Bezmeinstreamový. Od roku 1974-5 hovor s Luisem Arturem Vargas de Cuevasem. Dal to česky :-))

Ráno. Nádherné. Za oknem asi pěkná kosa. Ale slunce. Božský pohled. Za normálních okolností bych jela lyžovat. Zatím mě čekají: žádné přednášky, žádná divadla, žádné družení, doteky s lidmi... Beznadějné vyhlídky. To i ten Dickens dovolil Nadějné vyhlídky. Moc nevycházím. Vadí mi košík na nose. Začíná mi stranění se lidí vadit. Dotýkám se aspoň kočky. Muzlám ji, hraju si s ní a NEMÁME ROUŠKU! Ani ona, ani já.

Během dne se tu staví lidé pro jídlo. Večer přijede pán v roušce. Vybíhám ven bez roušky. Porušuji zákon? Popravit! Stejně staří umírají. Tak je to prašť jako uhoď. Ireno, přestaň být morbidní. Úsměv č. 23! Teď!

Skyp s maminkou. Už je to s ní jako s tím bílým rohatým zvířátkem na ledě. Když se jí zeptám, jak to s tou kozou bylo, vždy si vzpomene, jak kluci přivedli kozu led. Kopýtka se jí prý rozjela. Rozdělávám obálku se složenkou.

- Musím zaplatit za Rasošskou vodu.

- Jo? V domku. Vidím bránu, co vyráběl taťka.

Tvrdí mi, že má před sebou obrázek brány... Nechápu. Jdu pro knihu z Bontie. Ukazuji ji fotky z mládí. Oživuji vzpomínky:

- Mami, vidíš tady tu skupinu holek? Ta nejkrásnější drží míč. To seš ty. Mám tady jména - Jarča Filipová.

- Jarča Filipová? Ta se jmenovala jinak. Ale to je jedno.

- Mám tu škrtnuté jméno Jiřina.

- Ano, Jiřina Filipová.

- A na co umřela?

- Na TBC. A její táta umřel taky na tuberkulózu.

- A jak se jmenovala paní učitelka ve Velichovkách?

- Vyčesaná.

- A tady máš Vaši firmu Centrokov. Mají tu vystavené koloběžky.

- Ty každý den ráno táta vystavoval.

- A kdo je tohle?

- To jsem já v tanečních.

- A vidíš? Tady je vaše svatební oznámení. Pamatuješ se, kdy jste se brali?

- To by mně někdo musel pomoct.

- Já ti pomůžu. 25.11. jste se brali. Kterého roku to bylo?

- Rok 44.

- Správně. A v kterém kostele?

- V Holohlavech.

- Tak to si budu pamatovat, až pojedu přes Holohlavy. Tady oddali maminku s tatínkem. Mami, tys byla krásná. Mám tu poznámku Kyzlich.

- To byl ředitel měšťanky ve Velichovkách.

- A v Habřině, jak se jmenoval učitel?

- Byl to ředitel Šejvl.

Vyprávím mamince o dvacátém březnu 1976... Vzpomínáme na dr. Jakubcovou. Pediatričku. Nepoznala zápal plic u mě, ale ani u Denisky.

- Mami, víš, která přijela k Denisce?

- Nevím.

- Dr. Zorka..

- Janů?

- Ne. To byla zpěvačka. Ale dr. Jakubcová.

- Ta byla blbá.

- A mami, víš, že ještě žije?

- No vona se šetřila.

- A víš, co mi řekla, když Deniska novorozeně nemohla dýchat, byla šedá?

- Nevím.

- Abych ji v noci dala do kočárku a ledovým březnem ji dovezla do nemocnice...

Povídáme si. Připomínám, proč za ní nejezdím.

- Protože seš nemocná?

Ptám se ne páteční dárky. Na fialky, růže... Fialky si pamatuje. Ostatní jí asi někdo sebral.

- Mami, nesebral. Máš to na stole.

- Tady je jen zlatý déšť.

- Mamko, ale ty růže a fialky máš v pokoji, víš? A mlsky taky...

Dnes jsem jí připomínala obrázky z mládí. Reagovala kupodivu výborně.

Stěhuji se do zimní zahrady. Koukám při práci na ptačí hodování. Podívaná. Pastva pro oči. Werich by řekl: Dívadlo.

Petroušek je tu.

- Tak co je nového?

- Nic. A jinak?

- Víš co vymysleli? Maturity dají všem.

