Bílá sobota v radosti :-)

Devět. Hele, mám vedle sebe ntb. Asi jsem si ho ještě za tmy donesla a usnula. Čochním se na FB. Poslouchám videa s titulky. Jsem jak myška. Jak zjistí, že jsem vzhůru, bude auf.

- Dobré ránko! Jsem byl u Karla.

- Ty tam jezdíš každý den.

- No jo, probereme politickou situaci.
Chechtám se. Dědci.
- Musím si jít koupit retka
- A proč ses nestavil rovnou?
- Protože mně není pětašedesát.
Absurdní situace. Prý řekne - já chci jen cigarety. Ne, pane, až za dvě minuty. To dělají lidé - Absurdistán hadr. Pak prý něco pípne nebo klapne a pustí tam ostatní lidi.
- Teď zkusím nejjemnější olej HD; třeba se hodiny rozejdou.
Maminčiny pendlovky. Předevčírem se zastavily a že dál už nejdou. Ráda je pozoruji cestou po chodbě. Klapají přesně. - Nevytáhl mě. Ještě si hovím v posteli
- A co jim je?
Z chodby mi odpovídá:
- Jsou unavené životem jako já.
Volám z ložnice:
- Peťuůš!!
- Ne, zastavily se strachem. Jak se tu furt vykuřuje dům...
- Péťo, ty seš provokatér!
- Ne, holky se rozejdou, jdu do auta pro olej HD.
Lezu. Plný papírek úkolů.
Mazanec
Beránek
Kytky sázet
Jablka a hrušky do prodejny v Dolanech
K Ivě
Okna
Zahradnictví...
Ty vorle. Stihnu to?
- Mami, jedu se projet. V kolik pojedeš pro jablka?
- Moment. Jdu zavolat, jestli tam jsou. - Jsou. Jen do jedenácti.
- Tak to máš co dělat.
Ts. Si myslí. To dám. Chtěla jsem ještě cvičit. Mám napsat přání Ivě, synovcovi, koledičku pro jejich holčičku... Ještě volá klientka. Maluji se u hovoru s ní. Nasedám do auta. Frčím. Jsem na místě. Za tři čtyři minuty zavírají. Letím z auta rovnou do prodejny. Dveře mi otevírá jakýsi pán. Asi už chtějí zamknout. Stihla jsem to. Nabírám jablka. Oknem na mě ťuká nějaký zafáčovaný chlápek. Tak poctivě má utemovaný obličej. Nechápavě koukám, snažím se pochopit. Nerozumím. Krčím rameny. Dávám najevo, ať neotravuje. Nabírám hrušky. Zas buší na okno. Pouštějí ho do prodejny.
- Pane, tak mi dochází, že vy jste tam čekal v rozestupu?
Pán se ani nezlobí. Je v klidu. Za sklem vypadal výhrůžně. Trošku nadskočí, když mu sdělím:
- Omluvte mě, ale měl jste na mě houknout. Když jste viděl, že vyskakuji z auta skoro za jízdy. Netušila jsem, že tam čekáte v rozestupu, když tam nikdo není. Já totiž žiju normálním režimem, víte? Bez roušky.
Na nose mám jen ubrousek, textilní mě dusí. Ovčan se ozval.
- To nežijete v normálním režimu. Normální je nosit roušku.
- No, a to se právě mýlíte. Já žiju v normálním režimu. Bez roušky je to normální. Ten virus je tu s námi už osm devět let. Každý ho prodělal. 

Rychle platím, utíkám. Co kdyby mě chtěli kamenovat. V autě sundavám ubrousek. Ovčani!!! 

Naděžda Žolobak, mikrobiológ, virológ, kandidát biologických vied hovorí: "Vírus nemá záujem o ľudskú smrť. Jeho záujem je nezabiť a čo najdlhšie existovat v okolitom prostredí"

