Bílá sobota. Mami, chybíš mi

Bílá sobota. Den jak víno. Z kuchyně jsem se nedostala. Mazanec. Bagety. Beránek. Černé trubičky. Ne, dnes už ne. Ty až ráno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-30-rano-dopoledne

Petroušek uklízel v zahradě. Tak ráda bych taky. Ale kuchyň byla mým magnetem. Připravila jsem mu slavnostní oběd. V plánu jsem měla odbýt ho jen přírodními krůtími prsy. Ne. Hezky jsem je položila do cibulového lůžka s mrkví. Z obou stran nechala zatáhnout šťávu. Pak mezi dva pekáčky se zakysanou na teplotu s přidáváním páry. Dnes vůbec nemyslím na podnikání. Jen na lidi. Jak jedí. Jestli trošku hřeší. Jestli svobodně porušují pravidla. Jestli jdou ven. Maličko se proběhnout. Mám ráda k obědu víno. Když jsem jezdívala za maminkou, nechávala jsem si zajít chuť. Dnes chci na otočku zajet si pro nárameček k červeným korálkům.

- Pojedu do domečku opravit bojler. Vezmu tě tam. Ale zpátky si přiběhneš.

Ten je hodný. Souhlasím. A ráda. Dnes se stěhuje i s kočkou náš nájemníček Lukáš. Už měsíc převáží věci. Byl u nás čtyři roky šťastný. Přeju mu, aby byl v Jablonci ve štěstí se svou novou láskou. Dnes si voláme s novou nájemnicí Evičkou. 

- Peťuš, přála bych si, aby v našem domečku měli svůj přístav bezpečí. Aby se jim u nás líbilo. Evička povídala, co lidí kolem ní se stěhuje.  Dokonce jedni prý bydleli v tak plesnivém bytě, že paní je tím prolezlá, nabídli ji biologickou léčbu. Dítě s vyrážkou, manžel taky. Prý majitel bytu povolil okamžité opuštění bytu. Jmenovala mi, kolik lidí mění bydliště. To je exploze. Lidi jsou v pohybu. Konec a nový začátek. Mám přání, aby u nás byli v harmonii, lásce, štěstí a aby to s nimi bylo v klidu, v souhře a souznění jako s Lukášem. 

Hodiny letí jak splašená kobyla. Včera ráno se mi zdálo, jako že se zastavil čas. Nebo aspoň zpomalil. Stále půl deváté. Půl deváté a deset minut. Tři čtvrti. Tak se táhly hodiny dřív. V současnosti je to švunk. Člověk nemá ani čas na své instinkty. Žít sám v sobě. Nevzdalovat se sobě. A dnes teda hodiny plavaly kraulem. Přesto jsem měla čas zahloubat se do sebe. 

- Čekám před domem. 

Vzala jsem si halenku s průsvitnými kytičkovanými rukávy. A vestičku.

- Peťuš, nebude mi zima?

- Ne, je teplo. Bude ti akorát

Obula jsem si nové boty. Červené. Petroušek mě vyklopil v Okružní. To je ulice obkružující celou pevnost. Dnes nejedu do Bastionu IV, ale do I. Jako včera. Minulý týden jsem v Trutnově potkala pána s korálky a dřevěnými krasličkami. To byl ten, který na vánočních trzích v Bastionu už balil. Koupila jsem si u něj za dvacku modré, zelenkavé, červené, oranžové korálky. K nim náramečky. Protože už balil zboží, nechtěla jsem zdržovat. Chyběl mi červený náramek. V Trutnově jsem ho poznala. Domluvili jsme se, že zavolám, abych řekla, který náramek mi chybí. Vlastně jen pro ten náramek jsem si šla. Linda zvoní. 

- Mami, seš doma?

- Nejsem.

- Já jsem ti dala přede dveře tvarohový mazanec.

- Jé, já mám taky. Tak za mnou přijeď.

Domluveno. Její Petr jel do Hradce. Linda klusala vždycky po Pze z jednoho konce na druhý. Za den naběhala fůru kilometrů.

- Mami, kde tě najdu?

- Chceš říct, že už seš tady?

- Už jsem na mostech. Jen kam mám jít.

Vždycky mě najde. Tak, jako jsem vždycky a všude našla já svou maminku. Když byli v jídelně, nebo jeli v dobách normálních do vedlejší vesnice do hospody, vždycky se divila:

- Jaks´  mě tady našla?

