Bacha na energie

Večer. Hlava mi klimbá. Celodenní aktivita. Stále na nohou. Pořád mít Zrzečku na očích, aby někde neuvízla s límcem. Ten štve nás obě. Soucítím s ní. Dnes už asi injekce proti bolesti tolik nepůsobí. Máme tři dny za sebou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-06

První moje ranní kroky – k ní. Rychle napapkat. Mourek dnes trůnil v zahradě na slunci až skoro do oběda. Nestáhla jsem roletky. V klidu jsem kočičku nakrmila, napila se. Má na výběr víc nádobek. Dnes jsem jí dala maličkatou konvičku. Naplnila jsem ji vrchovatě vodou. To se Žofce líbilo. Možná pro to, že není ze skla. K večeru jsem našla konývku do poloviny vypitou. Kdo asi? Mourek taky ochutnal. Jazykem se dostal co nejhlouběji.

Pozoruji temné energie. Jednak periferním viděním míhající se mraky, chuchvalce, něco jako postavy. A jednak – blíží se sobotní válečné postavení planet. Myslím kvadratura Marsu a Uranu. Už jen slovo kvadratura. Nahání mi hrůzu. To byla nějaká detektivka se slovem kvadratura v názvu. Mars – planeta války. Postavení planet má být sice teprve v sobotu. Jenže vnímám agresivitu už dnes.

Odpoledne jedu do obchodu. Mají tam sice suché z nosu. Ale jedu. Za krátkou trasu do obchodu se mi do cesty vecpávala agresivně auta. Je to možné? Za mnou volno. Ale musela přede mě z vedlejších. No, budiž. Omlouvala jsem. Dobrá. Koupila jsem hovězí krk. Prodává mi ho cizinka. Hezké velké oči. Macatá. Usměvavá.

- Potřebovala bych hovězí krk. Je to pro kočky – kotě. Byla byste tak hodná a vybrala bez šlach?

Sahá na levý kus. Prohmatává.

- A prosím, jak vypadá ten druhý?

Zdvihá ho. Má víc bílého v sobě.

- Aha, tak asi ten levý. Co myslíte?

Chci, aby promluvila.

- Tenhle, jak jsem žíkala.

- Žíkala? Jste cizinka?

- Ano, Ukrajína.

- Z válečné nebo klidné zóny?

Něco zadrmolila – něco jako Donbas nebo nevím. Nerozuměla jsem.

- Aha. Nemám ráda Ukrajince.

- To chápu. Rozumím vám. 

Hezky se usmála. Tak mile. Pořád se mnou hovořila přátelsky.

- Hlavně ty s vytetovanými hákovými kříži a Hitlerem na těle.

Pokyvuje.

- Chápu vás. Taky je nemám ráda. Hlavně ty, kteří vám berou peníze.

- A jak jste tu dlouho?

- Už to bude pět let.

Ještě říkám, s kým sympatizuji. Ona přitaká. Dává si prst na pusu. Psssst.

- Děkuji. Hezky jste mi to vybrala. Na shledanou!

Ještě mi na cestu posílá širokou pusu v úsměvu. Byla milá. To se musí nechat. Byla i upřímná?

Frčím domů. Dnes jsme navezli polena do bedny. Už ne plnou. Včera jsem ani nezatopila. Dům držel teploučko. Při zvucích pokládaných polen přibíhá Žofka.  Jak rychle se objevila na terase. Krátce po operaci, chodí, snaží se. Pouštím ji na sluníčko. Pořád ji mám v merku. Nerada bych, aby se někde s límcem zachytila.

Na šestnáctou mladí lidé. No, mladí čtyřicátníci. Volají, že už jsou tu.

- Jak to, že jste přijeli z druhé strany?

