Běhala jsem v parku

Páteček. Požehnaný den. Dnes se nic nemusí. Svoboda. Obličeje svobodné! Bez hadrů. Kam si dnes vyběhnu? Mám v hlavě studánku ve Smržově. Cestou bych ještě asi narazila na třezalku. Mírové kulisy dokonalé. Auta jezdí. Doprava funguje. Lidé v práci. Jo, je MÍR. Zdánlivě vše funguje. Určitě musím běžet okolo řeky, pak do kopce ke škole, proběhnout okolo Mrštníku, přes Rasošky. Přes pole. Smržov. Změna. Hledám očima cestičku vlevo nahoru do šancí. Míjím naši původní školní zahradu. Takovou prťavou. Tam jsem poprvé přišla do styku s růstem rostlinky z hrášku. Zajímavé, když si to ve stáří v hlavě rovnám. Své objevování světa. Takové obyčejné nic. Tam byl začátek. Ve třetí třídě. Pak nám dali obrovský pozemek za městem. I se skleníkem. Tam jsem se asi v šestce učila rýt. Dostali jsme rýče, vysvětlení. Paní učitelka Pásková se ztratila někde v boudě a my ryli pozemek. Jakmile se člověk jednou chopil nářadí, už ví, jak se s ním pracuje. Celý život. Rýče se nebojím, naučili mě ve škole. V pracovním vyučování. Vařili jsme, mičurinčili, naučila jsem se zatloukat hřebík, řezat pilkou, používat svěrák, rýt... V ručních pracích plést, háčkovat, vyšívat a šít v ruce. Ušili jsme si košilku pro miminko. Obšili dírky. Upletli jsme miminku bačkůrky. Umím štupovat ponožky... Na hříbku. Na to, jak jsem nešikovná, moje sestra říká: Pro praktický život nepoužitelná, škola mi dala ve všech pracovních činnostech základy. Pevné. Celoživotní. Děkuji dlouhé řadě učitelů. Všem. Jeden vedle druhého. Všichni bezvadní. Skvělí. Spravedliví. Oddaní profesi. Uměli! Dík!!

Tak za tím školním pláckem zmerknu cestičku do kopce. Klušu nahoru, Posledních pár metrů zdolávám chůzí. Jsem na šancích. Na promenádě. Tady jsme chodili na procházku se školkou. Se školou. Pátek. Nikde nikdo. Na letišti zas trénují formace. Sedám na bobek. Čekám na záběr nad střechami domů. Zprava slyším hlasy. Kdo tu jde? Všichni jsou ve škole, v pracovním procesu. Ptám se, proč nejsou ve škole.

- Nám už je třicet. :-) 

Přijeli se podívat z Plzně. Právě se procházeli naproti po hradbách. Pokračuji v indiánském běhu po promenádě. Potkávám kluka a holku. Druhý stupeň. Jdou ze školy. Ptám se, jaká výuka se jim víc zamlouvá - distanční nebo do školy? Hoch už je vymydlený. To je prý soukromá věc. Sděluji mu o sobě nějakou soukromou info. Holka svěří, že raději chodí do školy. Vypatlanec si to nechal pro sebe. Nebo alibista?

Běžím dál. Po místech dávno nenavštívených. Mířím na paraple. Pevnostní nerovnost. Tady to bylo uklouzané. Sáňky svištěly až do protisměru. Snažili jsme se vyjet až na cestu za protisvahem. Nikdy. :-) Dnes všechno zarostlé. Sbírám si pár kaštánků do kapsičky. Beru i Petrouškovi. Tři kaštánky mají být žužlány v kapse jako zdroj energie. Nebo pod polštářem. Narazila jsem na kus louky zarostlé ostružiním. Doma ho stále plením. A tady?Energetická luxusní svačina přímo z keře do pusy. Plané ostružiny - jak jsou slaďoučké. Děkuji, duchu parku! Pohoštění mi přišlo vhod. Ještě se sem vrátím.

