Bílé království

Jupí! Vstávej. Jedeme lyžovat. Sedm zhruba patnáct. Vůbec nevím, o kolik mi jde budík napřed. Možná je teprve sedm. Péťa nám – mně a kočkám – narušil snídani.

- Peťuš? Dostaly kočky?

- No, trošku.

Hm. Jdu namixovat sportovní výživu po lyžování. Bylinný koncentrát. Tyčinky, svačinky.

Avizovaný odjezd: Osm hodin.

Do toho se nevejdu. Ještě koukám, že se mi včera nepodařilo nasdílet počteníčko z jiného profilu. Tak – pokus. Přesvědčit se, jestli se povedlo. Minuty letí. Povedlo. Namalovat. Ustrojit.

Kočky, počkejte, dopřeju vám. Dostanete svou porcičku. Pohlídat, aby Mourek nevystrnadil Lehkovážnou Žofinku. Musí tu vydržet až do odpoledne.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-01-22-vzhuru-do-hor

Odjezd: 8:15 hod.

Cíl: Zieleniec.

Tajemství: Netuším, že pořehtám den.

Asi před dvěma lety, když tady nezákonně všechno pozavírali, lidem zafáčovali zobáky do roušek, volala jedna klientka z Orlických hor.

- Irenko, tady lidi jedou na Šerlich. Zaparkují u Masarykovy chaty. S lyžemi na ramenou stoupají k polské hranici. Tam je středisko. Lyžují. Zpátky vyjedou nahoru a vrací se do Čech. Ty to máš tak ráda, jeď se tam podívat.

Jeli jsme. I dnes. Sluníčko se zdvihalo z peřinek. Nad Rozkoší se vzhlíželo v ledovém zrcadle. Petrouškův nafťáček chytil nějaké smítko. Ne a ne a nechtěl táhnout do vysokovského kopce. Ucítíla jsem ohrožení výpravy.

- Peťuš, otoč, jedeme pro moje auto.

Nakonec jsme se rozjeli. Po překročení přechodu jsme za Kudowou začali stoupat nahoru do polských orlických hor. Nafťáček sfoukl smítko, nasál a klusal nahoru k horám polským okolo naší státní – nebo korporátní ? – hranice.

Petroušek mě irituje. Nosí trika, modely z doby před deseti lety. Marně mu vysvětluji, že se oblečení nosí hned, teď, dokud je módní. Jemu nějaká móda nic neříká.

Umí krásně lhát. Totiž – jeho jsou všechny sporty, jen ne lyžování. Dnes jede se mnou jen proto, aby měl odpracováno. Aby mi udělal radost. Takhle to je přes třicet let. Jezdí se mnou méně a méně. Střílejí z něj šípy neochoty. Maskuje to. Jakože se náramně těší. Jenže já to cítím.

- Nějak slunce nesvítí.

- Peťuš, všiml sis, že jedeme újezdem? Jak by sem asi to slunce mohlo zalézt.

Dopředu ho upozorňuji na zastávku v lese s českými ukazateli.

- Jestli to zas nebude v závěji.

- Petroušku, všiml sis, že letos sněhu není zas tak nějak moc?

Přejel to krásné místečko, kde uděláš krok, a jsi doma. Uděláš krok, vracíš se do Polska. Zastavuje mi někde na parkovišti, kde jeřábník rovná klády. Má výhled. Na mě. A z cesty – ó, všechna auta. Mohu jen doufat, že je oslňuje sluníčko. Sundat bundu, sukni, vytáhnout sluchátka. Zdroj mám v rukávu… Pak zas všechno natáhnout.

Vjíždíme do Zieleniece. Okukujeme, co se tu změnilo. Na původním parkovišti už loni začali stavět veliký hotel. Péťa parkuje pod mostem, po němž jezdí lyžaři. Nad cestou vede lanovka.

Asi před dvěma lety se Péťovy staré lyže – káčka – rozlepily. Prý – to je dobré, to si slepím.

- No to je nebezpečné. To si neslepíš.

V ten den dochroustal kopce se žralokem na lyži. Ještě v ten den si koupil nové. OK. Káčka jsme kupovali, když jsme učila na gymnáziu. Před víc jak dvaceti lety. Vyměnila jsem je za carvingové. Už jsem byla rarita. Jediná na lanovce. Zároveň jsem si pořídila nové přezkáče. To je porod při navlékání. Jak to říkal pan prodavač? Táhnout za poutko k holeni. No jo, jenže pokud boty vychladnou, je to pěkná dřina. Moje staré salomony – to bylo hup, hup, cvak, cvak. Taky jsem si pořídila novou přilbu. Pěkňoučká s sklápěcím hledím. Vidíš na sníh, i když je zamračeno. Taky mám novou bundu. A nové boty na běžky a po čtyřiceti letech nové běžky… Obnovuji park. Proč to píšu? Tak lyže dojel na doraz. Loni jsme cestou na Černou horu čekali na SKI BUS.

- A proč tu čekáme?

