Až se tě zima zeptá

Vlaštovky táhnou....

Vlaštovičko, leť,

už je na tě čas –

listí žloutne, poletuje,

po strništi vítr duje,

bude brzo mráz.

Vlaštovičko, leť

na slunečný jih –

pavouk babí léto spřádá,

muška též si pospí ráda,

až přiletí sníh.

Až ho napadne

kolem našich vrat,

i až bude Meluzina

kvíleti nám do komína,

budem vzpomínat. –

Na tvůj letní zpěv,

kde ho zpíváš, kde?

budem na svých mapách zvídat

a tvé hnízdo budem hlídat,

jak bys byla zde!

Přijde jaro zas,

ty se vrátíš sem –

Potkáš-li kde kousek štěstí,

můžeš nám ho též přinésti

v naši českou zem!….(Josef Václav Sládek)

P. Marie má dnes určené narozeniny. Má pak ještě jedny. O devět měsíců později. Ach, ta církev! Na Českých zvycích, tradicích a pranostikách dnes vysvětlili, jak si vymysleli datum:

NAROZENÍ PANNY MARIE, LEGENDA O HADECH A BABÍM LÉTĚ

Skutečné datum Mariina narození neznáme. Od 8. září, které bylo vybráno pro oslavu jejího narození, však římskokatolická církev později odvodila 8. prosinec (přesně o devět měsíců dříve) jako den jejího početí. V tento den liturgie slaví slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie. Samotné zářijové datum bylo zvoleno v 5. století v Jeruzalémě jako výroční den posvěcení baziliky. Ta byla postavena na místě, kde se Panna Maria podle tradice narodila svým svatým rodičům Jáchymovi a Anně. Dnes zde stojí bazilika svaté Anny. Jako oficiální církevní svátek Narození Panny Marie se pak 8. září slaví od 7. století.

Svátek Narození Panny Marie patří k nejstarším mariánským svátkům a uvádí nás na samotný práh podzimu. To je patrné i z nejedné lidové pověsti. Podle nich v tento den tajemní hadi zalézají do podzemních děr, protože později už by je země nepřijala. Had, který se opozdil, se pak dobrovolně plazí ke křižovatkám cesty, aby ho tam lidé ubili. V podzemním království pak musí hadi zůstat až do svatého Jiří (24. 4.).

Co je "příze Panny Marie"?

Lidová legenda vypráví, že když Panna Maria nanebevstupovala, ztratila svůj plášť. Ten se ve vzduchu rozdělil na jemná vlákna, která jako "babí léto" padají k zemi. Proto se těmto bílým pavučinkám v lidové tradici říká také "příze Panny Marie". Ve skutečnosti se však jedná o přediva malinkých pavouků z čeledi slíďákovitých. Mladí pavoučci se drží na těchto poletujících, větrem hnaných vláknech ze dvou důvodů: jednak tak ve vzduchu lapají drobný hmyz, a jednak se díky nim snadno a rychle přemisťují na nová místa.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-08-rano

Ráno. Sluníčko. Optimismus. Radost. Mourek sedí za oknem. Žofinka taky. Po snídani si hupsla do svého oblíbeného křesla v Petrouškově studiu. Moureček se chodí nabíjet do trávy. Obcházím zahradu. Zalévám smutné květináče. Petroušek tvrdí, jak je zalévá. Dávám jim pořádnou dávku zálivky. Netroškařím. Jdu za plot na kopřivy. Po osekání trávy před Brutalem se tráva už nezdvihla, ale kopřivky se krásně omladily. Tyhle mladé se mají konzumovat i teď na podzim. Což činím. Linda volá.

- Mami, máš sklenice? Potřebuji na přesnídávky. 

Urodilo se jí hodně jablek. Zpracovává je. Jdu pod pergolu. Hm. Tady mám několik plat skleniček, které se mi už nevešly do sklípku. Beru je do domu. Omývám víčka. Ukládám do myčky. Lísky ostříkávám proudem vody.

- Mami, jedu do Brna. Stavuji si v Picích.

- Ješiši, jsem šťastná, že jsem doma. Už nikam nemusím.

Za chvíli volá. Při odbočování vlevo měla dost času, ale jelo proti ní policejní auto. Soudruzi to nemohli strávit. Nepoklonila se jim a nepustila je. Přitom měla prý hodně času. Všechno stihla. Stálo jí to dva a půl tisíce. Zvůle moci.

- Mami, od března do srpna jsem najela čtyřicet tisíc…

- Nebuď smutná. Až pojedeš do Amsterodamu, dávej pozor.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-08-pro-miminko

Před třemi měsíci se narodila známým holčička. Dozvěděla jsem se to na kraji července. Už měsíc odkládám zabalení dárků. Tak dnes. Píšu jí glejt člověka. Hotovo. Konečně. Tolikrát jsem si řekla maňana. 