Běžím na místo původní vesnice Ples. Tady stával kostelík sv. Jiljí. Čtu Duškovy Dějiny. Popisuje, co ve dvoře bylo. Kolik stavení. Co v kostelíku... Dnes tu je vysoký val. Byli povoláni kutnohorští havíři. Hloubili ve skále; ale taky stavěli. A pak se zdi zasypaly. Využívali bernardýny. Dovnitř nosili cihly - bože, tak těžké! Šancovka je óbr cihla. A ven jim kladli hlušinu do košíků. Tady to znám. Všude. Tady jsem doma. Tady jsem běhala. Sáňkovala. Kráčela na starých lyžích. Dřevěných - takových jako z prken od sudu. Špička vykrojena. Na lyžařský kurz jsem měla půjčené. Kde se to půjčovalo? U vojáků nebo ve škole? Už nevím.

Lyže jsem si koupila před třiceti třemi, vlastně čtyřmi lety. Sobě i holkám. V HK nám v Prioru (stavěli 1978-1981) měřili tybii. Mamka nám lyže vezla domů. Hartusila, že jsem vyhodila peníze. Nevyhodila. Co kopců jsme zbrázdili. Naše Krkonoše a Orlické jsou na dosah. Za tři čtvrti hodinky tam i tam. Lyžování zbožňuji. A miluji být na horské boudě, pít grog, pozorovat odrazy světel venku na sněhu. A sněhovou fukeř. 

Letadla po obědě zas zaburácela. Běžím okolo naší hospody U Kulatý báby - dolů, dolů k poli. Okolo bývalého autoparku. Sem chodila Hanka a Míla pást kozy. Někdy mě vzaly s sebou. Dnes? Celý vojenský objekt mimo komínu a strážní věže v soukromých rukou. Zrušena cesta k vodárně. Jen uzoučká cestička. Dnes už autem neprojedeš. A děti z naší čtvrti musí soukromý pozemek obejít. Stojím v naší ulici. Celá se jmenuje Rasošská. Domeček mého mládí je až na druhém konci Klušu už zpátky okolo školy. Nahoru do kopce; vlaštovky se houfují. Míjím místo, kde leží můj snubní prstýnek s nápisem 19.7.1975. Byla jsem hubeňoučká. Nešťastná. Zklamaná. Manžel mě obelstil. Nevážil si mé lásky. Moje prsty zhubly. Čistila jsem mrňavoučkované Denisce listí z kalhot. Šup, prstýnek sklouzl z ruky. Už jsem ho nenašla. Utíkám dál. Kolem zahrady, kterou tcháně slíbila Denisce. No jo, ale moc lidí mělo zájem. Moje holky z toho vypadly. O to víc se snažily. Žijí v hojnosti. Po hradbách - sestoupím zas tou malou prudkou cestičkou. Ještě tisíc kroků. Vyjde mi to akorát domů.

Sportovní výživa. Najím se, až přijedu. Balím za maminkou. Petroušek je tu. Volám z koupelny:

- Našels?

- Vůbec nerostou.

Nahlas hýkám! Odpověď značí - ano, našel. Strká ruku s vrchovatým košíkem do koupelny. 

Za pětadvacet minut. Dobré, ne?

Počkej. Vyfotím si to. Plný košík. Miluje houby sbírat. Krásně je vyčistí. Nakrájí. Já jen jen zpracuji. Mám ráda syrové, staré. Jsem rarita. Syrové houby jí jen veverka a já.

Rozsypaly se mi jahody. Až večer jsem v dvířkách ledničky našla dvě. Takový úspěch měly. Mamka mohla sníst o dvě víc. Volám do DD. Slyším mužský hlas.

- Dobrý den! Tady je Hrobská. Svezete mi prosím mamku?
- A jak se jmenuje?

Aha, tak to není Tomáš. Přistávám před DD. Výtah se otevřel. Volám z chodníku.

- Ahoj, ahoj. Už běžím!

Představuji se. Ptám se na jméno. Jéžiš, jak se jen jmenuje - Martin? Taky sympaťák. Ten holčičím pečovatelkám pomůže. To je fajn. Výhra pro DD. Ptám se na profesi. Prosím, aby s mamkou procvičoval chůzi. A aby nedbal, až ho nevrlá stařena pošle do patřičných mezí. Je třeba ji namotivovat. Chůzi potřebuje. Musím ji nějak nasunout do auta. Dnes prý luštil křížovku. Taky mu řekla, že už s ním nechce luštit. Musím se smát. Snad odolá. Snad vytrvá. Ať se mu tu líbí! Má bezva kolegyně. Přátelské, ochotné, pilné. Domlouváme čas.

