Bílý. Konečně pořádně bílý!

12.01.2021

Venku bílo. Hezky se vstává. Zrzečka čeká v koupelně na žhavé dlažbě. Zdraví mraucnutím. Beru ji do náruče. Je handřičkovatá. Micicinda byla pevná kočka. Zrzečka je jiná. Měkká. Poddjaná.

Chvilenku si pouštím dr. Vojáčka. Celostní lékař. Mám ho ráda. Vracím si ho. Přemýšlím. Jestli sama žiju dobře. Chápu jeho slova. Když hovoří o bolesti a utrpení, napadá mě, co jsem si obojího fyzicky i duševně prožila v mládí. Milovaný manžel mě trápil. Podváděl. Ubližoval. Až jsem onemocněla. Vše, o čem dr. Vojáček hovoří mi dává smysl. Mysleli, že umřu. Bolest, obrovská bolest. Na těle i na duchu. Strašná bolest. Když jsem byla na své první operaci, malé dítě doma. A můj milovaný a jediný Ivulka vymetal zábavy se vším všudy. Děkuji moc a z celého srdce za ty lekce. Kdykoli se jdu poklonit jeho památce, nezapomenu mu poděkovat. Za čočku. Nakrmil mě parádně. Pomohl mi kráčet životem. Dr. Vojáček vysvětluje s lehkostí. Není to žádný ezoterní šarlatán. Promítá se mi život:

...