Asi si popletli první a druhou ulici. Paní milá, křehká. Pán taky křehký dle slov své ženy. Dozvídám se, že asi před sedmi lety měl tendenci skončit v blázinci. Ptám se, co ho tížilo. Stres. Kolegové. Spěch v práci… Povídáme si. Paní poslouchá. Pokyvuje. Pán pokyvuje. On ví.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-06-z-pracovny

Žofinka se na ně přišla i s límcem podívat na chodbu. Tak se bojí lidí. Proč ne těchhle? Zvláštní. Zvíře cítí. 

Jdu Žofince uvolnit. Sundávám jí límec. Horečně myje svou vyholenou pacénku. Hlídám, aby nešla na bříško.

Na FB mám jednu radilku. Bože, nemám ráda nevyžádané rady. Pořád mi radí, co s kočkou. Jak jí dát pít. Co jí hrozí. A že jsem jí měla koupit jiný límec. A že nevím, kolik stojí veterinární dieta. Toto už beru do vměšování. Pravidelně mě peskuje.

Eva HolubováIrena Hrobská Já bych kočičce dala ten pooperační obleček MPS , již jsem Vám o něm psala, nebo ještě existují rovné látkové límce, jsou pro kočičky mnohem pohodlnější než tohle, tento límec je pro kočičky hrozně stresující . 

Irena HrobskáEva Holubová Evičko, tak mi ho přivezte. Já jsem ráda, že jsem ráda. Krmím ji. Hladím ji. Opatruji ji. Platíme. a fakt doktor nám jiný nenabídl. Tečka. Možná jsem víc vystresovaná já. A to nemám žádný límec 

Nikdo se jí neprosil:

Eva HolubováIrena Hrobská Zkusím najít a kdyžtak Vám pošlu do sz tipy na domácí výrobu pooperačního oblečku, ale není to ono, lepší je fakt ten originál MPS. Třeba by ho nějaký prodejce (e-shop) blízko Vás měl, či nějaký spolek nebo depozitum blízko Vás zapůjčil. Mohu zjistit, jen potřebuji vědět to Vaše bydliště, ale nutit Vám nic nechci, chtěla jsem Vám jen poradit a pomoci Žofince. Je mi jí fakt líto, já tyhle límce úplně nesnáším, asi jako ty kočičky...

Irena HrobskáEva Holubová No, a já při pohledu na ni nemohu dýchat. Protože to nesnáším taky. 

Vůbec mě nezajímá, přesto opět dostávám výtku, příště to bude už poprava?

Eva HolubováIrena Hrobská Irenko, psala jsem Vám o něm už před nějakou dobou, abyste se na to připravila, zda si pamatujete. Odpověděla jste, že to zvládnete, že víte, že máte už zkušenost s kočičkami po operacích atd... Myslela jsem to dobře a prakticky Vás před tímto varovala, že Vám na veterině nedají nic jiného než buď tento límec, či pruban přes celé tělo. Veterináři nic jiného nemají. Proč jste si ho třeba neobjednala, velikost dle vaší kočičky. Irenko, já tu mám 11 zachráněných kočiček. Také platím. Nedávno kočička, která měla problém, nás veterina stála 20 tisíc. Šlo "jen" o zácpu. Já už to ani nepočítám, veterina, krmení, doplňky stravy, bych se z toho musela zbláznit. Irenko, věřte, že kdybych bydlela blíž k Vám, tak Vám ten obleček půjčím, pokud by jí byl, těžko Vám ho dovezu, když neřídím a momentálně jsem v pracovní neschopnosti po úrazu. Odkud prosím přesně jste, zkusila bych poprosit a oslovit lidičky z kočičích skupin. Pokud má tento, jak já říkám límec lampičku, dejte jí vodíku do vyšší nádoby, bez ucha. To ucho na konvičce jí tam fakt překáží. 

Irena HrobskáEvo, už mě neobtěžujte. Proč já bych si měla objednávat něco, co budu potřebovat na jedno použití. uvědoujete si, že nás ta kočka už stála přes osm tisíc?!! MOhli jsme ji nechat běhat s kýlou. Mohla byste ocenit naši péči? A mou péči? Kdy jsem se jí dopoledne tři hodiny věnovala, když jsme se vrátili od lékaře, opět... Ukažte mi prosím někoho, kdo toto dělá.

