Bezstarostný

Dožila jsem se věku, kdy jsem zvána na oběd k dětem. K dítěti. Ze čtyři našich dětí zve jen Linda se svým Petrem. Poprvé v životě jsem o Vánocích nemusela chystat Štědrý den. Neuměla jsem si představit, že bychom nebyli doma. Bylo to moc a moc krásné. Zážitek. Linda po odstěhování z Phy do hor měla poprvé stromeček. Něžný. Krásný. Jemný světelný řetěz. Všechno bylo jak v pohádce. Milé. Zvala jsem všechny, hostila. Dnes už jsem ve věku, že si klidně mohu říci větičku Petrouškova tatínka – samochtějícímu se křivda neděje. Tedy lapidárně vlezte mi na záda. My k vám taky nechodíme. Nic jsme neudělali. Jahody a třešně přece děti nemusí. No. Tak jo. 

Vlastně když jsem měla děti malé a Ivulka utekl za jinou, maminka nás opečovávala. Na Štědrý den jsme odcházely k ní. Vlekla jsem děti na pekáči nebo na sáňkách. Ach. Mami. Ale pak už jsem chystala a sloužila já. 

Ježiši, to je ohlédnutí. Vždyť den byl křišťálově průhledný. Jasný a čistý. 

Ještě jednou.

Deset. Vstávám. Nemusím vůbec nic. Totiž jsme pozvaní na oběd k Lindě. Tenhle luxus si dopřávám až teď, když žije se svým Petrem. Všeumělem. On fakt umí všechno.  

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-01-rano

Na košíku mám pár posledních našich loňských jablíček. Zázrak. Takhle bezvadný sklep nemá ani maminka ve svém domečku. Ještě loni jsem tam vyhazovala bedny jablek.  V našem skládku, dílničce, sklípku tvoří jednu stěnu zeď z dlažebních kostek, kterými byly dlážděny pevnostní ulice. Nevím, kde je tatínek koupil. Možná se předlažďovalo menšími dlažebkami. Za mého dětství jsme městem kráčeli po  kočičích hlavách. Dnes už jsou některé cesty vyasfaltovány. Myslím jen v Okružní ulici. Jinak se stále dodržuje starý ráz – dláždění.

Jablíčka použiju do křenu. Koupila jsem český. Většinou křen dělám v zimě. Chci jablka využít. Přidávám kousek červeného zelí. Pro tělo jsou zdravé syté barvy – borůvky, červená řepa, červené zelí… Mám tři skleničky. Křen ani červená řepa nejsou na seznamu mých oblíbených. Zrovna tak vršky kopřiv, smrku, pampeliška atd. Konzumuji je racionálně, ale s láskou. Přijímám jejich léčivou ozdravnou moc do všech buněk svého těla. Zrovna tak ranní pití horké vody. Piju ji teprve od vodokresu pravidelně. Připíjím denně na prospěch lidstva. Přípitek vždycky končí slovy na MÍR!! Každý to má ve svých rukou. Strach lidem sešněruje rozhodování, uvede jejich trávicí systém do křeče. Tělo pak nefunguje dobře. Jsme volní, svobodní, radostní, šťastní. Ničeho se nebojíme, ani vlka – nic. Je třeba si to připomínat a přijmout za své. Ale jen ten, kdo chce. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-01-u-lindy

Jedeme. Lije. Před odbočkou do pustiny nás předjíždí nějaký divočák. Ještě že se Péťa dívá do zpětného zrcátka. A není to kvůli namalování rtěnkou. On fakt zrcátko pozoruje. Před pár lety jsme odbočovali do Mladých Buků na lyže. Tam na té padesátce, kde mu dali taky před pár lety pokutičku. Kvůli mně jsme spěchali do Špindlu… Před odbočováním se podíval do zrcátka. Štěstí. Někdo nedbal našeho světelného znamení. Předjížděl nás. Taky mám ten zvyk před odbočením pozorovat provoz za mnou.

Polévka.

- Tu jsem neměl ani nepamatuji. S knedlíčky!

Ireno, zamysli se. Občas jsem je koupila u řezníka. Zkusím vyrobit sama. Nejsem céčko. Můj chytrý hrnec umí všechno.

Přestalo lít. Nad horami stoupá pára. Jdeme se podívat na pozemek. Linda ho krášlí. Teď se jí tam nastěhovali hraboši. Krmí je kapslemi s jedem. Kdykoli nasype do díry potravu, zahrabou ji a objeví se díra vedle. Sežrali jí jahodu, borůvku…

Je čas. Jedeme.

