Bílý den na svazích Krkonošek

- Vstávej. Bude půl sedmé.

- Já mám budíka na půlu deset.

Nedá mi to. Vyskakuji z postele. Dnešní odjezd v 7:30 hod. míním dodržet. Připravit energetický nápoj, výživu po, aloe vodu, lift off, tyčinky. Kočky. Dnes na kamna nemám čas. Vyčistím je až přijedeme.

V 7:31 vstupuji do nastartované Tatry. Vlastně Peugeota. Dnes svátek – jedeme na Černou horu. Mám v hlavě zážitek – pokračovat po lyžování do Pece. To nanesu nenápadně během řeči. Až později.

Kočky necháváme doma. Mrzne.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-13-za-vlcim-uplnkem-na-cernou-horu

- Podívej na ten Měsíc.

- Žjoo, počkej, ten si vyfotím. Peťuš, dnes v noci nastane vlčí úplněk. Jak je to možné, že je ten Měsíc najednou tak obrovský?

https://www.prozeny.cz/clanek/horoskopy-uplnek-leden-97360

Vlčí úplněk

Podle starých indiánských tradic se tomuto úplňku říká vlčí, protože právě v této době bývala velká zima, často i hodně sněhu, Měsíc jasně zářil a vlčí smečky hladově vyly kolem indiánských vesnic. Vlk je zvíře společenské, je symbolem pospolitosti. Ve vlčí smečce panuje přísná hierarchie, silnější vlci chrání slabší a nikdy je nenechají napospas lovcům ani hladu. Podobnou rodinnou symbolikou se pyšní i znamení Raka, které letos vládne tomuto úplňku.

Vládnu. Já. Bacha na ego, jo?

Za chvíli už na obzoru Krkonoše.

- Peťuš, já jsem tak ráda, že jedeš se mnou. Tady já většinou zastavuji a jdu si vyfotit Sněžku a Černou horu.

Svoboda nad Úpou. Janské Lázně. Odbočujeme nahoru na Černou horu. Parkoviště poloprázdné. Lidem se vede dobře. Dnes jsem zaslechla:

Dobrá zpráva! Inflace je pod kontrolou. :-) :-) :-) 

Ale lidi tu nejsou. Ještě loni tu byla auta několika řadami. Letos – dobré. Utíkám nahoru po nekonečných schodech na záchod. To je procedura. Sundat bundu, pověsit chránič páteře, stáhnout sukni, kalhoty, rozvázat šňůrku u tepláků, legíny, kalhotky. A zpátky – natáhnout kalhotky, urovnat triko do legín. Tepláky – šňůrka. Kalhoty, kterých se bála už Micinka, pak Zrzečka a Žofinka s Mourkem nejsou výjimkou. Šustí. Kočky zdrhají. Ještě urovnat sukničku. Natáhnout chránič páteře. Bundu. Zajímavé – mám jen triko s krátkým rukávem. Žádný svetr. Lehkou šálku. Je mi vedro. Zázrak. Třicet let jsem nosila bundu, pod ní svetr…

Utíkám zas dolů do přízemí, ještě ty hnusné schody. Péťa u auta už vystěhoval lyže, hůlky. Teď pozor. Porod: Boty.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-13-jsme-nahore-na-hore-na-cerne-hore

Speciální navlékání. To není – rozevřít. Hupsnout. Cvak, cvak. Ne. Tady táhneš poutko na pevném jazyku směrem k holeni. A tlačíš. A tlačíš. Ne. Ještě jednou. Péťa ví, že mám z těch bot od prvopočátku trauma. Schody a boty.

- Chceš pomoct?

- Petroušku, to musím sama.

Stojí za mnou. Podporuje mě slovně.

- Už, už, už tam budeš! Vytrvej!

Dnes mě nechytla křeč na žebrech. To někdy i s tou křečí – to je balada - natáhnu. 

Hotovo. Kuklu. Přilbu. Zajímavé. Mrzne. Dřív jsem nosívala pod přílbu čepici. Jenže to byla přílba levná z Lidlu. Dnes mi stačí kukla. Teplíčko. Nikde nefouká.

- Hotovo?

- Hotovo.

- Můžem?

- Můžem.

- Zamykám.

- Zamykej.

Jdeme. Loni Péťa ztratil dech, když jsme klusali před vagon dětí, které se tam vylily, než jsem opustila WC.

- Na pohodu, na pohodu!

