Bílá euforie

Měla bych najet na datový režim. Vědět, který den v týdnu a kolikátého je. Když ukládám fotky nebo soubory, mozek ostražitě nahodí nový letopočet. Následně doplním první měsíc a datum. Právě o datum jde. Pomáhám si nápovědou dole na liště.

Měla bych už zase začít pracovat. To bude možná těžší. Baví mě volný styl. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-03-ranko

Ráno vstávám na přípitek. Kočky nejsou. Sumíruji si všechno, co bych přála planetě pro lidi. Včetně MÍRu, čisté Pří-rod-y…

Když se probouzím podruhé, vítají mě kočky a na lince láhev od kofoly plná mléka. Děkujeme za mlíčko.  Ráno nadojené. To mají čičouři nejraději. Bio nápoj. Stále nás od dob podvodníka Pasteura straší zárodky… Slyšela jsem, že čerstvěnadojené mléko je nejlepší bio nápoj. 

https://www.youtube.com/watch?v=bOgpnmDlk8Q

Doposlouchávám rozhovor Petra Horkého s Indiány kmene Hulk Ka Ma Mono. Zajímá mě jejich vědění, učení, názory, moudra, obřady. Hovoří o potní chýši. Je to jako ženské lůno. Rozhovor prokládají ukázkami zpěvu, zvuků chřestidel, předvádějí volání jestřába. ChtěIi je vyhubit. Indiány z pouště přesunuli do hor. Ty z hor do pouště. Rezervace je nesvobodné území. Přežili. Doporučuji k poslechu.

Namalovaná. Nasnídaná. Ustrojená. I kamna jsem vybrala. A okýnko u kamen vypulírovala. Mám z Číny takovou malou krásnou žiletku. Nádherně se drží. Perfektně jsem s ní dnes očistila okraje skla, kde nedomyté saze nejsou vidět.

Vycházím. Nad hlavou šíleně hučí letadla. Kus oblohy se sluníčkem se noří do černoty.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-03-zazrak-zimy

Kloužu se hned od domu. Běžky mě svezou i po prudkém kopečku dolů do luk. Jsem líná si je odepnout. No, a jsem tu. V ráji. V malém modýlku přírody. Právě jede v mém betlémku mašinka po železničním mostě. Jedu ve své stopě. Fučí. Nasazuji si kapucu. Miluji, když jsem dobře zabezpečená. Může mrznout. Ale mně to nevadí. Jedu. Pod železničním mostem, odkud slyšíme v domě před deštěm vlaky jako kdyby jely po zahradě, ochutnávám Lift Off. Céčko a kofein. S energií se pouštím na velkou louku. Potkávám malou paní na běžkách. Zastavujeme se. 

- To jedu ve vašich dvou stopách?

- Ano. Jezdím tu už třetí den.

Dozvukujeme si o stromech. O tom, kam chodíme na kopřivy. Ukazuje na lipovou alej, kde roste mnoho druhů lip. Nakukujeme do Krkonoš. Liščí hora – ta je u Výšinky a Hajnice. Krásně vidět.

- Už se musíme rozloučit. Chci tuhle louku objet dnes třikrát.

Volá Petroušek.

- Já ti ten balíček vyzvednu.

- Dva.

- Prosím?

- Petroušku, dva.

- Ale mám jen jeden kód.

Diktuji mu první, ten mu nedorazil a druhý.

Na louce je skupina dětí s pejsky. Asi včera postavily dva sněhuláčí kamarády. Možná tam je nějaká dospělá paní. Přesunují se po louce. Zdá se, že hrají hru nebo cvičí pejsky. Obíhám. Fotím si je. Stále mění stanoviště. Pozoruji stromy. A slunce. Zázrak. Největší zázrak světa. No, ona je zázrak i planeta s vodami, včelami, zvířaty… Pro dnešek pro mě hlavní role sníh a slunce. Před třetím oběhem louky už jsem unavená. Jdu do třetí ho kola. To dám. Ješiši,koukám, že jeden ze dvou sněhuláčků nemá hlavu. Že by mu ji děti shodily? Mám se k němu vypravit. Vnímám volání. Pláč. No jo, už jedu. Zdvihám opatrně hlavu. nasazuji na dvě spodní koule. Sněhuláček se usmívá. Spokojen. I já. 

Už musím. Poslední louka. Mířím k výstupu z luk. Dvě holčičky se válejí na sněhu. Hezky zdraví. Odpovídám. Milé. Asi jsou vedeny. Nevyrostou z nich hotentoti. Před brankou mě vítá Petroušek. Právě přijel.  Chlubím se, že jsem dnes rajtovala sníh tři hodiny. A že jsem si přidala jednu louku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-03-doma

Čekají mě balíčky. Nejdřív sobě sportovní výživu. Petrouškovi krůtí prsíčka na kostičkách špíčku a na cibulce s pórkem. A kompot. Jablečný s jahodami, ananasem, banánem a mandarinkou od včera. Já se přidám až po hodince. Nejdřív nechám tělu zpracovat výživu do svalů. 

