Besídkový, reminiscenční

Dnes dojmový den. Vzpomínkový. Všimla jsem si synchronicit. Podmračený. Letní. Třešňový. Nostalgický. Láskyplný.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-09_Snidane,_svacina,_obed/

Mám pár bezcenných věcí po mamince. Ale nemohu je zatím vyhodit. Její poslední oblečení vozím už rok v autě.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-09_Je_cas,_mamincina_kabelka/

Její kabelka ležela rok na terase. Občas jsem si do ní nakoukla. Kupovaly jsme ji u Mileny. Elegantní. Černá. To ještě mamka řídila své autíčko. Mamka jezdila do poslední chvíle. Moc si pak už kabelku neužila. Má elegantní, krásná, vzdělaná, šikovná a chytrá maminka. Probírám se přihrádkami. Už naposledy. Maminka kolikrát z koncertu ve Velichovkách přinesla na papírku kuchařský předpis. Pár jich mám od ní opsaných. Její sešit s recepty někdo čmajznul. Kdyby se aspoň zeptal... I v mamčině poslední peněžence nacházím dva papírky s recepty. Měla tu vloženou v pouzdýrku ruskou azbuku a řeckou abecedu. Maminko! Probírám se - aha, tady jsem jí vytiskla bankovní účty. A tady měla asi něco v opravě. Lísteček tu zbyl. A účet z kadeřnictví od paní Dzurilové. Maminku jsem k ní vozívala na péči o vlasy. V kabelce zbyl i deset let starý zbytek hořké čokolády. Místo papírových kapesníčků zbytek role toaletního papíru. Nezbytná proprieta pro neočekávané situace. Maminko, dva hřebínky. Ten skunk, co ti škodil, jsem přesvědčena, že kvůli mně, nevylámal ani jeden zub. No, ten růžový perleťový hřeben, byl hezoučký. Na tom se škodič vyřádil. Hřebínek byl tak krásňoučký, že volal po zničení. Abych byla smutná. Však on si tu potvoru osud najde. Potřebovala škodit, neměla asi dobrý rodinný základ. Myslím, že ji maminka vyhodila z domu. A celý život ji odmítala. Tak si s andělskou tváří "ta hodná milá" vytloukala zlobu na mně, potažmo na tobě. Jdu k popelnici. Hotovo. Amen. Věci z kabelky si schovám. Vyhodí je až někdo po mně.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-09_Zahradou/

Apropos, paní Dzurilová - píše se jinak. Dnes jsem měla štěstí. Potkaly jsme se na besídce. Ráda jsem ji viděla. Spolužačka mé sestry Ivy. 

- Tak co vaše noženka? 

Děsně se bála kloubní operace. Paní vypadá stále krásně. Smlouvá si s Péťou, bude potřebovat jeho služby. 

- Operace dobrá. Představte si, že mi napsali nedoplatek plynu 18 000!! Za půl roku!

Vypadly mi oči z důlků. 

- A sami si dávají miliony odměn. A ještě se tím pochlubí v televizi. 

Nehorázné! Nemravné. 

- No jo, někdo se na to musí složit. 

- Přitom řekli, že všechno zůstává. Místo odběru... 

Jsme jen goim hovada. Jenže toto dělají naši lidé. Nenažraní. 

Tak to jen odskok k paní kadeřnici. 

U popelnice mě zdraví oddaná Zrzečka. Jdu zahradou. Všechno kvete. I mně. Neumětelovi.

Pod mrakem. Jdu si zobnout třešní. Začínají heboučké jahody. Zobkám. Uvařila jsem si kari rýži. Kousky krůtích prsou. Prostřela jsem si na zahradě. Jsem ve střehu. Abych venku slyšela zvonění. Na třináctou klientka. Staronová. V jejích deskách mám výsledky z roku 2016. Porovnáváme. Znám ji dlouho. Celý život vykonávala jednu práci. Pak dost. Neúnosné. Práskla do bot a živí se jinak. Úspěšně. Jenže rozpory dělají baby. Prý. A já tomu věřím. Dostala novou šéfku. Půjde o kousek dál. Musí. Pro její klid. Povídáme. Spěchá. I já.

Dnes nás čeká radost. Jedeme s Petoruškem na besídku vnoučka. Klobouček dětem i jejich učitelkám. Krásné. Některé děti tichoučké. Zaplať pánbu, že se nestyděly a svou básničku, taneček, písničku předvedly. Vím,co dá práce naučit děti vystupovat. Celý život jsem nacvičovala pásma, divadla, představení. Pamatuji na učilišti se mě publikum ptalo, jak jsem donutila skoro dospělé chlapy hrát krále na velbloudech. Zdvihali nohy vysoko, naznačovali velbloudí chůzi J

Na besídce se sešlo hodně příbuzných. Cítím lidskou družnost. Potřebu sociálních kontaktů. Zajímavé. Straší opičákem, ale ani jeden člověk se nechránil ksichtoklapem. Vystřízlivěli? Pochopili klam? Hru mocných. Divadlo pro plebs. Strašení? Nebo už se třesou na další... 

