Běh jako závod okolo lesa :-)

Neděli nemám ráda. Dřív ano. Chystala jsem se do školy. Těšila na děti, žáky, učně, studenty. Užívám si důchod. Už se mi ani nechce moc podnikat. Právě jsem si přečetla na FB připomínku, jak měli zrádní zabijáčtí zlodějští, no, jak se jim říká, jak přepadali ty lodě... Tak ti měli prý volební program, jako to měli po staletí, ukrást lidem majetky. Lidi už stihli zaplatit hypotéky. Dostali dotace na kotlíky, na fotovoltaiku, na zateplení, na okna. Proč? Aby až nebudou mít na daně, mohli ti s tou zabijáckou vlajkou a ostatní verbež převzít od vystěhovaných domy hezky v pořádku. Jedno procento z ceny, to se musí ty ceny hodně, ale moc vyšroubovat nahoru. Žádné takové, že náš dům byl postaven třeba za dva nebo tři miliony. Ne, ne. Z roku na rok - šup, devět, deset... Dospívám k názoru, že ač se mi nechce, budu muset začít pracovat. Nejprve se prý zdaní třetí nemovitost, pak druhá a pak každá. Co naši? Nechají si dát oprátku na krku a půjdou až na popraviště. Tedy neděli nemám ráda. Zítra v deset začínám.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-05_Rano/
Brzy ráno nebylo ještě patrné, jak to dopadne se sluncem. V devět mě jeho paprsky vzbudily. Dopadlo to skvěle.
- Dobré ráno! Jsem se celou noc modlil, aby dnes puchýř svítil.
Usmívám se. On je moje slunce. Má stále dobrou náladu. Zdravou mysl. Už ani necekám o 1% dani z nemovitosti. On nevěří. Tak jo. Žijme, co to dá. Vždyť už to máme z větší části odžité. Když ráno koukám do zrcadla, óóó, je to vidět.
- Jedu na kotelnu, jestli je to v pořádku a v půl jedenácté odjíždíme.
Určitě. Dostal ke svačince houstičku s rybí pomazánkou. Pták vyletěl. Miluje svou práci. Tak poctivě! Bacha - nemoc KDYBY. Kdyby všichni lidi takhle poctivě pracovali... No. Nic. Mladí - blbí, nešikovní. Ó! Pardóóón! Pardon! Nesmím házet všechny do jednoho pytle. Ale školství hodně usiluje o debilizaci našich mladých hlavinek. Jinak. Systém usiluje, a daří se, úspěšně o něco, co tu nemělo obdoby. Povedlo se dvouletým zavíráním škol. Ani Němci nám nezavírali základní školy. Když tak koukám, jak odchody do důchodu v době, kdy lidi dřív už byl pomalu patnáct let na zaslouženém odpočinku, raduji se, že už tam jsem. Neuniklo mi, jak se chce privatizovat Budvar - tedy rozkrást. Východisko: Nezbývá, než chodit do přírody a zaměstnávat mozek jinak. Např. - chystám se vyset semínka salátu. Jenže prý už mám měsíc zpoždění. Než se rmoutit, zaměstnat mozek myšlenkami na přírodu. Prý pohledem na spokojené zvíře, na mláďata se vyrábí hormon štěstí. Vyrábím, vyrábím. Raduji se z toho, že jsem si v pátek mohla vyjet v dešti na sníh. Včera sama do slunce na zmrzlý sníh. A že jedeme i dnes. Ve dvou. Péťa se překonal.
Už jsme dlouho nehráli squash. Dřív jsme jezdili dvakrát týdně. Budu muset nenápadně nadhodit... To zas bude důvodů... Na squashi jsem si myslela, jak Péťu porážím. Já! K smíchu. Jak mohu porazit celoživotního mistra v ping pongu. Chlapa, který má ránu jak z děla. Mnohdy jsem chtěla, aby hrál normálně, jako že jsem silný partner. Dal dělovku, že jsem nestačila sledovat míček. :-) Mně se dělovka nikdy nepovedla. Ani jednou rukou, ale ani oběma. Nemám ráz! Ale vždycky jsem to uběhala. Někdy mě honil dopředu dozadu. Měl z toho legraci. Nechával mě vyhrát. Prohrávat nechci, neumím, nebudu.
