Bílo, slunečno, mrazivo - chytili jsme to nejlepší

03.02.2022

Ráno. Asi zvonil budík. Nevím. Okolo sedmé. Vypnutý. Ireno, vylez! Dnes cesta hory, hory, hory! Za milovanou horou hor. Sněženka se ještě asi válí v Obřím dole. Mně už válení skončilo. Vařím čaj. Mixuji sportovní výživu.

- Stroj se!

- Jj. Jdu se namalovat. 

Do poslední chvíle v županu. Péťa stěhuje do auta boty, chránič páteře, přilbu...

- Tady ti nechávám ponožky.

Moje drahé ponožky s písmeny R a L. Natahuji si je doma. Na místě by byly ledové. Přemýšlím, co mi nenaložil. Abych se na místě nedivila.

Jo, přilba, kukla, rukavice - to nevzal. Nesu si je na lavici na chodbu. Pod ní stojí sportovní výživa, čaj s bylinným koncentrátem. Na ní dvě svačinky - dnes vanilkovo mandlové tyčinky, pro každého lift off...

Pobíhám domem, ale nespěchám. Vím, že všechno stihnu. Jsem v klidu. Mourek zůstane doma. Zrzečka má ráda pobyt venku. Dobrovolně. :-) Jedeme. Volba tentokrát padla na Krkonošky. Zielenec hlásil uwaga, uwaga - silný vítr.

- Hm, osm. Co se děje?

- Sis´ myslel viď?

- Ty když něco chceš, umíš se vzepřít. A dnes chceš být první na vleku.

Za vesnicí za městem od léta vyrostl obrovský kruhový objezd. Sjezd z dálnice. Tady končí. Bude pokračovat na Varšavu. Ale nikdo neví kdy. :-) 

Nespěcháme. Jedeme klidně. Vyčkávám, až se na obzoru objeví bílá kráska. Dnes bude mít bílou čapinu z huňaté kožešiny. A fakt. Má ji! Nad Trutnovem se zdravíme.

- Co asi dělá Vladimírek?

- Vladimírek odešel den před Štědrým dnem před dvěma lety.

- A jo. Kdo si to má pamatovat!

Děkan UHK. Můj studentský idol. Měl pro mě slabost. Vedl archeologický průzkumu pod dnešním Penny. To už ho vyhodili soudruzi. Ty jeho vlnité vlasy. Odkrývali jsme hřbitov. Klášter. Mince jsme našli. Po komedii v roce 89 se stal děkanem UHK. Hodně jsem se od něj přiučila.

Odbočka vpravo na Sejfy - vzpomínka na krásný letní slovanský víkend. Vlevo odbočka do Buků. Přesně na místě, kde se vybírají pokuty na padesátce. Péťa má zkušenost... 19.7.2018 tudy spěchal na Herbalife pobyt ve špindlu. V říjnu přišla složenka. 

Vjíždíme do mikroarktického podnebí. Před lety si lidi stěžovali, že sjezdovky a zasněžování změnilo ráz počasí ve vesnici.

Tady miluji čisté záchody na parkovišti v bývalém kravíně. To nemají nikde. Řada kabin. Udržované! Péťa jde okouknout pokladnu, než se ukšírujeme. Ladím si ve stínu na displeji poslech mp3. Vycházím na parkoviště. Péťa vyndává lyže. Hurááá. Zůstáváme...

- Mají to tu jinak. Normálně si koupíš časovou. Paní říkala, že mám přijít až v devět, aby nám neběžel čas. Koupíme od devíti do dvanácti. 

Beru pás na páteř, bundu. Kontroluji kapsy. Vedle nás se obouvá pán. Hovoří s Péťou jako známý.

- To je ten pán, jak jsme ho předjeli, jak čůral u cesty.

- Pane, Vy jste se vůbec neschoval.

Pán má s sebou krásnou dceru a bezzubého vnuka. Jezdí čtyřicet let jinam. Dnes se vypravili až z Pic sem. Proč asi? :-) Kvůli změně určitě ne. Pánovi je sedmdesát. Jsme čilí zdraví ohební důchodci.

- Tak jdeme na to.

- Prosím tě, my jsme za pět devět na lanovce. To sis vždycky přála. Jednou za sezonu být první a vymlet manšestr. Se ti to povedlo.

