Bez telefonu i s telefonem silné zážitky v Aquacentru i u vzkříšených varhan

29.09.2026

Zvláštní.

Ráno jsem si o pár minut přispala. Chci jet plavat po třítýdenní odstávce do Aquacentra. Očekávám překvapení – opravené vlnobití. Nikdy nic neočekávej. Nedostaví se zklamání. 

Obstarávám kočky, snídani, sportovní výživu s sebou… Půla, to mám nejvyšší čas k odjezdu. Při odchodu mi intuice říká, že něco nemám. Procházím v mysli – osuška, oblečení, Mp3… Jedu. U nádraží těžko zavadit o místečko. Od zítřka výluka. Do prosince. Otrava. Všechno zas rozbouchané, v nesouladu. Nemám to ráda. Ber to pozitivně. Zase mozek se procvičí. V hale – pokladna uzavřena. Ha! Co to je?

- Prosím vás, lístky neprodávají?

- Právě že ne.

Utíkám po schodech, už hlásí rychlík. Jenže ten je ještě někde za Libercem. Čtu – místo 41 odjezd až 46. Paní, kterou jsem oslovila přichází s asi desetiletým klukem. Oba pijí kávu. Z kelímku.

- Já jsem si to raději ofotila.

- A můžete mi to prosím poslat? Ješiši, nemám telefon.

Přemýšlím, jestli za šest minut zpoždění vlaku stihnu dojet domů a zpátky. Zamítám. V telefonu nemám vstupenku, kód… IDOS nepotřebuji… Čekáme na ohlášený vlak. Sedíme společně ve vagonu. Průvodčí nikde. S paní jsme vedly příjemný hovor. Byla u mě prý na prezentaci vnější výživy. Její maminka Iva W. byla učitelka.

- A skvělá! Pamatuji. První stupeň. Tam mě neučila, ale asi na rok ji přeřadili na druhý stupeň, přechodně mě měla na češtinu. Měla jsem ji ráda. Včera na hřbitově jsem stála u náhrobku Marta Rejdáková a Ludmila Rejdáková. Vzpomínala jsem, byla to učitelka s mateřské školy… Ve dvou dnech vzpomínky na dětské vzory.

Vystupujeme. Salon republiky rozkopán. Spíš je to nejhorší pajzl IV. kategorie. Podchod už zavřeli totálně. Aha. Mám se vznést? Přejděte na druhý chodník. Už tam není kde, jak, jestli na vlastní nebezpečí. Přecházím a vím, že na konci chodníku jsem ztracená. Pokračuji kus po uzoučkém okraji vedle cesty. Čekám, až semafory zastaví proudy aut. Zkouším přeběhnout. Se mnou slečna. Velmi nebezpečné. Pro chodce tu nezřídili přechodně nic!

- Stát!

Zastavila jsem ji před autem.

Obcházím blok. Dostávám se na svou trasu. Přecházím přes méně frekventovanou cestu. Cedule: Přejděte na druhý chodník! Bože, jsem jak lovená zvěř. Proč jsem přecházela. Tady není místo pro člověka. Všechno rozkopané. Z Hradce se stalo šeredné město.

V bazénu naši známí. Spolužáci. Hedvika s dcerou. Kolik může být dceři, když Hedvice je kolik? 4.8. měla osmdesáté čtvrté? Třetí? Narozeniny. Milá. Chvíli spolu rokujeme na hloubce u mříží vlnobití. Smrdí to tu šmírem. Budějovická fa vzdala opravu. Neumějí. Prý do Škodovky. Ale taky si nevědí rady. A památkáři mají do toho co mluvit. Co asi? Rarita, kterou nikdo neopraví. 

Maruška. Ješiši, rozešla se po sedmnácti letech s Ivanem. Pracovala u něj na zahradě. Na zimu byli u ní. Z bazénu šli vždycky na oběd. Platila ona kartou. Zapomněl si peněženku. Když měl osmdesátiny a pětaosmdesátiny, vystrojila pro jeho příbuzné hostinu. Navíc z ní dostal vždycky foto knihu. Všechno platila. Prý koupíme televizi. V obchodě jí říkal:

- Tuhle vem.

A platila ona. Sehnala notářku, aby dům daroval dětem. V kuchyni to prý sepisovali.

On hovořil anglicky, německy, švédsky. Četl si. Když si ona četla, tak prý se mu nevěnuje. K snídani vyžadoval buchtu. V poledne polévku. Pořád vařila.