Vesele a konejšivě jsem jí odpovídala:

- Mami, já tě najdu všude na světě.

A měla jsem pravdu. Jenže teď ji ne a ne nalézt. Dopoledne jsem si maličko pofňukala. Bez maminky. Vždycky jsem ji k nám brala. Radovaly jsme se. Poměly jsme se navzájem. Vyzvídala jsem, jak to bylo s kozou na ledě, jaká měli zvířata, jak to bylo s tou krávou, jak jí sežvýkala krásné šaty...  Ve fašistických zlodobách jsme k sobě nesměly. Strašné. Hrozné. Úžasné! Ach! Dva roky už ji na Velikonoce ani neuslyším jalovým skypem. Co bych za něj dnes dala! Aspoň těch pedantsky kontrolovaných třicet minut. Mami, tak jsem osamocena na světě. Vzpomínám. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-30-nadherna-vyzdoba-povedla-se

Rychle probíháme kasematy. Vycházíme jedním vchodem ven. Paní s korálky nacházím na nádvoří. Prodává i dřevěné krasličky. Její pán mi říkal, že to malují na Ukrajině. Kolik jim asi platí, když se to tu prodává za tak málo korun. Jejich krasličky mají složité vzory. Jen vyrobit smrkovou formu. Dojít na dřevo. Vysoustružit, koupit barvy, namalovat… Za pár korun… To nejsou ti s těmi drahými SUV. Nevím, co to je, ale asi ty nejdražší koráby světa. 

Směřujeme okolo stánků. Z kasemat z druhého vchodu vyšel kluk. Znám ho. Je z Péťova příbuzenstva. Zmerčil nás. Rychle otočil hlavu, jako že nás neviděl. Neměla jsem chuť se hlásit, vnucovat. Vypovídá to o charakteru;  o EQ a SQ. Nemusí mít IQ, ale…

- Vidělas´  ho? On nepozdravil. On nám ani nepopřál hezké svátky. Dělal, že nás neviděl.

- Mami, netrap se.

Jeho paní stojí u stánku s čokoládou Jordis. Ani mě nenapadlo něco prohodit. Zraněná.

Moc obdivuji velikonoční výzdobu v kasematech. Něco tak krásného je třeba vidět. Nádherné aranže. Jemňoučká vrba s něžnými krasličkami. Tulipánky v malých skleněných lahvičkách zabořených ve větvičce. Jemná kvítka rozkvetlých větviček. A ta ohniště. Dávají strohým cihlovým chodbám pocit lidské sounáležitosti. Ráda jsem se znovu dnes pokochala. Prodejci moc a moc vstřícní, milí, hodní, usměvaví. Krásná atmosféra. Oproti masopustu chudo. To nevadí. Zas v létě bude bohato v Oživlém Josefovu. Už se těším. :-) 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-30-neokouka-se

Ještě vybíháme nahoru na šance. Přes hradební příkop stojí nastoupená historická armáda. Střílejí z kanonů. Ode dneška je pevnost zase otevřena. Fučí vítr. Sbíháme zas dolů. Klušeme domů. Metuje se nádherně třpytí. Bydlím v městě hvězda. Je jich po celém světě hodně. Mají své kouzlo. 

- Hele, on nepozdravil. Dělal, že nás nevidí.

- Mami, tím si nakaz den.

Moudrá rada. Hovoříme o mém žákovi ze zvláštní. Skvělý, vynikající čalouník.

- Mami, on si musí spočítat látku, aby neměl prostřihy. On čalounil hotel… Už nepřijímá zakázky. Je zavalen.

- No, umí 2x70. 

To mi zas leží poznámka nějaké mladé, že jsem tohle Boží výukou nedotčené stvoření ponížila. Cože? Ona neumí základní počty? A já jsem se podivila a tím jsem jí ponížila? Ať se jde učit! Pak nebude ponížena. Jednoduché řešení. 

- No, a zrovna tak truhlář – to je počítání, měření, velice náročné řemeslo. A tesař, soustružník. A řemeslníci nejsou. Kominík s kulatým razítkem. Zničili učňovské školství. Nemáme učně. Všichni chtějí být ajťáky. Přitom on si může udělat dopoledne volno. Nebo celý den. Má svobodu. A pracuje si doma. A může si nechat zaplatit. Nejsou švadleny, krejčí... 

To vše bývalo. V hospodě chlapi domluvili řemeslníky. Dnes? Prý Na Bulovce popletli operaci. Udělali potrat omylem jiné cizince. 