Řehtám se. FB by se ptal: Cítí se? ŠŤASTNĚ. Neskonale.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-02-03_Mlade_Buky/

Loni jsme tu bohužel... Nesmělo se. Přesto investovali. Postavili novou čtyřsedadlovou lanovku. Není to ta ze Špindlu nebo ze Zielence. Nevyhřívaná. S krytem do nepohody. Možná ji koupili z druhé ruky. I posuvný pás - nevím... No, jsme ostřílení kozáci. Zvládáme. Nahoře nemusíš vysunout zadek. Připravíš se a normálně tě to vystřelí ze sedačky. Teda - když seš připraven. A to my jo. Super. Myší díra neprovozuje. Ale poma a lanovka na vedlejším kopci ano. Sjezdovka je jinak situovaná. Pod lanovkou na začátku rozjezdu ochranné sítě, ale jinde, kde se nejezdilo, naopak sjíždíš. Dětská poma nejezdí. Přesto je to tu víc než luxusní. Nikde nikdo. Až asi v deset třída školního výcviku. Učitelky a učitel nejprve dávají základní pravidla. Řada dětí stojí v řadě směrem dolů po kopci. Později se kus spustí. Zas se řadí. Mám radost, že je tu vidím.

Sluníčko se náramně snaží. Je frešno, ledovo. Letadla se snaží. Na obloze vytvořila načechraný stříbrný vzor. Sníh netaje. Ještě okolo jedenácté se dá najít místo s manšestrem.

Rajtujeme - a to i Péťa - KUPODIVU - celé tři hodiny. Odchází k autu asi čtvrt hodiny před vypršením času. Vrací se pro mě. 

- Kdy mi to končí?

- Asi za pět minut dvanáct.

Jedu ještě na velkou lanovku. Lážo plážo sjíždím. Zahýbám na pomu. Mladý vlekař tu byl už v minulých letech. Pamatuji si, je vtipný, přátelský, ochotný. Vlastně všichni jsou takoví. A zodpovědní. Přibrzďují při nástupu dítěte. Někomu upadla lyže. Kluk vyběhl, poslal ji po někom nahoru...

- Dnes ve čtyři začne pršet.

Naoko se durdím:

- Co to tvoříte za realitu?

Poslední jízda jak na kolotoči. Péťa čeká, až mě to přestane bavit. Půjdeme na čaj. Mrknu na hodiny. Ukazují za pět dvanáct. Jdu rychle na pomu! Žádná fronta, to dám!                                                                        

- Prosím, mně vyprší jízdenka...

Pouštějí mě. A turniket taky. Teď teda opravdu už poslední.

- Prý bude pršet až v šest večer.

To už mi bude jedno. Loučím se. Obloha se začíná chmuřit.

Jdeme na čaj a na kafe. Sedáme venku na terasu. Mohli by si utřít lavičky ze sněhu. Příště půjdeme na Čertovu boudu. Tohle je neobchodní. Sedám na lavici pod střechou. Pán se tu opaloval. Odchází.

Jdu si objednat. U pultu stojí asi čtyři mladé dámy. Tak sedmačky, osmačky.

- Asi před padesáti lety jsem tu byla na školním výcviku taky. Na Javořím mlýně ve Velké Úpě.

Holky zareagovaly. Smutný úsměv.

- Ale my jsme tu jen na jeden den.

- Kvůli penězům?

- Kvůli kovidu.

Otevírá se mi kudla v kapse. To mě tak štve - jiné slovo hledej.

- Odkud jste?

- Z Chlumce.

- Mohli vás tu nechat týden...

Holčičky nejsou veselé, jak by měly být děti v jejich věku. Vážné. Nechichotají se. Chápu.

Sedíme na slunci. Nějaký hoch bere za naší lavičkou báglík. Hutoří cizí řečí.

- Dojč? Poland?

- Holand.

Kluk je krásný. Milý. Sympatický. Přichází jeho táta.

- Vy z Holandska máte rádi naše hory.

Kluk přitaká a dokončuje moje - Wir haben - chápu rovinu, poldry, moře...

- Tak se podívej, co mi poslali. SMS, že mi rezervují odběrové místo v Ostravě na PCR test. Chápeš to? Proč v Ostravě?!

- Nechápu. Ani Ostravu ani test. To by se šéf divil, že jedeš do Ostravy.

Péťa mě popohání. V mládí jsme sjížděli Černou horu dolů do Pece. Na chvíli jsme si sedli na lyže a slunili se na sněhu jen v tričkách. To není na něj. Klid? Ne. Rtuťovitý mužíček.

- Jdu do auta. Beru ti lyže a hůlky.

A je pryč. Chjo, dnes je ten den, kdy ze sjezdovky dojedu až do auta. Ne. Cupu v přezkáčích. Petroušek už má lyže v autě. Už mu startují podrážky. Teď ještě vyndat nohy z bot. Narvat je tam ráno - porod. Vystoupit z bot - o něco lehčí. Ale taky...

Pochvalujeme si den. V autě se radíme, jestli se někde stavit na oběd. Nebo domů?

- A co Na Výšince?

- Můžeme.

Nakonec k Borovici. Před městem na novém kruhovém objezdu si prohlížím, kudy domů.

- Dívej se, kudy jedeš, abys nenajela na dálnici. Víš, jak v Trutnově jsme vždycky jeli do pravého pruhu.