Eckhart Tolle - pokud jste ještě nedosáhli změny, nepadli jste na dno. Dostal se ke svému "osvícení" ze dna; my se bojíme i toho, že padáme na dno; padejte víc, padejte na úplné dno! Mějte co největší strach! Tam je šance, že přijde okamžik, že se to ve vás zlomí. Dokud se to nestane, člověk tomu nevěří. Není jednoduché probudit se ze své iluze, v níž žijeme desítky let. A naráz aby si řekl - tak já se nebudu bát. - To není jednoduché. Dlouho jsme fungovali na střední míře nepoznaných strachů, iluzí, fungování; dostalo nás to mnohem níž, tedy blíže dnu. Na dně můžeš nalézt svoje perly. Tedy ponořme se až na dno. Ať jsou horší opatření! :-) Zvýšený tlak zvyšuje vnitřní dynamiku procesů. Jak nás to svírá - nutí nás to absolutně se toho držet; je těžké to udržet, už to nejde; pustíš, to, přijdeš o to - uleví se ti. Dobrovolně odevzdáš, protože už to nevydržíš. Katarze. Není univerzální rada, jak se uvolnit ze sevření své iluze... Jak se prokousat znovu ke svému srdci. Ke své víře - v božství, v sebe... Jak chránit planetu. Na cestě životem si to zvědomovat - přebírat zodpovědnost. My ničíme planetu. Nevědomá mysl je virus planety, ne lidská bytost! Člověk je unikátní dokonalá bytost. Ale naši planetu začala ovládat nízká mysl v chamtivé touze po moci... Decimuje naše bytí na planetě. Z nás se stal virus této planety. Pokud se nám to nelíbí, je to odpor vůči tomu, co je. To je bránění se změně. Jen přišel jiný, který nám ukazuje, jak to je. Přijměme zodpovědnost; páchali jsme to v nevědomí - je to jako když u soudu někoho osvobodí, protože něco spáchal z vyšinutí. Nevěděl, co dělal. To je většina společnosti dnes. - Vrátit se k sobě, k důvěře v sebe. Jsme v souboji dvou polarit - změna, vysvobození ze starého prokletí lidstva a ta druhá, která to nechce pustit, osvobodit se. Tyto dva světy se střetávají. Je to pořád o mém světle a mém stínu ve mně. Jak venku, tak vevnitř. My máme stále tendenci bojovat navenek. To je akcelerace unikání ze skutečného řešení v sobě. Hele, půjdu protestovat na náměstí a to už stačí. Už to dělám tím, že jdu protestovat na náměstí. - Jak můžeš poukazovat na třísku v mém oku, když sám máš v oku trám. - V obou táborech nechtějí řešit podstatu, která je uvnitř jich samotných. To je převzetí zodpovědnosti. Podílím se na tom tím, že neumím nějakou část svého stínu přijmout, pochopit. Vnější aspekty světa jsou projevem vnitřního. Nepotřebujeme venku dělat revoluce, pokud si uděláme pořádek vevnitř sebe. Venku není jasné, v čem by se měl změnit systém. Nemáme na to návod. Když skončí vlády, svrhneme elitáře, korporáty, co za to? Neřešit, co má být venku, ale měnit to v sobě. Zpracování si sám svých nevědomých procesů, svých stínů, strachu, traumat, jednoduše je opustit; ve výsledku to znamená překlopení se z role oběti do role tvůrce. Pokud by se to povedlo všem lidem, okamžitě najdeme jednoduchá řešení na všechno. Jsme napojení na sebe, máme intuici, nepletou se nám do toho naše traumata, ego, naše mocenské zájmy... Pojďme si říci, co s tím uděláme - to, to, to, to. Jenže když se nám do toho plete naše ego, naše mocenské zájmy, a to i v těch lidech, kteří se jeví, že to myslí dobře - jsou tam stejné mechanismy na obou stranách! Princip boje, kdy vyhrává třetí. A to znamená, že se ve výsledku možná něco změní, ale bude to zas ve stejném duchu. (To je to skandování na náměstích - demisi, demisi! A K ČEMU JAKO?!!) Naopak opuštění boje v sobě je, kam nás to vede!!! Navenek to není jít dělat revoluci. Je to jemná vnitřní změna svého postoje, která se odehraje tím, že přijmu zodpovědnost. Až lidé pochopí, že 99,9% společnosti je v roli obětí!! Ať se podívají na to, jak si stěžují, jak obviňují, jak se litují, jak mluví, jak posuzují - v tom okamžiku prohlédnou v sobě polohu oběti. Pak budou moci uchopit svoji svobodnou vůli a říci: A dost, já už tady nebudu hrát hru oběti. Hlavně sám se sebou, s rodinou. Koho se to nejvíc týká? Rodin. Role oběti se svou matkou, se svým partnerem, s dětmi, s rodiči - nejsem schopen jim odpustit, že mi v nevědomí způsobili před třiceti lety nějaké trauma... Jakmile to budeme hrát na povrchu, třetí se bude radovat. Nějací lidé se zas napakují, nějací lidé odejdou, nějací noví přijdou, a zas to bude stejné. Nevyužijeme šanci a přijde další lekce. Lekce nejsou jen ve formě SARS 1, 2, 3, ale lekce jsou každý den v nemocích a utrpeních, které se tu děly dávno před tím, než přišel koronavirus. Milion diabetiků, denně 70 lidí, co zemřou na onkologii, máme tady lidi s autoimunitami, s kardiovaskulárními nemocemi...Koronavirus je dar. Tady je to světlo. Ukázal na to. A teď se rozehrála maškaráda, kterou ta naše nižší mysl je schopná uchopit. A všichni se budeme dohadovat, jak to má být, jak to nemá být. To nikdo neví, jak to má být! Vracíme se k pružnosti. V čem mi to ovlivňuje život? Nemohu jít pařit na diskotéku? - Ano, děti. To je náročné. Učte je doma nebo v komunitách, ale ne nesmyslná fakta, co si mohou vyguglovat, spočítat na kalkulačce, ale to, co je povede umět žít smysluplným životem, život, který má hodnotu; budováním kvalitních vztahů, emoční inteligenci. Zas bude plno lidí, kteří budou trpět neschopností přijmout, co se děje. Budou bojovat v odporu s tím že dostali možnost být s dětmi doma. A bude jim to přinášet potíže, ekonomické, společenské, nebo nemohou ty děti vystát. Je to přerod, který bolí. Bolest má význam nebo se jeví, že má význam, že máme jen trpět. Bolest a utrpení mi má přinést něco důležitého. Např. umět se vrátit do těla. Utrpení a bolest jsou velcí duchovní učitelé. Bolest uvnitřňuje. Bolest a utrpení mě má stáhnout na dno, kde jsou staré struktury, abych mohl jít nahoru, ale v jiném modu. Bolest a utrpení je největším duchovním učitelem, ale lidé to nejsou ochotni připustit. Brání se tomu. Ale stejně to nakonec tak skončí. Objeví se třeba potíž zdravotní, která zas uvrhne člověka do strachu. A zas bude hledat jednouchou možnost, jak to napovrch vyřešit. Vezme si jeden prášek, druhý prášek, třetí prášek... Aby zase unikl. Ne, aby si uvědomili to utrpení, bolest. Přijmu-li za to zodpovědnost. Fajn, promlouvej ke mně, řekni mi, co mi to má říct, kam mě to má navést. Když tohle začneme poslouchat, dostaneme se do hloubky, tam objevíme perly, hluboký smysl života, hlubokou spokojenost, hlubokou víru v sebe, ve všechny ostatní a v cokoli, co nás přesahuje, tam je klid, ticho. A na povrchu ať jsou jakékoli bouře. To je život. Přišli jsme do tohoto těla, aby se tu nějaké bouře děly. V klidu uchopit situaci a v sobě ji začít zpracovávat. Stále to vracet k sobě, zpracovávat. Ukazuje to na mou roli oběti. Na čem lpím, co nechci vidět, čeho se nechci pustit, kam jsem se neposunul, co jsem nepochopil, co jsem se o sobě nedozvěděl. A klid. Pozorovat. Co se děje...