Irena Hrobská K té vodě - ona má vodu v různých miskách, ale ona chce Z KONVIJČKY!!! CHCE PÍT Z KONVIČKY, ZE KTERÉ JE ZVYKLÁ, ANO?! TAK JÍ MÁM UDĚLAT CO?? JSEM RÁDA, ŽE CHCE PÍT! TAK JI POMOHU Z MISKY, Z MISTIČKY, Z KONVE A ODKUD ONA BUDE MÍT CHUŤ!

Eva HolubováIrena Hrobská Irenko, netřeba tolik vykřičníků, já tomu rozumím, že je tak zvyklá a že tak chce, jakože z té konvičky. Jenže teď má ten límec, na videu jsem si všimla, bylo prostě vidět, jak jí tam to ucho překáží a nejde jí to. Samozřejmě je moc dobře, že jí pomůžete a že chce pít, jste ale s ní stále? Třeba nějaký skleněný džbán, nebo vázu s širším vrškem nemáte? 

Ty vorle, ona si mě vybrala za objekt šikany.

Eva HolubováIrena Hrobská Aha, tak já Vás obtěžuji, fakt dobrý no... Tento komentář mi vážně stačí. To co píšete, vše je o prioritách, je Vám líto peněz jednorázově za jeden obleček? Nedej Bože, aby kočička potřebovala někdy nějakou veterinární dietu, to byste se pak teprve divila, co to stojí. Holt máte kočičku, to obnáší péči o ní ve zdraví i v nesnázích, starost i peníze, pro mě samozřejmá věc. Chcete ukázat někoho, kdo toto dělá? Tak třeba já a nejen já, ale spousty dalších lidí, co jim kočičky nejsou lhostejné. Je vidět, že nemáte vůbec ponětí ohledně situace kočiček a pomoci jim (zraněné, toulavé, někým namnožené!!!, nemocné, atd...) Jinak byste tohle všechno snad ani napsat nemohla. Nebojte, obtěžovat Vás už nebudu, škoda že to takto berete a vlastně si nikdy nenecháte od nikoho moc poradit. Pak tedy nechápu, proč si např. stěžujete na límec, když nepřijmete radu. Chudák Žofinka. Mějte se krásně a Žofince přeji co nejrychlejší uzdravení.  

Irena HrobskáEva Holubová Doktor říkal, že mám vodu podložit, aby ji viděla. Naše kočky pily normálně. zrzka si do ní sahala packou a pila víc z packy, Žofinka vodu nevidí. má v ní na radu Jiřinky Dolejšové kamínky a křišťál. 

Irena HrobskáEva Holubová Ale my jsme kupovali Zrzečce veterinární dietu. Měla po porodu průjem, Koťátka dostÁvala taky. My víme, že se to dá sehnat jen u veterináře a kolik to stojí. 

POZOR - přistoupila jsem na roli podřízené. Stojím na hanbě. Teď mě srazí na kolena. A na hrách. Budu klečet za trest. Právě mi došla trpělivost. Martovské energie mě ženou do útoku:

AutorIrena HrobskáEva Holubová Tak aby bylo jasno. Nevyžádané rady nepřijímám. To za prvé! Za druhé - mě nezajímá, co dělají jiní lidé. Starám se sama o sebe. 3. Když potřebuji radu, dám rámeček a požádám. To už lidé tady vědí. Nezajímá mě, co mi píšete, radíte, že se urážíte. Je to Vaše energie. Mám takový dojem, že si mohu psát, co mi FB dovolí. Nikoho jiného si dovolovat nemusím. A límec mi vadí. Nepředstavitelně. Prve jsem Žofince uvolnila, půl hodiny ji nechala na volno, hlídala její bříško, nespustila jsem ji z očí. Pak jsem jí smutně límec natáhla. A už dost. Nemám čas na takováhle vysvětlování. Mimo práce v domě, péči o kočky, zahradu, ještě podnikám. A představte si, že jsem osm let měla den co den na starosti péči o rozvoj maminky. Dělám si to tak, jak uznám za vhodné. Nikomu se nezpovídám A nikomu neradím! Pokud mě někdo požádá, pak řeknu, jak to vidím já, co bych udělala. Žofka děkuje za přání. Howk.