Směju se. Na pohodu. Šlapeme. Šlapeme. Vypustím snad duši. Na betonových schodech do patra to duní. Maně mi vyskakuje vzpomínka na náš pobyt dávno, dávno na Sokolské. Provozář byl přítel jedné kolegyně z Náchoda. Hned jsem s sebou nabrala svou kolegyni a své děti. Tehdy jsme jeli po Štědrém dni. Foukal vítr. Lanovka se zastavila. Zdenka, když odbíjeli v rádiu celou, zpívala na znělku Přes spáleniště přes krvavé řeky:

- Póóójď na panáka.

Tehdy to bylo nekonečné čekání s obavami, jestli se dostaneme nahoru na Sokolskou. 

Ach. Dnes šlapu. Hergot proč tu nejsou lidi? K lanovce ještě dlouhé schodiště. Tam si vždycky oddychneš. Zase vystoupáš dva tři schody. Ne. Dnes šup, šup, šup, buch, buch, buch. Jsme u kabinek. Přikládám svou kartičku. Je nabitá třemi flexiskipasy. Kupovala jsem den před Štědrým dnem a ještě na Štědrý den po půlnoci, když jsme se vrátili domů od Lindy a LP. Výhodné. Cena senior – junior. Paní Hrobská. Rodinný příslušník pan Hrobský. Cvak, cvak. Máš to tam. Nic nemusíš aktivovat. Jen přijdeš k turniketu, brano se otevře a pošle tě dál. Ne tak Péťovi. Jak to zmrcneš, pustí tě to za pět minut. Vlekař mu říká, ať to zkusí vedlejším turniketem. Ne, Péťa musí mít zas libůstku. Obsluha něco zmáčkla, závora se otevřela. Usedáme do kabinky. Světe!! Div se! Jen my dva. DVA v plné sezóně. Slunce svítí. Po sjezdovce pod námi se kutálí občasné korálky lyžařů.

- Hele, potůček.

Lanovka otvírá v 8.30. nahoře vystupujeme v 8.37 hod. Péťa se tiše diví. To on to někde zas proti mně použije.

- Ona chodí všude pozdě. Jediné místo, kam jde včas – je vlek. Tam musí být první.

Jsme nahoře. Kochám se, kochám. Sjezdovka upravena. Asi dvě školy tu jsou. Zrovna pan učitel vysvětluje, co a jak. Když se řekne – sejdeme se na Andělu – kde to jako je.

- Mohu prosím něco říci? Lyžař zodpovídá za zorné pole před sebou. Ten před ním může zahnout vlevo, vpravo, spadnout nebo upadnout. Já se vás bojím, když jezdíte jak šus. 

- Ano, desatero lyžaře jsme probírali včera. 

Omámena sluncem sněhem, obalenými smrky, tím, že tu je Péťa se mnou – andělé, děkuji! Vesmírný architekte!! Děkujeme. Drandíme tři hodiny. Kvalita sněhu stále pevná. Sjezdovka skoro stále prázdná. Asi v jedenáct se jdu odmaskovat na záchod. Péťa kouří. Ještě si to sjedeme. Jdeme na kafe a svařáčka. Nenápadně nanáším svůj plán. Brblat bude až později. Že jsme ztratili dvě hodiny času… Směju se. Mají tu hodně reklamy fy Ford. To bylo naše druhé auto – vzpomínáte? Škoda 120. Nová. Od rodičů. Ivka jim ji prodal. Za utržené peníze, paní tchýňka určitě nějakou hromádku dohodila, stál najednou ve fortně Ford Capri. Krásný nízký sportovní žralok. Líbí se mi Fordův citát:

KVALITA ZNAMENÁ UDĚLAT TO SPRÁVNĚ, I KDYŽ SE NIKDO NEDÍVÁ. 

                                                                                                                                      Henri Ford

- Hele, rolba!

Výborně. Nasedat. Jedeme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-13-a-ted-k-vysilaci

U vysílače vystupovat. Zdvihnout zadel nahoru – hm, Ireno, měla bys cvičit. Dřina. Vzpírání. :-)

Jé. A teď báseň. Pohádka. Fantazie. Vpravo hluboká klausa. Na plavení klád z Krkonoš. Předci nebyli hloupí. Ach, ach! Jedeš po Černé hoře. Proti tobě kyne stále ve slunci naše kráska. Překráska. Sněženka. Hora hor. Tajemná souměrně opracovaná, tunely provrtaná pyramida. Však oni to jednou řeknou… Objeví její tajemství. Zatím pšššt! Je to jen moje tajná konspirace. Nikdo to ještě nesdílel ani nepotvrdil.

Točím, fotím. Tetelím se štěstím. Tuhle cestu jdeš v létě půl dne. Co! Půl dne! Je to túra. Než pak sejdeš v Peci… Jé! Nekonečná cesta. V zimě? Za půlhodinky jsi dole.