Řád versus chaos - narušovat principem serendipity. Dělání věcí jinak. Narušuje ztuhlost. Stáváme se pružnějšími. Lidé s roztroušenou sklerózou jsou rigidní. Nechtějí změny. Mají rádi řád. 

Uvědomit si:

Moje vnitřní struktury se brání změnám.  

Nemusejí hned opustit práci. Mohou si dát nízkou laťku. A zjistit, že se nic nestalo. Ty jó! Tak to si mohu dát další laťku. Jsem plně kompetentní za svoje rozhodnutí. Znamená to, že mám zpracované své mechanismy. Mám je prohlédnuté. Pochopil jsem sám sebe. Zpružňuji svůj způsob fungování, že zvyšuji své laťky. Místo tramvají jedeš do práce vlakem. můžeš zaslechnout rozhovor, který tě obohatí. Nemusí to být chaotické celý den! Pak zas kus dne v práci žiješ v řádu. Vyrovnávám balanci chaosu versus řád. Chaos je ženská energie. Řád je mužská energie. Potřebujeme obojí - v sobě i v partnerství. Abychom byli pružní. Dnes jsou ženy velmi strukturované, muži rozevlátí. NE. Muži mají v sobě mít víc strukturovanosti. Ženy mají být rozevláté, strukturu jim přináší manžel, aby neodletěly... Jak moc jsem strukturovaný? Jak žiju pružně? Jak nám to jde v partnerství? Kde je prostor pro volnost, svobodu, bláznivé kroky, svobodu, pro dětský režim.

Jsem v klidu. Cítím svobodu, bláznovství, fanfaronství, dětský režim. Žiju tedy pružně. :-)  

Tak těžké, tak lehké. Prožila jsem si. Děkuji. Pokračování zas zítra.

Skyp. Co si povídat? Na co bude reagovat? Mám z ní radost. Vzpomínáme. Vzdávám jí hold. Velmi dobře vnímá. Směje se mé mladické nerozvážnosti. Vdala jsem se, ač mě úpěnlivě prosila, abych se nevdávala. Její intuice byla silná. No jo, ale když jsme se tam nahoře dohodli, že mi tu dá Ivulka pocítit bolesti a utrpení... Tak jak jsem mohla ctít maminčino přání. :-)  Námět na přemýšlení. Miglá se to tu na světě... 

