Bezva den bez nudy

Jakýpak den mě dnes čeká? Vstávám jako obvykle s myšlenkou návratu. Myslím tím do postele. Dnes mi ten návrat vyjde až v noci. Co v noci, nad ránem. 

Vzbudila mě svým kvílením ta malá zrzavá opice. To jsou takové nářky! Kamenné srdce by roztálo. Obstaraná. A jdu do postele. Všimla jsem si Mourka za oknem na parapetu. Tak jo. Tak ještě Mourečka nakrmím. Tak teď bych si mohla jít lehnout. A tak si ještě dám koktejl. Tak  teď už si půjdu lehnout;  Ještě si umyju tvář a nanesu ochranné prostředky. :-)  Vzpomněla jsem si, že už od adventu mířím do Bohemilk. A to bude dnes. Hledám telefon. Volám. Jste tam? Ano jsme. Zítra jde k doktorovi, zavřeno. OK, jedu. Začíná pršíčkovat. Než opustím pevnost - lije. Užívám si jízdu zelenou krajinou. Volá zákaznice.

- Irenko, potřebuji objednat.

- Jj, udělám. Ale teď jedu.

Chvíli si povídáme, řehtáme, vyzvídá, kam jedu.

- Jedu do Opočna do Bohemilk. Pak jedu podpořit Družstvo STUHA v Dobrušce.

- Co s tím budeš dělat?

- To nevím. Něco rozdám, něco navěším na stromy a keře pro víly a skřítky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-25_Bohemilk_Opocno/

Na obzoru se skoro od pevnosti zdvihá katedrála cukrovaru v Českém Meziříčí. Jeden z mála, který nám nezničili, nezbořili, neukončili výrobu.

Už vidím modrou továrnu Bohemilk. Dnes žádná fronta, žádné roušky, vrátná mně ukazuje, že mohu jít do areálu. V prodejně nápis na dveřích, že smějí nakupovat maximálně dva. Mám dveře otevřené. Nevím, jestli dva z dob falešné pandemie nebo kvůli malému prostoru podnikové prodejničky. Pasu po tubách s mlékem. Všichni je mají rádi. Beru smetanové i mléčné. Mléčné mají méně kcal. Nabírám jogurty. Kefírový zákys - mňamka, ze všech mňamek největší. Mám plný koš. Tak tak ho unesu k autu. Vrátná mi kyne, abych se nezdržovala. Cestou z prodejny ukážeš účtenku, vrátný překontroluje nákup. Asi viděla prádelní koš, klusala jsem rovnou do kufru. Auta. Mám s sebou k pití filtrovanou vodu s aloe. Ke svačině naši tyčinku a pro energii lift off. Nedá mi to, ochutnávám zákys. :-) Nebe v hubě - by řekl pan Troška. Tak - kam dál? Dobruška.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-25_Druzstvo_STUHA_Dobruska/1537930634

Družstvo STUHA vyrábí, prodejnu má jinde. To je na Irenu. I s Waze byla v prčicích. Když člověk ví, kam jede, nedá pokoj, dokud tam nedokufruje. Nepřeberné množství pentlí, mašlí, šňůrek. U těch, jejichž výroba končí, nízké výprodejové ceny. Vzory půjdou do archivu. Ty nové, třeba vánoční široké mašle - tam jsou cenové palby. Musí to tak být. Některé vzory omezili, kvůli náročnosti na plyn. Loni jsem si tu kupovala s puntíky, s kytičkami - letos svazek asi deseti metrů sedmdesát dva korun. Chápu. Vybírám hezké a levné. Kolik tak můžu platit? Loni nebo už předloni? - to byla palba. A letos jen osm set tři korun. Jedu domů. Mám ráda tuhle krajinu. Sice prší. Ale výhled do hor, odevšad vidíš cukrovar - ohromnou, přeobjemnou stavbu. Cestou z Dobrušky před Opočnem zastavuji. Jdu se podívat na Broumar. Rozlehlý rybník. Tady jsem se s mamkou někdy v dětství koupala. Měli tam stánek s občerstvením. To nebylo všude. Třeba na Vřešťově dlouho bylo jen koupání. Chce se mi dodat na vlastní nebezpečí.