- Až dům daruješ dětem, řekni mi to. Přestanu tu pracovat na zahradě.

Na kraji června jeli na Moravu. Ženila vnuka. Dala mu deset tisíc. Ivan nepřispěl. Už věděl, že dům je v rukou jeho synů. Na kraji července pracovala na zahradě. Přišel dopis. Dům už nepatří Ivanovi. Neřekl jí to. Rozvzteklila se. Podle mě neměla. Vždyť udělal, co chtěla. Ona asi měsíc spala dvě hodiny denně. Nepustil ji ani pro věci. Dvě kila nalouskaných ořechů. Marmelády. Ne, ona je nechce. A její bratr jí řekl:

- Až přijedeš na Moravu na Dušičky, budeš tu mít dvě kila nalouskaných ořechů.

Hm. To jsem z toho celá vedle. Studuje Univerzitu třetího věku. Má vysoký důchod. Protože si hodně vydělávala a přesluhovala. Včera byla v Pze. v Národním muzeu. Bylo tam moc lidí. Pojedu taky.

- Já teď jedu na čtrnáct dnů do Františkových Lázní.

To jsou věci. To nemám ráda. Anička, Blanka… Joj, tady je usměvavých tváří.

Dnes divné. Chodníky neexistují. Přecházíš na druhou stranu, ale není kam. Vlnobití z roku třicet dva od dubna neopravené – nemá kdo, neumějí. 21. století!! Ivan leží na LDN. Maruška rozezlená. A ještě jsem si zapomněla telefon.

Klušu na vlak. Krásné počasí. Průvodčí. Podávám jí jízdenku.

- To není jízdenka.

Aha. Podala jsem ji vstupenku do lázní. Vytahuji další papírek.

- To je účtenka. Dejte mi jízdenku.

Hledám v batůžku. Tady je. Volně ložená v osušce.

Průvodčí něco mumlá. A mně je to fuk. Před nádražím sedám do Kugy. Jedu do bezpečí. To ještě nevím, co se přihodilo v Čadci. Výsledek volné výchovy. Společnost si pěstuje malé bohy. Na dítě se nesmíš zle podívat. Jsou jak z cukru. Nějaký osmák zaútočil na jednašedesátiletou učitelku. Druhá letecky do Žiliny. Dítě letecky do Martina v těžkém stavu. No, výborně. Když nějaké dítě okřikneš, rodič se postaví proti tobě jak tygr.

Slunce. Otevírám okno. Oběd. Petroušek je tu. Můj ochránce. Moje slunce.

- Jdu stříhat stromy.

- Peťuš, jdu si lehnout na lehátko. Jsem unavená.

Usínám.

Petroušek – má jistota.

Linda volá.

- Tak mami, jak mi poslali, že si mám vyzvednout palisády, ale neměli je připravené, dnes mi je přivezli zadarmo. Jenže!

- Nechtěl vyjet nahoru, viď?

- Nechtěl. Řekla jsem mu, aby mi je přeložil na mou paletu. No to vůbec ne.

- Tak já napíšu, že odmítáte převzít zboží.

- Prosím?

- Lindo, tohle by se za starých časů nikdy nestalo. V čem to žiju! To je tristní!

- Chtěl odjet. Otevřela jsem mu kabinu.

- Zavolejte svého nadřízeného.

- Zavolal. Prý si mohu paletu nechat. Mami, ona stojí osm set. A když jim ji vracíš, strhnou ti tři stovky za opotřebení. Já jejich paletu nechci. Mám svou.

- To je bordel. Ještě by odjel. Co to je za svět? Kdo o něm rozhoduje!

To ještě stále nevím hrůze ve škole v Čadci.

- Tak máš paletu.

- Ještě jsem tam volala. Paní se omlouvala, ale prý nemají lidi. Tenhle lumen prý neumí řešit problémy. To jsem viděla.

- Přitom stačilo zavolat, viď?

- Tak jen kdyby náhodou se k nim něco doneslo… Paní mě uklidnila a omluvila se za toho blba.

Chystám Petrouškovi na zítra krabičku se svačinkou. Odjel zkontrolovat – kamasikamasi – energetiku. Už je zpátky.

- Budeš chtít někam odvézt?

