Běhala jsem v lukách
Vstávám. Péťa mi připravil Zpravodaj. První zpráva pozvánka na oslavy Dne evropského dědictví Nahlas si říkám, to je bezva! To je žůžo! Důležité,že naplánovali... Dnes není nic jisté. Ani to, že jelitáři potáhnou ke špalku.
Binec je v těch našich korporacích. Posílají zásilky dvojmo. Levá neví, co dělá pravá. EON. Jeden z okradačů. Taky od něj bereme. Lindě avizovali přeplatek 750 Kč. Ok. Poslala jim fotku elektroměru. Šup, přeplatek se scvrknul na 350 Kč. Hm. Mají tam samé chytré mladé aktivní počtáře. Poslali ji - hádejte! Jasně, 750 Kč! Volá.
- Mami, tak si představ, že mi poslali i těch 350.
Jj, svět se obrátil naruby. Místo 350 dostala svých 1100.
- Mami, o co se sázíš, že oba přeplatky budou chtít vrátit. I to je možné.
Ani bych se nedivila.
Za oknem mlha. Dnes jdu běhat. Prohlédnu si luka v létě. Pošťačka. Nese mi odpověď na mou stížnost. Pošta - kde je naše pošta?! Naše spolehlivá. Se svými lidmi. V troskách. Máme tu jednu jedinou poslední poštovní úřednici na svém místě. Celý život. Chodím na poštu jen na sídliště. Dopis podepsán inženýrem. Věc - nevyplněno. Celý dopis popisuje situaci. Závěrem - děkujeme za Váš podnět. Panáčkovi volám.
- Ten tu už nepracuje.
- Jak nepracuje? Podepsán 31.8.
- Chci ředitele.
- Paní ředitelka má poradu. Zavolejte si později.
- To určitě. Dáme si čas, ať mi zavolá v půl dvanácté. Může to tak být?
Odchytla ji na chodbě.
- Asi vůbec nebudete vědět, o čem chci hovořit. Zachytili vás asi na chodbě.
- Není problém. Moment. Dá se hovor přepojit ke mně?
Rychle se domlouváme. Nová. Inteligentní. Shodujeme se. Vysvětluji, jak nedoručený dopis se ke mně dostane až za týden. Chci si ho vyzvednout ještě v týž den. Děsný problém... Mohu si určit ukládací poštu. Hotovo.
Hovor - příjemný, konstruktivní, vstřícný - překvapena. Chválím vedoucí pošty. Nechce se mi loučit. Cítím, že i na druhé straně je osoba otevřená. Zmiňuji rychlost a brutalitu nastolování NWO. Vůbec neodporuje. Upozorňuji, že za třicet let společnost zhrubla. Zhrubla jsem i já. Člověk se hůř a hůř dožádá svého. Sem tam krotím aroganci, když se nemohu dožádat nápravy.
Během hovoru mi konkurenční fa doručila balík. Domluva byla skvělá.
- Vidíte? Takhle pracuje konkurence.
Čtu novosti. Tak roušky až do března, jo? Teď jde o to, jestli to tak bude. Jestli nezasáhne vyšší moc. Úřaduje se už i u nás. Dnes jsem zrovna slyšela, jak si náš zdejší milionář sáhl na život. Ředitel Coca Coly odstoupil. Královna v propadlišti dějin. Ta už se nevrátí. Stovky ředitelů - odchod. Stovky šéfů - sebevražda. Naše jelítka covídek... Njn.
Vtipné komentáře:
Jaroslava Ferbarova A bude i vakcína na hlavu?
Radek Kopecky Jaroslava Ferbarova jim už nepomůže ani transplantace mozku
Jdu běhat. Uf. Netušila jsem, že má zimní trasa na běžkách je v létě neschůdná, Přes kopřivy, přes větve stromů, kousek na kraji kukuřice, tam jsem se bála... Divokých prasat. Vůbec jsem se nekochala Kousky trasy posečené před chatičkami. Někde vrátit se. Přeskakovat hlubokými rýhami... Funěla jsem. Nohy zdvihala hodně vysoko. Prodírala jsem se; zarostlé kopřivami, bodláky. Vyběhla jsem u školní jídelny. Potěšily mě švitořící děti. Božský zvuk do uší.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2020-09-02_Behala_jsem_v_lukach,_okolo_krasnych_secesnich_vil
Viadukt dělí Jaroměř od Josefova. Nafotila jsem si překrásné prvorepublikové architektonické skvosty; svou milovanou vilu s modrými rámečky od brýlí jsem chtěla fotit zespodu z luk. NO jo, jenže jsem se tam neprobojovala. To nevadí.
