Bagety, zelí, masáž, návštěva, úklid - v jednom dni

Za dvě minuty půlnoc. A teď bylo ráno. V posledních dnech vstávám tak, že mám oči jak šnek v kuchyni – co ještě udělat. Dnes jsem měla velké oči. Vosí úlky. Ne, nebylo času. Než jsem zadělala na bagetky, než uvaříte čaj, než, než, než.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2032-12-19-bagetky-z-zitneho-kvasku

Dnes se bagetky povedly. Dvě houstičky nesu ke svačince do zahrady. Podlaha už je skoro hotová. Na roštu. Hm.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-19-podlaha-v-zahradnim-domecku-bude

Chatičko, co by říkali rodiče? V mém dětství byla krásná. Zpustla až tím, že jsme si ji začali plést se skládkem. Maminka ji asi před padesáti lety pronajala asi na dva roky náčelníku svého vojenského útvaru. Dodnes si pamatuji VÚ 8521. Výstroj. No - hadráři. Dnes pevnostní muzeum. Skobovi. Byli to moc hodní lidé. Skvělí. Veselí. Ale zahrádku – ne, to neuměli. Azbestový předěl zničil krásnou světlou místnost. Už zas to bude mít styl.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-19-zelicko-s-krenem

Vyrobím si pár skleniček zelí s křenem. Půl hlavičky. Velkou červenou cibuli, která měla skončit v bioplynce. Holka, pojď, posloužíš nám. Sníme tě s radostí s úctou k tvé velikosti a pro zdraví.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/203-12-19-krasa

I přes svou přípravu domu a zahrady na slunovrat stíhám obchodovat. Vnímám hodné lidi kolem sebe. Zvláštní – mé srdce s vlající československou vlajkou nebo ždímajícím hadrem na podlahu mně je ukazatelem. V posledních dnech se to tu mydlilo. Energie přes energie. Černé, divné, prapodivné kontra světelné krásné zdravé nádherné harmonické. Nikdy v životě jsem to nevnímala. Od loňského cvičení intuice s Markem Komissarovem se hodně změnilo. Dost načítám, intuice mě vede – pokud nezapojím rozum – prvotřídně. V tom nás Mark cvičil. Nenechat se zbláznit rozumem. Jen srdce… První myšlenka. 

Vypravuji Petrouška se zbožím. Já se vypravuji na masáž. Beru s sebou přání, houstičku, ještě přání… Stavuji se jen popřát paní, která nám vyráběla porcelánové oválky na hrob. Nedaleko ní bydlí moje klientka, i té tu nechávám pozdrav.

- Irenko, jedeš okolo nás…

- Blani, já mám oči na kapotě, nevím kam jedu a mám tam být ve čtyři…

Stíhám vyfotit rudou hrůzu na nebi. Rudé mraky. Lidi z celé země dávají fotky. Radují se. Ne, kadmium, bárium, hliník, rtuť a jiné těžké dobroty lidem neprospívají. Asi před sedmi osmi lety jsem v pořadu Absolutně neuvěřitelné u Jardy Chvátala slyšela, že vyměnili jedy. Lidi už byli odolní. Zvykli si. Mour, saze, černota z elektráren se vyváží vlaky. Ty jedovatosti se vynášejí prý na oblohu. Jsem slyšela. Lidi si pak v létě prý myslí, jak se žene bouře. Ale ne. to jsou jen saze. Mám jet za koleje k mlýnu, doprava. Ejhle, tady je dlouhatánská ulice. Okolo jezdím, ale netuším, že je tady nádherné sídliště rodinných domků. U zrcadla doleva. Na konec. Jsem tu. Všude před domy popelnice.

- Dejte si to auto tady na trávu.

- Nedám.

- Tak tady na chodník. Popeláři sem vjedou, vycouvávají, aby vám nevzali zrcátko.

Hezký domeček. Ještě znovu stihám vyfotit tu rudou oblohu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-19-tak-nad-timhle-se-rozplyva-cela-zeme

- Viděl jste to?

- Podívejte, já to fotil ráno.

- Ježiši. Už ráno?

Až na FB čtu, kdy lidé fotili – prý slunce v červáncích. Njn, tak určitě.

Vysvětluji, že potřebuji srovnat klouby, kosti, svaly. Má počáteční nedůvěra se rozplynula. Masér píchnul prstem, zatlačil neomylně do bolesti. Příjemné, ne bolestivé. Hodně ztuhlý zadek. Ano, pravda. Moje esíčka mi srovnal. 

- Asi před třemi týdny jsem šla Brnem s taškou 9,2 kg těžkou.

- Tak to jste nakřivo. Kdybyste to měla v batůžku na zádech... 

