Bílý balet
Den D je tu. Budík bude zvonit v sedm. Vstávám asi pět minut po šesté. Nahlásila jsem vedoucímu vozidla odjezd od domu na osmou. A to je nutno dodržet. Řidič je akurátní.
- Dobré ráno!
- Dobré ráno! Proč vstáváš?
Zdvihám ramena. Jako že nevím. Ale vím. Chci mít dostatek času na všechny rituály, nápoje, na kočky, na kamna, na snídani, na oblečení…
Péťa stahuje do auta přílby, rukavice, boty, hůlky...
Do auta sedám v osm. Právě naskočila minuta po osmé.
- Prosím tě, jak to, že vždycky, když jedeme na hory, ty seš jak hodinky?
- Protože se těším.
Hlavně chci využít čas. Užít si manšestr. Lidi přijíždějí až před polednem. Sjezdovka je ráno volnější.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-28-jedeme-duncan
Zdviháme se za městem výš a výš do hor. Zamračeno.
- Podívej se na ten pytel.
Kolikrát jsem tudy v životě jela? Mozkem se mi mihlo – na lyžařský výcvik ve čtrnácti nebo patnácti. Mohlo to být poprvé? Myslím v devítce? Do Javořího mlýna ve Velké Úpě. Obrovská stará bouda Tiby. Pak si vzpomínám na jednu cestu. Nosila jsem Denisku. Ivka jel napřed na Silvestra. Pracovala jsem v sobotu. Stavili se pro mě Češoci. Zlatka a Pavel. Ty jsem měla v životě ze svých přátel víc než ráda. V tom roce jsme trávili poslední noc v Tetřívku. Ubytováni jsme byli na boudě Karosy. Dnes jedeme po stejné cestě, po níž jsem jezdívala celý život. V létě s holčičkami na jarní a prázdninové pobyty do hor. Ve třiatřiceti jsem začala lyžovat… Letos se mi blíží sedmdesátka. Tolik lét i zim sem jezdím. Kolikrát to bylo? To nikdo nespočítá.
- Vidíš to? Během deseti sekund se rozednilo.
- Nebude inverze?
Projíždíme obcemi s radary. Míjíme stavbu dálnice, kde nikdo nepracuje. Ani lidé, ani stroje.
- Peťuš, už se těším, až odsud ty radary zmiznou. Někdo z vlády povídal, že obce někdy chystají past na řidiče a bohatnou z pokut. Teď to půjde do státní kasy.
- Jedeme do Buků?
- Ne. Jedeme na Duncan. Péťo, ty tak dáváš najevo svou nechuť.
Usmívá se. I já. Snad se mnou aspoň maličko jede rád.
Včera večer mu říkám:
- Tak zítra jedeme.
- A kam?
- Kam? Na Černou horu.
- Ješiši, já na to zapomněl.
Jak někdo může zapomenout na lyžovačku! Ustoupila jsem, že se rozlyžujeme pod Jánkami nad Svobodou na Duncanu.
Filip Turek včera vysílal na Xaver TV pět hodin. Poslouchala jsem tři. Ráno a v autě se zájmem poslouchám zbylé dvě. Chystá se tu v pololetí výstavba asi šesti set větrníků. Tak to by byl konec s naší přírodou. Jeden větrník má ohromné základy. A na tom chce někdo zbohatnout. Proč ho nechce škůdce za ministra přírody.
Ve Svobodě odbočujeme nahoru na Jánky. Pendlují tu skibusy velké, malé, nahoru, dolů.
- Petroušku, támhle to je. Nezapomeň odbočit.
Parkujeme. Oblékáme se, převlékáme, maskujeme se. Za pět minut devět stojíme před turnikety. Péťa se diví. V duchu se divím i já. Vlekař nás zdraví. Pamatuje si mě z loňska. Jezdila jsem sem sama skoro každý den. První jízda – očichávám si kopec. Přes hledí vidím lépe na sníh. Skoro nikde nikdo. Občas vysvitne Dažbog. Mladé sluníčko. Raduji se. Tetelím.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-28-ach-jsme-v-bilem-kralovstvi
Miluji, miluji sníh. A zimu! A mráz! A chumelení! A tichou bílou krajinu. Teď jsem si sněhu od prvního ledna užívala na běžkách.
Konečně jsme na kopci. Myslím tím na lyžích. Kroky nemám skoro žádné. Jen ty, kterými vystupujeme uličkou k turniketu. Užívám si jízd. Za chvilku se jdu sklouznout na vedlejší závodní sjezdovku. Petroušek mě následuje.