Hostím maminku. Povídáme si. Skvělá. Zkouším počítat 35+6. Ví. 9x8. Ví. (Mrcha Mengelka. Sto lidí, ale jen mamku nesvéprávní. No jo, když dcera odmítla změnu medikace. Pomsta bude sladká. Ono jí to vyjde. Ale karma zdarma. A zrychlená.)

Maminka si pochvaluje jahody s medem a smetanou. Kafíčko s oplatkou. Vzpomínám, jak vozila z Mariánek. Krásná maminka. Vždycky přivezla pro každého krabici. A ještě dárečky. Jedny bílé botičky jakoby z persiánu se stříbrným vzorem stále držím. Nechci je vyhodit. Chodit se v nich taky už asi nedá. To byl jeden z dárků od maminky z Mariánských Lázní.

Vezu ji po dvoře. Ukazuji tenisové kurty. Bodláky a plevel parkové úpravy. Na to vše dozírá ředitel baráku. Naprosto neschopný na svém místě. Už jsem to slyšela od tolika lidí. Jak to vědí? Když neviděli bodláky? :-) :-) :-) Pokud je to z krajských peněz, ale i pokud je to z dotačních fondů, je to stále z našich kapes. Odškrtlo se - parková úprava. Vysázeno. Hotovo! POZOR, POZOR, ZAROSTLO, ZAPLEVELENO, ZNIČENO, NUTNO VYPLET, řediteli! Na baterky!

Jedu s mamkou na chodníček před dům. Ukazuji jí její rodný dům. Jmenujeme tety - babička byla Šormová, pak byla tetka Syrůčková - ta nebyla hodná. Pak tetka Jarošová - to byl anděl. A ještě jedno jméno. Nevzpomněly jsme si.

Dvě holčenky vedou štěňátko vlčáčka.

- Holčičky, prosím vás, mohly byste jít s pejskem tady k mé mamince? Aby se poradovala?

Holčenky z vesnice nejsou vypatlané. Vesnické děti jsou ještě normální. Odjakživa byly. Vykydat hnůj, nanosit dřevo, zalít záhon... Mamka si hladí divoké štěně. Tahá jí deku. Kouše pantofle. Chce jí ukrást kapesníček. Lehoučce, ale fakt náznakově ho klepla přes mordičku; pejsek přestal. Packy položil na její klín. Ňuchlají se. Děkujeme.

- Holčičky, chodíte tady do školy?

Přitakají

- A co je vám bližší? Distanční výuka nebo ta ve škole.

Jednoznačně ta ve škole.

- Máte hodnou paní učitelku?

- Máme. 

- Asi jste měly hodně práce na dálku, že?

- No, celý den jsme se musely učit. Měli jsme toho strašně moc. Ve škole je to lepší.

- Holky, každý není tak zodpovědný jako vy, nemá rodiče, kteří dohlížejí. Ty děti se neučí. Stanou se z nich analfabeti. 

Jen jsem ťukla. Děvčátka chápou. Loučíme se. Už je tu nový sympaťák.

- Mami, dobrou chuť!

- Budou nudle s mákem.

- Jé, mami, tak to nemusíš jíst. Měla jsi švestky, jahody, oplatek, kafíčko...

- Mami, dobrou noc!

- Ještě mi dej pusu!
Krade mi a já jí. Pusinkuji ji na krk. Hladím. Objímám. Doteky. Tak důležité pro každý věk. DOTEKY. Ne virtuální skyp. I pro mě je lehčí fyzický kontakt. Natřu ručenky. Promasíruji dlaně, prsty... Přes skyp se nedá zpívat, dotýkat se. 

- Jo, ještě prosím vás! Mohl byste vyřídit sestrám, co to má mamka okolo pusy? Vypadá to, jako by nosila roušku - oblezlá kolem dokola.

- Vyřídím. Něco jí dají.

