Atlantis Herbalife Nutrition

22.08.2020

Píp, píp, píp, píp... Co se děje? Tma. Aha. Vstávat. Bude pět. Rozsvěcím dům.

- Ááá, Micko, panička je vzhůru.

Mám sbaleno. Všechno. Do kufru pro paklík s zkrášlovadly. Hlavně je neukládat do poliček; zpátky do kufru. Ať se v hotelu nedivím, co nemám. Co jsem zapomněla. Co jsem měla sbaleno a co jsem nevědomky vybalila.

Mám čas. V půl šesté vyjíždíme. Všechno mám hotové. V klidu umýt obličej. Skin care na víčka, pod víčka, na vrásky... Pustit ntb. Rozposlouchaný pořad. Pochovat Micku. Rozloučit se s ní. Jaký koktejlík si dnes mixnu? Stále v klidu. Péťa dnes nezpívá Micce.

- Micko, co myslíš, stihne to panička?

Jasně. Stihne. V šest v HK. Jedu s kolegou a jeho ženou.

Plán vyjet v půl šesté. Všechno mám hotovo. :-) Všechno...  Pokládám si nahlas otázku:

- Ty vorle, bude půl. Ireno, co tu děláš?

Z pracovny slyším odpověď:

- No, to by mě taky zajímalo.

- Tak - jedeme.

Petroušek veze kufr. Na chodbě si zasouvám ntb do příruční tašky.

- Peťuš, neútoč na mě tím kufrem.

- Však máme dost času, viď?.

Ještě se vracím zkontrolovat pusu. Už, už - zamknout. Jedeme.

- Kudy jedeme?

- Po státní. Peťuš, já jsem tak šťastná s tebou. Ještě že tě mám.

Cestou zjišťujeme, jak jsme staří. Nemůžeme si vzpomenout na jméno Gottwaldova nám. Ne. Zkrátka ne. Intuitivně najíždíme Hořickou tam, kam potřebujeme.

- Peťuš, tady na konci už jsme na tom náměstí.

A jsme. Volám Karlovi.

- Jsme tu. Před námi banka, za námi banka...

- Máme pět minut zpoždění.

Jsem v klidu. To bude čtvrt hodiny. Opravdu. Před půl sedmou ohnivá čára. Karel s manželkou.

- Karle, co to máš za auto? Tam se mi nevejde kufr.

Obvyklé řeči - co táhnu, proč velký kufr... Když jedu na jeden den - musím mít noční košili, malování, irigátor atd. Když jedu na tři týdny - musím mít noční košili, malování, irigátor atd. Vyhazují z kufru svá zavazadla. Pytle, brašny, pytlíky s nápisem Herbalife Nutrition. Petroušek ukládá můj kufřík... Pusa. Péťa mě předal; sviští domů. Ke svobodě. Trápí mě vždycky:

- Zas tady budu sám. Furt jsem tady sám.

Mám podezření, že mu to vyhovuje. :-)

Karel jede jak dráha. Povídáme. Ptám se, kde právě jsme. Okruhy, obchvaty naprosto likvidují pojem o cestě.

- Uděláme čůrací?

- Pro tebe kouřová?

- Ne.

Nekouří. Obdiv. Zastavujeme u naší benzinky. Na krátko. Je třeba jet dál.

- Karle, ukážeš mi, kde je ta křižovatka na Olomouc - na Brno?

- Za chvilenku. Už jsme tam. Ale je tam zákaz vjezdu.

- Jak to víš?

- Byli jsme na přehradě před týdnem u spolužáka na chatě.

Fakt. Zákaz. Ale Karel ví; Karel umí. Kdo neumí, čumí. To jsem já.

Kuřim. Asociace.

- Karle, zpátky nejedeme po dálnici, jo?

- Vždycky jedeme z Atlantisu mimo Brno.

- Vždyť jsme asi před čtyřmi lety uvízli v zácpě na dálnici... 

- No jo, jednou. 

Rozdrojovice. Jsme tu. Velká vesnice. Od hlavního nádraží hodinka cesty MHD. Hotel Atlantis rekonstruovali. Jsem to po rekonstrukci poprvé. A už asi naposledy. Nechce se mi už.

