Až na to psycho rodinná nedělenka :-)

Neděle. Tu já ráda. Jak vstanu, chystám vše k návštěvě maminky. Dnes kefírovou buchtu se švestkami. Zbyl mi domácí jogurt. Upečeno. Výtečná, nadýchaná. Jen místo tří set gramů cukru dávám polovinu. Linda řekne:

- Moc zdravá!

I tak moc dobrá. Beru na talířek čtyři kousky. Mamka, Jaruška, paní K., paní KII... Čtyři kousky. Zapomněla jsem švestky. Modračky, jak jsem si včera poslechla na FB vzpomínku z loňska. Maminka je miluje. Je sezona, zapomněla jsem. Oči už mám za rohem. Jedu na kole. Nejedu. Linda jede se mnou. Autem. Před půl dvanáctou osazenstvo DD připraveno k obědu. Jasně, na místě určeném. Temná chodba. Známé tváře. Simonka se vrátila z dovolené. Usmívá se. Irenka. Věrka. Jana.

- Ahoj mami, hádej kdo se mnou přijel?

Soustředí se na mě. Sleduje mě, pozoruje.

- Mami, mě znáš, ale kdo je tu se mnou?

Linda pokazila bystření mysli.

- Babi, to jsem já, Linda.

- Linduška a Renka!

Vezeme mamku ven. Za oknem už začal teplý slunečný podzimní den. (Turnaj Elišky Rejčky pod pevností v Josefově se asi vydařil. Nepršelo Jak dlouho jim trvá rozebrat stany, tábor? Skladují si ho v prostorách Brutal Assaultu v Bastionu. Zase vzpomínka na BA...)

V malé původní světlé jídelně nás vítá paní K.

- Vezmete mě ven, sestřičko?

- Nevím, kdo vás má na starosti. Ráda vás vyvezu. Ale nevím...

- Mami, vezmi si borůvky.

Známá konverzace. Oponuje.

- Ale bude oběd.

- To neva.

Rozkládám před ní talířek s buchtou, sklenici s borůvkami, z pokoje přináším hroznové víno.

- Mami, včera tu byla Iva s pejsíčkem. Koukám, že ti přivezla hroznové víno.

- Nebyla.

- Byla.

Z jídelny se chce přes práh dostat na terasu paní K.

- Prosím vás, já bych chtěla za vámi.

Běžím se zeptat, kdo ji má na starosti. Mají přestávku.

 - Paní K. chce jít na slunce.

- Ne, ona bude obědvat.

Mlčím. Nebudu se dohadovat. Kolikrát už obědvala s námi na terase... Vracím se na terasu. Paní K. se vehementně chce dostat ven. Její slaboučká ručička nemůže překonat práh na terasu.

Simonka nese polévku. Mezi dveřmi vysvětluje paní K., že už se jí nese oběd. Dosvědčuje, že tu Iva byla i s Beníkem. Mamka na oko dělá, že si vzpomněla.

Paní K. u polévky dostává vysvětlení. Přes otevřené dveře slyšíme psycho masáž:

- Paní, K., já jsem myslela, že byste se naobědvala.

- Ale já bych chtěla ven.

- Po obědě půjdete ven. Oni tam mají rodinu...

Tiše nadskakuji. Nikdy mi nevadí, když se k nám přidá Jaruška, Drahuška... - Mamka kašovitou polévkovou hmotu na talíři odmítá. Smlouváme - taky psycho manipulace. Mamka nahlas počítá lžíce.

- Jedna, dvě, tři. Dost.

Z jídelničky slyšíme smlouvavé věty:

- Sestřičkoóó, já už jsem to snědla! Já bych chtěla ven! Když jste říkala, že půjdu ven, tak já už jsem to snědla. Říkala jste, že mě dáte ven! Prosím vás, prosím vás!!

Ve dveřích se zas objevuje vozíček s křehounkou bytostí. Její bílé ledové ruce se zachytávají futer. Práh není bezbariérový. Nechápu  prahy, nechápu neotevřitelné dveře z maminčina pokoje na terasu. 

- Mami, co by tady asi spáchala za harakiri? Proč ji sem nepustí?! Proč se tu nemohou svobodně pohybovat?

Nekomentuji. Jen si povzdechnu. Začínám si zapisovat. Chtělo by to zdokumentovat.

- Prosím vás, prosím vás, abych se dostala k vám, ale já se k vám nedostanu.

Nemá kapesník. Utíkám pro papírový. Má ledové ruce. Nesu deku. V průvanu mezi dveřmi, navíc duševní nepohoda. Vkládám jí soustečko lehounké buchty do ruky. Pochvaluje si. Linda ji balí do deky.

Vracíme se k mamce. Stačilo by paní jen přetlačit přes práh k našemu stolu. Byl by klid. Postaraly bychom se. Samochtějícímu se křivda neděje. Paní K. se ze dveří na terasu vehementně dožaduje:

- Nás je víc, prosím vás! Já jsem K., prosím vás, já chci k vám. Sestřičky, mám jít k vám? Já se k vám nemůžu dostat.