- NWO jede. A mezi poctivými dostanou maturitu i hlupáci. Dostanou se benevolentně na vysokou. A ti nás budou řídit... Kocourkov hadr.

- Přijde Honzík.

Chystám česnekovou pomazánku. Používám parmazán. Tvrdý. Výborný. Ještě chci puding. Ntb můj věčný průvodce. Stále něco poslouchám. Zmáčkla jsem zvonění na messingeru Luisovi do Ekvádoru. Světe div se. Vzal to.

- Ahoj Irenka.

- Luisi, jsi to ty? Vidím tady tvoji celulu na whats app, ale říkala jsem si, jak si budeme povídat, když neznám španělsky a ty česky. Kolik máte hodin? My směrujeme k večeři. Bude pět hodin.

- A my jedenáct dopoledne.

- Ty mluvíš česky.

- Já si pamatuji. Ale čtyřicet pět let jsem nemluvil. Mluv pomalu. Já všechno rozumím.

- To je unikátní. Ty mluvíš krásně česky! Obdivuhodné!

Vypráví o své rodině. Syn lékař. Žije v Chile. (Odtamtud sem na kraji sedmdesátých let přiletěl Luis studovat na UK.) Jsem z toho pryč. Zapomněla jsem profesi druhého syna a dcery. A jména. Uvízlo mi v hlavě dvacet let. Blesklo mi hlavou.

- Měl ho v šedesáti.

- Luisi, z Československa jsi odjel v roce 75?

Přitaká. Odešel do Švédska. Dělal ředitele Volvo... Vypráví o vysokých fcích v německém Dortmundu? Snažím se mluvit rychle. Vždy mě zpomalí: 

- Pomalu, pomalu, pomalu!

Hovor se dvakrát přeruší. Rychle píšu, že zavolám později. Hned zvoní zpátky. 

- Manželka je - jak se řekne jurist?

- Právnička.

- Ano, právník. Jurist. Irenka, až pomine korona, přiletíš k nám do Ekvádor. Tady krásné pláže.

V hlavě mi opět letí myšlenky na pozadí. No, tak to už je druhé pozvání od dávného přítele. V Soči mám dveře otevřené. Tam si prý budeme s Péťou (toho nikam nedostanu) a s Lindou žít jak dvě carevny. A teď? Pláže v Ekvádoru. Luisovi je osmdesát. Pokud dva roky nebudeme smět cestovat, tak ti mí dávní známí...

Ptám se na oddělení UFO na ministerstvu. Přitaká, že ano. Že tam je to normální. Jsou tam staré kultury Aztéků, Inků, Májů... UFO tam létají. Hovoříme o novém začátku podle májského kalendáře. Motám do toho alternativu. Benjamina Fulforda. A Slovany. A planinu v Nazka. Zná Fulforda. Mluvíme o něm, o obálkách...

- To mám vše procestované. To je tady u nás. Kolumbie, Ekvádor, Chile, Peru...

- Luisi, jednou jsi mi přivezl knížku o Pražském hradě - o vykopávkách ze slovanských dob. A víš, že Slované mají boha Peruna a Vaše Peru je od boha hromu Peruna?

Neodporuje. O Slovanech ví... Mluvíme asi půl hodiny. Už musím končit. Věnovat se Honzíkovi.

- Luisi. Svět se překopává. Buď jdeme do NWO. To by bylo hrozné. Škrtí nás. Žádná svoboda. Teď roušky, zákaz chodit ven... A nebo se vychyluji na druhou stranu - všechno dobře skončí.

- Irenka, všechno dobře skončí. Neboj se. Souhlasím s tebou. Dobře skončí!

Přeji dobrou chuť k obědu. Štěká mu tam jeho pes. Ptám se na jméno. Nerozumím. Končíme.

- Irenka, pusinka posílám.

- Tobě taky, Luisi. Zavoláme si WhtasAppem.

Tak copak nám dnes přichystali naši mocipáni. Předhánějí se, kdo se zapojí do realityšou.

The show must go on. Freddye Mercuri by měl radost. Šou musí jít dál.