Po obědě přivezou dřevo. S Petrouškem máme pět šest kubíků na hodinku. Za studentských let k nám chodil Lukášek. Učila jsem ho dějepis a češtinu. Jednou se zapojil do skládání dřeva. Odvezli jsme pár koleček. Navrhnul:

- Babi, schováme si to na zítra.

Od té doby vždycky při téhle práci jeden z nás navrhne, jestli si to neschováme na zítra.

- Petroušku, zběhnu ještě s dárečky. Hned jsem tu.

Všechno si připravil. Vracím se během chvíle. Velké špalky pod stáním hrozivě volají:

- Jsme tu. Ukliďte nás!

Jdeme na to. Péťa vozí kolečkem, já ukládám do kóje. 

- Když se to nebude vejít, kam to dáme?

Ukládám tak pečlivě, že zůstane půl kóje prázdná. Špalky rovnám jako tetrisové cihličky. 

- Peťuš, tady jsou tak velké špalky, že je v zimě neunesu. A přiobjednáme ještě?

- Ne, dám se židle do té volné části.

Tak on si myslel, že se to sem nevejde. Copak mě nezná? Neví, jak pečlivě vyrovnávám. Miluji Tetris. Jen pro zajímavost. Tahle světová počítačová zábava pochází ze SSSR. Slované, no. Zase jednička!

Tetris vymyslel ruský programátor a vědec Alexej Pažitnov. První funkční verzi dokončil 6. června 1984. V té době pracoval ve Výpočetním centru Sovětské akademie věd v Moskvě. Zde je několik zajímavostí o tom, jak hra vznikla:

• Inspirace v deskovce: Pažitnov se inspiroval tradiční stolní skládačkou pentomino, u které se do krabičky skládají tvary složené z pěti čtverečků. Pro počítačovou hru nápad zjednodušil a použil tvary složené ze čtyř kostek (tzv. tetromino). 
• Původ názvu: Slovo Tetris vymyslel jako kombinaci řeckého výrazu "tetra" (čtyři – podle čtyř kostek v každém tvaru) a slova "tenis", což byl jeho nejoblíbenější sport. 
• První verze neměla grafiku: První verzi naprogramoval pro sovětský počítač Elektronika 60. Protože tento počítač neuměl zobrazovat grafiku, padající tvary byly složené jednoduše z textových závorek a mezer. 
• Dlouho bez peněz: Protože hra vznikla na půdě státní akademie věd v tehdejším Sovětském svazu, autorská práva propadla státu. Sám vynálezce Alexej Pažitnov z celosvětového úspěchu hry neviděl téměř žádné peníze až do roku 1996, kdy v USA spoluzaložil společnost The Tetris Company a licenční práva získal konečně zpět. 

Občas se zeptám, kolik koleček ještě. Vyložím špalky z kolečka. Vyjedu s ním z kóje. Jdu omrknout hromadu pod stáním. Zmenšila se. Radostnější pohled než na začátku. 

- Ty seš dobrá. Nebudeme spěchat v tomhle vedru. Máme dvě třetiny složené. Za hodinku.

Mana pro mé uši.

- Peťuš, mně to nevadí. Zakuř si. Jdu pro iontový nápoj.

Pokračujeme. Za hodinku a půl hotovo. Jsme dobře sehraní.

Petroušek mě chválí.

- To by žádná ženská nevydržela. Tys´ jela jako robot. Ještě tě bolí ruka.

- Já si ji večer vysvícuji.

Mixuji sportovní výživu. Máme ji rovnou k večeři. Přidávám každému pár vršků kopřiv.

- Až zítra budeš mít čas, potřebuji jednu přihlášku na ping pong.

- Tak pojď, mám zapnutý počítač a tiskárnu.

Ukládám fotečku nové hráčky. Hezká holčička. Petroušek mě rozesmál: 

- Dnes jsem byl na obědě. Víš, na letišti ten Vláďa…

- Jak ses s ním bavil?

- No, dnes se mě ptal, kolik je ti let. Odhadoval tě na padesát. Tak jsem mu řekl čtyřicet osm.

Řehotám se.

- No, pak jsem mu řekl, že ti bylo sedmdesát.

Řvu smíchy. 

- On mi nevěřil. A pak přišel Frynta. On se ho ptal, kolik ti je. Nevěřil tu sedmdesátku. A on mu povídal:

- No, do sedmdesátky jí moc nezbývá.