Dojdou-li argumenty, přichází sarkasmus, arogance, urážky, výsměch a podobné emoční zblitky:

Eva HolubováIrena Hrobská Ano paní učitelko .

Použiji stejnou zbraň. Spálím ji svými náboji.

AktivníAutorIrena HrobskáEva Holubová Pozor na hrubky v tak jednoduché větičce

Nedá pokoj a nedá. Musí si štěknout na závěr :-) 

Eva HolubováIrena Hrobská Jasně... Tady je vidět, že víte o veterinárních dietách úplný prd a přitom píšete že víte, že se dají sehnat jen u veterináře a kolik stojí... Paní učitelko, veterinární diety se dají sehnat úplně normálně na internetu v e-shopu a nejen veterinární diety, ale veškeré doplňky, které veterináři používají. Je to marné, je to marné, je to marné. Už mi nepište, je to ztráta mého času s člověkem, který je zahleděný jen sám do sebe. Já nemám potřebu se na FB zviditelňovat, fotit kde jaké blbosti, nahrávat videa a ukazovat světu, jaká jsem úžasná, kolik jsem utratila za zákrok kočky. Já jsem prostě člověk, který má snahu pomoci, aniž by mě dotyčný žádal a aniž bych s povzdechem počítala, kolik jsem utratila za pomoc kočičce, tomu Vy prostě nerozumíte, Váš boj. Já jsem člověk, který zaplatí X tisíc za pomoc i cizímu zvířeti a nikde to neříkám. Prostě pomůžu, ráda poradím, je to samozřejmost, tomu Vy nerozumíte, rozčilujete se a bez vyfocení se a nahrání videa toto sama nedokážete .

Včera jsem jí nahrála video s pijící Žofinkou. Jenže Žofka se projevila jako neposlušná kočka. Zkrátka pila z nevhodné nádoby. To asi paní Evičku pěkně napružilo. 

AktivníAutorIrena HrobskáEva Holubová Ano.

AktivníAutorIrena HrobskáEva Holubová Jsem blbá, nemožná, strašná.

Varuji, varuji. Fakt ty marťanské energie už jsou tady. Pozor na to!

Joj, půl druhé. Usnula jsem.

Bacha na válečné energie. Blížíme se k sobotě. Hezký den to byl! Na pozadí cítím mrak.

Dobrou noc!

P. S. Něco z FB.

Vzpomínám na ten den. Přesně si ho pamatuji... 

Irena Hrobská

6. březen 2018 · 00.36 hod.

Ráno. Obloha stříbrná hliníkem, kadmiem, báriem a jinými pochoutkami. Z postele si prohlížím košťátka osiky. Je pravidelně rostlá. Už to jsou dva roky, co jí nasadili oprátku. Měli zálusk na její život. Ztropila jsem obrovský povyk. Vedoucí odboru životního prostředí, vedoucí odboru majetku města, ředitelka TSM, městská policie... Všichni tu byli do deseti minut. Osádka plošiny byla taky rychlá. Uvolnili stromu smrtící lana a zmizeli.

Vybrala jsem popel. Zahrada mě vítá zpěvem. Aha, jaro je tu. Ptáci sedí po větvích. Povídají si. Docela hlasitě

Před osmou telefon. Přijíždějí dva – krásní lidé. Nádherní! Paní 76. Pánovi 83. Skvělí, skvělí, skvělí. Bystří. Vtipní. V 9 přerušuji prezentaci. Porada. Po 25 minutách napojuji hovor. Nádherní společníci jdou ke zdraví. Až na ta břicha jsou OK. Břicha, břicha, břicha. Chjo. Viscerální tuky... Střídá je super pán. Také jde do toho. Vyměňujeme si zkušenosti ze světa mimo realitu. Oběd.