Chystám se k mamince s náhradními hodinkami. Vezu čokoládového kapra, prasátko. Malé čokoládové bonbony. Prasátka. V létě jí chutnaly mátové měkounké plátky. Ještě píšu na papír dotazy na opotřebenou zubního kartáčku. Na lepku píšu maminčino jméno - ať nalepí na hřeben, na kartáček. Prostě na její věci. Aby si je poznala. Beru malý kelímek, plním ho krémem na ruce aloe Herbalife. Popisuji, polepuji kelímek. Budou jí dávat příležitost natřít si ruce? Připomínají ji natřít si rty lojem? Zároveň procvičení jemné motoriky... Chjo... 

Jdu do ložnice mamce pro hodinky. Zrzka vizitýruje v prostoru nad hlavami postelí. Ráno jsem postavila vnukovu fotečku. Bylo mi to divné. Kdo ji shodil? Proč spadla? V nestřeženém okamžiku si ji šla okouknout ta kočičí zvědavka.

- Zrzko! Co to je?

To byly fofry. Až jí packy podjely, jak rychle se snažila zmizet. Při každé příležitosti zahne do ložnice. Ona dobře ví. Provokuje. Zaběhne, okoukne. Rekognoskuje zapovězenou místnost.

Sbaleno. Sněží. Péťa volá.

- Ty sis vymodlila sníh, viď? To ti to dnes hezky pojede. Kdyby ti nešlo otevřít jedno křídlo, vezmi kličku a otevři je ručně.

Kolikrát mě to učil. Už si pamatuji, kde je klička. Ale vrata otevírám ovladačem. Vypnou-li proud, jsem v háprdepu. Dnes nejsem. Vrata se krásně otevřela. Odhrnuji sníh, házím ho ke smrkům. Beru si i ten z chodníku. Není nasolen. Zahazuji rododendrony. Hlavně smrky. Koho by to napadlo, házet si sníh přes plot zpátky do zahrady? Vždycky jsme se učili, že jsme střecha Evropy. Rozvodí. Vodu táhnou pryč. Jsme vyschlí. Ale vesmírné zákony nedbají vůle (ne)mocných. 

Jedu. Asociace. Kolikrát jsem ráno musela je po náledí do HK na gymnázium... Jednou jsem jela po ledě k autobusu do Phy. Vzpomněla jsem si, jak jsem se celou cestu do HK bála. Sypač mi chlístnul sůl na auto. Zvuk padající soli mě vyděsil. 

Kudy dnes pojedu? Vesnicemi nebo po státní? Žádám o znamení. Musím se smát. Synchronicita. Cesta přes vesnice - bliká červená. Závory. Žádám o volno. Přejela tři auta. V klidu a opatrně - klouže to - se mohu napojit na státní. Funguje to. Předávám pytlík. Beru hodinky. Ještě mi paní Hudáková vrací větvičku s mašličkami. Kdybych si to řídila sama, nechala bych mamince na rok jmelí v pokoji. Pro štěstí. A protože si to neřídím, tak jmelí věším k sobě do pracovny. Do příštích Vánoc. Jedu domů. Peču Péťovi lívance. Pohanková mouka, tekoucí banán, vajíčka, kvasnice. Zapínám digestoř. Zrzka utíká. Nemá ráda hluk.

Jedu do polí. Dnes si to užiju. Bez časového omezení. Protlapuji stopu. Sněží. Nádhera. Jedu velkou louku jednou, podruhé. Dám si ji ještě potřetí. Pár metrů přede mnou hupsla do mé stopy paní. Vyloupla se z podželezňáku. Těší mě, že sviští lehce v mé stopě. Jedeme svižně, nesmrkám, netelefonuji, nefotím, nezdržuji se. Jen sleduji, jak kmitám rukama a křížem nohama. Užívám si svižný pravidelný pohyb. Vkládám se do něj. Rovnám tělo. Dobře dýchám. Dnes už nefuním. Jedu čtvrtý den. Krásně se to klouže. Nenadřu se. Jsem celou louku stále v patách paní. Až u krásky s modrými obroučkami od brýlí zastavuji. Paní mizí v jemném oparu. Tmí se. Dnes natočím vilu v jejím prostředí. Vysmrkat. Skyp. Linda.