Maturity budou. Maturity nebudou. Cestovat dva roky nebudeme moci. Jen vyvolení. Cestovat budeme moci. Potraviny se nesmějí vyvážet. Ministr zemědělství si taky skočil do reality šou. Tak je potravin dost nebo není? A co kdyby všechny země zakázaly vývoz. Asi bychom se šli pást... Hlavně že si každý v té nekonečné hře zahraje aspoň chvilenku. Strašení, šokování, výzvy, aby se lidé nebáli... Nějak se ztrácím. Proto poslouchám alternativu. Až od Petruška si nechám vysvětlit, co na nás zas vykoumali. Každý den je to jiné. Nezatěžuji hlavu. Obrovský chaos. Kritika čínských respirátorů. A kolik nám jich zadržela madam v karanténě? A kolik jich poslala Amerika? Prý odmítli pomoc z Ruska. Kudy se dá doplivnout na tvář politika! Skvělí státníci. Už neposlouchám. Prý se má po příchodu z obchodu zavřít vnější klika, odložit tašky. Jít si umýt ruce... Ne, tak tak to opravdu a vskutku nedělám. TV nesleduji. Dnes jsem se podívala na státnický projev premiéra. Byl tatínkovský. Vcelku mluvil  jen jedním jazykem. Očekávalo se, že pojede na třech TV ve dvou jazycích. .-) Děkovačka všem. Šlo to. A korona, korona, korona, dvacet... Ale prý se sešla 16. 3. G7!! Kde to hlásili? To se jim do programu o coronaviru nemohlo vměstnat! Ke mně se to nedoneslo. Ale pochopila jsem, že ušáci táhnou z Afghanistánu domů. Uzavřeli mírovou smlouvu s Talibánem. S tím, který si sami vytvořili? Tak sami se sebou? Tož, čeští hoši, pojďte taky. Berete peníze ze státní kasy. Co jste tam dělali? A co tam ještě pohledáváte?

- Pojď, na Nově budou dávat nějaký nový pořad.

Tulím se k Petrouškovi v očekávání nového pořadu na Nově. Korona, korona, korona dvacet... Tři koruny padesát. Dobrovolníci Červeného kříže ve stanu - prachy, prachy. Studentíci místo školy se realizují. Co to muselo stát! Hlavně, že vím, který pes patří paní ředitelce. Tak to bude skvělý pořad.

Rozhovor s ředitelem nemocnice Na Bulovce. Čumák na nose, Koranteng - černý čumák na obličeji. Sedíme s Petrouškem a řehtáme se jak dva přiblblíci. Pan ředitel používá asi novou terminologii. Prý vyklidili ortopedii. Využijí celé infekční oddělení pro podezřelé s koronavirem. Taky prý někoho položí na oddělení TBC. Odporuji:

- Položí? Snad uloží!

- Prosím tě, položí tě do márnice. Tady zemřel hrobník starý Dax, ten by tě položil. Ten by ti to vysvětlil. 

- Snad nemocné uložíme, umístíme... A raději bych chytla tu chřipku než tu tuberu...

Řehtám se Péťovým vyjšplechtům.

- Peťuš, tohle já sledovat nebudu. To je pro mě ztráta času.

Skyp s Lindou.

- Tak jak to bylo? Už je hotovo?

- Jo, docela dobré. Starostlivé.

- Mami, asi přijedu. Vezmu kočku s sebou.

- Vezmi. Dnes jsem na to myslela. A vezmi si kolo.

Petroušek do toho zasahuje:

- Tak to těch šest kocourů, co se chodí ucházet o naši Micku, odpadne. Až uvidí toho tvého mastodonta s velkými packami.

Řehotáme se. Kitty měla jako koťátko na konci tlapiček obrovské zakončení jak boxerka. Je to štíhlá černá kráska. Ale ty pařáty - ty jí zbyly do dnes. Jde z nich respekt. Když kocourovi ubalí, kocour udělá tři kotrmelce.  

- Aspoň na ně nebude Micka sama. To si Kittyna užije. To v Pze nemá. Tam mají kocoury zavřené v bytech.

Copak ukazuje Soukup? Kdysi jsem vedla malou školu. Seznámila jsem se se šéfem Amfory Petrem Salavou. Neuvěřitelně ochotný člověk. Slíbil, že se u nás ve škole staví, až pojedou kolem. Slib dodržel. Fakt se stavili cestou na akci do Police. Dvě a půl hodiny bavili naše děti i rodiče. Jan Čenský, Michal Nesvadba, Petra Černocká s manželem, italský policista - zpěvák Davide Mattioli. Koukám koukám, ztloustnul.

Končíme, končíme. Už je zas půl druhé.

Dobrou noc!