Chtěla jsem si vyfotit terasu, odkud Albrecht Kepke vysílal do války svého posledního nedospělého syna. Zaslechla jsem v davu:

- Pozdravuje vás Olinka Brádlová.

To muselo být na mě. Otáčím se. Paní, s níž se nezdravím, se hezky usmívá při vyřizování pozdravu.

- Byla tady.

- Ó, děkuji. Převzala jsem její třídu. Jeli jsme za ní jednou do Nitry a jednou do Popradu. Spojila jsem to s návštěvou sestřiny švagrové na Štrbském Plese. Dávno. Dávno tomu již.  Ale děti, které mě potkávají, si naše výlety pamatují. Jednou jsme jeli na západ. :-) Jedna kolegyně chodila s pilotem. Jeli jsme za mým milencem do Karlových Varů. Cestou jsme se stavili na letišti. Byli jsme očekáváni. Hlavně nám učitelkám vrazil do každé ruky cinzano. Dovolili nám do řídící věže. A pár nás vzali do kopule s radary. Poprvé jsem tam viděla to, co dnes vidíme na každém počítači. Letadélka letící světem. Ta poskakovala. A na jiném letadla nad ČSSR. Ta letěla plynule. Kouzlo. Dnes běžné.

- Jak se k Olince dostanu?

- Má Whats App.

Prozváním paní. Nemá u sebe telefon. Pošle mi kontakt. Spojím se s Olou přes sítě. Dlouho, dlouho jsme si psaly. Pak dopisy řídly. Olinka učila francouzštinu a češtinu. Musím říci, že brilantně. Ale někdy odvozovala slova logicky jako dítě učící se jazyk. Dítě řekne mýdlo - omýdluji si ručičky. Olinka v nominativu sg. místo komár vyslovila s krásným ř - komář. Opravovali jsme ji. Né, to se říká komár. Oponovala - když máte komáři, tak je jeden komář.

Pán mi tyká. Ten mě musí znát. 

To je v posledním týdnu třetí muž, kterého jsem neviděla čtyřicet let a nebo s nímž mě pojí vzpomínky tak daleké. 

- My se známe?

- No, vždyť jsme chodili s Elenou Kalandrovou... 

Aha, už jsme doma. To bylo na gymplu. 

Proč se mi zjevují muži, které nepoznávám. Co mi to má napovědět? Neblbnu? Ne - to bude jiné poselství. Zrovna posvátné číslo tři. Hm. 

Chválím vnoučka. Dávám mu dárky za krásné vystoupení. Už si Kepkeho terasu nejdu vyfotit. Včera jsem ji dávala na FB. Začíná krápat. Když Musíme si pomáhat točili, ano, maminka ve filmu sekundu hraje za pětistovku na den. Ale chci říci, že Linda točila film o Musíme si pomáhat. Studovala proti vile na gymnáziu. Jednou v noci jsem za ní šla na natáčení. Přeci jenom studentka v noci venku s filmaři... Ne. Tichoučce seděla vedle mistra zvuku ing. Jaroše. Pan Zvukař zvučil noční scénu. Nad ulicí u školky visel obrovský balon jako Měsíc. Osvětloval ulici studeným světlem. To byl Hřebejk ještě normální. Nebo jinak - neexistovala pražská havloidní kavárna.

Petroušek se vrátil od známých. 

- Člověče, ten L. je v pr. Vyhublý, sešlý. Po třetí dávce ho neustále bolí záda, musí pořád chodit na záchod. Je rozhašený. A ještě letí za čtrnáct dnů k moři. To víš, musí doprovázet...

- On neví, co se mu může přihodit v letadle?

- Povídal jsem mu, jak bude chodit na záchod. Prý ho to nenapadlo.

Chjo. Smutné. Nachytali je. Nesmíme je strašit.

Pokud nezemřeli... Čtu na FB:

Můj spolužák, který celý život v pohodě, sledovaný, protože létal s malým letadlem, má teď po létání a věřím, že kvůli třetí dávce. Selhání ledvin, následně operace chlopně. Před operací v nemocnici dostal Covid. To jediné mu řekli, že se v nemocnici nakazil. A má po létání. Letadlo odpočívá v hangáru. Byla to jeho velká radost. Dalšího kamaráda, který měl teď být s námi u moře čeká operace srdce. Celý život sportovec. Teď ve stáří fotbalový rozhodčí. Zdravotně sledovaný. Ještě to neví, protože to nikdo neřekne. Ale já si myslím, že taky po třetí dávce, kterou absolvoval začátkem května. Ale jeho ženě jsem to právě dnes řekla, že si to myslím. Řekla, že to je jen shoda náhod.

Nemyslet na nepřízeň světa. Padají masky. Oficiální lhaní je vyvraceno na alternativách. A vyvráceno. Proto by je nejraději zadupali do země. Neústavně. Už jich pár zas zapnuli. Tedy vyvraceno a vyvráceno. No jo, jenže to jsou ty konspirace. Jako o obchodu s dětmi. To taky byla konspirace. A víc až jindy. Jdu spát. Ráno v osm začínám. :-)

Dobrou noc!