Bílý teror

08.02.2020

Plány se plánují, sliby se slibují, blázni se radují. Chtěla jsem jet lyžovat. Člověk míní, Vesmírný pán mění... Vstávám jako do hor; vlastně o hodinu déle. Pro jistotu jedu zrušit účet v Raifce. Volám na jejich linku, co potřebuji s sebou.

- Kartu banky. Chcete smluvit schůzku s bankéřem?

- Ano, jedu na nádraží...

- Chcete v Hostivaři?

- Jedu na nádraží do Hradce králové do S.K. Neumanna. Budu tam tak v půl desáté.

- Aha, myslela jsem na nádraží v Hostivaři. Tak v HK. Bude Vás čekat paní Vodičková. Má čas na půl desátou plus minus. Přijde vám SMS po hovoru.

Ani muk o OP. Petroušek se tu objevil od zubaře. Mám osm minut do odjezdu. Ani mu to neříkám, měl by výchovné řeči. Běhám domem, vybírám barvu šálky. Beru kabát, kabelku, sedám do auta. Za tři devět startuji na vlak v devět nula tři. Zpětně si uvědomuji, že jsem odvážná. Uf, závory náhodou nahoře. Mohlo by to vyjít. V záloze mám autobus asi o deset minut déle. Parkuji mimo řadu aut. Snad tu Šemík počká. Stávávaly tu nádherné obrovské huňaté kaštany. Všechno vykáceno, vymýceno, zničeno, zlikvidováno, neobnoveno.

Po chodníku od pokladny jdou dvě ženy.

- Prosím, držte mi vlak.

Naše nádraží je jak po výbuchu bomby. Dopravní uzel. Hlavně, že nám tu postavili moderní nástupiště. Rakousko uherské krásné nádražíčko. Příchod k vlakům znamená oběhnout budovu. Už se z haly na peron člověk nedostane. Pokladna kupodivu otevřena.

- Jednou Hradec. Stihnu to?

- Nevím.

Vybíhám z nádraží. Oběhnout ho. Přes zábrany na stavbě vidím vlak. Lidé ho opouštějí. Ty dvě jdou novým peronem k nástupu. Nová nástupiště - pěst na oko. Nehodí se sem. Klusej. To dáš. Jasně, vždycky všechno dám. Jinak to nevidím. Naskakuji. Žádné zpoždění. Jedeme.

Užívám si cestu. Poslouchám do sluchátek fakta o táboru v Letech. Jak vědci, publicisté, Fedor Gál, novinář Urban a další lžou, případně nevědomky uvádějí nepravdy. 

https://www.svobodny-vysilac.cz/2020-02-03-jaroslav-vyletal-tajemstvi-minulosti-tabora-v-letech-u-pisku-propaganda-myty-a-skutecnost/

Jsem malá holčička. Dívám se dětskýma očima. Jsou zvídavější. Pozornější. Nic jim neujde. Miluji dívat se na krajinu cestou vlakem do Brna. Dnes pošmourno. Jak je v Krkonoškách? Pozoruji vesnice, pole; takhle jsem sledovala z okýnka pole, lesy, louky s babičkou... Jůlií.  Tuším vzadu Labe. Lemují ho vzrostlé stromy. Odhaduji, tam vede cyklostezka. Smiřice. Předměřice. Až sem umím dojet na kole. Mlýny. Letos se vypravím po cyklostezce do Hradce. Zvládnu to. V Hradci jsme cobydup. To je labůžo. Nemusím se starat, kam s autem. Prohlížím se hezké malé a milé obchůdky. Stavuji se v levných knihách. Kupuji charakteristiky znamení raka, střelce, ovečky. Berana.

- Prosím vás, nemáte napsáno, kdy se narodil...

- Máte to na knížce.

- Jo, a náhodou nevíte, jak se jinak říká beranovi?

Slečna - no to chci moc. Neví. Přichází elegantní dáma. S úsměvem prohodí:

- Skopec.

- Jo, to je to zvíře, co si ho nepamatuji. Děkuji hezky.

Vycházím na ulici. Očima hledám skřížená kladívka. Tady někde je banka, kterou neumím napsat. Nelogicky se píše Rai místo Reiffeisen bank. Kdysi mi slečna na volací lince řekla:

- Ale my jsme vám dali hypotéku.

Holčička netušila, že dráždí hada bosou nohou.