- Peťuš, příští jízdu pojedeš za mnou. Zkusím nás natočit.
A opravdu. Kloužeme po stráni. Baletí za mnou. Opatrně jedu, přeci jen před polednem manšestru ubylo. Na závodní louce je u praporkových branek vyjetá ledová stopa. Jedu v protisměru. Natáčím. Příští jízdu se díváme, jak jsem náš tanec natočila. Jo, docela se povedlo.
https://www.youtube.com/watch?v=NnOlhE26TBo
Do uší poslouchám o elektro pěstění zeleniny. To si vyzkouším. Jana Tomajková vysvětluje, jak namotat měděný drát. Na severní polokouli po směru a u nich v Austrálii v protisměru hodinových ručiček na kužílek nebo kužel. Ukazuje svou letošní úrodu. Taky se zbavila díky mědi slimáků. Na žížaly měď působí blahodárně. Železné nástroje v hlíně způsobují tvrdnutí půdy. Škodí. Maminka měla ve zvyku hodit ke stromu kus starého železa. Je v hlíně. Jako hnojivo. Jak na něj přijdu, hned ho vyhodím.
Profesor Drulák. Hm, jak Strnad začal s vykupováním šrotu, jak postupně svou činorodostí začal bohatnout, kupovat fy. Třeba skomírající Tatru. A v pětačtyřiceti předal firmu synovi. Důvod? V začátcích se pošpinil jedovatými vztahy. Nedostal bezpečnostní prověrku. Tu nedostal ani přítel po boku stínový prezident Kolář. Nemá přístupovou kartu na Hrad. Co víc – nemá ani prověrku. Přesto přes něj chodí zásadní zprávy. Prý škodí. Jasně, je to hodný a průzračně čistý člověk. Takový by přece na Hradě nemohl radit. Strnad pohádkově zbohatl na válce.
Moc by se mi líbil profesor Drulák jako president.
Náš první den ukončujeme před třináctou hodinou. Stačilo.
- Peťuš, děkuji, že jsi se mnou jel.
Usmívá se. Zvládl to a přežil. Přeci jenom lyžování není ping pong nebo fotbal.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-28-na-vysince-obed
Cesta nás vede okolo Výšinky. Tady jsem loni na podzim byla na vlastivědné vycházce. V únoru 45 se tudy táhl had málo ustrojených vězňů. Svědci, mezi nimi malé děti, vyprávěli, jak lidé smrděli. Nebyli dostatečně oblečení. Měli zákaz si říci o vodu. Jeden asi pětiletý kluk zažil, jak žena u nich na dvoře ukázala na pumpu. Potřebovala pít. Kluk zaběhl do domu. Slyšel dávku ze samopalu. Přemisťovali vězně tady po cestě z Trutnova přes Hajnici na Choustníkovo Hradiště. Ani nevíme, že míjíme spoustu hromadných hrobů u cesty.
Na Výšince jsme se začali stavovat na oběd loni. Vždycky si dáme vepřový řízek s vařeným bramborem.
- Za dvacet minut po obědě i se zaplacením.
- A s příjemnou obsluhou.
Spokojeni jedeme domů.
Vzorová věta - Hajná stála v dveřích překvapena.
- Přijede Honzík.
- Jejka, tak to něco připravím. Ale v půl šesté jedu na přednášku druhý díl o Schwarzenbercích.
Honzík je tu. Bavím ho, jak dnes Petroušek kupoval půldenní na dvě hodiny. Lyžovali jsme asi čtyři…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-28-na-prednasku
Je čas. Péťa mě veze ke knihovně. Pokračuje pro mléko. Kastelán ratibořického zámku přijel s druhou částí vyprávění o rodu člověka, kterého jsem v první volbě slepě volila. To jsem ještě nevěděla, že chce prorvat Benešovy dekrety. Rod byl velice činorodý, pracovitý. Ale ten adoptovaný synek, ten se jim nepovedl.
Večer na Šalingradu shrnutí o podrazákovi, lháři, nečestném člověku. Ach, co to v tom našem pohádkovém království vládne za černokněžníka! Proč v zákulisí čarují kouzelnými hůlkami zlí kouzelníci.
Jdu si přehodnotit informace do postele. Prý to, co dnes slyšíme za jeden den, naši předci prožili a dozvěděli se za celý život. Pěkný maraton žijeme.
Dobrou noc!