Vracím se k autu. Pokochala jsem se. V dálce opočenský zámek s charakteristickými červenými prvky na fasádě. Odsud je má studentka Taťána Kuchařová. Sem jezdím na přednášky. Tady jsem loni zažila koncert v klášterní zahradě pod širým nebem. 

Jedu. Krásná rovná nová nepoškozená cesta. Přitom tu na podzim křižují nákladní vozy s vrchovatými korbami řepy. Tady nedaleko bydlí paní, která na trzích prodává krásné fantasticky originální korále. Její vesnice se jmenuje Mokré. Mamka mě sem vodila několik km od autobusu pěšky k tetě a strejdovi. Jak jsem ten kus cesty mohla ujít. Mami, mělas´ těžké... Strejda s tetou tu měli hospodu. A psa kolii. Kolikrát se stěhovali, než zakotvili v tom krásném městě Šumperk. Někdy jsem se u šperkařky zastavila. Letos jsem ji už dvakrát zastihla u prodávání. Zaplaťbůh pro trhovce!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-25_Venkovsky_hrbituvek/

Jedu a vyhlížím malý útulný fantastický pohádkový neskutečný udržovaný titěrný hřbitůvek. Už je tu. Opatrně parkuji. Místa jak v hodinkách. Hřbitůvek obkružuje ze dvou stran cesta. Divné, ale je tu kouzelně. Příjemno.

Mám v plánu ještě jednu zastávku ve vesnici u člověka, který prosí za odpouštění,

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-25_Zatoulala_jsem_se_v_Jasenne_k_tomuhle_statku_z_roku_1924/

Nevím, kam jedu. Volám starostku. Bez problémů a jistě mě naviguje, kam potřebuji. Zvoním marně. Lije jak z konve.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-25_Louka_v_hrsti/

Domů až ve dvě. Oběd.

- Paní Hrobská, máte tu kuchyň.

Předávám telefon Petrouškovi. Volám nájemníkům. Dohovořujeme datum...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-25_Doma/

- Musíme ještě koupit tu digestoř.

- Tak dnes?

- Tak dnes. Klidně se najez a pojedeme. Stavíme se vybrat desku za sporák.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-25_Mala_nekorporatni_elektra/

V naší elektře mrtvo. Prohlížím si přestavěnou prodejnu. Slyším Péťu:

- Jste rádi, že jsme přišli?

Vtipný jako vždycky. Směju se.

Vážně mu odpovídají, že jsou moc rádi. Že dnes neměli moc práce. Prší. Lidi jsou doma.

- Ještě filtr. Ne - dva.

A teď k člověku, kterého jsem neviděla přes třicet let. Od rozvodu. Poznám ho? Péťovi volá hoch na vozíku. Potřebuje něco opravit.

- Máma mu v únoru zemřela na kovid. Holka, co se o něj starala, mu utekla.

- Já ho podle jména znám. Nechodil do třídy s Viktorem? Jeho maminka pracovala...

- No, to je asi on. Máš pravdu. Je mu tak...

- Peťuš, pomoz mu. Nenechej ho.

Zbytečné prosit, Péťa samaritán. Nenechá nikdy slušného člověka na holičkách.

- Kam jedeme?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-25_Dotek_s_mladim%2C_vzpominky_na_vcerejsiho_oslavnece/

Zastavujeme před starou krásnou bílou bránou. Dílo starých šikovných předků. Slyším známý hlas. Něco vybíráme.

- Já bych tě vůbec nepoznala.

- Ale já tebe jo. Ty jsi pořád stejná. Dáme kafe?

- Já kafe nepiju. Péťovi dej.

Vede nás nádherným labyrintem místností, přístaveb. Tady přikrytá vířivka. Po stěnách artefakty dávných dob. Příkazové a upozorňovací tabulky.

- Jé, tady ten chrlič vypadá jak z katedrály sv. Víta. To měla církev takové satánky, příšerky, potvory, nikdo neví, co měli za funkci. Asi nic moc hezkého.

