Bazénová estráda

Prožila jsem letní hezký veselý den. dnes jsem se konečně koupala v našem bazénku. Na za rok už máme připravený jiný. Pevnější. Kvůli zvědavým kočkám a jejich drápkům.

Dopoledne rutina. Kancelář.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-13-u-bazenu

Odpoledne estráda. Sedíme u bazénu. Vodička 26°C.

- Peťuš, takhle teplá byla v našem dětství. Možná studenější. Teploty nebyly tak vysoké.

Rácháme se. Petroušek loví nečistoty síťkou. Síťku jsem před měsícem natrhla. Hned v ten den ji neviditelně zašil. Vylezla jsem z vody. Peťoušek pokračuje v mé činnosti. Najednou lup. Síťka vystřelila z násady mimo bazén.

Řvu smíchy. Tyhle jeho kousky mám ráda. Když mu něco nevyjde. Teď to přijde. Bude to svádět na mě.

- Tys´    ´to nalomila. Narafičilas´´    to na mě!

Bavím se v křesílku. Pozoruji ho. Jak z toho vybruslí.

- Tajdle to nasadím. No, a vidíš!

Objel ani ne půl bazénu. Lup! Síťka mu zas vystřelila mimo bazén.

Švanda! Jako když před třiceti lety věšel svazky cibule. Když už měl vždycky skoro hotovo, provázek mu prasknul. Láteřil, že jsme lakomé, že mamka na něj nastražila zpuchřelý provaz. Seděly jsme s Lindou na lavičce a řehonily se každému přetrženému provazu. Až si došel pro nové klubo a pro jistotu ho natáhnul několikrát. Od té doby se mi už nikdy nepovedlo vypěstovat tak velké a krásné cibule. Teď už se mi stává, že cibuličku zasadím pozdě. Při sklizni je ještě menší, než když šla do země. To umím - zmenšit cibuli přírodní cestou. 

- Z měděný hadičky si tam dám futýrko, převrtám šroubeček a bude to lepší než nové.

Řehtám se.

- Musím dát kovové, abych to vyztužil, to cos´    vylomila.

Chechtám se. Vždycky, když něco rozbije, svádí to na druhé. Teď už jen na mě. On na sobě nikdy nenechá ani smítko saze. Legračí se mnou.

- Jenom mě musíš pustit na kotelnu.

Svíjím se. Smíchem. Včera touhle dobou jsem se svíjela támhle na lehátku bolestí žaludku. Dnes je to jiný kafe.

- Ty vůbec nevíš, s kým bydlíš. Ten šroubek převrtám. Nasadím to do té hůlky. Všechno se dá opravit.

Řehtám se jak blázen na celou zahradu. Co si sousedi pomyslí! Má pravdu. Za nás se všechno umělo opravit. Nejen doma, ale i v opravnách. To je dnes pouhý sen. Nevyhazovaly se ledničky, rádia, pračky, televize… Tak co tam má v konverzaci dál?

- Vždyť už si to na sebe vydělalo. Za stovku koupím novou.

Jsem poťouchlá. Jak by mě na oplátku poškádlil on?

- Ale pak tam máme pytlík. To sbíráš a pak ho musíš vyklepat. Ale to už je na tebe moc složitý.

Řebím se.

- Já jsem šikovnej. Ale musíš vědět, kde co leží.

Hýkám. Teď si do mě rýpne za můj výsměch.

- Našlas ty rakety?

- Nenašla. Zase jsem prošla místa. Ne. Nejsou.

Vstává.

- To je víc než 15 mm. Tohle musí přijít… Já už vím, jak to udělám, abych to chytil v tom krku. Tohle musím oříznout. Tohle nacpat až sem. No, to jo, Péťo. To bych moh´  udělat i tady. To bych ani nemusel mít propustku na kotelnu. Jdu na to. Můžu jít.

A teď přijde jeho věta – vrchol.

- To uvidíš, to bude koncert!

Ano. To je ona. Můj smích se rozléhá zahradou. Někdy ten jeho koncert nekončí úspěchem.

- Že já jsem si nekoupil novej podběrák a tohle jsem nemusel opravovat.

Miluji ho. Ty jeho kecy, řeči, kýdy, blboviny, zatáčky, tvrzení. Baví mě. Je s ním pořád legrace.

Mám u ruky počítač. Zapisuji si. V noci bych si nevzpomněla. Zmizel do své dílničky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-13-znelka

Jdu dál sledovat můj oblíbený seriál Jan Hunyadi. V pondělí jsem na něj zapomněla. Maďaři vyrobili krásný koukatelný film s pěknými kulisami z dějin Uherska, Rakouska, Čech, Osmanů. Líbí se mi moc v úvodu let jezdce na koni okolo velkých symbolických soch. Znělka krásná. Takhle hezkou symbolickou měl seriál Dům z karet. Tak jsem ho nechtěla sledovat. Deniska mi dala vějičku. Nakoukla jsem a už jsem vyhlížela nové a nové série. Jednou na zadním schodišti se tam jednalo i o Československu. Tenhle maďarský seriál má grády. Ostatně jako to je v životě. 