Zastavuji. Nechávám přejet skupinku lyžařů a snowboardistů.

- Péťo, tady nás čeká Václavák. Před tím prudký sešup.

Dnes se mi vůbec nezdá prudký. Vidím letní ukazatele.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-13-a-ted-dolu-ke-kolinske

K rolbě pod Kolínskou nejhorší úsek. Šlapeš, šlapeš. Zdá se ti k rolbě kousek. Mám si zout lyže? Ne, zašpinila bych si novou bundu. Šlapeš! Výkon hodný zdatného sportovce. Už, už. Před dvěma lety jsem to vzala udupanou cestičkou lesem. Pár metrů. Dvacet? Zkratka. Ale dřina. Dnes po cestě. Stojí tu rolba. Přijíždí další rolba. Ta nás nabere. S námi ještě asi dva lidé. Přijíždějí ještě tři kluci z Poznaně. Jednomu říkám:

- Zdvihni mi prdel.

Pochopil. Vyhupuji se za jeho pomoci Péťa mezitím nakládá lyže do nosičů. Krása krás. Jedeš kus, který bys šlapal s lyžemi na ramenou. Od Kolínské k Pražské

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-13-k-prazske-a-na-javor

- Peťuš, to je bouda, kam nás taky v devítce hnali z Javoráku ve Velké Úpě. Takhle daleko. Ale odměna – měli tu music box. A nad Velkou Úpou na chatě Jana.

Nasazujeme lyže. Péťa by se nechal u Žižkovy boudy zlákat sjezdovkou dolů. Ne. Držím se stále vpravo, vpravo. Tam platí naše jízdenka skiresort Černá hora. Vyhlížím Smrk. Krásný sjezd. Najíždíme v polovině Smrku. Petroušek by jezdil tady. A měl by pravdu. Je to tu docela upravené.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-13-na-zahradkach

- Peťuš, jezdí tu malé zelené vosy. Jedou šusem. Pojď vyjedeme na Zahrádky. Dáme si tam v Segafredu ten dobrý čaj. 

Terén se nedá vůbec srovnat s Černou horou. Jdeme na kafe a na čaj. Servírka, která vymyslela čaj s citronem, mátou a zázvorem, mě poznala. I její vedoucí. Užíváme si slunce.

Jedeme se svézt tady nahoře malým dlouhým vlekem. Cestou nahoru pozorujeme boudy. 

- Peťuš, tady byl někde Sibrt.

- Ten bude vejš.

- Ne. Ten je támhle. Podívej!

Obvodové zdi. Strašný pohled.

- Jako když tam spadlo letadlo!

- Ješiši, to tady někdo postaví nějakou dřevěnou moderní krávu.

Jedeme dolů ke skibusu. Chvíli čekáme. Milovaný můj Péťa mi ometá rukavicemi lyže. Červený. Je tu. Stojím úplně u můstku. Autobus zahýbá tak, že jsem měla štěstí, že mě nesmetl. 

- Viděls ho? On se mě tak tak dotknul. Kdyby byla kousek dál…

Jsme první. Vzala jsem si v rondelu na Černé hoře skládačku se sjezdovkami, skibusy mezi hotely a hlavně skibusy mezi středisky. Péťa zkoumal jízdní řád venku: 

- Budeme ve Svobodě přestupovat.

- Nebudeme.

- Budeme, podívej!

- Nebudeme, protože tam na rohu u toho hotelu jsem před dvěma lety při premiéře vystoupila, přezula se. Šla pěšky do Svobody k autu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-13-z-pece-na-cernou-horu

Sedáme si. Odjezd za pět, čtyři, tři minuty. Ze sjezdovky přijíždějí dva muži. Vyskakují z lyží. Autobus malinko popojel.

- Peťuš, co když má drogy?

- Neměl poodjet. Je to nebezpečné.

Jedeme známou cestou přes Velkou Úpu, Horní Maršov. Vidím tu dvě velké hnusné stavby nějakého hotelu.

- Peťuš, vidíš, nemáme už lesy. Všech no nám zničili.

- Mohli jsme už jet domů.

- Peťuš, nebrblej.

Směju se. Pozoruji jeho ostře řezanou tvář. Někdy vypadá hodně přísně. Jenže on mě miluje. A já jeho. Když dědkovatí, hned dostane ode mě informaci.

Ve Svobodě si rýpnu.

- Vidíš? Nepřestupujeme.

- No vždyť jsem to říkal.

Jsem zticha. Stojí nad námi paní a la Bára Basiková. Ale sympatická. Usmívá se. Dali jsme se do řeči. Celý život v Temném dole. Horalka. Pětačtyřicet let vedla pension. Včera si říkala, že bude dnes žehlit. Ne. Dnes vyjela na Černou horu, sjela ji dolů…

- Vidíš?

