda na vibrační lázeň. Ale mně se vůbec nechce.

- Lehni si; schrupni si; odpočiň si. Relaxuj.

Poslechla jsem. Lehla si. Asi vteřinku koukla do FB. V minutě jsem usnula. Odpočala si. Potřebovala jsem. Probírám se. Píšu. Devatenáct hodin. A já mám hotovo. :-)

- Peťůůůš, to byl dobrý nápad.

- Vždycky ti říkám: Kdybys mě poslechla, tak by ses měla dobře.

Tahle jeho průpovídka mě vždycky rozchechtá. Nj, má pravdu, předseda.

Děkuji Vám všem za zprávy, pozdravy, hold. Čtu hned ráno krásnou zprávu z včerejška:

"Děkuji i vám za inspirativní čtení, za neutuchající snahu šířit i pozitivní zprávy a za snahu dělat Fb svět krásnější a spravedlivější."

Krásná první zpráva dne. :-) Všímáte si, co vám přijde do ucha nebo před oči jako první zpráva dne?

Prve jsem si přečetla od Lenky - no, taky obdivuji... Holčičky, lidé, je krásné naše snažení. Děkuji za Vaši příjemnou obohacující společnost.

Ale že jsme zažili mokrý krásný den, co?

Dobrou noc!

P. S. Sdílím tu slova Lenky Kubínové. Děkuji.

Lenka Kubínová Maminka je pořád fešanda. Moje mami bývala taky taková fešná blondýnka, ještě před rokem lítala s dědouškem na kole po výletech v 80 letech !!! Pracovali spolu na zahrádce, společenská setkání, aktivity všeho druhu. Teď 2 měsíce po mozkové mrtvici (zvýšený homocystein, který doktoři bohužel neměří.. :( . No jo ach ta zelenina, nejedla téměř vůbec nic zeleného :( Co jsem se do ní nahučela. Hlídala jsem její výživu, krevní tlak, tuky, svaly, vodu a tohle jsem nebyla schopna uhlídat a občasné její zlostné myšlenky také ne... :( , ale věříme, cvičíme, recitujeme, zpíváme a láskyplně pečujeme a udržujeme čistou mysl a veselost. Mozek.. tuk... tuk... tuk.. už mluví, pamět v pořádku.:) Klidně vyjmenuje všechna svá vnoučata a pravnoučata, vyjmenuje jejich data narození, jejich jména. 6 vnoučat a 6 pravnoučat. Pamatuje si slova písniček, už nás zase začíná komandovat :) Huráá.... její vědomí a mysl jsou tam kde mají být. Je zpátky. Ale maminko, co ti tím chtěl Vesmír říci, co myslíš ? Vzpomeň na válečné útrapy svých rodičů, nezapomínej na vděk, na lásku, na pokoru. Role se obrátily. Dcera vyučuje matku. Někdy chápe, jindy nechápe cestu duše. Volím opatrně slova. Myslím, že moc dobře ví, proč se to stalo. Poučí se ? Věřím, že ano. Všechno zlé k něčemu dobré. S dědouškem byli pořád v nějaké rozepři, teď jsou jako hrdličky. Viděla jsem svého tatínka srdceryvně plakat po té maminčině příhodě mozkové. Tak moc se milují. Tolik by si chyběli. Dědoušek chystá hnízdo, budujeme bezbarierovou novou koupelnu, vyrábí různé pomůcky, je to šikula a těší se na svou Aničku až jí pustí domů. Ona je trpělivá, ví, že ještě minimálně měsíc bude trvat než si mozek vytvoří nové buňky a tělo začne poslouchat. No a ted už jen rozpohybovat ochrnuté tělo, jde to pomalu, pomaličku, včera dva kroky s oporou. Ruka pravá zlobí, nepřekonala ještě gravitaci. Nezoufáme, držíme se navzájem. meditujeme, modlíme se. Dědoušek 82 let nám dělá radost, je to Jura. Sám si pere, sám si vaří, v domečku pečlivě uklizeno a čisto. Karlík jezdí za "svou Aničkou" do špitálu 2 x týdně, vždy s kytičkou a další písničkou. Moje milovaná sestřička povoláním zdravotní sestřička je u maminky denně. Mám je 200 km daleko. Až se mami rozchodí, je řada zase na mně a zase ráda poskytnu své útočiště a budeme zase cvičit, tak jako před 2 lety, kdy jsem mami zbavila závislosti na lécích a vytahla ji z lékové spirály. Budwig, Kneipp, dýchání, meditace, joga, sluníčkování, masáže esenciálními oleji, detox, bylinky, saturace minerály, štávy, pohanka. Zase to půjde. Hlavně, že je pořád přítomná, je s námi. Irenko sleduji tvoje články a čtu s dojetím, někdy s pobavením, někdy soucitem. Máš neuvěřitelnou energii a vůli a odhodlání a současně pokoru a vděk a tak moc lásky v srdíčku ! ❤️❤️❤️👍