Už jde.

- To víš, na Péťu si nepřijdou. Nepojedu za svý daně do Mountfieldu. Divej. A je to!

Sedá si do křesílka. Zas se drbnul do hlavy. Přitom pod větví je stoleček jako zábrana. Ne. On to zvládne. Když támhle bude větev a on bude na druhé straně zahrady, vždycky si udělá na čele roh.

Miluji ho. Až na otloukání čela je šikovný. Jsem šťastná.

- Teď si to musím vyzkoušet. Šroubky samořezky. Hned to půjdu vyzkoušet. A ty na to nešahej.

Mám s ním estrádní odpoledne.

- Zítra v práci musím říct šéfovi, že jsem plnil náročné úkoly. Aby mě nezdržoval.

Kecy.

- Co to zas je? Se nějak smouší.

- Ne. Pořád svítí. 

Dívám se na oblohu. 

- Jo.

-A jo. Zas lupa.

- To víš, já když jsem unavenej, tak se cestou z práce dívám do sluníčka.

Jdu do bazénu.

- Zkus si to.

- To víš, že jo, a ulomím to.

Přesto si sítko beru. Lovím mouchu.

- Péťo, ale je to kejklavé.

- Ukaž? Divej.

- Ale to praskne!

- Ne. To dělá voda. Počkej? Tajdle ten samořízek se mi uvolnil. Počkej. Že bych tam dal věštší?

Lezu z bazénu. Beru počítač. Tohle bych v noci dohromady nedala. Mám tu zapsané krásné veselé radostné odpoledne s Petrouškem. Tohle s ním žiju celý život. Nikdo si neumí představit tančit a smát se životem s ním. Pod jeho ochranou. V bezpečí. Děkuji.

Honí sítko vodou.

- Počkej, to udělám jinak. Eště mě napadla jedna spásná myšlenka. To uvidíš ten koncert!

Už zas? Nemohu popadnout dech. Beru ntb. Píšu si reportáž.

- Počkej, já tam mám samořezy, co jsou do střechy. Já jsem věděl, že jich mám koupit o pět víc.

Vzdálil se. Jde si ladit na ten koncert. Stejně zítra přijede s novou plácačkou. Možná ještě dnes večer mu to nedá.

Je tu. Telefonuji s klientkou. Gestikuluje, že je vítěz. Opravil ještě lépe.

- Říkalas´´, že budou za hodinu borůvky. Já nevím, ale už je hodinu a půl.

- Jj. Už běžím.

- Tak já se tady natáhnu. Dědku, už ses dnes nachodil.

Jdu připravit borůvky se medem, se šlehačkou a lžící poctivého domácího tvarohu s c. k. a rozinkami. Nesu podnos.                                                                                                                                                            - Já už vím, kde jsou ty rakety.

Vím, že ví. On najde vždycky všechno. Neomylně. A tam jsme nehledali.

- Já se tam jdu podívat. Chceš přinést tu ortézu?

- Chci ji vidět.

Jediné zklamání. Nepřinesl. Ne. Nenašel. Kam já jsem je zasunula, schovala, uklidila, zamaskovala, zašantročila, to by mě zajímalo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-13-vecerni-pracicka

Večer. Sbírám švestky. Máme velkou úrodu. Hodně shnilých. Prolezlé dírkami. V košíku takové tvrdé mušky. Dobře je máchám ve vodě. Fuj! Včera jsem si u sezení položila mističku s blůmkami. Dodnes zplesnivěly. A na dně černo těch hnusných tvrdých mušek. Tfujtajxl.

Vařím povidla. Je třeba zas jednou upéci bagetky. Chystám svačinku Petrouškovi. Vařím rybízový čaj do termosky pro mě na zítra.

Byl to krásný radostný veselý letní den. Doopravdický. S Petrouškem.

Dobrou noc!

P. S.

Z FB:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-13-krasa-driv

Přece jen jak byly dívky krásné v naší době — žádné červené nebo modré vlasy, žádné náušnice v nose, natož na rtech, žádné tetování, žádné roztrhané džíny.

Krásky, v nichž byla jejich přirozená něžnost a tajemství. Vlasy — vlastní, dlouhé nebo pečlivě upravené, pohled — čistý a upřímný.

Uměly okouzlit nikoliv výstředním vzhledem, ale skromným úsměvem a teplem duše. Jejich krása nekřičela, ale tiše fascinovala.

Zamilovávali jsme se nikoliv do módních trendů, ale do ženskosti, té zvláštní elegance, kterou nelze ničím nahradit.