Bílá sobota

Bílá sobota. Slyším tiché štrachání v domě. Petroušek jak myška. Polospím, polobdím. Ireno, vstávej.

V domě jsem jen já. Volám Petrouškovi.

- Už jedu domů.

- Já jsem tě prve tady slyšela.

- To ne.

- Asi se mi to zdálo.

Chci pracovat na zahradě. Nebe černé. Co mě tíží? Už vím. Drahuška. Už se jí nemohu na nic zeptat. Už mi neřekne nic hezkého, teplého, srdečného, upřímného. Dívám se na její fotky. Krásná byla. Hodná. Hezký pár s panem manželem. Jakpak mu asi dnes je? Ještě předevčírem ji hladil po tváři.

Je tu ticho. Na lince igelitová dárková taška. V ní krabička s cukrovím.

Petroušek je tady.

- Ťuti, kdo nám to poslal?

- Vzpomínej. Komu jsi poslala mazanec?

- Jo, už vím.

Kočičky mají v mističkách masíčko. A dnes hodují stereo. Máme to oba rádi. Napadá mě, že je v nás zažrán matrix. Všichni na povel jíme teď! Kočky snídají společně teď!

Péťa jede něco obstarat. Rychle předchystávám oběd. Jedu do zahradnictví.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-04-nakup

Mám v plánu navštívit ještě jedno. Nakupuji petrklíče, macešky, sedmikrásky. Prší. Prohlížím obrovské květináče. Přepočítáváme s prodavačkou celkovou cenu. Vychází asi na sedm tisíc. Nedivím se. Jsou krásné. Prý mrazuvzdorné. Aha. Naše keramické pítko letos v zimě zařvalo smutným hlasem. Odpadlo mu dno. Ptám se na své květináče odsud. Ano, nejsou mrazuvzdorné. Kdybych v nich měla vodu, prasknou.  Štěstí, že jsem nádoby nechala stát prázdné. Přežily. Beru dva terakotové květináče. Dřív pět, osm, deset korun. Dnes padesát, šedesát… Mělo by stále všechno stát stejně. Když za první republiky dali za krávu tolik a tolik, měla by tolik a tolik stát i dnes. To říkal ekonom o umělé inflaci.

Ještě se stavuji v dalším zahradnictví. Nikde nikdo. Procházím okolo foliovníků. Zezadu jde majitel.

- Tady nemáte co dělat, tohle je můj pracovní prostor.

- Aha, promiňte. Nevěděla jsem.

Otáčím se i s bedýnkou a odcházím.

- A co jste potřebovala? Tam vpředu máte k prodeji. 

- Nic, nic, už nepotřebuji nic. Děkuji.

Jsem zděšena.

Venku na mě velice hezky haleká mladý pán.

- To si zajdete. Máte auto daleko.

- No, to já schválně. Abych krokovala.

- A máte prázdnou bedýnku.

- No, oni nemají to, co jsem zamýšlela. 

Jedu do Lidlu. Na parkovišti vidím našeho dávného souseda z paneláku. Ješiši, že by to byl jeho vnuk? Tak podobný? Vcházím do obchodu. Vybírají květiny.

Prosím tě, to je vnuk nebo syn?

To je syn. Já jsem podruhé ženatý.

Ješiši! Sám si dělám vnuky.

Ne, vždyť mně je padesát.

Vlastně ty jsi ode mě o generaci. Tak jsi odešel.

Neboj, Helenka dostala dům, bazén, děti.

Jeho děti už jsou dospělé. Je velkorysý. Když sbalil kufry, nechal všechno ženě.

Jak se jmenuješ?

František.

To je krásné jméno! Jsi šesťák?

Sedmák.

Kluk je milý asi po tátovi. Jeho táta mi kolikrát nahrál cédo. Napsal pro Irenku. Od J.

My spěcháme. Jedeme za mámou, víš? Vybíráme kytky.

Tati, co tyhle?

Ty opadají.

Právě že neopadají. Listopadky ti vydrží moc dlouho.

Ale máma má ráda tulipány.

Ty jsou teď na jaře nejvhodnější. Taky je kupuji.

František zasunuje listopadky. Vytahuje tulipány.

Máme miluje tyhle.

Oranžové s žlutými čárkami.

Nenápadně vede syna tam, kam potřebuje. Učí ho.

A co Linda? Ješiši, my spěcháme.

Řehotám se. Když se jednou za rok potkáme, meleme, jako bychom se rozloučili včera… Dávno jsme se přátelili. To už bylo v minulém životě.

Já ti pošlu svoje stránky. Provozujeme frekvenční…

Mám Zapper. Odčervuji se. Ochrana před nemocí, kterou diagnostikují z devadesáti procent špatně.

A základem jsou srůsty.

Fakt? To nevím.

Jaký máš telefon?

Diktuji. Čekám, že mu tam vyskočím. Nevyskočila.

Jak to, že jsi mě smazal?

Měnil jsem telefon.

Prozvání. Ukazuje se mi cizí číslo. Aha, taky ho nemám. Ukládám. Až doma zjišťuji, že ho mám pod původním číslem. Hned pod ním jeho původní křehkou ženu.

Loučíme se.

Tady mají skvělý kefír. Píšou, že z rodinné farmy. Moc mi chutná. U pokladny fronta. Nikdo nechce na samoobslužné.

Mami, stavím se asi za hodinu.

Ale já teprve jedu domů z nákupu. Budeme obědvat. A ještě si vyběhnu.

Tak si vyběhni až potom. Mně už se pak nebude chtít.

No právě. Mně taky ne. Za dvě hodinky.

Obědváme pozdně. Masíčko jsem naložila. Brambory na páře. Jablečný kompot s broskvemi. Co chtít víc! Jíst venku pod slunečníkem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-04-dnes-v-desti

Běžím. Nechce se mi vůbec. Prší. Přitahuje mě můj kopec. Dnes kluzko. Za hodinku jsem všechno oběhla.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-04-tvorily-jsme-petrousek-obdarovaan

Já jsem přivezla větrníky. A Péťovi koledu, kdybych se tu nestavila.

Jé, jaká máš krásná červená vejce.

To mám z červené cibule.

Jak temná barva. Moc hezká.

Balíme koledu. Odjíždí.

Čtu zprávu od mladé paní, která se s Drahuškou a jejím mužem celé léto stýkala v Chorvatsku. Ona od tamtud pracovala třeba půl roku. Drahuška to tam nesmírně milovala. Taky se tam zdržovali třeba dva měsíce. Její manžel jezdil na lodi lovit ryby. Loni tam pobyli jen měsíc. Čtu, že se Drahuška loučila, jako kdyby se tam už neměla vrátit. Pak ji čekala operace žlučníku… Pak bolesti. A po novém roce už to šlo rychle. Jen já jsem stále věřila. Vždycky věřím. Nikdy to nevzdávám. O to víc jsem smutná, když člověk odejde. Moje zlatá celoživotní kamarádka Sonička. Moje milovaná celoživotní kamarádka Zlatka. Vitoušek. Drahuška… I u maminky jsem jako debil byla přesvědčená, že po úraze, když jim v DD upadla, se tam vrátí. Jsem nenapravitelný optimista.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-04-stereo

Kočky sem vtrhly. Jak tygři. Mají hlad. A zas – jako ráno. Obě čumáčky zapíchnuté v masíčku.

Jdu žehlit. Něco na zítra. Půl jedné v noci. Jdu zadělat na linecké. To už všichni lidi zařezávají.

Jdu taky.

Dobrou noc!