Bílý s schválením okovů

02.02.2022

Půl osmé. Slunce mě táhne jak zub z dásně. Ve čtyři jsem uléhala. Spím šest hodin. Už se nevrátím. Ale spala jsem málo. Jdu do dne svěží. Své nápoje, immuno booster, microbiotic max, SKIN booster... Kočky venku.  Nezdržují. Okýnko u kamen až přijedu. Chystám se do polí. Vyjíždím na běžky. Vrata se otevírají. Ireno, nemáš běžky! Vystupuji. Nakládám běžky s hůlkami. Sníh. Všude sníh. I u nás. Vyjíždím přes dva kopce. Ó, dnes to bude prima. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-02-02_V_polich/

Nadšení opadá s prvním propadnutím se do sněhu. Dnes to bude prima dřina. Prošlápnu si stopu. Velikášská nenasytná. Kdybych si obšlápla jedno pole, mohla jsem se prohánět dokola jak vítr. Ne. Já si to chci obšlápnout od jedné vesnice k lesům nad vesnicí na druhé straně nad strží. Svítí slunce. Nadšení. Mnoho lidí hákuje. Já se tu probíhám. Svobodná, volná... Za chvíli - jak s tím krkonošským sněhem. Nadšení ubývá. Nejprve - sníh, hurá. V druhé sloce - zas už padá. V třetí sloce - zas musím odhazovat bílou hrůzu. V poslední - balíme, podělané hory. Jedeme domů. - Já tak radikální nee. Statečně prořezávám stopu. U JZD traktorista chapadlem nabírá hnůj. Vyskakuje ze stroje. Než nastoupí do traktoru, čumí. Asi vypadám jak Marťan. Mohla bych přátelsky pokynout. Ale aby to nebral, že má počkat. Už se vyčuměl. Naskakuje do traktoru. Odjíždí. Já si uvědomuji, že běžím asi o dvacet metrů mimo svou včerejší stopu. Taky jsem čuměla. Ještě nikdy jsem neviděla nabírat hnůj. Očumování bylo vzájemné. Těžko se vracím do tušené stopy. Tak, štando péde k lesu. Jako Petronil do nebe. Prohlížím si, kdo tu běžel a kudy. Všimla jsem si, že hodně zajdů běhalo v mé zasypané stopě ze včera. Pole někde občas ťap, ťap, a pak dálnice stop. A zas jen občas a najednou dálnice. Dnes nehulákám do lesa. Nezkouším ozvěnu. Nejódluji. Zatahuje se. To bude žůžo, bude sněžit. Akorát mi zapomněli oznámit, i tady budou padat mokré trakaře. Bunda kvalitní. Drží. Mokro v botách necítím. Mám tam přece kožíšek. Už jsem na dohled přes pole k lesíku, kde tuším své auto. Poctivě vymetám stopu, kterou tuším ve sněhu po včerejším mém skotačení. Rychle fotka hnoje. Zasypán sněhem. Mažu okolo lesíka. V sobotu to tu Petroušek ošidil úhlopříčně. Ne, ne. Vybírám kouty přesně okolo smrčků. Fotím. Smrkám. Přestala metelice. Vylezlo slunce. Ještě jednu louku. Váhám. Mám to dát znovu? Teď už bys, holka, klouzala jak vítr. Ne, dnes ses nadřela jak horník. Jednou stačilo. Hodina a tři čtvrtě až až... Odepínám prkýnka. Piju sportovní výživu. Napadlo mě... Ale ne. A proč ne? Tak jo. Z dvířek auta vytahuji letitou růžovou flanelovou košili. Na okna. Pokládám ji na podlahu. Rozvazuji boty. Sundávám ponožky. Nořím se bosou nohou do sněhu. Labůžo. Sníh je teplý. Ponožky jsou durchumdurch. Maminka vždycky říkala, když jsem se počůrala, že jsem durch und durch. Asi takhle by to bylo německy. A česky durchumdurch. Procházím se hlubokým sněhem. Už se neobouvám. Jedu bosa. Na okraji cesty holé stromy drží spousty , ale kvanta diamantů. Zastavuji. Jenže přes okýnko jsem to nezachytila. Měla jsem vystoupit. Jedu domů. Mám ráda zastavit se na Sebuči. Ráda se dívám dolů na cestu. Dobírala jsem si žáčky říkankou - na Sebuči prase bučí. Vystupuji. Támhle je ta stará tvrz. Měli to tu jak na dlani. Představuji si ale lesy. Takhle holé to tu ve středověku určitě nebylo. Jdu k ceduli - bitva u Královýho Hradce, lítaly tam koule prudce do těch našich lidičeék. No, tady lítaly zrovna koule u České Skalice, tady pod námi kus vlevo ve Svinišťanech pod jabloňovým sadem leží kosti našich vojáčků. Položili život za něčí hru s figurkami na mapě. Trutnov, Skalice, Hradec, Chlum... Jedna obrovská zabíjárna. Vojsko potřebovalo tabáček, napít se. Ale byl parný letní den v poli. Nabíjeli své předovky. Styl boje - v řadě. Jo, Prušáci se krásně trefovali do vyrovnaných řad bílých kabátků synů našich rodiček. Ládovali zezadu, vleže. Navíc jejich styl boje - skrývat se za nerovnosti, překážky, za stromy. Konec června, začátek července. Tady je země prolitá krví. Krví našich předků. Padli za cizí zemi. A zas naši lidé umírají za cizí rejdy. Večer nás spoutají zákonem s drakonickými pokutami. Nadržení pseudopolitici - nepřátelé země - se dostali k sosu. K lizu. Jaký je politik člověk, který sosá z osmdesáti neziskovek... Ireno, to jde okolo tebe. Neskuhrej. Nesuď. Kontroluj myšlenky.  - Jak, neskuhrej, to jde z peněz českého národa!! 