Měli jsme skvělé školství. Dnes? Indoktrinace, nalévání zlých myšlenek. Neúcta ke stáří. Staří by neměli volit. Další balónek – jaké budou reakce. Staří by neměli řídit. Jo, ale řidičák i volební právo dát pokud možno dětem od patnácti. Zrůdnost. Úpadek. Dekadence. Hrůza.

Ještě teď, když procházím energie, cítím bodanec neuctivce bez pozdravu v srdci. Jsem persona non grata? Zlobivé dítě? Mám, co si zasloužím. Jo? A co si zasloužím? Copak jsem vyvrhel? Mluvím, co vidím. Asi jsem moc hrr. Moc přímá. Moc nepříjemná. OK. To se nenosí. A já zas nenosím košík. Ti, co mě znají, si libují, že vědí, na čem u mě jsou. Už tady mám odžito. Nemíním se změnit. Nenasadím si škrabošku. Raději budu snášet přehlížení. Vždyť mám své příznivce, milé osoby. Být zraněna blbem? Ireno, vzpamatuj se! 

Howk. Trhni si, nádivo! Dárky pro děti jsi přijímal, viď?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-30-kdopak-mi-to-nepral

Doma ochutnávám Lindin mazanec. Pic! Už je pod stolem. Tak hlavně, že se smějeme oběma Petrům, jak jedí pod sebe. Ojojoj! Nesměj se jim. Sama jsi teď hodila všechno pod stůl. Jdu si to zamést. Vytřít.

Peču řízečky z krůtích prsíček. Nakládané okurky. Oba Péťové přišli. Sesedli jsme se u stolu. Povídáme si. Řehtáme se. Plánujeme. Díky za smích. Ještě ho mám. V paklíku vyrovnány slzy i smích v dostatečném množství. Raduji se. Jsem v bezpečí.

Petroušek za celý den utahaný mi ještě věší záclony.

- Peťuš, já si na pět minut boucnu. Budu se dívat, jak ti to jde.

- Čovéče, já mám dole třiceticentimetrovou díru.

- Peťuš, nahoře to moc zahýbáš.

Řehtám se. Petroušek se neurazí. Má mě rád. Mám poklad. Mám drahocennost.

- Tys´ upekla beránka? No ty jsi toho dnes stihla. Krásný.

Kočky se dožadují od ranní dávky masa konečně večeře. Masíčko je zasytilo na celý den. Mám pro ně  konzervu 100% masa od výrobce. Bohužel, přimíchávám navoněného Félixe. Já do nich tu kvalitu natlačím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-30-vecerni-kockovani

Žofie se nechává mýt Mourkem. Opečovává ji. Ona opětuje. Myjí se. Tak kdypak začne boj? Teď! Žofie drzá! Opovážlivá. Útočí.

Dívám se do FB. Koukám, jak Deniska sebrala svého bílého věrného krasavce. Odjela toulat se do přírody. Má krásné počasí. Prohlížím si fotky. Jsem ráda, že se jí daří. Že jsou holky zdravé. Soběstačné. Šikovné. Prosperující. Děkuji, Vesmírná inteligence!

- Pojď už spát. Máš toho dost. Nelekni se. Přešteloval jsem hodiny.

- Cože? Zítra mě zas oberou?

- O hodinu.

https://www.youtube.com/watch?v=S6t2vNKwr34

Poslouchám milé povídání o dětech. Dítě, které zlobí, něco potřebuje. Žádné dítě nechce zlobit. Něco potřebuje. Proto sahá po mobilu… Prý je důležité dát dítěti porozumění. Pak si na mobil nevzpomene. Na kočárek dávat dítěti hračku. Nikoli tablet. Paní moudrá. Krásné, poučné. Její projev nemá vadu. Souhlasím. Doporučuji si poslechnout. V každém věku.

Dívám se po dni. Byla jsem zádumčivá. Vzpomínala jsem. Tvořila domácí atmosféru. Všimla jsem si, že mě zraní nano zážitek. Dát si na to pozor. Nedůležitý tvor. Přesto oslovuji lidi, usmívám se na ně. Nejsem žádný ustrašenec. Obohacuji lidi. Snažím se šířit lásku. Myslím na hezké věci. Hra má šťastný konec! Důvěřuji našim dětem. Ne všechny se nechají lapit. Dobře to tu skončí. 

Dobrou noc!