- Vy jste mi nic nedali. Já jsem si hypotéku s vám smluvila v bilaterální smlouvě; pěkně vám ji nejen zaplatím, ale i nemravně přeplatím.

Od té doby mám výhradu. Nemusím jim měsíčně poslat jedenáct tisíc; nemusím vykonat tři platby měsíčně. Kompenzace za toho bulíčka na infolince. Jenže nějak se jim to porouchalo. Zkoušeli na mě, že to bylo na rok. Ne, bylo to do konce hypotéky. Loni v září - říjnu jsem zjistila, jak mi vesele strhávali 250 pokutových peněz z účtu. Zabojovala jsem. Nikdy nevěř bankéři. Nekontrolovala jsem si účet. Poslali mi 1250 zpět. Hypotéka skončila. Nic neposílám. Od listopadu zas nekontroluji. Chyba. Ejhle, prosinec, leden... Přišla jsme o dvakrát 250 korun. Nějakých 45 strhli, hned druhý den připsali... Hezky mi tam rajtovali. Takhle ne. Včera mi volali na kopec. Prý v rámci dobrých vztahů mi milostivě pětistovku vrátí. A ať si prý zřídím účet zdarma. Ne, ne, ne. Neseriozní jednání peněžního ústavu - to ne. Se zlodějem se kamarádit NEBUDU. Vcházím do pobočky. Na pultíku jméno. Krásná slečna. Tu sháním. Je tu cítit pohoda. Slečna mě vítá. Nabízí místo, kávu. S díky odmítám. Vše vyřizuje. Nabízím ji kartu.

- Tu si ještě nechejte. Účet poběží ještě čtrnáct dnů. Pak si ji buď přestřihněte nebo si ji nechejte na seškrabávání políček...

- Říkali mi, že si mám vzít kartu s sebou... :-)

- Ne, potřebuji jenom váš OP.

Chválím ji. Ptám se na vzdělání.

- Já nemám školu.

Očima vyjadřuji otázku.

- Nemám vysokou. Mám jen ekonomku.

Máte vzdělání. Máte maturitu. :-)

Krasavice se vděčně usmála. Přeposlala mi zbytkové peníze. Vyřízeno. A teď se jdu kochat, utrácet. Malé obchůdky. Dárků. Čaje. Zdravá výživa. Andělé. Magnety. Hezkosti. Jůůů!!!

- Jste velmi příjemná. A v adventu tu byla taky příjemná paní. Důchodkyně.

- Ta tu je vždy odpoledne. Děkujeme.

Nechávám tam hezkou částku. Ještě do zdravé výživy. Paní děkuje za nákup. Rádo se stalo. K Yves Rocherovi. Yves Rocher. Asi pamatuji dobu, kdy nebožtík svou fu založil. Ten obchod znám z dob totality. Moje milovaná kamarádka Zlatka, blíží se druhé výročí jejího posledního výdechu, mi posílala z emigrace vůně, kosmetiku, vatičky - tady jsme je neměli ani v Tuzexu...

- Co mi dáte jako dárek?

- Dostanete deštník k nákupu nad...

- Jo, pro ten si jedu. Kolikpak mě to zdarma bude stát? :-) :-) .-) 

Intuitivně vybírám dvě své oblíbené vůně. Kladu si je k pokladně.

- Aha, tak tady budete mít dva za cenu jednoho, ale z původní ceny.

- Je to výhodnější, než koupit jeden se slevou?

- Je a ještě dárek. 

Na půltík staví řasenku. A ještě jednu.

- Dostanu dvě?

- Ke každému parfému.

- To je krásné, nechci tu slevu zadarmo. Tak kolipak mě ten deštníček vyjde zdarma?

- 1668,-

Smějeme se. Asi znají Šimkovu a Grosmannovu povídku.

Sypané čaje. Jen nakouknu. Paní prodavačka - taková obyčejná žena... Udělám jí radost. Beru jeden pytlíček. Navoňuji víčka. Ireno, nepřeháněj to s těmi čaji. Tak ještě jeden. Skoro dvě stovky za dva pytlíčky. Jsem spokojená. I ona. 

- Kudy jdu k nádraží?

Posílá mě k nejvýhodnějšímu východu pro mě. Nikdy se v Auparku neorientuji. Jen vím, kde chci vyjít. Vlak mi jede za chvíli. Volá Deniska.

