Barborky v superúplňku
Dnes mi to nějak v psaní drhne. Neumím sehnat myšlenky do houfu. Jako kdyby si čert sundal kalhoty a vystrčil na mě holou.
Půlnoc. To jsem toho podělala. :-) Vlastně jen jednu věc jsem zblbla. Ale jinak se mi dařilo. Budík. Devět. Kočky. Na desátou klientka. Za dobu, co se se mnou stravuje, její tvář omladila. Stále má hodně tuků, ale pomaloučku se prozdravuje. Dnes mám velikou radost. Rapidní úbytek tuků, dvě kila narostlé svaloviny. O jednotku sníženy viscerály. O rok omládla.
- Já se cítím dobře. Ale přiznám se, že jsme byli na prodlouženém víkendu na Moravě. Tam byl takový maličkatý trh. Dala jsem si tam domácí langoše. A guláš…
- Cože?!
- No. A pak mi bylo těžko.
Uši nevěří. To by měla výsledky ještě lepší. Ptám se na její maminku. Potvrzuje mi to, s čím mám zkušenost. Maminku dali do soukromého zdravotního zařízení chodící. Jen za dva měsíce už nechodí. Personál si stěžuje, že nejí. Ale maminka jí. Jenže jí přinesou jídlo. A než se otočí, už ho má odnesené. Cévku. Plíny. Maminka nechce dělat do plín. Je jí to žinantní. A koho to zajímá!
Na všechna úskalí jsem ji připravila. Mám svou zkušenost, jak by rádi umrtvili mou maminku. A jak mě dodnes v DD pomlouvají. Když mi ji zabili pádem, ve výsleších se měli vyjadřovat k sobě, k úrazu, k situaci. Četla jsem v protokolech stále o paní Hrobské. Co paní Hrobská!
Trend umrtvování je asi ve všech zařízeních. Je jedno, jestli soukromých nebo státních. Hlavně položit, plíny, umrtvit, spát za živa.
Shodou okolností večer měl vlak do HK zpoždění. Dali jsme se na peronu do hovoru s osmačtyřicetiletým pánem. Rarach jako já. Prý mu loni umřel tatínek. Celý život invalida. Staral se o něj, co to šlo. Poslední čas ho měl v někde v DD v HK. Tatínka ihned po přijetí dali na cévku a na plíny… Pán říkal, že ho předčasně zahubili. Prý je zdravotník. Tedy z oboru? Přisadila jsem si, jak jsem včera u Jarouška Duška v Duši K poslouchala dr. Veselého. Na nekalibrované dýchací přístroje napojili nebožáka. Foukli mu do plic kyslík. Utopili ho. A ještě mu přifoukli atmosféry tak, že praskly plíce. Pán pokyvuje. Jak je to možné! Jak to mohl člověk člověku dělat? Pamatuji, jak mi masérka v lázních říkala, že při kovidu nemohla dýchat. Klečela u radiátoru. Volala svému lékaři. Prý ji pošle rychlou. Ne, ne. To ne. Do nemocnice ani za nic! A od toho dne se jí začalo dýchat lépe a lépe.
Odcházejí. Mám čas na dům. Dnes je čas sbírat barborky. Jdu si nastříhat zlatý déšť a pár větviček třešní. Až večer na ně dojde řada.
Užívám si den. Užívám si čas. Užívám si dům.
Od srpna se nám v domě občas vypíná na minutu dvě proud. Přepneme na fotovoltaiku. Záhada. Už tu byl o víkendu elektrikář. Utáhnul veškeré šrouby v rozvodné skříni. Zítra přijde další. Radí se, čím by to tak mohlo být. V nejneočekávanější chvíli buch. Většinou je to večer. Někdy pere pračka, myje myčka a peče trouba. Řeklo by se přetížení. Ne. Dnes dopoledne. Prala pračka. Proud nešel celou dobu, co tu byla paní s manželem. Po vypadnutí proudu, je třeba všechno zas naprogramovat. Jsem zvědavá, na co přijdou.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-04-kvaskovy
Přes noc mi krásně nakynul žitný kvásek. Peču chleba. Předělávám si postup. Místo vody kvásek. Pak přisýpám maličko bio špaldy, ale nutno vychytat poměr, aby těsto mělo správnou konzistenci.
Odškrtávám z papírku úkoly. Zdobím dům. Nevadí mi, že dětinštím. Vracím se do doby, kdy maminka provoněla náš byt a dům nejprve sidolem, pak vůně přecházely přes purpuru k vůni cukroví. Pro mě byl tenhle čas obdobím kouzel. Napadl sníh. Bílá radost. Cestou do školy nahoru do pevnosti nás chodila skupina. Trousili jsme se podle věku, ale všichni dohromady. Dlážděnou cestu nahoru do pevnosti lemovaly topoly. Už dávno je alej zlikvidovaná. Topoly jsou přece nebezpečné. Už se místo nich nevysázely pro jistotu žádné stromy. Tehdy v korunách vysokých stromů seděl sníh. Mezi Městskými kasárny – taktéž už neexistují – a Čtvercáky pochodovaly útvary zpívajících vojáčků. Někdy šli třeba dva jen tak.
- Vojáčku! Dupni na ten topol.
Vojáček silou opřel kanadu o kmen. Než to tam nahoru doběhlo, postavili jsme se jak kuřata ke kmeni. Už se na nás nesla bílá sněhová sprcha. Pištěli jsme. A utíkali k dalšímu stromu.
- Vojáčku! Ještě!