- Jasně, ještě jsem měla ústřel před týdnem.

Poznamenám, že v jeho masérně velmi příjemné teplo. Aby se tělo uvolnilo. Připraven teplý olej. Krásně se mnou cvičí. Masíruje. Na závěr mi řekne, co budeme cvičit. Nádech, zadržet dech, hlavou tlačit proti jeho ruce, výdech. Jsem poslušná. Opravdu se nadechuji, fučím výdech. A ještě a naposledy. Zprovozňuje mi tělo.

- Neměla jsem k vám důvěru. Tři roky praxe… To je málo.

- Nějak se začít musí. Když jsem začínal, obešel jsem poctivě celou ulici.

- A nic, co?

- Marně.

- Ne, ne, to jste musel udělat, aby o vás věděli. To jinak nejde.

 No, teď už řeknou – to je ten masér… Já to mám jen pro radost. Po práci.

Má pravdu. Kdo chce, přijde. A já se sem vrátím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-19-u-masera<br>

Ten stromeček před dveřmi si pán sám vyrobil. Šikovný.

Jedu domů. Na osmnáctou mám domluvenu telefonickou schůzku.

Volá můj nadsponzor.

- Jak se máš?

- Vynikajícně. Jedu od maséra. Mám nazdobenou zahradu, dům, nasycené dítě sobě.

- Cukroví máš?

- Teprve od neděle.

- Kašleš na práci, viď?

- No, suprovně. Znáš mě. Advent. 

- Už ji nebyla asi třikrát na poradě.

- No, nebyla. Já si to poslechnu ze záznamu.

Povídáme si. Netepe mě. Ví. Pracuji i teď v letu. Mně už o nic nejde. Ale ráda visím na nástěnce - jak tvrdí Petroušek. 

Přijíždím do našeho města v půl šesté. Mám pozornost pro svou klientku a jejího muže. Hodní. Obyčejní. Přející. Přátelští. To je ten, jak s ním vždycky probereme svět. Vzájemně se obohacujeme.

- Jste doma? Myslela jsem, že se stavím na čaj, jenže za půl hodiny mám být doma. Tak jen u branky. 

- A tak se tavíš na čaj?

- Jé, to zní jako doopravdické pozvání. Ihned měním rozhodnutí.

- Jj, postav na čaj. Za chvíli jsem u vás.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-19-na-navsteve-ten-karel-byl-mistr

Vede k nim uzoučká cestička. Jejich dům je skoro na samotě. Vítá mě pán domu. Vede mě k nim. Jsou to vlastně naši dávní dávní známí. Když měli obchod s kobaltovým sklem, něco jsem si u nich koupila. Sedíme v jejich útulné kuchyni. Ach, to je uvolnění. Nemusím si dávat pozor na pusu. Mohu normálně mluvit. Bože, to je úleva. Tak to bylo dřív. Takhle si lidé povídali dřív. Hospodyně mi nese na tácku cukroví. Krásné estetiky. Když mi poslala minulý týden skvělé víno a přání, dívala jsem se na něj, jak úhledným srovnaným písmem je psáno. Připomnělo mi to vysoustruhované písmo z pohledu dávné spolužačky Zdenky. Psala jsem o ní. Minulý týden jsem dala moduritového pejska malému Šimůnkovi. Pamatujete? Hned jak odešli, nevím proč, šla jsem si srovnat hromádku pohledů, které mi Žofka rozstřelila po obýváku. A víc jak padesát let starý pohled od autorky pejska mi přišel do dlaní. Úhledné srovnané velké písmo. Velké, žádné nimry. Z grafologie už nic neumím. Intuitivně.

Chutnám miniaturní kornoutek. A maličkatou trubičenku. Vypadá to jako ze stejného těsta. Ale není. Zítra si vyzkouším. Malé trubičky mám. Někde.

Jejich dům je nádherný. Jak na zámku. Dřevo. Obrazy. Ukazují mi kamna.

- Jé, tady před nimi můžete sedět na Silvestra. Jen tak hledět.

Ten den se blíží. Vůbec ho nemám ráda. Vůbec. Hlavně noc.

- Dřív jsme chodili do hospody, na plesy, teď jsme doma.

Jejich krásná kočka si umí otevírat dveře. Oni zamykají v domě. Do ložnice jim přišla. No, je to taková kočka z videa. skočí na kliku a otevře. To naše dryáčnice Žofka ještě neovládá. Ale brzy bude splachovat na WC.

Paní mě vyprovází k brance. To jsem tu strávila milou hodinku. Příjemné. Nabíjející. Žádná černota.

Volá paní. Prosím ještě o strpení půl hodinky. Nakonec se spojujeme až v devatenáct. Do dvaceti mordujeme její členství. Pak objednávku. A nakonec se nehneme z místa. Nejde zaplatit. Bože! Tak zítra.