Vede nás dál. Do malé vinárničky. Ještěže mám brýle, jinak by mi vypadly oči z důlků.

- Tady tu opičku mám josefovského divadélka. A tuhle veverku taky.

- To je relikvie. Tak to já jsem je obě asi viděla jako holčička.

- Tys´mě seznámila s Pulpiem přes Janu.

- Ano. Učily jsme spolu.

Probíráme se mládím. Poslouchám, jak jsme šli jednou z vinárny v pět ráno. Jak měli cikáni otevřená okna. Co Ivka... A co já. 

- Ivulka měl včera sedmdesát.

- To mě ani neříkej. Tak jsme se znali. Když opustil tebe, to mě naštval.

- Pamatuješ, jak jsi přišel s melounem a stříkačkou? Napíchali jsme do něj rum. Hned jsme ho rozřízli a jedli? To Ivka ještě dole neměl hospodu.

- Já jsem mu tam dělal elektriku. A když opustil i Martu kvůli té debilní tlusté krávě, tak jsem za ním přestal chodit. Tys´ byla pro něj moc hodná. 

To ne, spíš zamilovaná. Já jsem jednou v noci slyšela řinkot skla. Vykoukla jsem z okna. Peťuš, asi nějaký zloděj, viděla jsem jen nohy, jak vplul rozbitým oknem dovnitř. A to byl její manžel. Prosil ji, aby neopouštěla jejich děti.

- On ten její fetoval.

Kulím oči. To slyším poprvé.

- A ona taky. A Ivka kvůli ní opustil další ženu. Když se narodila tvoje Linda, to bylo někdy v listopadu, viď?

- 8.12.

- Tak jsme jeli k vám na chalupu. Já s Janou, a Zdena.

- To byla naše kolegyně. Ani se nepotrhla. To slyším poprvé.

- Ivka mě naštval. Bylo sněhu. To je výš. Závěje. 

- Jezdila jsem tam trošku výš letos běžkovat.

- Já jsem vyběhnul a šel tím sněhem domů.

- Taky jsme to šli s Ivkou. Neodhadli jsme, že to bude do dvou. Opozdila jsem se. Mamka mě u branky řekla, že není půlnoc. A nechala mě tam stát. 

- Oni mě do rána hledali, jestli jsem neumrznul. Jenže když jsem sešel Sebuč, tak dole na cestě jezdily tanky. To byl provoz. To byla invaze do Polska.

- To já nevím.

- No tys´ ležela v porodnici. Já jsem šel příkopem sněhem. Ty tanky na cestě!

Naše vzpomínání nebralo konce. Měl kovid. A jeho žena málem umřela. Když loni plaval v Egyptě, náhle selhal dech. Lehl si na záda. Hrůza. V moři. Přešlo. Večer seděli u skleničky. Tentýž atak u zábradlí. Tak umřu tady u zábradlí, lepší než zemřít v moři. :-) 

- Jak jsi to udýchal?

Vypráví, jak v noci musel dokořán otevřít ono a s otevřenou pusou nasával. A teď už dobré. 

- Já jsem byl od něj o sedm let, myslím.

- On byl 1952. Já byla v prváku a kluci byli ve čtvrťáku. On chodil s Berším, s Pavlem Merltíkem, s Láďou Bátorou, ten mi na FB psal, jak dal Ivkovi tu přezdívku podle nějakého plešatého chlapa z filmu.

- Přitom Pulpie měl bohatou kšitici. Já jsem jednou šel od vás ráno na cvičení. Ivka řekl, že mě doprovodí. Nevím, kde vzal prapor, ale já byl velitel vozu, on stál u cesty, měl nějaký plakát, mával tím praporem.

- To on podvracel systém. Určitě u toho volal frídom! Svobodu!

- A co dělá Jana?

- Ani mně tu potvoru nepřipomínej.

- A Erika? 

- Ta je ve Švédsku.

- Jo, zrovna tuhle jsem o ní psala. To byla má nejlepší kamarádka na základce. Jednou za mnou přišla, abych se s ní šla procházet okolo vily, kde bydlel Berší.