- Abychom neplatili parkovné.

- Jo tak kvůli stovce, jo?

Skočili jsme do auta. Jeho rukavice zůstaly na střeše. Ale jen chvilku. Pak se sfoukly. Nahoře na parkovišti zjistil ztrátu. Jezdil v takových montážních. Děs. No.

Než se zamaskuji, to je doba. Sluchátka, kuklu, přilbu. Boty. Páteřní pás. Šálku, šálu. Svetr nechávám v autě. Bunda je tak kvalitní, že mě hřeje jen v tričku. Rukavice. Petroušek se nabízí, že mi vezme hůlky. Ne. Zvládnu sama. Ploužíme se asi sto dvě stě metrů k pokladnám. Ptám se dvou chlapů na parkovišti, jestli se tu platí. Ne, to je zadarmo. Zadarmo, jo?

- Peťuš příště se oblékáme tady na parkovišti. Je to tu bezpečnější než u cesty.

Petroušek můj zlatý.

- Peťuš, já jdu nahoru k vleku.

Hezky jsem si pozacvakovala boty. Utáhla chránič páteře. Mp3 naladila a zapnula do rukávu. Přilbu narazila, co nejvíc to šlo. Péťa dole nakupuje jízdenky. Čekám. Už je tu. Dávám si kartičku do levé kapsy. SKI pas z Černé hory přemisťuji do kapsičky v kolenní jamce.

- Peťuš, prosím tě, kdybych ji hledala, připomeň mi, že ji mám v kalhotách. Pozoruji ho, jak vstupuje do lyží. Hledí ještě odklopené. Tím pádem mi vypadly oči z důlků. Cvak. Nic. Uhodil botou znovu do vázání.

- Peťuš, tobě odpadla pata.

- To není moje.

- Ale je.

- Není.

Levou má zacvaknutou. Pravou tluče a tluče. Zbytečně. Bota se mu rozpadá.

- Hergot, co to je?

Řehtám se. Gréta by měla radost. On lyže, boty dojel až na úplné dno. Víc už je spotřebovat nešlo.

- Já se na to můžu…

To určitě, to by se mu hodilo. Utíkám k pánovi opodál, opřenému o klandr. Vedle stojí asi manželka. Pozorují lyžaře. Zrovna jeden u dojezdu hodil trojitého tygra. Svrchu u něj zastavily oranžové kalhoty. V letu sebraly lyži a podaly mu ji. Ó, to je laskavý člověk. Jdu se jich zeptat:

- Prosím, kde je tu půjčovna lyží?

- Kde se tu půjčují lyže, boty?

- Půjčovna? Boty, lyže?

Tak jinak:

- Rent?

- Á, tady, tady kousek.

- Můžete tam dovést manžela? Támhle stojí.

Nedodala jsem, že stojí a sakruje.

- Peťuš, běž si půjčit. Pán ti ukáže. Jedu nahoru. 

Nechávám ho osudu. Jedu. Kochám se slunečnými nekonečnými bílými pláněmi. Ó! Krásné středisko. Hodní lidé. Zachránili nás v době kovidí. Na světelných panelech letělo – vem si roušku. Sedej si s rozestupem. Vydezinfikuj si ruce… Všichni na to z vysoka káleli.

Vystupuji. Volám Petrouškovi. Nic. Asi si zrovna zkouší boty. Rozhlížím se po kraji jak orel. Orel, jo? Ještě jsem neujela ani metr. První odpíchnutí. Trest za to, že jsem se svému nejmilovanějšímu Petrouškovi dole smála. No jo, když tak kopýtkem mlátil do lyží jak jelínek při námluvách. A ještě nechtěl přiznat, že ty bobky z bot nejsou jeho. Jo, trest přichází okamžitě. Biblické doby, kdy byl potrestán vnuk, pak syn – ty už prošly. Dnes si to odskáčeš ty a ihned. Odpichuji se na prudkém okraji k jízdě. Nešikovně jsem si zapomněla hůlku pod lyží. Bác. Ryju čumákem ve sněhu. Hezky hlavou dolů do údolí. Ty vorle! Co to bylo? No to byl držkopád, víš? Uhodila jsem se do ruky. Budu tam mít asi modřinu. Spálila jsem si kůži jak se třela o bundu. Já k tomu nikoho nepotřebuji. Jenže! Přistály u mě oranžové kalhoty. Anděl mi vzal lyži. Srovnal mi ji po svahu. Podal ruku. Vyhoupla jsem se. Děkovala, klaněla se. Myslel, že nezapnu. Ale jo. Vázání nebylo vypnuto. Cvak. Stojím v lyžích. Anděl odletěl. Já se vůbec neklepu. Bylo to jen takové hup do měkkého. Protože hned okamžitě u mě byly andělské ruce – pád jen jako výhrůžka – svištím dolů. A ejhle! Peťulka! A v botách!

- Ty staré jsem hodil do koše.

- Hm, tak to byl pěkný nášup. Ale jak to, že už jsi tady? Já to sjela jen jednou.

