Bílý balet a Labutí jezero

Ráno. Šero.

- Mňau!

- Jedeš?!

Spím.

- Mraa!

- Vyjeď!

Probouzím se. Jedu lyžovat. Začínají tam až v devět, mám půlhodinu k dobru. Totiž na Černé hoře se jezdí od půl deváté. Nejedu až nahoru do Jánek, ale do Svobody na Duncan. Tam se začíná v devět. Budík. Teď už je čas. Svítí slunce? Jak bude? Připíjím smrku naproti. Sluníčko ho nenápadně osvětluje. Je to dobré. Dnes bude krásný den. Jupííí!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-18-ranko-odjezd-mrzne-fest

Pouštím Mourka dovnitř, Žofinku ven. Očekávám během pěti minut její návrat. Půl hodiny. Nikde. Trošku mě to zpomaluje. Prodlužuji čas odjezdu. Holka, budeš mrznout.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-18-duncan

Hm, Péťa mi vyjel autem. Celé omrzlé. Nesu si do něj lyžařskou výzbroj. Vracím se. Hele! Žofka přikrčená kus od vchodu. Aha, šustím. Nemá to ráda. Žádná z koček. Všechny se bály lyžařských kalhot. Zůstávám štronzo. Slova pana Horníčka nebo pana Svitáčka z Hovorů H. Chodila jsem do šesté třídy. Pamatuji, jak Ivan Kraus s Láďou Jarošem, my říkáme Láďou Jarošovým, si o tom povídali o přestávce. Mě mamka vždycky zahnala spát. Jenže já jsem z kuchyně úzkou škvírou mezi dveřmi Hovory H sledovala. Když se náhodou mamka hnula, bouchla jsem sebou do polštáře, jako že spím.

Jedu. Sluníčko mi svítí na cestu, na den, na život. Na kruhovém objezdu dávám přednost červenému Fordu Kuga. Vyměnili jsme si auta. Já jedu Peugeotem, mou holku řídí Petroušek. Máváme si. Chvilku jedu za ním. Kuga na mě oběma výfuky mluví:

- Prosím tě, kde seš? Proč tu sedí v sedle úplně jiný pán.

- Neboj, jen dnes. Zítra už zas budeme spolu, jo?

Na cestě si dávám pozor na radary, omezení rychlosti. Nad Trutnovem září Krkonoše. Sněžka dnes elegantní. Fotograf ji moc hezky nasvítil. Celá v bílém kožíšku. Vypadá jak filmová diva.

Svoboda nad Úpou. Ireno, dávej pozor. Tam u paneláku, kde bydlí Honza, celý život ho z náš, tak tam odbočíš k hotelu Prom a kousek cesty a jsi u sjezdovky Duncan. Kdo je Honza? Dnes už starý pán. Mistr kuchař. Vařil v cizině. Seznámili jsme se na Kovárně v Peci. No jo, ale to byla malá stavba. Jen kuchyň, diskotéka, půlkruhovitý bar. Dnes se Kovárna jmenuje rezidence Kovárna. Taková divná obří stavba. Honza pokud to jde, bydlí na krásné chalupě v Mečově. Jeho paní právníčka nikdy právnickou praxi nevykonávala. Nikdy. Je krásná, ale zvláštní… Kavárenská. Má taky obrácené spaní jako já.

Parkoviště skoro prázdné. Dnes – to není možné – hup do bot. Žádné tlačení, přemlouvání, vyosení nohy. Ne. Hup. Hup. Zapnout přezky. Zamaskovat se výzbrojí. Pár kroků, jsi pod sjezdovkou. Kdepak tady prodávají jízdenky? Jestli to dobře chápu, tak online skypas pro Černou horu mohu koupit draho, platí v celém SKIRESORTU; nebo si přímo u okýnka koupit senior celodenní za 430 korun. To bych byla hloupá, kdybych to vzala přes online. Tam se to vyplatí jen na Černou horu nebo Pec.