- Ale to už jsme se naučili, že?

Ani Borovice nebude místem našeho oběda. Nakonec se jdeme najíst do jedné hospody tady u nás. Konečně. Prý tam měli minulý týden kontrolu z hygieny. Realita se mění. Sice včera přijali velmi nebezpečnou pandu. Tři lidé na deset milionů - vnitro, zdravotnictví a? války. Ale dějiny spláchnou všechny hajzlíčky, VŠECHNY zneužívatele moci. Všechny egoisty, ublížené, bulíky a ublížené bulíky. Nastane změna. Poslouchala jsem dnes do uší placenou přednášku Jardy Chvátala. Přeposílá mi ji jeden pán. Agarďani vylezou ze svých hloubek, pokud vylezou Lemuřané. Což se stalo právě v prosinci. Jenže to ještě neoznámila svatá bedna. I když - rapidně změnila rétoriku. A jak rychle. Zprávy chytly naprosto jiného ducha. 

Odloučená rasa Agard žije v hloubce 50 - 250 km. Lemuřané byli původně obojživelníci. Po pádu Atlantidy a Lemurie zůstali na souši. No jo, ale zachovali se tu i ti obojživelní. Nedali o sobě vědět. Rusové jim říkají kvakeři. Na Zoomu asi před čtyřmi pěti lety ukazovali v noci ruský seriál. Hovořili tam o kvakerech, o mořských pannách, jak uondají rybáře... Už to leze. Péťa mi sice pořád zacpává pusu. Ale info musí mezi lidi. :-) Nás vědomých bláznů přibývá.

Doma. Jdu chvíli pracovat. Mám novou klientku. Došel jí balíček. Radím. Volala, když jsem byla na kopci. Až teď se jí plně věnuji.

- A jak ti v poledne chutnal bylinný zázrak?

- Vynikající. Chutnal mi. 

Dnes mi došly dva balíčky z Rocheru. Hledám ten zaplacený za plotem. Není tu. Druhý je k zaplacení.

- Dojedu ti pro něj. Tady máš balíček z ČEZu.

Hodný. A zaplatí. :-) Ne, to není z ČEZu. To je ten zaplacený Rocher. Ne, opravdu dárek z ČEZu. Dostala jsem solární power banku. Ó! Dobré.

Celý den jsem ve spojení s řidiči obou dodávek. Pletu si PPL, DPD, YXZ. Hoši se mi hlásí, ač jsme hned ráno domluvili, jak to s balíčky bude.

- Prosím vás, mě kleklo auto. Stojím v kopci.

- Tak to nebude uloženo v zrní? Myslím tím prodejna zoo - výdejna.

- Ne, mám to v autě.

Rychle volám Petrouška; už startuje; aby v kopci hledal neoznačené mrtvé auto. Ve chvíli je tu. Sedám v koupelně na dlažbu. Prohlížím si obsah obou balíčků. Očichávám. Zkouším. Raduji se. Znovu beru věci do rukou. V myšlenkách jsem stále na sjezdovce pod sluncem s bezva dětmi na manšestru. To byl den. Jak to Péťa říkal? Koho jsme chytili za chlup? To jsem ještě nikdy neslyšela. Ale měl pravdu.

Vytírám. Máme tu jehličí od koček. Asi i od nás. Na chvíli čisto. Zas nacházím Zrzčiny hliněné ťápoty z předvčera. Ta vypadala. U sousedů na stavbě hory doly, hrůza. Včerejší balíky s dlažbou museli složit na městský pozemek. Auto by se jim utopilo na pozemku. No jo, když si někdo usmyslí, že začne stavět v říjnu... My jsme začali 16.4. Stavba byla čisťounká. Uklizená. To se s bordelem a špínou od vedle nedá srovnat. Píp píp.

Když jsem ředitelovala, mohla jsem udělit pět dnů ředitelského volna. To platilo do teď.  Rozplánovala jsem dny na prodloužení podzimních, velikonočních prázdnin a mezi listopadové nebo květnové svátky. Nedej bože, když nešel celý den proud. V celoročním plánu pět dnů vyplácáno a šestý den byl průšvih. Dnes? Nejen že se neučí, nejen že kýchnutí je jak výbuch granátu, nejen že děti izolují, způsobují jim deprese, šikanují je testováním, děsí je výsledky neprůkazných testů... Ale ono se ještě ze zákona přidá dalších deset dnů ředitelského volna. No, a je to. Dokonáno. Učit bude už jen trouba. Školství a vzdělání v troskách.

Ještě že majiteli vleků jsou právě v Bucích lékaři. Panuje tam řád, bezpečnost. A žádná lékařská volna.

Tak zítra!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-02-03_Vcera_uz_mel_byt_sundany._Stromecku%2C_zas_za_rok./

Dobrou noc!