Vyprávím svůj letecký zážitek. Řehtám se. Chechtám. Směju. Bože, to je nádhera!

- Já jsem byl totiž první na řadě, víš? A hned za mnou přijel autobus lidí. Všichni si šli půjčit.

- Ó, to jsi měl štěstí! A jak dojdeš k autu?

- No v botách. A vrátím se.

- Peťuš, co ti to padá z rukavic?

Odírají se plátky mechoviny… Jemný semiš odpadá v pruzích. Péťa ho s chutí otrhává.

- Jé, takovou radost jsem z nich měl!

- Petuš, nedělej jim tu binec!

- Jsou úplně nové. Koupil jsem si je před deseti lety.

Řehtám se. Hýkám. Úplně nové. Akorát za deset let zteřely.

Jezdíme. Brousíme kopec. Sluníčko se ostýchavě vyhouplo, aby vidělo na lyžaře. Můžeš se tu rozmáchnout do lesíka, mezi stromy, vlevo, vpravo – tam je to prudké. Můžeš úplně někam jinam Lanovek a vleků jak nastláno.

Vyhoupli jsme se z lanovky. Rukávem jsem si přerušila skvělý poslech.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-01-22-vzhuru-do-hor

- Peťuš, počkej. Mně se to vrátilo na začátek.

Děláš blboviny.

https://www.youtube.com/watch?v=KSFPypvQRow&t=1786s

Minutku mačkám tlačítko, než se mi poslech přejede zhruba do místa, odkud jsem vyskočila. Gene Decode vypráví, Tesla cestoval časem. Temní mají veškeré technologie proti lidstvu – looking glass, klony, omlazování. Tak proč ti lidé vždycky vyklouznou. Proč? Protože mají srdce, lásku v něm. A ti se přehoupnou do nového věku. Ti chladní, ti ne.

Znovu při výstupu mi bunda vrátila pořad na začátek. Znovu dostávám kázání, že dělám blboviny. Potřebuji na záchod. Někdo mi musí asistovat.

- Peťuš, já bych chtěla jít támhle za ty smrky.

Péťa mi odebírá rukavice, bundu, chránič, šálku… Odpojuji sluchátka. Vystupuji z lyží. Ještěže ho mám. Kráčím ze ledovou hradbou smrků. Nádhera. Ledová krása. Tady jsi krytá, přitom pár metrů od tebe vyskakují lidé z lanovky. Vracím se. Prohlížím si stromy. Natahuji vše, přitahuji, můžeme.

Miluji lítání po kopcích s tím klučíčkem který přišel na svět nečekán jako druhý.

Fronta se zvětšuje, ale za tři minutky stojíš u nástupu. Dívám se na Petrouška. Přemýšlím, čím bych ho pozlobila. Napadla mě poťouchlost:

- Peťůůůš?

- No?

- Jak starou máš přilbu?

Ví, kam mířím.

- Tobě není dobře, viď? Nesmíš to tak prožívat!

- Aby ti příště neodpadly řemínky, náušínky, deklíček od helmy. :-)

- Nezlob! Neprožívej to tak!!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-22-vyziva-a-hold-svalum

Poděkování svalům. Výživa pro ně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-22-odmaskovat

Zatáhlo se. Začíná pršet. Tak to jsme dobře zvládli. To bylo kouzelné! Děkuji. Ne jednou, než jde spát, ještě párkrát. A taky stvořiteli, že nám necháváš sílu, kondici.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-22-na-obed

Sjíždíme dolů. Pokračujeme do Kudowy. Smítko z nafty je pryč. Frndíme do Tropicalu na dobrý oběd.

- Peťuš, ty to necítíš?

- Ne.

- Něco se tu pálí.

Sahá někam. Spálil si prst.

- Mělas´ pravdu, brzdové destičky.

Den plný karambolů. Ale takových jemných. Jen Boží cvičení. Abychom neměli nic zadarmo. Abychom si vážili toho, co máme.

Hodujeme. Povídáme si. Petroušek si vyjednává s bratrem výměnu destiček. Obdivuji jejich bratrskou soudržnost. Rod Hrobských. Jsem v něm. Jsem ráda. Jsem hrdá. Přijali mě do něj. Nesu si jejich jméno. Pravé jméno. Ne tak všichni jedinci. Někdo se z rodu rozvodem vyčlenil. A následně vecpal zpátky. Nepatří tam. Vetřelec.

Kočky. Chvilku jsem zdřevěnatěla v křesle. Takový přelud. Zatopit… Povinnosti.

Petroušek má vyměněné destičky. Pečlivý. Bože, jsem ti za něj tak vděčná. Děkuji. Až večer se dozvídám, kolik mu odepsala karta. Šlo to.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-22-kocici-laska-kocici-kockovani

Kočky se muchlují, myjí, hladí, perou, kočkují.

Dobrou noc!

Petroušku, měli jsme hezký den. Děkuji ti, že jsi mě doprovázel.

Jdu taky spát.

Dobrou noc!