- Deni, už musím raději jít, aby mi to nefrnklo.

Vlak už stojí připraven. Jedeme. Ukládám tašky s nákupem do auta. Domů. Oběd. Telefonuje psychiatrička z DD. Ta původní Mengelka se chovala odporně. V rozhovoru, kdy jsme se bránila pro maminku umrtvování, mi fena štěkla.

- Vy pro mě nejste partnerem. Maminka je svéprávná! Vy o ní nerozhodujete!!

To se ještě uvidí. Ty taky nebudeš rozhodovat. Šup! Hned jsem velmi těžko hledala a našla mamince novou z oboru psychiatrie. Hrozná práce najít takovou, která by pomalu stoletou osobou přijala, měla výtah atd. Lidi dnes neumějí řešit svá trápení sami. Maminka za život musela vše odstát bez psychofarmak. Je to normální. Nová doktorka mi tehdy řekla:

- Vy byste vymámila z jalové krávy tele. Tak ji přivezte.

Asi před půl rokem se ta původní, nepovedená, nepohodla v DD. Získali novou. Vábili mě k ní. Jak je úžasná. To slovo na bílý plášť sedí. UŽAS ve stsl. znamená strach, běs, děs. Fakt úžasná!!! Maminka má Alzheimera, nepamatuje si nic. Nová psychiatrička vychvalovaná až do nebe. Převeďte maminku sem, k ní. OK. Dala jsem svolení. Před týdnem jsem se ptala, jestli mamku netlumí, jestli jí nezměnili medikaci. Zdá se mi jiná. Ne, vše při starém. Nebylo tomu tak!!! Dnes volá doktorka, že maminka byla agresivní na personál (pardon, ale ani já se státní zkouškou z psychologie NEJSEM ODBORNÍK!!!) Proto maminku utlumila a dala jí antidepresiva! Trošku kontraproduktivní. Taková úrodička chemie do mozku, do duše. Nejsem odborník se státní zkouškou z různých druhů psychologií!!! Ani pečovatelka s výučním listem není odborník. Ale na její zápis do počítače se dává důraz?! Kde to jsme? Gréta bude ječet na svět. Bez vzdělání. Myslím, že zápis pečovatelů není směrodatný pro lékaře. Loni jsem byla svědkem nevybíravého chování pečovatelky. Po večerní hygieně a uložení do postele:

- A ne, že tu budete křičet! Ať sem nemusím chodit!!!

Paní tichoučce vzlykla:

- Nebudu křičet.

Mám pocit, že toto je dráždění lidí. Toto odborník nedělá. Může v klientovi vyprovokovat agresi. Všímám si někdy... Textilní dělnice, prodavačka není odborník! Bez urážky. Sám si má kontrolovat své vystupování. Se vší úctou ke všem profesím!!! Pečovatelkám stále děkuji a moc, co vše za dvanáct hodin stihnou. A když nemají čas, mají opravdu spoustu jiné práce, než pečovat, hovořit, rozvíjet, předčítat, hrát si, jasně že se ohradí. Chápu. Znovu zdůrazňuji - jejich práce náročná, asi bych ji nesvedla. Po okřiknutí se člověk může obrátit do svého nitra, nemluví; nebo je agresivní. Paní doktorka tedy bez mého vědomí předepsala tlumidla; a aby mamka nebyla smutná, tak antidepresiva. Lhali mi!!! Na můj přímý dotaz mi řekli, že změna léků nebyla! A dnes se dozvídám, že byla. Měla jsem posvětit rozhodnutí lékařky.

- Paní doktorko, ještě je varianta, zalepit klientovi pusu; vyhneme se chemizaci. Chci, aby se mamka vrátila ke své lékařce v Hradci.

- To si musíte zařídit sama.

- Ne, to si zařídí DD. Já jsme mamku nepřehlásila.

- My si zase nerozumíme! 

To je tón! Významně - abych jako byla zticha!! 

- My si nikdy neporozumíme. Vedeme planý hovor. Jedeme po dvou kolejích! Každá po své.

- Já ale nemám čas. Mám tu další pacienty. Je vaše maminka svéprávná?

- Vy to dobře víte!!! Ano, je a do smrti bude! 

TEĎ TO PŘIJDE. ZÁSAH BÍLÉHO PLÁŠTĚ. DOSTANE-LI SE DO ARGUMENTAČNÍCH NESNÁZÍ:

- Tak já se jí zeptám, jestli jí léky vyhovují.