Pokoje odpoledne. Příjemná štíhlá recepční mi schovává kufr; beru kartičku. Jdu do zahrady s bazénem. Novinka - přes kartu. Lehám na lehátko. Začínají se množit hoteloví hosté. Devět. Mám do půl dvanácté čas. Jdu se převléknout do plavek. Lehám. Zaznívají sem motorky. Brněnský Masarykův okruh duní; je asi přes přehradu nedaleko.

Usínám. Slyším skákání do vody, její šplouchání, lidské hlasy v češtině i cizích jazycích...

Jdu do vody. Jen 25°C. Osvěžující. Luxusní. Plavu. Bezvadná pohoda. Zvoní kolegyňka.

- Irenko, jsem ubytovaná. Máme nádherné apartmá.

- Já vím. Romantika. Jdu za tebou.

Ubytovávám se. Naše apartmá nemá chybu. Máme obývák, ložnici. Skvělé. Vracíme se do bazénu. Hodnotíme se u zrcadla.

- Jsme staré baby, viď?

- No, ale naše těla předčí leckterou stokilovku.

- Jj, a bez léků.

Plaveme. Do oběda hlídáme čas. Těsně před polednem registrace. Náš sál: NEBE. Přistavěno Kongresové centrum. Tam, kde jsme se školívali - Kasino. Můj sponzor mě vítá.

- Pojď! Vyfotíme se. Sedíš jako VIP. Tamhle máš místo u stolečku, Tady máš dvě zdravé svačinky a jako VIPka ještě další dvě.

Sedám. Džbán s citronovou vodou. Nalévám bylinný koncentrát. Jdu ještě do foyer.

- Iri, Irííí, tady jsem!

O, moje mladá kolegyňka Lucka. Miluji ji. Miluji všechny okolo sebe. Všichni moji kolegové - přátelští, pozitivní. Míša - Lucčin manžel. Ó, raduji se. Lenka. Za necelý měsíc jedeme společně do hotelu Harmony ve Špindlu. Od fy.

Začínáme. Školení mě vždycky znovu zapálí. Luxus. Oběd. Pokračujeme. Konečně - závěr. Bazén. Mraky se sbírají. Focení. Focení. Focení. Houfně do bazénu. Pod mrakem. Osvěžující. Divím se sama sobě. Já zvyklá na třicetistupňovou vodu plavu v pětadvacítce. Fotíme se. Povadlé svaly?

Jdeme se převléknout. Se spolubydlící Věrkou před večeří popíjíme, povídáme.

- Já tě čtu. Všechno. Kdy na to máš čas? Aha, takhle!

Jsem dojatá. Čte mě, ani o tom nevím. Držím na klíně ntb.

Jdeme na večeři. Bavíme se, zpíváme, hodujeme. Dostávám zástěru Herbalife nutrition. Pózujeme, nad Brněnskou přehradou se tmí. Blesky křižují nebe.

- To sem nepřijde. Přehrada to rozrazí. 

- Hele, už se to valí.

Utíkáme se schovat. Velké kapky nás zahnaly do hotelu. Přepršelo. Zpíváme u ohně. Hovořím s Dášou z Kanady. Teprve nyní je masírují s rouškami. Když už celý svět ví o kovidovém podvodu, zavádějí jim roušky. Manžel nepřiletěl, nevěděli, jak by je šikanovali na hranicích... Dhodujeme se - organizovaný chaos, teror, tlak... Útok na psychiku člověka. Hovoří o velkém množství lidí, kteří po lécích neumějí sami žít. Léčí je slovem a :-( léky. Místo aby jim umožnili ergo terapii. V Kanadě nesmíš zakřičet na dítě, na psa... Dítě nemá mantinely. Nemůžeš ho vychovávat. Odebrali by ti ho. Vyroste z něj frocík, který neumí přijmout neúspěch. Vyhledá pomoc psychiatra. Soukolí... Narůstá skupina vystrašených lidí pod prášky...  Smutné. To se povedlo implantovat k nám. 

Ráno vstáváme.

Skvělý den se přehoupl do neděle.

Dobrou noc!