Na slunci virus hyne. (Prý v TV říkají, že proti němu není účinné ani slunce, ani med, ani česnek. :-) Tak důležité, že vědí, co ne. A co jo. Přece vakcinace. NWO!! A já myslím vysoká vibrace. Radost, štěstí, láska...)
https://www.youtube.com/watch?v=o4PBSstt-eo&feature=share&fbclid=IwAR14EcHgXoQ5O41fT-3jHx0XrwU_ObWc5_x3pa2Dn6yDzBuDbxi75VkZJFg
Jedu k Ivě. Taky v roušce. Vyděšená. Podávám jí igelitku s radostmi. Cestou se zastavuji v zahradnictví. Kupuji rajčata. Zkoumám, která jsou která. Ptám se dcery majitele. Oslovuje mě jménem. Do prčic, jak mě může znát!
- Tyhle a tyhle nám poslali z Holandska, ty tradiční budou zas až za rok. Letos je to jiné. Neposílají, co jsme objednali.
Plním koš. Pamatuji si jedno drahé za padesát korun. Jmenuje se balkonové. Všechna ostatní s jednotnou cenou dvacet devět korun. Nechám se překvapit, co mi vyroste. Loni jsem vypěstovala taková modrá. Dobrá s odpornou barvou. Doufám, že jsem si je letos nekoupila.
Doma už čeká turistka na kole, Petroušek, Honzík. Linda drandila za Kuks - do Stanovic, zpátky po cestě, kudy jezdívám ze dvora. Uprostřed pole semafory. - Kluci srovnali vyjetý kvádr v plotě. Copak já jim dám za polévku? Aby to bylo rychlé... Česnekovou. Na páru krůtí maso, zeleninu a brambory. Přikládám i kostičky brambor do česnekačky. Na talíře vkládám osmažený chlebík, kostky sýra, kousky šunky, kousek másla, kostky brambor - na páře změkly raz dva tři; každému pár koleček mrkve. Už je tu skyp s maminkou. Ještě hrabčím v lednici, hledám masovou zeleninovou pastu místo masoxu. Petroušek zatím hovoří s maminkou. Zalévám talíře horkou vodou.
- Mami, už jsem tady.
Maminečka opuštěná. Zaplať bůh v dobrých rukou Květušky. Vzpomínáme na dobu, kdy zakládali s tatínkem zahradu. Ptám se jí na jméno mého prvního muže. Nemůže si vzpomenout. Jména jejích dětí. Iva a Irena. Našich dětí, to už nedá. Zpíváme. Sedím u velkého zahradního stolu. Rodina mi chválí česnekovou. Honzík říká:
- To už si snad ani nedám druhé.
Ale jo, dá. Vyrobila jsem čerstvou majolku. Servíruji. Přehazuji telefon Lindě. Vracím se do křesla. Maminka potřebuje na záchod. Linda volá sestřičkám. Už je tu Květuška. Chjo. Holky zlaté tam v DD, děkuji!! Jak to mohou stíhat!! No nemohou!! Ať jim vezme brigádníky. Vůbec se mi nelíbí, že povinně budou dávat svou DNA... Netýká se mě to. Budiž.
Už je maminka zpátky. Ještě povídáme. Ukazuji jí kočku.
- Irenko, není vidět!
Natáčím telefon.
- Jo, teď ji vidíme.
Ukazuji zlatý déšť. Vždycky k svátku mi moje skvělá ředitelka čtyřicet let dávala k dárku kytičku, v níž byly větvičky vrby. Vždy pustily kořínky. Vždy jsem je zasadila. Vždy mi uschly. A jednou se vrba ujala. Vrby chrání před zloději, před zlými lidmi. V zahradě máme vrbu jívu. Vrbu růžovolistou. Je tu ochrana. Vrbička od paní ředitelky prosychá. Zelená se, ale spodní větve budeme muset ořezat.
Maminka už chce končit. Květuška poctivá poletuje okolo mamky. Představuji si, jak metoší po pokojích - sbírá nádobí, ucho v jídelně u mamky, jestli něco nepotřebujeme. Dnes jsme si to užily. Děkujeme!!! Přejeme si hezký den!

Linda mi předčítá:
- Zajímavý. Teď jsem viděl policejní auto a tři policajti v něm byli zjevně bráchové, protože ani jeden z nich neměl roušku.
- No, my jsme jeli tuhle s Péťou. On ano, já ne. Já totiž vůbec nevím, co smím, co nesmím. A to je chaos NWO. Aby kdykoli mohli za cokoli občana terorizovat.
- Vy s Péťou nemusíte.
- Protože žijeme spolu?
- Jo. Ale taky si všímám, že policajti v autech jsou asi sourozenci.
Kudy, čím, odkud začnu pracovat? Dočistím obrovské tabule skla na terase. Připravím si místečko na kyblíky s rajčaty. Ještě mají přijít mrazy. Ryju kolo ostružin. Vytahuji kořínky. A čistím jeden rybízový keř od pýru. Vytahuji provazy oddénků. Péťa všechny keře rozhrnul. Ale on spěchá. Nedá si práci s vytažením pýrových kořenů... On to má jak v úkole. Já to mám - až to bude. Sázím ještě jeden ostružiník. Jdu na truhlíky. Staré muškáty nechávám na zítra. Sázím dva truhlíky - bidens, petrklíče... Vsazuji do záhonu narcisy, hyacinty. Původně do truhlíků, ale ne - rovnou do půdy. Vím, že se cibuloviny mají vytáhnout, když jdu děti ze školy - květen červen. Zasadit, když jdu děti do školy. Září. Jenže v tomhle chaosu...
- Petroušku, natáhni zavlažovací hadici do jahod.
Linduška mu pomáhá. Ve chvilce jsou oba mokří. Linda jede pro mléko. Dělám celé odpoledne. Zahradou se k večeru suverénně a beze strachu producírují moratý a rezatobílý. Micka i její pražská dcera Kitty sedí; pozorují; očekávají; nahánějí se. Očividně si to Kitty užívá. Tohle v Pze nemá.

Linda zalévá nasazené kytky. přivezla z kravína mlíčko.
Končím. Už je půl deváté. Zítra je taky den. Ještě mazanec a hup do postele.

Dobrou noc!
Petroušek. Jasně. Jde mě zkontrolovat, jestli ještě žiju.