Když už máme odjet, Kitty se přišla lísat. Potřebuje taky pohladit, polaskat, pokecat si. Něco mi vždycky mňaucá. Asi si stěžuje, že se jí stýská po Pze. Neví, že půjde do nového, do velkého. Pamatuji, jak jsme s mamkou, tak nedávno, a přece už tak dávno, jely z DD vždycky o víkendu k nám. Vozila jsem si ji každý týden. Napadlo mě jí udělat radost, taky její kočce. Zastavila jsem u mamčina baráčku. Kočka myslela, že ji jdeme nakrmit. Popadla jsem ji. Mamka ji držela na klíně. Modlila jsem se, aby Micinka nebyla doma. Protože už byl březen nebo duben, pobývala venku. Mamčina Čičičinda se nešťastně proháněla domem. Rekognoskovala si únikové prostory. A naříkala. Ne. Dveře byly zavřené. Mamku jsem uložila na gauč. Pod deku. Kočku k ní. Při odvozu maminky jsme čičinu vyhodily u domečku. Nechala se takhle chytit asi třikrát. Kočka, ne mamka. Počtvrté se myla na střeše koupelny. Ne, nenechala se nalákat. Nedbala mého volání. Jsem zvědavá, jestli Kitty ocení obrovský revír oproti pražské zahrádce. Bude muset být asi několik dnů zavřena s Lindou v domě. Zvykat si na nový prostor, prostředí. Nebude jí tam štvát ani Mourek ani Zrzečka. Doufejme, že si zvykne.
Sedím v křesle. Všechny tři kočky zalezlé v domě. Venku se chystá mráz. Pracovala jsem v pracovně. Kitty přišla za mnou. Ležela na židličce. Přesunula jsem se do obýváku. Mourek chrupkal na koberci. Kittyna odpočívala u mě. Před půlnocí se přiloudala do holportu. Hned napadla tvrdě spícího Mourka. Jsem se lekla. I Mourek se vylekal. Když na vás sáhne ve spaní ďáblice... Černokněžnice dokládá poučku z grafologie: Kolik strachu, tolik agrese. Kolik agrese, tolik strachu. A to ještě Mourek neviděl svou kopii včera večer na naší terase. Prý měl obojek, stříbrnou známku na krku. Péťa dnes pozoroval. Ten cizí dnes číhal v tújích u sousedů. Zrzka prý vykvikla. Lekla se ho. Poslali jsme Mourka na zvědy. Povídal, že mu prosincový souboj se Zrzkou stačil. Nechce bojovat. Nedivím se. Těch, kteří nechtějí bojovat, je víc. Mourek pro jistotu ani nechtěl ven.
Moureček dostal bolestné do misky. Kitty dostala zaplaceno do mističky za odloučení od rodiny. :-) Počítám, že až se to domákne Zrzka, přijde se šavlí vybojovat si výslužné za obranu domu.
Vracím se do dopoledna. Tak tedy Petorušek v půl jedenácté nacvakal, naložil lyže, hůlky, boty. Už jsem polaskala Kitty. Jedenáct kráčím k autu. Za sněhééém! Ze státní cesty vyčuhuje Sněženka. Vedle ní vidím nejdelší sjezdovku v ČR na Černé hoře. Vyjíždíme výš. Tam mezi poli na vedlejší zas pracují na poli. Na cestě opět stojí nákladní vozy. Čekají, až na ně přijde řada. Nakládá se na jejich korby řepa. Zas nikdo neřídí provoz. Cestou zpátky už tu nikdo není. Přece museli jet na oběd. Nebo - v neděli se nepracuje.
Jedeme překrásnou českou nám známou krajinou. Jedeme spolu. Péťa mě baví. Když jsme se vyhoupli nad druhý kopec, ano, bílo.
- Člověče, tak ty jsi nelhala. Opravdu jsi asi včera běžkovala. Já myslel, žes´ tam jen seděla někde u pole.
V pátek pršelo. Včera namrzlo. Dnes? Nemělo to chybu. Včera při mém odjezdu z pole hustě chumelilo. Vytvořil se prašánek.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-05_Na_bezkach_tam_a_zase_zpatky/
- Tak běž! Pojedeš vpředu. Veď mě.