Nastupuji do auta. Rozjíždím se. Bažant u cesty mi přišel mávat. Nebojí se. Doma. U sousedů - ne, to není možné. Země rozbředlá, pravděpodobně tu lilo, a vedle promáčená stavba, navážejí palety nějakých  betonových komponentů. Nákladní auto před naším domem. Ne, nepřemýšlej. Není to tvoje. Doma slyším píp, píp, píp, píp. Sprchuji se. Stroj stále pípá. O nervy. Píp. píp!

Na poledne klientka. Zlatá. Měla jednapadesátiny. Mám pro ni dáreček. Její tatínek odešel z tohohle světa asi před třemi čtyřmi lety právě v den, kdy naše maminka slavila narozeniny. Hezké setkání. Má pěkné výsledky. Přemýšlím o jejím rodu. Půl rodiny v Německu. Tety. Odcházejí. Když nadáváme na Německo, rve se to v ní. Chápu.

- Pozdravuj Péťu!

A teď pojedu jednou zas mezi lidi. Všichni huby ovázané. Oni si to nasazují na bradu. Někdo má nesterilní náhubek na ruce. Jako proč!? Tak buď to nosím, nebo ne. Přece nemůžu být těhotná na půl. Národe, národe! Hlavně, že jezdí na demonstrace proti náhubkovému zákonu!! Ale roušku má pod nosem. Každý má začít od sebe. Je to v nás. Naženou nás do bitvy. Položíme životy. A když řeknou - třikrát zakokrhej před vstupem do marketu, zakokrhají raději čtyřikrát. Aktivisté Patrik Tušl, Michal Černík - ano, mají pravdu. Potkávám sestřičku z DD. V druhém obchodě policistu, který pečoval o mamku. Hodný. Ale neuměl ji dát na mísu. Choval se k lidem hezky. Měl to všechno naměřeno na minuty. Teď už jsem se mamince věnoval tolik a tolik minut...

V obchodě slyším maminku s brečícím miminkem. Prý s ním už na nákup nepůjde. Jdu k němu.

- Slyšíš, jak hrají? Poslouchej.

Usmívám se. Kluk přestal řvát. Poslouchá. Opětuje úsměv. Jdu si po svém. U pokladny sedí v koši a ječí. Jedu k němu.

- Poslouchej. Slyšíš? Už zase někde hrají. Slyšíš? Utřel slzu. Krásně se usmál. Maminka mi děkuje. Doufám, že se naučí se svou novou živou hračkou zacházet. Není na klíček. Není to pračka na vypnutí. Je to bytost.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-02-02_Na_Hromnice_doma/

- Peťuš, pozdravuje tě H. Co to tu je? Zrzka tu chodila v holínkách! Ona zašlapala celou chodbu až do kuchyně.

- Umyl jsem jí packy.

- Aha. To vidím. :-) Ale holiny jsi jí nesundal.

- Pokousala mě.

Řehtám se. 

- Podívej se.

- No, tady mi právě utekla.

- Na gauč.

- Ale má je umyté!

- Tak pojď, Zrzečko moje zlatá.

Vzpouzí se. Myju ji zaschlou hlínu. Umývadlo je celé hnědé. Ubrouskem otírám jednu packu, druhou. Skučí. U předních si dávám pozor. Tam tasí drápy. Vztekle rve ubrousek na kousky.

- Ptal jsem se stavbyvedoucího u sousedů, proč se na to nevybodne. Prý měl tři měsíce objednané balíky. Musel je odebrat dnes. Jinak by je prodali dál.

Hm. Systém. Dračí. 

- Jo, a boří se v oraništi. Vždyť se tam nedá ani chodit. Naše Zrzka bude stálou vděčnou a věrnou návštěvnicí. Až to zamrzne, nadělají se jezírka... Bude zkoušet sílu ledu. Tak odtud měla ty packy zaneřáděné.