Tak to je legrace večera. No jo no. Pohyb. Cítíla jsem u polen, jak se mi krásně procvičují břišní svaly. Nevyhýbat se práci. Pohybu. Chůzi. Jízdě na kole. Cvičení. Plavání. Běžkování. Lyžování. Ráda bych běhala. Ale dvě vyhřezlé plotny a klenby na nohou by nesouhlasily. 

Letos jsem nebyla na Sněžce. Plánujeme. Huráá! Těším se. Další výlet bude k Majce. Volala. Dala jsem na FB nepovedenou fotku. Má pravdu. Až k nim pojedeme, vyfotíme se hezky. :-)

Sleduji obrázky a texty o staré Šumavě. Dnes jsem sdílela tenhle:

Stará Šumava a kousek Českého lesa je ve městě Kašperské Hory.

VLAŠTOVKY SE JIŽ SVOLÁVAJÍ K ODLETU....

Zářijové odpoledne, elektrické vedení nad zahradou a na něm živý notový zápis – desítky drobných těl namačkaných vedle sebe, každou chvíli se pár not odlepí a zase přiletí zpátky. Vypadá to jako ptačí drb u plotu, ale ve skutečnosti sledujete jednu z nejstarších dopravních špiček planety. Tihle ptáci, kteří vám celé léto sbírali komáry nad hlavou, právě balí kufry. A až se dráty jednoho rána vyprázdní, léto skončí definitivně – bez ohledu na to, co ukazuje teploměr.

Podzim je už za dveřmi! Léto pozvolna přechází v podzim a na drátech se již houfují desítky a někde i stovky jiřiček a vlaštovek. Začíná září a to je doba jejich odletu do tropické Afriky, kdy naši krajinu opustí jeden z poslů jara – vlaštovka obecná. Kam veselé švitořilky odlétají? Tito tažní ptáci se začínají loučit s českou přírodou. Instinktivně se slétávají a houfují na drátech elektrického vedení, čímž dávají tušit, že se blíží den jejich odletu do daleké Afriky.

Proto se také v roce 1992 stala i úplně prvním Ptákem roku. S podzimem se s vlaštovkami loučíme, protože o svatém Matouši vlaštovka nás opouští, což je 21. září, kdy už se vlaštovky i jiřičky pomalu srocují a chystají se na cestu do svého zimoviště. Kromě vlaštovky obecné a jiřičky obecné u nás z rodu vlaštovkovitých žije také břehule říční a vzácně sem zalétne vlaštovka skalní.

Vlaštovka – Není krásnějšího ptáka, než je vlaštovka, zvěstovatel jara a nového života. Pozdní léto je dobou houfování a odletu tažných ptáků do teplých zimovišť. Asi nejvíce se do povědomí člověka dostala vlaštovka obecná. K všedním jevům v české krajině patřily tisíce vlaštovek posedávajících na drátech elektrického vedení jako na notových linkách a v podvečer za hlučného švitoření odlétajících nocovat do rákosin. Jedné noci pak rázem všechny zmizely. Lidé si toho samozřejmě všímali a zajímalo je, kam a proč. Sezónní mizení a jarní návrat mnoha druhů ptáků vyvolával v lidských myslích množství pošetilých teorií a hypotéz.

Ptačí tah fascinoval lidi od pradávna, ale dlouhou dobu si jej neuměli vysvětlit a svoje domněnky o migraci ptáků konstruovali z mnoha mýtů a několika málo poznatků tehdejších přírodovědců. Lidé se třeba domnívali, že ptáci odlétají na podzim na Měsíc, odkud se na jaře opět navracejí. Řecký filozof Aristoteles napsal, že rehek zahradní (který migruje z Řecka do subsaharské Afriky) se v létě promění v červenku, a že pěnice slavíková se na zimu mění v pěnici černohlavou. Již Aristoteles, první zoolog se nad touto otázkou zamýšlel. Odpověď samozřejmě neznal a tak se ve svých dílech přikláněl k obecně rozšířeným fámám.

Dlouho se předpokládalo, že vlaštovky zimují v bahně rybníků. K této domněnce vedla skutečnost, že vlaštovky před odletem hromadně nocují v rákosinách. Na podzim roku 1740 chytil několik vlaštovek, omotal jim kolem nožky barevnou nitku a pustil je. Na jaře se tyto vlaštovky vrátily do hnízd a Frish podrobil nitky z jejich nohou zkoumání, ale důkaz, že byli několik měsíců pod vodou nenašel.