Ještě v době pevných linek jsem četla, že se projevuje inteligence, jestli letíš k telefonu zvědavá, kdo volá. Nebo jestli jdeš v klidu, cvičíš si odhad… Petroušek si jde zahrát ping pong. Mám v plánu si jít lehnout. Nepodařilo se. Vytírám. Zatápím. Chystám mu svačinku na zítra… Balíčky si nechávám úplně na konec. Přece nejsem zvědavá, co mi poslali. Tuším, ale nevím. Konečně si sedám, rozdělávám pytle.  Raduji se. Kochám. Vyřazuji, co vrátím… S Temu se ve mně probudila dávná oniománie. Když jsem učila na gymnáziu v Hradci, moc ráda jsem jezdila přes celé město do Hypernovy. To byl můj nejoblíbenější obchod. Dřevní doby. Vážili si zákazníků. Ve společenských vědách jsem občas narazila na otázku, jestli studenti znají význam termínu oniománie. Chorobná touha nakupovat. Teď se dočítám ještě dovětek:

Oniománie, neboli shopaholismus, je závislost na nakupování, kdy člověk pociťuje nutkání kupovat věci (často nepotřebné) navzdory negativním důsledkům, přináší krátkodobý pocit euforie, ale po nákupu následují výčitky a stud, a může vést k finančním problémům, problémům ve vztazích i psychickým potížím (deprese, úzkosti). Léčba zahrnuje odbornou psychologickou pomoc a terapii, jako je kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

Žádný stud. Stálá radost. Když mě omrzí koupené věci, zabalím ohromnou tašku, nesu na charitu. Žádné psychické potíže neznám.

- Petroušku, dnes jsem si doposlechla rozhovor Petra Horkého. Člověče, on před třiceti lety uváděl Pyramidu. Měla jsem tu soutěž ráda. Ale na uvádění stačí i nevzdělanec. Když to vezmeš, tak tady v Hradci na regionální TV Galaxie pracoval takový blbísek. Jmenoval se Moravec. Oznámil, že odchází studovat a že se pak vrátí. Vrátilo se aspenovské stvoření. Ten neslouží lidem. Penězům. Kdežto Petr Horký zmoudřel. Ještě tak před deseti lety jsem ho brala jako rádoby cestovatele. Dnes už ho přijímám jako celého cestovatele. Dostudoval. Vzdělal se. Projevuje se inteligentně. Využívá svou zkušenost. Vidíš? Dva. Každý se vyvinul jinak. 

- Ten jeden má miminko.

- No, to je taky kapitola… Chudák dítě. A co ta maminka? A ten jeho manžel – no!

Jdu se kochat do Temu. Nekonečná samoobsluha. Najdeš tam tolik pomáhátek do kuchyně, na zahradu… Totéž, jako když najedeš na You Tube.

https://www.youtube.com/watch?v=bWu2FAZi-p0&list=RDbWu2FAZi-p0&start_radio=1

Nekonečná vzpomínková kolekce. Byla jsem v šesté třídě. Petr Němec a Marie Rottrová

https://www.youtube.com/watch?v=ajuipIIM1Gg&list=RDbWu2FAZi-p0&index=3

Spálený, Neckář, Plavci, Ulrychovi, Hegerová, Semafor, Golden Kids, Plavci, Olympic, Blue Effect a Slunečný hrob…

https://www.youtube.com/watch?v=ajuipIIM1Gg&list=RDbWu2FAZi-p0&index=3

Yvetta – Já sedím jen tak v oblacích. Paní Yvetto, já taky. To nám hráli v Toboganu v den naší svatby s Petrouškem. 

https://www.youtube.com/watch?v=2NdFgdJxBpQ&list=RD2NdFgdJxBpQ&start_radio=1

Tady mám jedno závadné video s unikátním Felixem Holzmannem a Ivou Janžurovou v seznamovací kanceláři. Štěstí, že je Felix už v Pánu. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=YxFHH8SfHAE&list=RDYxFHH8SfHAE&start_radio=1&pp=oAcB

Dnes mi v lukách z nebe svítili. Asi na mě vzpomínali ti, které už nikdy neobejmu. Koukám, najela mi V tom našem venkovským kostelíčku. Jednou tady maminka po obědě zanotovala.

- Mami, to je hezká melodie. I slova. A jak to je dál?

Šla jsem hledat. Našla Oldřicha Kováře. Krásného prvorepublikového zpěváka. Tatínek byl taky Oldřich. Nosila jsem si ji v tabletu. S mamkou jsme si ji stále zpívaly. Tu písničku jsem mamince zapěla na pohřbu. Ano, najíždí mi i ta, kterou si přála. Zasviť ty mi, slunko zlaté. Tu jí kapela zahrála. Ale v pohřební službě byla převelice šikovná a ochotná mladá paní. Nechala se mi poznat.

- Vy jste mi významně pomohla u maturity.

Aha. To jsem netušila. A ona pro mě udělala to, že když kapela neměla tuhle píseň v repertoáru, dovlekla na hřbitov obrovskou reprobednu a písničku pustila. Já ji mohla zapět mamince u rakve. Paní prý nechodí kontrolovat pohřby. Měli jsme ještě jednu protekci. Pohřební vůz směl zajet až doprostřed hřbitova, aby mohli maminku k hrobu nést jen kousek.

Ješiši, bouře v mozku. Kam mě zavedly myšlenky z luk.

Je třeba jít spát. Úplněk.

Dobrou noc!