Ješiši, to je nádhera! Tři a půl hodiny brousím kopec; stále a stále a ještě i v poledne  nacházím místa s manšestrem. Je tu klid. Pak před obědem trošku přibylo, ale sjezdovka prázdná. Luxusní sklouznutí. Díky, Bože! Půl jedné, Ireno, jeď! Gábina na přeměření nemocná. Spěchat nemusím. Hlavně než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy, jak říká doktor Alvarez – po výkonu - sportovní výživa. Odmaskovat. Jedem.

Půl druhé, už si ohřívám oběd. Výběrový den! Extra třída s hvězdou. Volá Naďa. Bývalá kolegyně ředitelka. 

- Ireno, pamatuješ si mě?

- Naďo, vždyť tě mám uloženou. Jsi stále tak krásná?

- Vyhrála jsem k tobě poukaz. 

Říká, že během kovidu složila fci. Ubylo jim dětí. Musela by propouštět. Šla do předčasného. Bydlí v Mečově. 

- Aha, to je p. světa. Krásná vesnice s kapličkou. Tam jena chalupě Honza N. 

- Ty ho znáš? Zrovna v neděli byl u nás na obědě. 

Chvíli hovoříme. Smlouváme termín. Svět je malý. Maličký. 

- Petuš, na chvilku si lehnu. V pět deset mě vzbuď. Poklušu na vlak.

- Vzbudím. Odvezu tě.

Beru si ntb. Čučím do FB. Ten mě spolehlivě uspí. Moc se mu to dnes nedařilo. FB mi nabízí příběh – u fotky naší Micicindy navrhuje píseň Vánoce blíží se. Za chvíli se vtírá znovu. Fotka několik let stará z cesty na hory. Mám na sobě ručně pletený mohérový svetr. Krásný. Starý. Ten už nyní nemusím, protože má bunda mě dnes hřála v mínus deseti v krátkém rukávu. Ale jakou písničku mi to zas nabídlo! Tichá noc! Co ten FB blbne? Je fakt, že si i teď občas potichoučku notuji koledy. Jen melodie. Že by špízovák?

Sama v pět vstávám. Péťa mě veze.

- No, závory nahoře, tak to stihneš.

Stihla. Klušu Hradečkem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-18-hradcem-do-aldisu

Dvacet pět minut chůze. Jsem v cíli. Aldis. Držím suchý únor. Už jsem to dvakrát porušila. Dávám si bílé.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-18-labuti-jezero

Sedím v první řadě. Vedle mě holčička Linduška. Bude jí pět. Milé dítě. Krásné. Neotravuje. Sice během baletu se hlasitě ptá, ale věcně. Navíc se jí kýve zoubek, to ji ruší. Mám tedy milé spolusedící. Lidí zas tak moc nepřišlo. V první řadě v prostředním sektoru jen já, Lindička a její maminka. 

Předehra. Linduška:

- Už ať to otevřou!

Otevřeli. Jezero. Hudba Lousáčku se mi líbila víc. Snažím se hudbu Labutího jezera nasát. Mdlá. Zatím žádný děj. Odeta ještě nenastoupila. Jen Rudovous se tam mihne. Šašek dělá krásné pohyby. Skáče nad zemí. Mají to být elitní absolventi baletních škol myslím z Moldávie a Ukrajiny? Už nevím. Přestávka. Linduška je krásná slečna. Její maminka sympatická. Ráno prý běžela do bazénu, ale měli zrovna čisticí den.

- Tak jste se proběhla.

- No, rovnou do práce. :-)

Za námi sedí čtyři staré, opravdu staré, ženy. Jednaosmdesát. Čilé, milé, skvělé baby. Jedna si povzdechla na stáří.

- Ne, ne! Radujte se. Vy jste tady! A jiné už leží upoutané v posteli a polykají prášky.

- To máte pravdu. Přijely jsme z Trutnova. Támhleta nás přivezla.