Stavuji se v Lidlu. A v Kauflandu. Kde mají české jahody? Sháním sodu na praní. Neseženu jemnou, jen krystalickou. Takovou nee. Vracím se k autu. Proti mně mladé asi čtyřicetileté pako. Archonti se nasosali. Ucpaný nos i pusu. Rouška mu temní mysl. Hrozně se chci zeptat, proč má ten náhubek! Kašlu na něj. Vysvětlovat, argumentovat. Zadus se! U auta mi vyběhlo z pusy:

- Debil!

U vedlejšího auta stojí obézní pán. Líže zmrzlinu. Normálně bych byla kritická. Dnes mi nevadí. Asi mě slyšel. Musím to nějak zažehlit.

- Proč mi na mysl přišlo slovo debil?

Pán se směje. Ví, že kvůli roušce. No jo, jenže moje všeobjímající snacha je na dva kroky ode mě. Jde po parkovišti. 

- Prosím tě, nevíš, jaký má důvod!

- Ty mě neštvi. Co nosil před rokem? Byl tady někdy někdo v roušce? A to tu byl sars, mers, ebola. Kdo měl roušku?!

- No, ale moje klientka má tatínka s rakovinou a tak nosí všude roušku, aby ho nenakazila.

- Neštvi mě. Ty dobře víš, co je to za podvod.

Řehtáme se. Jak se dostaneme k sobě, nemůžeme přestat... Povídáme si, co která kde četla. Jaký pokus kdo s virem dělal. Jak byl původně naprogramován. A nepočítali s dr. Pekovou. Odbornice, která prokoukla, že si s virem někdo hrál. Teď jí hodili na krk, že před dvanácti lety účtovala špatně něco pojišťovně... Hrozí jí deset let. Před dvanácti lety!!!

- Dito, trošku klesám, jestli to lidstvo vůbec dá.

- Dá.

- Ale kdy? Myslíš za rok, za dva?

- Ne, ke konci roku. Uvidíš!

Mám ráda těšínská jablíčka. Člověk se po nich zklidní. OK. Budeme se těšit. Jdeme do WIKI. Potřebuji poradit. Probíráme kvízy, vědomostní hry. Vybíráme dva stejné. Jedné a druhé vnučce. Vánoce nezruší. Při placení se usmívejte. Osmset padesát.  

Přijíždím domů. Petroušek ořezává smrky.

- Nejsou tam hnízda?
- Nejsou.

I kdyby byla, neřekne mi to.

- Prosvětlis to! A ty nad stáním prosím tě až v listopadu, až dozrají šišky.

Rovnám si den. Běh - luxusní. Dopoledne skvělé. Viděla jsem svá místa. Jen lidi mi chyběli. Už odešli. Navždy. Chtěla bych promluvit s paní Marhovou, Ročňákovou, Pochobradskou, Röslerovou, Eiglovou, Tučkovou... Už ne. Až přijde čas.

I s mamkou hezké. Milé. Klidné. Zase radostné. Potkala jsem snachu. Co chtít víc! Co chtít? Aby se davy probraly z těžkého spánku. Už toho mám docela dost. Kde měli loni ty roušky ti super ohleduplní lidé? Jak se chránili před sars, mers, abolou?? Nosil někdo roušky? To tu nikdy nebylo!! Celoplanetární největší podvod světa. Satanistický rituál.  A najednou tolik ohleduplných. Mají tatínka s rakovinou, tak ho nechtějí nakazit? Ochráním rouškou, jo?

FB: Přemysl Ivan Hadrava On ten Cov je dříč: Od 6:00 má na starosti krámy, od 8:00 školy, kmitá až do 22:00 a pak si jen na dvě hodinky lehne... Od půlnoci hlídá u barů, kdyby někde zapomněli zavřít...

Už mají tak propracovaný udávací - teda trasovací systém, že u jednoho člověka jsou schopni nachytat - teda otestovat - až čtyři sta lidí! No to potom křivka narůstá, že jo? Čím víc se trasuje, testuje, tím víc bude nakažených. A kde se testuje zlatý stafylokok? Nebo legionela?! Nebo nemoci těch pronárodů, co sem lezou z jiných světadílů?! To není na programu dne

Dobou noc!