Rychle jedu za maminkou. Ještě před dvěma měsíci jsem měla pocit, že je asi v padesátce. Vcházím do pokoje. Sedí u stolečku v křesle a čte si. No – čte, spíš prohlíží obrázky u receptů. Raduje se se z mého příchodu. Chytá mě za ruku. Šeptá. Tváří se konspirativně.

- Víš, že tajdle ten – ukazuje za sebe – tady spí? To je syn trafikantky. A s ním jsem těhotná.

- Mami! V jednadevadesáti? Žádný chlap tu není.

- Mně je jednadevadesát?

- Mamko, neblbni, 91 let a žádný chlap tu není.

Oddychla si.

- Jé, tak to jsem moc ráda, žes přijela. No to jsem tak ráda. Už jsem se bála, že budeme mít přírůstek.

Raduje se, klidní se. Ptám se, jestli chce jít ven. Ne, budeme v pokoji.

- Posaď se.

Rozvalím se na její postel. Vrčí to pode mnou. Je tam nějaká nafukovací matrace. Proti proleženinám. Podivuji se. Říká, že spí na druhé posteli. Ubezpečuji ji, že to tak není, že její postel je ta pode mnou. Zas se diví. Jsem maličko zaskočena. Zas jsem svědkem přeskoku víc k mládí. Uf, nelíbí se mi to. Odbíhám pro horký čaj. Hledám Jarušku. Prve jsem ji potkala na chodbě. Sedí na židli. Nehty jí stříhá paní pečovatelka. Ptám se jí, jak jí včera chutnaly dortíky.

- Omlouvám se. Byla jsem svlečená. Bylo to dobré.

- Jaruško, neomlouvejte se. Hlavně, že Vám to přišlo vhod.

Nabízím laskonku. Hm, to by si dala. Paní pečovatelka uvolňuje ruku. Varuji Jarušku:

- Bacha, je to jedovaté!

Mlsá a nedůvěřivě na mě hledí. Ptá se, jestli je to pravda.

- Není, tak úplně. Je to jenom nezdravé.

Spokojeně kouše. Uvědomuji si, že jedovaté a nezdravé není synonymum. Pro mě v tu chvíli ano. Čaj je ohřát. Mažu za maminkou. Přilévám z termosky ledový. Ještě chvíli si povídáme. Už věchýtkovatí. Snědla si mini pařížskou tyčinku.

- Maminko, mám tě moc a moc ráda.

Odpovídá:

- Já to vím. Taky tě mám ráda.

Chtěla bych ještě zůstat. Radovat se. Ale má přijít paní.

Odcházím. Spěchám do auta. Á, spěchej pomalu. Červená na závorách. Trvá to. Vytahuji mobil. Fotím krásný strom u hřbitova. Leží tam maminčina babička a dědeček... Copak nemám přečteno? WhatsApp. Od letité kamarádky. Moje milovaná Zlatka. Od 18 let ji znám. Byli pozváni na svatbu. Její manžel byl na cvičení, proto stála jen u radnice pod deštníkem... S nimi jsme jezdili na Strahov na diskotéky. Byl tam takový prudký dlážděný kopec. Kluci v dalším autě blbnuli. Vysunovali ruce. Zadek. Blbli jsme cestou domů noční Prahou. Často jsme u nich nocovali. Chodili jsme ke Starému vinaři. Do Demínky. Chjo. To je let. V roce 1980 celá ta banda přátel vystřelila do světa. Na Manhattan, do Austrálie ke klokanům, Holandsko a tito nejprve Rakousko. Asi po roce Německo. Milovaní. Zjistila jsem, že mají prázdný byt. Chystali se k emigraci. Její manžel mi dal krásnou skleněnou poličku z kouřového skla. Opatruji ji všechna stěhování. Naposledy jsme jeli do Svobody nad Úpou. Jaro. Sněhu po pás. Naposledy jsme si užívali společné chvíle. Netušila jsem. Loučili se nenápadně... Svatebním darem nám dali papiňák. Cestou na letní "dovolenou" do Jugoslávie se u nás v Jaři stavili. Jen tak mimochodem Pavel vystoupil z auta. Překážel mu ve výhledu papiňáček a velký náklaďák Tatra. Na rozloučenou Poslali pohled z nekonečné dovolené. Moc jsem brečela. Moji přátelé. Chyběli mi. Psali jsme si pravidelně, posílali kazety. Dostávala jsem balíky se zbožím, které bylo jen v Tuzexu. Nebylo kakao, Zlatka poslala holandské. 8.12.1981 se narodila naše druhorozená. Pojmenovali jsme ji po jejich Lindě. Ani jedna Linda nemá děti Neměla jsem to dělat. Přišel dopis:

- ...posílám Ti na Lindu nebo na Honzíka bundu, pískací rukavičky, pro Denisku pískací lízátka... Zlatka se asi přepsala. Ne, přišel obrovský balík s vatičkami – viděla jsem je poprvé, pískací lízátka tu později byla v Tuzexu, malá krásná vojenská khaki bundička, rukavičky které miminku před obchodem v kočárku pískaly. A sponečky s kočičkou Kitty. Ta se tehdy narodila... Rozvedli jsme se. Jezdila jsem hned po Štědrém dnu s holčičkami do Pece lyžovat. A na Silvestra domů. Většinou zavolali a potěšili mě. Po plyšáku přijeli. Později se dali rozvést. Moji milovaní. Měla jsem je ráda oba... Zlatka vždy v létě přijela. Její rodiče tu nechali přes ulici dům. Jezdívá tam dcera její sestry – umřela na rakovinu. Další sestra a máma taky. Zlatka mi vyprávěla, jak byly ve stejném hospicu, sanatoriu. Někde na Karlštejně. Nevím už. Hrozné vyprávění. Zlatka odjela s Johannem na oběd a sestra v té chvilce odešla do světla. Na Zlatku toho bylo moc. Dala se do pořádku. Před dvěma lety v létě přijela. Jely jsme za mamkou do DD. Seděly jsme u nich na zahradě, u nás.. Doháněly jsme těch moc let oddělení... Měla jet ráno do Phy. Nabídla jsem jí, že pro ní přijedu nebo ať tu zazvoní; hodím ji na nádraží. Byla vděčná.

- Co blbneš! Kolikrát jsme u Vás spali, jedli... Kolik jsi nám naposílala... Mám u tebe dluh. Pak jsme se ještě sešly v Pze. Naposledy? Loni na jaře přišla SMS: Jsem těžce nemocná – agresivní rychle postupující forma... NE! Vyděsila jsem se. Poslala jsem zvukovou zprávu, krátkou zprávu, dlouhou zprávu. Dávala o sobě vědět, kdykoli byla po chemoterapii, jela s rodinou přírodou... Stále jsme se kontaktovaly... Myslela jsem na ni. Na čarodějnice jsem potkala jejího manžela... Netušil... Dnes stojím u těch závor. Vyfotila jsem si krásný strom u hřbitova. Leží tam maminčina babička a dědeček. Napadlo mě podívat se, o co jsem přišla. Včera jsem jí poslala fotky vnučky, mamky... Čtu: Ahoj Irenko, nevyšlo ti to, umírám; mám toho i dost. Pozdravuj všechny znamé

Přejel vlak. Musela jsem jet. Stálo za mnou auto. Zkusila jsem volat. Nebrala. Tak si tu teď konečně brečím. Řvu! Vzlykám. Vzpomínám. Rekapituluji. Stejně nevěřím. Zázraky se dějí!!! Fu.. Prosila jsem... Prosím!

Kamna sálají...A je mi zima.

Dobrou noc!!

0:08 / 0:21

9Aranka Jaranka Terej, Helena Nejdlova Kunstmullerova a 7 dalším

1 sdílení

Sdílet