Konečně mám čas na Petruška. Líčím mu své zážitky. Zatápím. Vařím čaj. Chystám mu na zítra svačinku. Koupil dvě kapie pro barvu do zelí.

- Za patnáct korun.

- Cože?

- Ve slevě.

- Ježiš, to budou nějaké jedy.

- Bylo to z Čech.

- Divné.

- Máš tady balíček od strejčínka. Prve ho dovezla pošta.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-19-strejcinek-poslal/1620543069

Rozdělávám motouz. Strejčínek vždycky navrch krabičky položí zlatou stužkou svázanou větvičku, někdy s kvetoucím posledním listopadkem. Jeho větvičky jsou milé, schovávám si je. Až zas do příštího balíčku. Copak mi ten milý člověk zas vymyslel za jedy. :-)  Perníček. Mozartovy koule. Šunka. Dvě jablíčka. Voňavá svíčka. Jablíčka - nadmíru  slaďounká a šťavnatá! Chutnají jak letní james grieve.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-19-zofie

- Žofie, cos to tu vyvedla?

Pozoruji nenápadně Žofku. Vytáhla rohožku z chodby. Dovlekla ji přes práh. Druhou srolovala. Mám pod ní pár mincí. Roztahala je, rozstrkala, zakutálely se pod boty…

Nastrkat zelí do sklenic. Do Silvetra nevydrží.

Zvládla jsem toho dost. Jak jsem hledala malé trubičky, pánečku, přerovnala jsem si skříňku s ubrousky, kde mám dřevěnou dávnou krabici s velkými trubičkami a obrovskými formičkami asi po babičce. Tak tam nebyly. V dolní polici s rozinkami, sezamem, mákem, skleničkami s různými cukry – tak tam taky nebyly. Rohovou polici – ne, tam taky nejsou. Vím, že je mám. Vím, že je nepoužívám. Je to jako s tím hledáním pokladu v pohádce. Přeryli celou zahradu a poklad našli v jejím zúrodnění. Já přerovnala, co se dalo. Včera jsem podobně přerovnala krabice s papíry pod počítačem, neb nešel pustit. Žofka šlápla na takové to spouštění zásuvek. Kouzlo nechtěného – včera i dnes jsem vytřela i tam, kde bych neslídila po pavoucích a prachu.

Dobrou noc!

P. S. Pod těmi rudými nebi čtu a souhlasím:

Ingrid Gallasová

Abych vám všem řekla pravdu, jsou to těžké kovy, různé možnosti nano metálů. Když zapadá slunce, nejvíce v zimní sezoně, kdy je slunce nízko nad obzorem, svítí na ty černé kovové chemtrejlové mraky ze spodu, tak se tahle odporná barevnost projeví. Studuju to zrakem od roku 14, kdy nejvíce takto rudokovově zabarvených mraků bylo v zimě 15-16 nad ČR, dívala jsem se na ně z výhledové výšky 1000 m nad m. , tam máte bezvadný přehled, co se děje nad českou kotlinou. Rudě zbarvené mraky, až v nás vzbuzovaly odpor, nevolnost, prostě duše to nemohla strávit a k tomu v místech těch mraků bylo vidět, jak ten popílek černý padá k zemi, zapadající Slunce prostě ukáže ten otřesný sajrajt. protože jsem vyrostla na horách, tak znám mraky z minulosti... sama se divím, jak tohle svinstvo někdo může obdivovat. Prostě tihle lidi nejsou spojeni s přírodou a božím stvořením a obdivují satana a peklo, protože mají znečistěnou duši..

Ingrid Gallasová

A ještě chci dodat, že zde na té fotce zespodu je dobře vidět ta nasypaná chemtrejlová černota ... no a z hor byste viděli, když je správný lom slunečního svitu zapadajícího slunce, jak si hezky to černé svinstvo padá na naše hlavy.. No to zase bude kovidových nákaz...

Ale co lidí se do paní Ingrid pustilo, že je to krása. Že je to přírodní úkaz. Že skřítci vyrovnali. Prdlajs. Nasypali nám jedy. Tak.

P. S. 2  z pořadu Karol Stonjekové https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-19-babochlap-hovori-o-pornografii-pohody

Závěrem komentování bábochlapa socioložky:

Hlavně Karol varuje, abychom se nenechali otrávit zakazováním stromečků, kaprů, tvrzeními, že jsme konzervativní maloměšťáci, kteří podporují sexualizované stereotypy. Jsme hrozní, když si nechceme klát nepříjemné otázky, trváme na svých stereotypech a podporujeme heteronormativitu a sexualismus. J