- Nevadí ti, že už klušu domů? Smráká se.

- No mami, ty máš práce!

Směje se. Ukládám telefon do kapsy. Pořád sněží. Objednala jsem si. Děkuji Vesmírnému pánovi za každou vločku. :-) Volá druhý právník. vystupuji ze stopy. Domlouváme se. Neposlala jsem přílohy. 

Zkontrolovat kroky. Jupí. Mám překročen plán. Očekávala jsem to. Třikrát tisíc sedm set metrů, plus kilák na malé louce, plus kousek od domu a domů. Dojíždím k závěrečnému kopečku z luk. Jů, tam je dětí. Na dnešní poměry - chvályhodné.

- Dal jsem si lívance. Dobré.

- Byla tma dost hrubě namletá pohanka.

- Moc dobré.

Jdu k počítači zkontrolovat odeslané. 31.12.20 za minutu půlnoc jsem sice poslala mail, ale nevložila jsem přílohy. Otulock nepracuje. Zkouším úschovnu. Ne. Jdu rovnou na net. Hotovo. Loučíme se. Teprve se věnuji kamnům. Bude půl páté. Za okny nastupuje večer. Vedu hezký život.

Volá Linda. Zvuk skypu zní domem. Mám ruce plné svíček. Zapaluji kahánky...

- Prosím tě, nemám čas, mám ruce se zapalovačem...

- Potřebuji poradit. Máš tam Péťu?

- Nemám. Kouří venku.

Jdu ho zavolat. Nekouří. S čelovkou seřizuje přesnost brány. Zrzečka kolem něj šťastně poskakuje v závějích. Má společnost.

- Linda potřebuje pomoci s nějako trubkou.

Vrací se do domu.

- Ukaž? Tam máš takový čep. Na to potřebuješ imbus. Přivez to v sobotu, já ti to udělám.

Vrací se ven. Zrzka dnes chodila mezi dveře a zpátky. Ale když je Péťa venku, odvážně vstoupila pacičkami do bílé ledové nádhery.

Prohlížím si videa s maminkou. Následuje to z 20.11. Bezzubá tvář. Letargie. Oddaná osudu. Napadá mě, že mamka zhubla v době debilní mundurománie právě z důvodů nepéče. ONo se nic nestalo. Ale!! Bez zubů se nenají. Neumětelové studenti se nestarali, jestli člověk jedl, nejedl, jestli měl čím... V ten den maminka na posteli... Pozoruji, jakou mám emoci. Měla bych být klidná. Nebo smutná. Jsem přece tvůrce. Ale já bych s chutí, ale s velkou chutí dala někomu pořádně po hubě. Chtěla jsem napsat do nosu. Ne, takhle rázně to myslím. Tohle je vizitka ředitele. Neschopného panáka. Nemám ráda ještěry. Nemají city. Nezáleží jim na lidech. Mají rádi peníze. No, a už jsem se stala obětí. Jak lehce člověk sklouzne. 

Hlavně, že to mám teoreticky nastudováno, ledacos odžito. Ještě se tu mám co učit.

Krásný den! Radostný. Jsem tvůrcem. Jsem potřebná světu. Dělám přesně, co chci. Plním si své radosti. Měním své postoje. Jsem svobodná bytost. Jsem šťastná. Soucítím s pracujícími v ohrožení... Ať vyklouznou z očkování. Blatník dnes prý zrušil očkování zdravotního personálu, neb vakcíny asi dělají škody na zdraví a životech... - Prý nemají materiál. Jehly došly. V kapitalismu? :-) 

Dobrou noc!