- Peťuš, zase jsem nebyla rychlá, abych si vyfotila Sněžku.

K večeru přestalo i u nás lít.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-01-vecer-jsme-pracovali-na-zahrade

- Jdu sbírat slimáky.

- A já jdu dozadu prosít hlínu do kolečka.

Zahrada se snaží. Odjakživa živila maminku a její děti. Prodávala na podzim tuny jablek. Ty jsem česala já. Proto jsem zahradu tak neměla ráda. Hloupá.

- Tam u brambor zrají jahody.

- Nejdřív je trošku proberu z plevele. 

Teď už se do jahod nemá chodit. Ale v plevílku si žijí slimáci jak na letním bytě. Trhám trávu. Sbírám odporné tvory. Nad hlavou vyhrává kos. Tak hlasitě! Žofka by se s ním ráda seznámila. On se svou flétničkou přelétá z lískoví na ořech, na meruňku, zas do lískoví… Žofie jen mlsně pomrukuje.

- Měla bys už uříznout kedlubny.

Jdu, vyřezávám tři velké krásné. Natrhal mi košík třešní. Zavařím je s jahodami. Maňana. Jako v té písničce dávno, když mi bylo šestnáct, sedmnácti na rádiu Luxembourg. Zítra...

- Okurky už se budou moci trhat.

Vážu rajčata. Koukám, že jsem někde nezaštipovala. Už nemám srdce výhony s květy vylomit. Jsem zahradník na baterky. Ale roste mi to. Hledám ty okurky na očesání. Fakt, už jsou velké. Ale ne k trhání. 

- Zítra přesadíme asparágus.

- A ibišek. A ten druhý.

- Máš pochvalu, dneska jsi toho hodně udělala.

Usmívám se. On mě vnímá. Jdeme domů. čtvrt na devět. 

Mixuji mu koktejl. Příchuť jahodová. Do něj přidávám ještě tři velké jahody. Sobě mixuji velkou pampelišku i s kořenem. Příchuť máta s čokoládou. Chutná amárově. Hořký.

Krájím kedlubnu.

- Ta je dobrá! Bez práškování. Křehounká. Šťavnatá. Seš šikovná. Z tebe by měl táta radost.

Jeho tatínek byl zahradníkem. Měli dům v Sempře, kde jeho táta řediteloval. Petroušek a jeho dvojče viděli zahradu z viaduktu nad ní. A to ještě z rychlíku. Se zataženými záclonkami. S radostí prohlašuje:

- Já jsem zahradníkův syn.

A já dodávám to o tom viaduktu a rychlíku. Taky práci v zahradě nenáviděl. Možná ho zajímaly holky, které tam chodily na brigádu opylovávat. To byla celá jeho činnost v zahradě.

Dávám na rajče fotky z večera. Úroda. Vždycky vybírám jednu na náhled. Aby byl pěkňoučký. Koukám, schválně mrkněte taky, jak jsou třešně špinavé. Jíme je bez mytí. Co na nich všechno ulpělo z ovzduší. Oči se mi přilepily na monitor. Pak se divíme, že týdně spořádáme jednu kreditní kartičku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-01

Musela jsem se cedulce smát. Jen to písmo je divné. V našich krajích se děti odjakživa učily psát psacím, vázaným; psací písmo se dá velice dobře rozebrat grafologicky. Tyhle tiskací paskvily jsou uzavřené pro rozbor. Dá se z nich vyčíst, ale méně. Písmo je neupravené, neuspořádané.... Když jsem chodila na grafologii, učili jsme se číst osobnost i z podpisu.

V zahradě brečí Žofka. Už jsem ji odnaučila tlouci na okno. Budou dvě.

- Tak pojď domů. Holka, kapsičku ti sežral Mourek. Zítra máte masový den. Maso nemám rozmražené.

Nabízím jí granulky zdravé a ty ošulené chutné. Za chvilku ji mám na křesle.

- Dej mi něco.

- Žofie, nech toho!

- Mňáááu.

Nabízím jí tyčku. Kousek z ruky, ještě jeden, ostatní do misky s granulkami – s těmi zdravými, které jí nejedou.

Jdu psát. Už je zas tady. Sahá mi packou na mé mušličky a ulitky u gramofonu. 

- Žofko!

Ví, jak mě zvednout.

Děkuji za krásný den. Moc děkuji. Vydařil se. V srdci sladko.

Mrááááu!

Dobrou noc!

P. S. Než jsem článek vkládala, jako vždycky jsem se šla pokochat statistikou. Chodí vás sem mezi čtyřmi a sedmi stovkami. Dobré. Tak já ještě budu psát. Dnes už ne.