Vraťme se k Aristotelovi. Některá jeho pozorování již ale zaváněla pravdou. Po uplynutí podzimní rovnodennosti přilétají ptáci z chladných oblastí, aby se vyhnuli zimě. A to nejen do sousedících zemí, ale i dále. Po jarní rovnodennosti se opět vracejí, aby se vyhnuli vedrům. Aristoteles popsal i přesná místa, kam kteří ptáci létají. Jeřábi ze stepí do bažin Nilu, pelikáni od řeky Strumy k Dunaji, kde zakládají hnízdiště.

Ale až ve 13. století se stejným problémem začal více zabývat císař-přírodovědec Bedřich II a dospěl k názoru, že naprosto všechno jinde zimující ptactvo odlétá a tím zcela vyvrací myšlenku o zimování ve vodě. Bedřich II pozoruje vliv počasí na odlet, ptačí pelichání a houfování před odletem. Již v této době si mnozí evropští přírodovědci všímali velkých hejn evropských ptáků při svých cestách po Asii a Africe. Na zimu přiletěli a na jaře odlétli. Ovšem až roku 1822 byl chycen v Německu čáp, který měl krk probodnutý prokazatelně africkým šípem. Jeho zranění ale nebylo vážné, proto čáp mohl absolvovat cestu a zdárně dále žít. V roce 1710 byla v Německu také chycena volavka s kroužkem navlečeným v Turecku. Tyto řídké objevy se stali impulsy pro hledání pravdy.

Trvalo však ještě několik desítek let, než se vědci začali ptačím stěhováním zabývat podrobněji. Dnes obecně přijatý postup však nebyl v začátcích přijímám s nadšením. Existovalo mnoho spolků protestujících proti této metodě. Prý ptákům škodí. V roce 1899 dánský profesor Ch. Mortensen značkoval ptáky lehkými kroužky s vyrytou adresou a navlékal jim je na nohy. Označil takto asi sto ptáků. V roce 1901 se začal zabývat označováním německý pastor a ornitolog Johann Tinemann v oblasti Baltského moře. Tedy v místě, kde je podle dnešních pozorování nejhustší přelet ptáků.Díky jeho propagaci kroužkování a osobní usilovné práci se tento způsob stal nejúčinnější metodou výzkumu tažných ptáků. Dnes je okroužkováno na několik desítek milionů ptactva. V Česku se začalo s kroužkováním v roce 1914.

Tehdejší Československá ornitologická společnost vznikla v roce 1934 při Národním muzeu v Praze a je dodnes sídlem kroužkovací stanice. Zimoviště se mohou měnit, ale domovina se nemění. Na jaře se ptáci opět vrací do svých původních hnízd. A vracet se nemusí po stejné trase, po které odlétali. Často se trasa změní, neboť podzimní a jarní podmínky mohou být rozdílné a to, co jim vyhovuje na podzim, nemusí být vhodné na jaře. Vlaštovky každoročně podnikají cestu ze svých hnízdišť na severu na jih, na zimoviště. Severoamerické vlaštovky odlétají do Jižní Ameriky, asijské do jihovýchodní Asie, na Filipíny, do Indonésie a Malajsie. Evropské vlaštovky tráví zimu v jižní Africe.

Stěhování ptactva však dodnes skrývá mnoho tajemna a záhad. Občas jsou v přírodě k vidění mezirodoví kříženci jiřiček obecných a vlaštovek obecných, kteří ornitologové pojmenovali "jiřivka" nebo "vlastička". Největší zimoviště vlaštovek obecných na světě se nachází v jihoafrické provincii KwaZulu-Natal, asi 30 kilometrů severně od Durbanu, jednoho z největších měst Jihoafrické republiky. V období, kdy se v našich končinách tetelíme chladem, se lidem v jižní Africe naskýtá neuvěřitelný pohled – ve večerních hodinách po obloze kouzelně obarvené paprsky zapadajícího slunce krouží miliony vlaštovek. Místo se pro tuto úchvatnou podívanou dokonce stalo turisticky vyhledávanou lokalitou.

Takže až uvidíte houfy vlaštovek, popřejte jim šťastnou cestu do Afriky. Šťastnou cestu a dobře doleťte! Ať vás na vaší pouti nepotká nic zlého, ať se dokážete vyhnout všem nebezpečím a nástrahám! Mějte se dobře a na jaře se nám v pořádku vraťte, protože tady jste doma, jste zde vítány a my víme, jak těžké to máte a těšíme se na den, kdy nám přinesete jaro. Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale dvě už ano….

Zdroj: Jurij Dimitrij, Ptáci Obecná ornitologie – Veselovský, Academia 2001

Šťastnou cestu! Čápi z našich komínů už jsou v Hurghadě. Vlaštovky, těším se!

Dobrou noc!