Pouštím na FB slintaly z vlády. Takový hezký hoch. Náměstek. Jestlipak má ukončenou základku? Nějaké prominentní dítě. Aha, to je ten, jak má praxi jako vrátný v hotelu. To je on? No jo. Tak vrátný v hotelu na fci náměstka ministra zdravotnictví. Páne, Augiášův chlív. Vrátný v hotelu. Bože, nenech mě soudit! A jak on dnes opravoval pana premiéra. Jemně ho odsunul, vzal si slovo. Protože vrátný je po řediteli nejdůležitější! A ve škole školník!

Soud zrušil povinnost prokazovat očkování nebo prodělanou nemoc před vstupem do restaurací, klubů či v hotelech. "Rozhodnutí NSS se týká opatření, která přijala vláda Andreje Babiše v listopadu, my jsme ho pak prodloužili," řekl premiér Fiala s tím, že se ukazuje, že právní prostředí pro řešení pandemie v ČR dostatečné není.

Jedou ve lži dál. Aha, tak rozhodnutí NSS právě potvrzuje, že tady je třeba ten pandemický zákon. Demagogie!!!  Vyslovil, že nemohou lidi krotit! Večer dostaneme sprchu. Teď ještě v naivním očekávání, že jim to nevyjde. Jen chvilku, asi rok, nebylo oni a my. Žijeme v tom stále. Celý život. Oni a my. Navonění paňáci, tyjící z práce a daní lůzy v podhradí.

- Věřila bys, že Honzík byl na testech? Pozitivní. Po týdnu si zaplatil osm set korun. PCR pozitivní.

- Co to je PCR?

Dostávám vysvětlení.

- Tak jsem mu dal antigenní. Negativní. Chápeš to?

- Co je antigenní?

Vysvětluje mi.

- Tohle falešné divadlo nesdílím.

- On je za osm stovek pozitivní! Vždyť i Hostomský už cuknul zpátky a řekl, že testy jsou neprůkazné. Ale Honzíka do práce nevezmou... Kurník šopa!

Zatápím. Hovořím s klientkou. Ve dvacet školení.

- Tak prosím tě, cos´udělala? Blikl proud a mám v poruše tři kotelny Josefov, DDM poliklinika a nemocnici.

Odjel. Má aplikaci, když slouží, ta hračka ho nenechá v klidu. Stále kontroluje, aby to v městě všechno fungovalo. Za půl hodiny je zpátky. Opravil.

- Představ si. Vystoupím. Jdu nahodit kotelnu. Vrátím se. Pustím rádio. Nehraje. Někdo mi za chvilenku odšrouboval anténu.

Valím oči.

- Já bych se bála se dotknout cizí věci.

- Já taky. Chápeš to?

- Nechápu. Je to smutné.

Slyším ho telefonovat. V domě, kde jsme bydleli, studené radiátory. Znovu bere bundu na svůj oblíbený modrý stejnokroj a jede. :-) Ochotně a rád. Ó, jaký by on byl záchranář!

Za hodinku zpátky. Opraveno.

- Už budou mít teplo.

- Peťuš, vykonáno. 2.2.2022 ve 22.22 odsouhlasili teror.

Bulím. Ne, bylo to zmatečné. Zpátečka. Ještě jednou. Jiskřička naděje. Třeba se někdo opraví. Tak sto dvacet lidí rozhodlo o deseti milionech! Zadělaná demokracie. Nejhorší zřízení. Oprava ve 22.35 podříznuté krky národa. Tomáš Čermák se zlobí. Právem. Mluví vulgárně. Dnes mně to vůbec nevadí. Vlastenec. Vláčený prolhanou bruselskou lžitelevizí. Mrznou tam měsíc. V televizi je dehonestují. Teror uzákoněn. Povinné testy, izolace, karantény, pokuty, kriminály. Likvidace. Bože! Pořád šidítka pro mysl lidí. Neviditelná síť obtáčená okolo nás.

- Nic s tím nezvládneš.

Syčím. Brečím.

- To nemyslím proti tobě. Neboj se.

Ulice ztichla. Chcíplý pes - prý dva zbyli. Tak ahoj. Ahoj!

No, Veronika mi tu píše: Udržovat vibrace. Jasně. Má pravdu. Žádné stesky. Ještě není dokonáno. (NE)mocní si myslí, že mají moc. Jenže planety jsou mocnější. Okno příležitosti se uzavírá - pro ty (NE)mocné. Radujme se. Držme vibrace! Ještě není konec.

Zítra rok, co nám dovezli naši krásnou pohodlnou sedačku. :-)

Zrzka vytlouká venku na sousedově stavbě. Přijde jak jezeďák. Pod houpacím křeslem funí Mourek. Slyším domem oddychovat Petrouška. Řekl by:

- Vidíš, z toho se raduj!

Celý den jsem měla dlouhou DNA. Večer jsem si ji trochu zkrátila. Nic se nejí tak horké. Moje DNA je opět dlouhá!

https://www.youtube.com/watch?v=Sr6AdeHaA4w

Dobrou noc!

P. S. Tady je o dlouhé DNA  nebo krátké?

https://www.youtube.com/watch?v=Sr6AdeHaA4w