Až na trolly krásná srdečná setkání

Ono je tu krásně. Odmyslím-li trolly, násilníky, lháře, zastrašovače, hlupáky, aroganty, naboby, usurpátory a nevycválance. Fakt - krásný pobyt na Zemi. Lidé jsou většinou hodní, vstřícní, srdeční, láskyplní; umějí argumentovat. Zbyteček vymytých a vypatlaných vtahovačných nesnášenlivých mozků nemůže ovlivnit negativně morfogenetické pole lidstva. V poledních letech jsem změnila své názory. Trvalo to, ale jdu. Pomaloučku. Ještě se nechám nachytat na lstivý úsměv, sladká slova. Jsem naivní trouba. Důvěřuji. Učím se. 

Věříte novinovým článkům? No, jak kterým, že jo? Hradecký deník - seriózní periodikum. Hledám o zdravotnickém holdingu. Dnes mi hlavní aktér vyhrožoval, že se budu zodpovídat, jestli toho nenechám. Já se nemohu zodpovídat za články v tisku. Opravdu ne. Já jsem je nenapsala. Opravdu nejsem autorkou. Tedy fakt se nemohu zodpovídat. Nebyla jsem označena jako nečestný člověk. Snažím se být čestná, přímá, pravdomluvná, což neznamená pravdoláskařská. Ona je totiž karma zdarma. Dnes už to netrvá otec - vnuk, ani otec syn, dnes se čas zrychlil. Tak pozor!! A ty články jsem dohledala legálně na stránkách Deníku. 

Nevěřila bych, že se někdo pro připomínání pravdy sníží k teroru a výhrůžkám. Ještě mám sílu. Ztratila jsem hodně, hodně času v monolozích a neplodných hovorech s jájínkem. Přišla jsem v životě o víc. Ale teď už NE. Svůj čas věnuji bohulibé činnosti.

Dopo skvělá klientka. Pracuje v důchodu na směny jako fabrička. ALE! Sečtělá. Moudrá. Vzdělaná. S přehledem. Rozšafná. (Kdyby se mě někdo zeptal na význam slova rozšafný, vzpomněla bych na slovo šafář. Znáte, umíte vysvětlit obsah slova rozšafný?

Sloveso šafovati (wir schafen das - my to zvládneme) znamená vytvořit, zformovat, udělat něco, postarat se o něco, něco vytvarovat - to je snad prý z nějakého anglického slova. Šafář - hospodářský správce na statku, staral se, dohlížel, aby zemědělské práce probíhaly správně. Rozšafovati - doklad k tomuto slovu máme už z r. 1383. Raj dušie Alberta Velikého: Seneca dí: Což máš, to rozšafuj ne jako cizie, ale jako své a požívaj. A nebudeš-li přitom múdr, vždy tím budeš. Tedy: Starej se o své věci pořádně. A nebudeš-li se o ně starat moudře, nebudeš moudrý v ničem. Rozšafný byl ten, kdo dobře rozšafoval, pečoval, dobře hospodařil. Bez příslovce způsobu dobře je to jako starat se o svůj majetek, hospodařit s něčím. Nemusí se dodávat slovo moudře. Rozšafný byl ten, kdo se dobře staral o svůj, nebo o cizí - i svěřený majetek. Člověk musel být moudrý, předvídavý, uvážlivý, opatrný.... Lidé označení jako rozšafní jsou moudří :-) Miluji rozšafné i famfarony. :-)

Náhodně jsem narazila na!

https://www.youtube.com/watch?v=eawPuZlrQic&t=2s

To zas bude úsměšků od pana Richarda Káby :-) No, ještě jsem nedopsala, už se tam tlemí. Ale smích je zdravá frekvence...

V plánu - co nejdříve vyjet za maminkou. Odpo ještě práce. Vždy stíhám tak tak. A to jsem si řekla, že omezím svou práci. Nemám zapotřebí se honit. Je to příjemná, pro mě okouzlující činnost. V rámci veřejného zdraví vést lidi ke zdraví, k zdravému životnímu stylu. S tím souvisí výběr mezi potravinami. Zdravé stravování. Za těch osm let jsem převedla odhadem skoro tisícovku lidí od umělých nekvalitních potravin na zcela novou cestu. Vlastně i sebe. 

Maminka. V ratejně zvané jídelna. Má svetr. Před ní kafíčko. Holčinky kolem klientů kmitají. Neptám se, kdo má maminku na starosti. Popadnu vozík, mamka dosrkne kafe a jedeme. Huráá, má vedle kafíčka před sebou i vařicí čaj v zajíčkovém hrnečku. DĚKUJI SRDEČNĚ A MOC! Dostala ho loni ke Dni matek. Ten se zaprat nedá. Jen srazit. Děkuji té, která mi mamku takhle dnes opečovávala. Jsou to všechny pečlivky. Utíkám s vozíkem na konec chodby. Potkáváme paní ředitelovou. Pozdravily jsme se.