- To s ním vyhrála. To byla tak nádherná holka.

- Erika překrásná.

- Ty copy, viď?

- Jo. Ona myslím dělala v Jánkách.

Nalévá mi. Popíjíme. Klábosíme. Jsme zas tam, dávno, před čtyřiceti lety. Jako by to bylo dnes.

- Mamka mi jednou volala, že jeho maminka leží na LDN. Hned druhý den jsme za ní šly s Lindou. Nepoznala jsem ji. Byla jak věchýtek. Zlomila si nohu na Silvestra u Škranců nebo u Bauerů na chalupě. Začaly jsme mluvit tam, kde jsme před lety skončily. Měla tam nad sebou péči Marty.

- No jo, Marta tam dělala. Pamatuji si, jak jsi jí dala facku, když se jednou vedla s Ivíkem. Až jí spadla čepice.

- Mamka se bála, tak čepici darovala na Štrbské Pleso. Aby ji u nás nenašli. :-)  S Martou jsem zadobře.

- Já zas se všema manželema tý potvory.

Meleme, vzpomínáme.

- Víš co, propadla se morálka. Dnes už neplatí slovo.

- Platí, ale mezi námi starými. Mladým čest nic neříká.

Vyprávím o prolhané servírce. Prý jsem si stěžovala na jejího muže. Ale zapomněla říci, že nedodržel zákon.

- Hlavně co si dovoluje vypiskovat před společností, čůza!

- Pojedeme.

- Peťuš, ještě chvíli.

Proplétáme historky, něco si nepamatuji. Něco upřesňuji.

- Kolik bylo Pulpiemu?

- No, řeka bych, že tak padesát tři, padesát pět. Maminka měla v nemocnici jeho fotečky. Říkala jsem jí, že jsem té jeho třetí někde v Lidlu kondolovala. Jen suše poděkovala. Maminka říkala, abych o té ženštině ani nemluvila, že může za smrt Ivky. Prý ho nutila, aby chodil na melouchy. On nebyl na to zvyklý.

- No, když otevřel hospodu, tak jednou upadl na zem. Marta zavolala sanitu. Já jsem hospodu zamykal za něj. 

- Myslíš, že to mohl už něco mít? Jedna sestra ho viděla z okna.

- No, vyměňoval gumy.

- Zavrávoral. Ona rychle zavolala sanitu. Přijeli hned. On prý ještě řekl:

- Mně je strašná zima.

- Doktorka přikázala, zabalit ho do deky.

- Napadá mě, že se Láďa Bátora odhlásil z FB, asi jsem mu to nenapsala. On pracuje na rodinné kronice. Je to super unikátní rodinná kronika. Občas na můj koment z ní hodil list. To bylo počtení o městě, o jeho předcích. On je nesmírně vzdělaný.

- Já jsem jednou potkal Martu s tou její dcerou. Ona se ke mně hlásila. Prý, jestli vím, kde má tatínek hrob. Marta odešla, já trapně stál. Já to nevím.

- To ti řeknu. Najdeš ho úplně jednoduše. V den pohřbu jsme s Petrouškem až po pohřbu šli k hrobu. Byl ještě odkrytý. Hodila jsem růži na rakev. Ivi, já už s tebou vůbec nic nemám. Vůbec nic?! Jen dvě děti. Děkuji ti za tvou školu.

- Já jsem tak rád, že jsme se po tolika letech zase sešli.

- Mám jet za tím klukem.

- Peťuš, on bude rád, že přijedeš i v osm.

Dopíjím. Tvrdé nepiju. Bylo to moc dobré

- Co jsem to pila?

Ukazuje mi láhev se značkovou vodkou.

- Tak takhle to chutná, jo?

Jedeme. Mám plnou hlavu starých časů. Jak on vnímal atmosféru u nás. Prý u nás stále zněla hudba. Nejprve ji neznal. Ano, Jethro Tull a Jon Anderson, Procol Harum, Pink Floyd, Frank Zappa... Tu hudbu mě naučil poslouchat on. Moje ABBA ale vítězila. :-)

Dobrou noc!