- Všechna čest! To já jsem z Jaře přijela vláčkem. Klusala jsem Hradečkem. A přijede pro mě můj muž. Miluji ho moc. Přitom v konkurzu před šestatřiceti lety absolutně neobstál. 

- No, vidíte, a teď je váš největší poklad, viďte?

- Přééésně. A v tom Trutnově, vy tam máte tu Sněžku, že?

Babkám zazářily oči. Kývou hlavami. 

- Dnes ráno jsem jela lyžovat na Duncan.

- Známe.

- A představte si, ona mi dnes ležela na cestě.

Silně dosvědčují. Ano, při výjezdu z Trutnova do hor Sněžka leží na cestě. Na konci cesty. Kouzelná.

- A máte na ni výhled?

- Támhleta má! Ona kouká na Sněžku a Studniční. Ale kdybyste viděla, jak ona se furt vytahuje.

A paní s výhledem do Obřího dolu říká:

- No dnes byla tak krásně nasvícena.

- Byla. Byla. Já to viděla. Potvrzuji to. A všimly jste si, že ona je někdy slečna, někdy má závojíček, někdy je to žena v hermelínu, jindy pospává nad Obřím dolem…

- Aáá, vy jste naše! Vy ji máte taky ráda!

- No protože je to hora hor. Je to pyramida. Kouzelná. Aspoň dvakrát za rok si ji jdu otlapat. A říkám jí:

- Horo, ty moje Sněženko, ty kouzelná bytosti, dej mi sílu, děkuji!

Ženy přikyvují a už jdeme na druhé jednání.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Labut%C3%AD_jezero

Dočítám se, že na ND dávali zkrácenou podobu, jindy čtyři dějství. Odetta někdy zemře, tady v naší verzi princ odhalil Odílii. Krásnou černou labuť. Utkal se s Rudovousem. Přemohl ho. Slib Odýlii zrušil – krásně vyjádřeno pohybem. Dva prsty nahoru a pak pažemi ne, ne, ne. V naší verzi všechno dobře dopadlo. Zaplať pámbu. Po tolika letech hrůz aspoň pohádka s dobrým koncem.

Péťa na mě čekal na našem místě. Běžela jsem přes velkou křižovatku. Mrzlo. Auto vyhřáté.

- Petroušku, to ti jsem vděčná, že jsi pro mě přijel. Že nemusím řídit. A že budu hned doma v teple. 

Půl desáté a deset minut už jsme před městem.

- Hele, policie.

Jejich auto stálo u nádraží. Na koho čekali? Okamžitě za námi. Světla. Prý jménem zákona. Ví to pako, co říká? A co smí? A co nesmí? Jako když do mě píchne.

- Jakého zákona?

Ptám se cucáka, který vypadá jak žák ZŠ. .

- Policejního.

- Ale to je váš zákon. Ptám se, jménem jakého zákona. Číslo, název, paragraf! 

Mrzlo. Nechtělo se mi dokazovat, že koná protiprávně. On nás neměl co stavět. Svítili jsme. Jeli jsme pomalu. Nebyl tedy důvod se za námi vypravit. Šmejdi. Vyřiďte jim to. Korporátní slouhové. Už se jim to krátí.

Až na tuhle černou skvrnu, kterou považuji za bezpráví, krásný aktivní den. Ještě jednou: Nemají právo někoho BEZDŮVODNĚ stavět. Nepřekročili jsme rychlost. Jen buzerace, cucáku! Co jste tam v tom autě dělali!?? U nádraží, kde není provoz! Proč jste nestáli na frekventované cestě?! Nebo u hospody!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-18-nocni-zahradou

Doma se jdu ještě mrknout do chaloupky. Beru džbán s mlékem.

Kočky okolo mě. Kamna hřejí.

- Čoveče, kdyby tys´  někam odjela, co by si bez tebe Žofka počala!

- Proto nikam nejezdím, aby nebyla smutná. 

Nerada opouštím Petrouška, dům, kočky. 

Jen takové mé malé výlety. Za sportem, za kulturou, za nákupem.

Dobrou noc!