- No, užívám si. Jindy jdu na běžky.

Pokyvuji. Manžel jí zemřel. Rakovina žaludku.

- On nemohl přenést, když nedovezli housky, hosté už seděli u stolu. Začal křepčit, co jim dá. Sedl do auta. Mezitím dovezli housky.

- Nemohl strávit život…

S paní si hezky dozvukujeme. Žít tady a teď.

Vystupujeme.

- Podrž mi lyže.

- Kam jdeš?

- Pane řidiči, víte, že jste se mě tak tak na Javoru dotknul bundy?

- To nevím.

- Dávejte pozor. Stála jsem úplně u můstku. Bojím se, jak kolem rejdí rolby. Ale jinak jste jel hezky.

Usmál se. Koresponduje to s mým rámečkem na FB dnes:

Láska, smích, radost, soustředění se na své štěstí, uvolnění, vstřícnost. Nikoho nezachraňovat. Pomáhat jen po výzvě. Tak to dělám já.

Od autobusu zas schody. Jen asi pět. Vidíme naše auto. Stojím před obrovskou stěnou lanovky, kde jsme ráno začínali. Před těmi vysokými nekonečnými schody…

Pijeme sportovní výživu.

- Ještě zaplatit.

- Peťuš, pomohu ti.

Ty vorle! Jen platební kartou? To je protizákonné. Přikládáme kartu. Nějaká paní říká.

- Tak to jeďte na Šumavu. Tam zas chtějí jen keš.

Pomáhá nám.

- Tady přiložte parkovací lístek. Tedy kartu.

Číháme. Stroj se ptá: 

- Chcete vytisknout lístek?

- Chceme.

Teda nevíme, proč. Ale raději.

- Peťuš. Teď se nám možná rozevře závora.

- Hergot, kam to mám strčit?

Jsme už staří.

- Peťuš, jeď, jeď, podívej. Máš zelenou. Ať se ta závora nezavře. 

- Ó, sejmulo to na dálku. To jsou vymoženosti. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-13-se-slunickem-domu

- Hele, sjezdovečka.

- To je Košťálka, ne? Tady jsme někdy jednou byli.

- Byli. A támhle taky.

- Duncan. Je tu docela dost lidí.

Projíždíme známou cestou plnou radarů. V Mladých Bucích pozorujeme areál, kam jsme dvacet let jezdili.

Doma. Dvakrát se mi stalo, že mi někdo napsal, jak si užíváme… Koncerty, balet, kadeřník, běžky, hory. Ty vorle! Já celý život tvrdě pracovala. Vedle práce jsem ještě dělala druhou práci – pojišťování, doučování… Ostatní přišli domů, buchli na gauč… Co to je? Cítím to jako krystalickou závist.

Pozdní oběd. Péťa jede doplnit nádrž. Přemýšlím. Že ostatní si jeli na lyže do Rakouska a do prčic, několikrát za rok do Turecka a do prčic. A já v Alpách nikdy lyžovat nebyla. A nijak mě to neláká. Vlastně vůbec. Já si vystačím se svými Krkonošemi.

Jak mi jdou myšlenky, jím kompotek. Z jablíček, které jsem nasbírala v říjnu u cesty. Píšu na FB pro závistivé:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-13-vecer-o-zavisti-o-lasce

Tak, a teď něco pro závistivé: Proč nakupujete v řetězcích to, co vám škodí!? Papriky, okurky, rajčata, maliny, jahody... Šetřete kapsu i zdraví! Nakupujte u sedláka, vařte jablíčkové kompoty s hřebíčkem, badyánkem, skořicí, zahřívejte tělo, hýbejte se, hubněte, nelezte pro farmaka, netravte těla, pečte doma, vyrábějte doma nudle, jezte zeli, červenou řepu, nečumte do svaté bedny, radujte se z toho, co máte a vystříhejte se ZÁVISTI. Šiřte lásku!

A teď mě tak napadá: A vystřelte si voko. Láskyplně.

Tak tohle by mě nikdy nenapadlo, že by se někdo mohl sžírat tak nebezpečnou emocí. No, bacha. Žere to člověka.

A na závěr – dnes jsem zaslechla:

Dobrá zpráva:
Inflace je prý pod kontrolou.

To mě rozesmálo. Dobrý vtip. :-)

A to je vše! Ó, to bylo krásné. Kouzelné. Den naplněný sluncem, cvičením, zážitky, překrásnými pohledy na naše nejvyšší hory a z nich.

Dobrou noc!