- Kam jedeme?

- Mamko, vidíš Chloumek a Prašivku?

- Vidím, vidím.

- Mami, jak ty dva nevýrazné kopečky poznáš? Mně nic neříkají.

- Vždyť jsem tu prožila dětství!

Povídáme se o babičce, o práci na poli. Ukazuji jí hájovnu. Dnes je zataženo. Šedo. Vidím bílou zeď na lesním pozadí. Maminka ne. To nevadí, až zas zasvítí sluníčko, zasvítí i bílý štít hájovny hajného Kuřete. Mařka Kuřetová, maminčina kamarádka a spolužačka. Znám jména dalších holek a holčiček. Jestlipak ještě žijí? Loni v září říjnu odešla Jiřina. Měla mamku ráda. Já ji né. Ale to nevadí. Původně Presslerová. Její příjmení si neumím vybavit. Vzpomenu si. Manželka pana řídícího... Neměli děti. Ale adoptovali holku. Měli se rádi. Ti lidé mě kontaktovali. Asi vnuk. Našel si mě, propojovala jsem Jiřinu s mamkou párkrát v telefonu. Chystala jsem se, že se ještě navštíví. Jejich hovor byl, jak když mluví slepý s hluchým. Ale stříkala z něj láska, srdečnost. Je mi do breku. Jiřina už mamku nepotěší...

Jo - vzpomněla. Za svobodna Kroupová. 

- Mami, za dva dny Ti už bude - víš kolik? Kdy ses narodila?

- 26. 1. 1927.

- Mamko, umíš dopočítat do roku 2019?

Pomáhám jí. Jde jí to ztuha...

- Já bych si to napsala na papír.

Píšeme na papír, ale už špatně vidí; nemáme u ruky brýle, schovaly jsme se před veřejností... Odečítáme 2019 mínus 1927...

Přichází paní vedoucí. Je to bláhové, bláznivé, ale uměla bych si ji představit na místě ředitelky. Je to žena. Byla by dobrou ředitelkou? Vzpomínám na tu původní. Rázná, přístupná, empatická, silná. Manažerka. V padesáti měla miminko. Tak moc jsme jí to přála. Tak moc. Pak prý ještě další. Hlavně ať je zdravá! Ona i její celá rodina. Včetně bratra- údržbář, který pracoval v DD. Měla jsem ho ráda. Paní vedoucí žádá o schůzku, rozhovor. Ředitel, vrchní sestra a ona. Nechápu. Koukám do diáře. Obsazený. S mezerami pro cesty za maminkou. Středu - nikam nejedu. Taky chci lyžovat. Je to zbytečné. Ztráta času. Přesvědčuje mě, že podřízené chválí. Prý se mám zeptat pečovatelek. Ne,ne. A vlastně - co je mi po tom. Příští týden se spolu najdeme. Jenže si od toho vůbec nic neslibuji. NIC. Ani konvici nelze... No nic. Výměna stráží. Pan ředitel. Jsem si myslela, že Hradecký Deník je seriozní plátek. Vyhrožuje. Nízkost. Ubohost. Stejně si tzv. manažersky pojede svou. Je mi to fuk. Tu termosku si,  když je potřeba, dovezu. Ručníky, osušky a halenku si vyperu. Je mi to ukradené. A jemu očividně taky. Trvám si na svém, že druhé patro pracuje nejlépe. Ne, někteří se vezou. -  Ale ne na druhém patře! Pečovatelky jsou hodné, milé, ochotné, udělající... Nevzpomněla jsem si na cvakající do telefonu mladou z prvního patra. Nevšímala si bloumající paní s chodítkem... On mu to odsud zas někdo natlumočí. Jo, dozvídám se - v prádelně jsou čtyři pracovní síly, přišívá se a zašívá. Hm. Novinka. Nevšimla jsem si. Dvě stě kilo prádla za den do čtyř praček... A o tom bychom si zas povídali. Jo, máte pravdu. Tu svou. A já zas svou. A tak se nemůžeme domluvit. Nebojte, všechno jednou skončí.

Maminka mě chytá za ruku. Není z rozhovoru s bohy nadšená. Dává mi drahocenná moudra. Jako ostatně celý život. Drahá.

Domů. Micka. Zdá se, že je v pořádku. Její dlouhá srst je nebezpečná. Nevím, jestli kočky třeba nelížou sníh. Někde se v tom mraze urousala. Nebo nad miskou? Urousané dredové chlupy jsem rozčesala, vytahala, odstříhala. Držela. To prý peršanky takhle mají v povaze.

Jdu spát. Ráno asi jedu lyžovat. Petrušek má práci. Uvidím - ráno se rozhodnu. Ještě ani nevím kam. Jánky Duncan, Buky? Do Pece? Daleko. Hlavně dodržovat rychlost!! A brzy vylézt. Andělé, stůjte při mně.

Dobrou noc!