Idealizuji si dobu v tom smyslu, že lidé k sobě byli lidmi. Dnes jsem četla oficiálně jen tak jakobynic o klonovacích zařízeních. O minimálně dvou tisících klonů u moci. Klon neví, že je klon. Hned mě jeden konkrétní napadl. Chválí se, že je nesvětovějším politikem. A jak prý země vzkvétá.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-04-muj-prvni-karamel
Včera na Šalingradu hovořili o přípravě karamelu. Už loni jsem si říkala, že to zkusím. Jdu na to. Pamatuji, jak jsem v dětství zničila hrneček. Roztavila jsem si cukr. Ztvrdl. Doufejme, že dnes to dopadne lépe. Pomalu zahřívám, míchám. Pozoruji, jak se taví. Přidávám ingredience. Jsem připravena, že to bude prskat. Ne. V klidu. Na závěr bych měla přecedit přes sítko. Poslední etapu vynechávám. Ochutnávám. Mňam. Povedl se.
- Peťuš, prosím tě, vyzvedni mi v trafice kozačky.
Kdybych tuhle větu vyslovila před třiceti lety, asi by si klepal na hlavu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-04-nove
Sehnat koženou kozačku nad kolena na velkou postavu – nemožné. Tak vzkvétá naše vlast. Nakonec jsem si koupila u Riekeru. Kozačky z nouze. Vůbec se mi nelíbí. Tak nízké jsem mnoho let neměla. Doufejme, že materiál je opravdu kůže.
- Raději je nos po domě, ať s na ně zvykneš.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-04-barborky
V domě ometám neviditelné pavučinky. Kde se tu všude berou? Omývám zásobník na dřevo. V něm polena nevyměňujeme. Každý den nosíme v koši nová. Nechci mít v domě nové a nové pavoučky zvenčí usídlené v teple polen. Koš se stopí a na zdar!
Otevírám krabice s ozdobami. Některé jsem si vyráběla před mnoha desítkami let sama. Vykrojila jsem z moduritu tvar jablíčka. Na něj namalovala zimní krajinku. Velký kapr s obrovskými pysky. Taky můj výtvor.
https://www.youtube.com/watch?v=XV0Y53M-yDI
Poslouchám vyprávění o supervojáku Jamesi Rinkovi. Pozemské reality a časové linie, výcvik supersolderů. Když jsem před asi deseti lety poslouchala insidera Petera, nevěřila jsem mu. Vyprávěl fantasmagorické věci. Když jsem asi před dvěma lety poslouchala vyprávění Penny Bradley na Zprávách z Galaxie, najednou jsem si uvědomila, že insider nelhal. Pak další a další rozhovory a svědectví.
Penny Bradley i Rink i Randy Cramer – všechny je znám z rozhovorů:
…sloužili v tajném vesmírném programu a jejichž příběhy se – na rozdíl od úniků informací, kteří se dostávají větší mediální publicity – zatím podařilo zprostředkovat relativně malému počtu lidí. První z těchto lidí je Penny Bradleyová, která stejně jako Randy Cramer sloužila v armádě u organizace s názvem Mars Defense Force, která se také podílela na tajném vesmírném programu. Její životní příběh lze považovat za typický, jelikož i ona byla jako malé dítě unesena a poté, co vstoupila do světa tajných operací, byla vycvičena k plnění úkolů daleko od planety Země. Z jejího vyprávění můžeme získat vhled do temnějších aspektů tajných vesmírných programů. Bude hovořit o svém osobním životě, zkušenostech jako vojáka ve vesmíru i na jiných planetách, o fungování Mars Defense Force a o pozadí událostí odehrávajících se na marťanských koloniích. Protože nikdo pravděpodobně nezná celý příběh, a jak uvidíme, supervojáci jako Penny prošli obzvláště těžkým traumatem a programováním mysli, je důležité přistupovat k následujícímu popisu – který je v některých detailech poměrně šokující – s opatrností . Následuje příběh Penny Bradleyové, supervojačky Obranných sil Marsu a Temné flotily neboli Nacht Waffen.
28. listopadu Rink ještě mladý zemřel. Andrea ze Zpráv z Galaxie s ním byla asi před dvěma třemi lety na Long Island. Tam je jako malé děti cvičili. Dnes se k jejich setkání vrací. Ukazuje fotografie. Čtenář nebude věřit, co jim vkládali do hlav, do mozků, s čím je křížili, jaké kyborgy z nich tvořili… Před měsícem se Andrea účastnila konference, kde se s ním setkala…
Chystám večeři. Petrouškovi krabičku na zítra. Chlebíček pokládám nakrájeným zavináčem. A u toho mám rozrolované uši u tabletu.
Vždycky jsem si myslela, že všechny války, bitvy, nedorozumění mezi národy byly náhodné. Kdo to tu organizuje? Kdo je Chiméra? Co jsou naše životy? Je Měsíc umělý? Kdo nás ovládá?
- Žofie, pocem, máš špinavé packy. Umyjeme je. Podívej, Mourek je decentní pán. Ten je takhle hliněné nemá.
Venku prší. A je po idyle. Dnes před půlnoci vrcholil super úplněk.
Super voják. Super úplněk. Všechno je super. Super zadluženost státu…
Tyhle myšlenky jsou zbytečné. Zítra se soustředím jen na dům. Na elektřinu. Na žehlení. Na mytí, utírání, smýčení. Na páteček. A pustím si Wilsonku. Rozsvětlím mysl smíchem. Vykouřit z hlavy to, co nezměním.
- Představ si, přijedu do kravína. Zamčeno. Tma. Jako kdyby na mě vstrčil čert p.
Hm. Tak to jsme dnes byli foceni oba.
Je čas.
Dobrou noc!
P. S. Toho německého novináře znám. Už asi pět let.