Prásk. Mengelka se neumí chovat. Potřebovala by antidepresiva. Dojde taky za svou zlovůli odměny.

Jedu. Volám Ivě. Jsem bezbranná. Už jsem v DD. Paní vedoucí - vstřícná, inteligentní, ochotná žena. Žaluji jí. Nemá zdravotníky pod sebou. Do kanceláře nakoukne vrchní. Strnulý, neosobní, přísný obličej. Zvu ji.

- Pojďte si to poslechnout.

Nestojím ji za informaci. Odfoukne, něco mrukne - jako že jsem naprosto nemožná. Zavírá dveře. Nezájem. Neurvalá. Bere příplatek za vedení, ne za lidský přístup. Bílý pekelný plášť. Brrr! Důwenblit.

Mám v hlavě oznámení na policii za zneužití pravomoci. Musím se zeptat - jak se to přesně formuluje. Není možné mít neomezenou moc nad životem člověka.

- Paní vedoucí, jsem s péčí spokojená. Zažila jsem totiž něco hrůzostrašného v FN a na LDN. Dokážu velmi dobře pozorovat.

- To o vás říkala paní na kraji. Pamatujete na ni? Velmi hezky o vás mluvila.

- Pamatuji. Inteligentní, na svém místě.

Zajímavé - mé hodnocení sama sebe se shoduje s hodnocením cizího člověka... Jen dvě tři hodinky jsme se viděly.

Projíždí mamčiny záznamy od ledna. Nikde nic. Žádný konflikt. 

Běžím k mamince. Na chodbě vnímám péči. Nehranou. Doufám. O víkendu tu měnili dekorace, výzdobu. Pro mě nesmírně důležité. Klienti tu mají hezké, čisté, voňavé prostředí. Všimla jsem si, že jim už nepouštějí zabíjárny v TV. Pohádky, písničky na Šlágru. Maličkosti? Ne. Důležitosti!!

Zas jsem nasadila brnění, sklopila hledí, posadila se na hřbet koně, zdvihla meč. Zas do dalšího boje. Tohle mi za to stojí. Umím už malé půtky pouštět. Směruji energii jen na významné souboje. Malichernosti jen okomentuji. Dál si nevšímám. Snažím se pomáhat. Dojímá mě hodinka s nevědomými. Pečovatelky je mají dvanáct hodin denně. Všímám si termosky s horkým čajem. Vytažené žaluzie. Maminky v jídelničce s denním světlem. Tolik maličkostí tvoří její svět. I můj. Odcházím. Paní Alena luští křížovku. Jak kvočna s kuřátky. Pro mě velmi záslužné. Důležité. Slyším její hlas: 

- Jaké slovo začíná na V?

Lidi se probírají z letargie. Vymýšlejí. Srdce i mysl plesá. Parkuji mamku ke stolu.

- Mami, jaké slovo je na V?

- Volek.

- Volek je malý vůl?

- No, to se dřív říkalo vůl a volek. To byl malý. Když jsme měli hospodářství.

Uháním na kosmetiku, masáž. Půl čtvrté už dávno bylo. Hledám v telefonu. T. TA. TAM. Naskakuje Tamara. Ve stejnou chvíli volá.

- Tamara, ja uže jedu. Ja ně zabyla.

Relaxuji. Usínám. Přichází Vladimírek. Má ten svůj krásný lesklý oblek. Milý úsměv. Ptám se ho na tajemství. Odpovídá. Ten jeho úsměv... Budím se svým chrapotem. Zas se propadám. Mám radost, že říjnový amok je za mnou. Normálně snáším horký ručník na obličeji. Jsem zas hluboko pod zemí. Pozoruji hvězdy... A klidně dýchám.

Frčím domů. Petroušek jede na zápas.

- Peťuš, já ti mixnu sportovní...

- Já jsem si utřepal. Ten po výkonu jsem vybral.

- Strength.  Mám koupený nový. A Hydrate?

- Podívej, všechno jsem s připravil.

Ukazuje sportovní tašku. Abych byla v klidu. Zamyká mě. Zatápím. Užívám si náš krásný dům.

Den s proměnami. S veselím, radostí, bezmocí, zlostí. Divný. Nebýt Mengelky, dostal by jednoznačné hodnocení. Samí skvělí obyčejní hodní normální lidé.

Dobrou noc!