To já ráda. On by si zkracoval cestu. Poctivě vymílám všechno rohy polí. Zastavuji se. Rozplývám se. Slunce. Krásný sníh. Modrá obloha ještě není žíhaná bílými pruhy. Teprve kropí. Beru si kousek Lift off na posílenou. Když se zastavuji moc často, Péťa tvrdí, že vychladne. To má od Lindy. Jenže v bundě nevychladneš. Vychladneš na kole v tričku. No, budiž. Chvíli vede on. Jedu-li sama - já si plachtím, já se vznáším, letíííím. Ne. S Petrouškem se ženu jak ohař. Výkonnostně. Kdy si už bude chtít zakouřit? Asi nikdy. Běžíme a běžíme. Občas ho doženu a předjedu. Tam jak se sjíždí ke krmelci s jablky, tam by to uhnul úhlopříčně. Jedu vedle něj asi deset metrů vzdálena. Kopíruji svou zapadanou stopu. Žádné podvádění zkracováním dráhy. Pak se jde kousek do kopce. Počkal na mě.
- Peťuš, tady jsou rokle, věděls´ to?
- Hlavně je to tu vykácené.
- Za starého hospodáře lesů ing. Němce lesy vzkvétaly. Jeho syn, myslím loni umřel, měl dobrou otcovu školu, ale špatné páníčky. Prý furt plnit plán, drancovat a drancovat.
Před námi poslední úsek, poslední pole. Pak už k autu. Perfektní. My těch asi pět šest kiláčků proletěli za hodinku.
- Peťuš, já jsem zpocená.
- No, a tak to má být.
- Aha. Já si tu běhám pro radost, víš?
- Já jsem si to pak uvědomil, že tě ženu.
Své běžky si opřel o auto.
- Podívej, jak je to slunce silné. Vidíš, všechen sníh skapal.
Pijeme sportovní výživu. Ani tu skvělou tyčku jsme si dnes nedali. Furt jsme klusali a jeli a běželi.
Domů. Jedeme zase okolo kopaniny; stavba obchvatu.
- Peťuš, Země nemá ráda tyhle přesuny zeminy. Bolí jí to. A ropa se prý nikdy nevyčerpá. Stále se doplňuje.
Před domem na chodníku válí sudy Zrzka. Jak se raduje! Vítá nás. A v domě na prahu černá Máry. Teda Kittyna.
- To je dost, že jste tady! Kde jste se toulali?
Nejprve jdu Petrouškovi zřídit datovou schránku. Mezitím se ohřál oběd.
- Petuš, teda ale to jsem si dala.
- Já jsem si říkal, já tu čarodějnici uženu.
Pouštím mu video, jak mě točí zezadu na běžkách.
- Chceš říct, že jsem takhle funěl?
Řehtáme se. Já mu dám čarodějnici.
Skládáme dřevo. Beru od něj špalky.
- Peťuůůš? Seš rád, že mě máš?
- Jsem.
- Víš, lidi si teď po obědě dají kafíčko, dort, lehnou si a diví se, že tloustnou. My jsme se hýbali. A Peťuš, jak by sis představoval ideální ženu?
- Ježíš, teď navážíme dřevo.
Já být jím, ulehčím si přemýšlení a vyhrknu - přece tebe. Ne, on ne.
- Prosím tě, ber špalky. Teď nemám čas přemýšlet.
- Ty chceš přemýšlet?
Trápím ho. :-) Mám z toho radost. Je obyčejný chlap. Neumí dělat dvě činnosti. Podávat špalky a přemýšlet o něčem jiném. Až když máme hotovo, vzdá mi hold. Ale to už je pozdě. To už má promyšlené.
Jdu žehlit.
- Chceš podat prkno?
- Tak to bych byla ráda. A myslíš, že by sis mohl uklidit ten svůj šroubovák? Položil jsi mi ho na růžové vyprané tepláky!
- Ježiši! Já tu mám i nožíček. Prosím tě, šroubováček je čisťounký. To bych si nedovolil, položit ho na růžové čisté tepláky. A víš, čím to je, že jsem to tu nechal.
V duchu si říkám - to víš, že jo. Mohu za to já. Čekám, co z něj vypadne.
- Ty roky s tebou zanechaly následky. Normálně bych si nářadíčko uklidil.
Řehtáme se. :)
Jdu si chvíli lehnout. Zkouknout Celestýnské proroctví. Stihla jsem pět minut.
- To jsme si hezky všichni pospali, viď?
Jdu zatopit.
Bylo to hezké.
Dobrou noc!