- Budu, Petroušku. Na varhanní koncert. Pan Uhlíř.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-29-jeste250-ke-vzkriseni

V pevnosti se točí zas nějaký film. Všude plno aut. Zákazy zastavení. Zákazy vjezdu. Na schodech ředitel naší ZUŠky. Taky perfektní varhaník. U stolečku platím vstupné. Dostávám brožurku. Kostel plný. To je něco jiného, než koncert pěveckého sboru z Brna v Husově sboru. Tam měl sbor početní převahu nad publikem.

Sedám si do třetí řady. Mohla jsem do první. Ale za mnou sedí naše dodavatelka vajec. Rovná mi je vždycky jako vzor – bílá, hnědá, modrá.

Na platně si čtu: Projekt Vzkříšené varhany – autor pěvec Jakub Hrubý, narozen 1979 v Broumově. Garant projektu Václava Uhlíř narozen 1954 v Jaři.

60 vzkříšených nástrojů.

Dotace KH kraje: 21 965 750 Kč

Celkem proinvestováno: 53 175 000 Kč.

Varhany např. v Adršpachu – bez dotace, náklady 200 000 Kč

Miletín – dotace 85 000 Kč, celkové náklady na opravu 232 000 Kč

Neratov – bez dotace, náklady 905718 Kč

Jař Josefov – dotace 736 000 Kč, náklady 1 938 178 Kč

Černilov (1.10. koncert v obřadní síni) bez dotace, náklady 700 000 Kč

Nový Hradec Králové (11.10. koncert na Zámečku) dotace 139 000, náklady 278 000 Kč

Koncert naprosto pohlcující a transformační zážitek. Čistí každou buňku v těle. Nabíjí. Emoční zážitek.

Přenos z kúru na plátno před oltářem. Něco unikátního. Pěvec vždy nastoupil a po přednesu se podíval směrem ke kameře. Varhaník se také jemně ukláněl. Pro mě perfektní. Viděla jsem, co se děje tam nahoře. Povznesená mysl.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-29-vzkazy

Támhle u sochy Panenky Marie jsem jako pěti šestiletá holčička stála s Ivou a Lídou Horáčkovou. Ještě nějaká holka… Iva si vyskočila někam k Panence nahoru na podstavec. Dnes Panenka dělá, že si to už nepamatuje. Ale já ano. Iva tam měla složený papírek s básničkou. Holky recitovaly zpaměti… Ale co nacvičovaly, to nevím. 

Na kazatelně vždycky kázal pan farář Sýkora. Maminka s námi sedávala vpředu. Možná si myslela, že se na nebesích bude tatínkovi lépe dařit… Ó, jak se bila poctivě v prsa – je to má vina, je to má veliká vina. Mami, žádnou vinu jsi nikdy nenesla. Je to jen církevní demagogie. Tady se odehrávaly křty našich dětí. Tady u jedněch křtin upadl paškál. Nemohu si vzpomenout, jestli potom porazilo švagra auto… Až budu mít čas, mrknu. Nebo se zeptám Mijanka. Iva už nebude vědět. Tady stála rakev s maminkou... 

Kostel se modernizuje. Velká obrazovka. Dřív se dávala papírová čísla zpěvů. 

Vzadu na síti – to se mi líbí – hezké vzkazy. Fotím je. Mám telefon!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-29-po-koncertu

Pan Uhlíř zapisuje do kroniky v předsíni.

- Já jsem si v sedmdesáti všimla, že hrajete i nohama.

Pokladní se přidává:

- Já taky!

- A proto vypadáte tak štíhle.

- No, já musím vyběhnout schody na kúr. V Hradci mám v kostele dvaapadesát schodů, nesmím se zadýchat.

- Ano, trénujete. Já zas tady do šancí. Když vynechám, jsem zadýchaná. Často za vámi jezdím. Ale dnes se s vámi kontaktuji poprvé. Mohu se s vámi vyfotit?

Fotíme se. Pěvec a autor projektu stojí opodál. Nechci zdržovat. Pan Uhlíř byl ochotný. Už zapisuje zas do další kroniky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-29-domu-doma

Jdu docela v klidu nočním městem. Fotím si světla, měsíc. Potkávám skupinky, ale nebojím se jich. To ještě stále nevím o Čadci.

O masakru se dozvídám až teď. Hrůza. Co to toho hošíka napadlo. Pokazil si život. Babička ho prý vychovávala. Měl snad nějaký zákaz…

Den plný emocí. Slyším noční nákladní vlak. Jede přes železný most nad řekou. Slyším ho až tady. To značí, že bude pršet. Uvidíme.

Miluji život. Lidi. Lidské duše. Ne NPC.

Dobrou noc!

Share