Běžela jsem na kousku louky vedle kukuřice, kde jsem v zimě potkávávala bývalou vedoucí školní kuchyně. Krásná, čestná, příjemná, společenská, nevtíravá, sympatická, pilná, oddaná své práci... Ubývaly síly. Letos na jaře prodali dům; odstěhovali se k dceři... Jak jsem se s ní nestýkala, tak jsme stále o sobě věděly, minimálně v době třešní jsem ji pozvala k nám; nesmírně mi chybí. Ale moc. Utěšila mě, že si tu nechali lékaře... Až prý přijedou, zastaví se tu. Vyfotila jsem jejich dům. Už nekvete jako ten vedle. Smutný pohled. Měla jsem a mám tu paní moc ráda!
Natáhla jsem si své asi třicet nebo minimálně dvacet pět let staré polokecky. Tak příjemné. Kolik jsem jich za tu dobu už vyhodila, ale tyhle jsem si stále nechávala třeba na squash... Dnes povolila špička a pata... Dokonáno. Všechno v životě začíná a jednou končí... To ví bohyně Kálíí, zmar... A zase zrod... Chůzí, během jsem dnes uběhla pět km. Zítra zas.
Dnes by nám nebylo zima v altánku s maminkou. Vynáším si práci ne sluníčko. Komu se poštěstí, že může obchodovat při sklence vína venku. Ťutínek se tu mihnul. Ta stará čarodějnice z května by svým vychlastaným lísavým hlasem uprskla jedovatou slinu, že šel za přítelkyní. Vrátil se v podvečer. Vyřídil pozdravy od... :-)
Ostříhala jsem ibišek. Blíží se zazimování.
- Už jsi volala ohledně
vrat?
Volám. Představuji se. Kdysi jsme slavili jedny doktorské narozeniny u nich v jejich
rozestavěném překrásném domě.
- Ptala jsem se Petrouška, jestli si vykáme nebo tykáme. Povídal, že třicet let od oslavy Mirečkových narozenin si tykáme. Byl od vás vidět až chrám sv. Ducha v Hradci...
- No a taky na Sněžku, na Zvičinu. Taky jsem viděl na věž kostela. Ale stromy vyrostly.
Přecházíme v hovoru na bránu. Nová by vyšla několikanásobně levněji. Jenže! Vyrobil ji před sedmdesáti lety tatínek. Původně byla tady, kde dnes stojí náš dům, u zahrady. Ale maminka si ji po koupi domečku odstěhovala tam. Bránu srovná, opraví. Je celá zkřížená, nefunkční. Říká cifru. Souhlasím.
- A teď - bud´budeš chtít bránu funkční, nebo i hezkou.
- To hezkou už asi nezaplatím. To by se muselo otryskat. Říká se tomu tak?
- No, a to by znamenalo odvézt - je děsně těžká. Otryskat. Pak ji zrekonstruovat. Počkej, dám Ti ženu na ucho.
Hovořím s jeho ženou. Spolužačkou mé sestry. Zná mě od malička.
- Vzpomínám na Tvého tatínka. Velmi dobře si vybavuji jeho podobu. Vysoký, štíhlý, vlnité vlasy. A hodný člověk.
Zaskočila mě, ona zná toho, kterého já jsem měla možnost zažít jen tři roky a kousek.
- To je teda zvláštní potkat po tolika letech někoho, kdo ho znal.
- No, my jsme mu byli se školou na pohřbu.
To mě zaskočilo úplně. Pamatuji si na ten den. Sychravo. Listopad 1959. Mám pár obrazů od hrobu. Stojím tam nad rakví. Okolo mě to asi pláče. Mně je dlouhá chvíle Házejí tatínkovi na víko rakve buxus.
- Já chci taky!
- Dejte tomu dítěti!
Najednou mám pod nosem tác se zelnými lístečky. Naberu ručičkou v bílých rukavičkách a hodím dolů do jámy...
Mamince je jedno, že si rukavičky nesundám. Vždy dbala na to, aby byly bílé. A to se dosahovalo dřením na rajbě...
Dohodnuto, že zjistí cenu, aby byla krásná. Asi mi bude stačit, aby byla funkční. Ta jelita kopyta nájemnická mi ji stále natírali. Jednou na černo. Zlobila jsem se. Tak znovu přetřít... Drzost.
Rychle jablka do sklenic; přifařím i papriky. Je po půlnoci. Jdu se zapíchnout do peřin; v devět začínám. A pak - indiánský běh! A za maminkou...
Prožila jsme další krásný den na naší planetě. Klidný. Pohodový. Bez škodičů. To až zas zítra. Ale šmejdi taky patří do života. Svět je duální. :-)
Dobrou noc!