- Vydržte! Nesmíme vás vzít k nám.

- Vy si ze mě děláte legraci? Sestřičko, pojďte se podívat na můj talíř.

Přichází druhé jídlo. Dveře se přivírají. Halekám. 

- My bychom paní K. pohlídaly!

- Prosím vás, paní K. potřebuje klid na jídlo!

Volá stále "sestřičko"! Nemá klid. Chce jít za námi. Ani přivřené dveře jí klidu nedodají.

Druhé jídlo vypadá moc pěkně. Brambory, obalovaný květáček. Okurkový salát. Příbor. Bacha, příbor! :-)

Mamka čapla květák z talíře rukou. Linda ji okřikuje.

- Babi, jak to jíš! Pusť ten květák.

- Nemám lžíci.

Sahá po malé lžičce. Ukazuji jí na příbor.

- Mami, dojez ty okurky, naliju do té mističky borůvky.

- Mamka splácá všechno. Buchtu, tři lžíce polévky, květák s bramborem, borůvky...

- No, a nic mně nebude.

Řehtáme se. Linda se ptá:

- Mami, proč to dělá? To dělá naschvál? Místo aby byla ráda, že tu bude v hloučku s námi. Měla by na hodinu o jednu míň. Vo co jí jde? Sám u talíře. Na samotce. Určitě jí to chutná!

Nevím, co to je za zkrat. Ale tahle scéna mi drásá duši. Paní špatně jí. Převažují ji. Loupu jí ovoce, aby ho dobře rozkousala... Dostává alespoň cukry z ovoce. Někdy buchtu... 

Sbíráme s k domovu. Pečovatelka se ptá:

- Paní Hrobská, ještě tady budete?

Chci říci, že už ne. Linda mě předběhne:

- Budeme tu ještě chvilku, kvůli paní K.

Konečně je tu. Volám Petrouškovi, že se zdržíme. Minule mi vysvětlovala, jak špatně vidí. Před očima závoj. Mám ještě v termosce žhavou vodu, mám tu i care, cukr, smetanu. Věříte, že se mi už nechce jít shánět hrneček? Stále škrábat prstíčkem. Dávat a ještě prosit, to je moc! Mám pokažené poledne. Chudák stařenka, co se tu navolala, naprosila, naslibovala... I ta polévková nevzhlednost (třeba byla dobrá, nevím) snědla, jen aby se dostala na slunce. HALÓO!!! JE TU NĚKDO KU POMOCI!!? Je! Už se na tom pracuje!!! Už podruhé porušení lidských práv. Manipulace s lidskou bytostí. 

- Dáte si buchtu po obědě? Nebo hroznové víno?

- Raději víno.

Loupu kuličku vína.

- Vy jste hodná, vy mi to loupete.

- Jak to, že to vidíte? .-) Přeci nevidíte dobře. 

Navážejí lehátka.

- Paní Hrobská, budete mít maminku tady?

Nechápu. Nerozumím. 

- Mám se nějak uhnout? Odtáhnout stůl? Mamku i paní K. bych zasunula tady ke zdi... 

Rovnáme lehátka, vozíky. Jo, ještě mamku vysadit. Jedna hodina. Musíme.

- Peťuš, jsme doma! Zažily jsme psycho!

Brambory na páru, mrkev, celer, kuřecí prsa. Ohřát polévku. Prostřít venku. Ustlat na houpačce. Film Trhlina. Spím. Spím. Spím. Už nechci myslet na dnešní dopoledne. 

Večer. Petroušek na florbal. Linda překládá. Otevírám oči. Sluníčko je za střechou domu. Škrábu se z houpačky. 

- Mami, chceš tuhle kytku? Hádej, kolik stála. 

Obrovská, ale opravdu veliká chryzantéma, nebo listopadky. Žluté. 

- Dvacet korun. 

- Jo, měli ji v zahradnictví. Že prý je křivá. Ještě tam měli dvě. 

- Vezmi si ji do Phy. Zasaď si ji pro radost.  Lindo, mám tu na papírku tři věci: řepu naložit, pesto, majolku, chleba. :-) :-) :-) 

- Chleba ještě máš. Ten nepeč. 

- Tak pesto. Mám dvě bazalky. Tu, jaks mi ji píchla na jaře pod švestku. Ta teda roste! Daří se jí. Mně by takhle neprospívala. A pak mám africkou. Z Kauflandu. 

Než Linda ze zahrady přinese lístečky bazalky, mám hotovou majolku. Povedla se. Kudy do pesta? Parmazán. Oříšky. Oliváč. Česnek.  

- Přivoň, ta africká, tu bych teda vrátila. Vůbec nevoní. 

- Mně chutná víc kupované pesto.

Hotovo. 

- Ne, mami, tohle je skvělé.

Dvě skleničky. Jedna pojede do Phy. Jedna tu zůstane se mnou. Chleba dnes už ne. Sedám ještě na zahradu. Chvíli píšu. Chladno. Petroušek jde francouzským oknem ven:

- Jdu tě vzbudit.

Vtipálek. Neděle končí. Krásná byla. I smutek patří do života.

Dobrou noc!