Bílý

06.02.2020

Budíííík. Sedm. Jak to venku vypadá? Žádné sluníčko. Že bych zůstala doma? Proč jsem si včera nachystala lyže? Jedu. Trošku protahuji tělo. Uvařit horkou vodu. Umixovat sportovní výživu - než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy... Využít metabolické okno po výkonu. Naložit lyže, boty. Nevyděsit šustěním kalhot Kočičindu. Z pracovny se přemístila do ložnice. Rukavice, kukla, chránič páteře... Batůžek, šejkr s výživou, láhev s pitím, termosku s horkou vodou, krabičku s čajem... Nikdy si nepamatuji, co do které kapsy dávám. Foťák, telefon, kapesník a kapesníky, karty, doklady, klíče, klíčky... Bunda vycpaná. Hrozně těžká. Klíče do zadní kapsičky kalhot pod kolenem. Andělé, jedeme!

Cesta do hor lemovaná radary. Neumím rozeznat, který je ten s obálkou. S pokutou. Pro jistotu se snažím přiblížit ručičku tachometru padesátce. Stejně mi to píše: ZPOMAL! Všude jinde jsou radary nastaveny s bonusem. Na cestě do Trutnova ukazují víc. Zdvihám se výš. -3°C. Krajina zbělela. Tak málo sněhu. Tak málo.

Do sluchátek poslouchám nějaký pořad. Zaujala mě věta: Boj s nevěrou je jako uzákonění zdraví. I to se může v našem evropském cirkusu přihodit. Kdo bude nemocný, zkoncentrovat na jedno místo. Pod sebou mám Trutnov. Už před ním zdravím slunce. Přišlo se mrknout, jak jedu letos poprvé sklouznout se. Sama. Péťa je přece v práci, že jo? Když dělal na sebe, výmluva nebyla tak lehká... Nemůžeme mít všechno. Ireno, raduj se! Lidé jsou nemohoucí, nemocní, chudí; hákují v provozech, v montovnách, v obchodech vystaveni umělému světlu... Pan zelinář často pronese:

My tady nevíme, jestli je venku světlo, co se tam děje. Přichází mi na mysl včerejší nová klientka - obsluha v Benzině. Nařídili jim nosit bezpečnostní boty s ocelovou špičkou S1 na ven. Zatěžují je svou tíhou. Dvanáct hodin prý k nevydržení. Paní si stěžovala na jejich neohebnost, na tvrdé palce... Mrzačí se nohy. Vedoucí je varovala. Prozradila jim tajemství. Kontroly přijdou. Obsluha vklouzne ze svých bot do bot s ocelí. Není vyhráno. Jdou se podívat na kamery. Pokud jim něco spadne na nárt, po kontrole kamer mají smůlu. Co víc! Dřív měli pokladnu u výlohy. Viděli ven. Po rekonstrukci se pokladna přestěhovala do nitra prodejny. nevidí ani ven, ani světlo. 

Myslela jsem si zase naivně, že když vyjedu za pět deset minut devět, stojím v devět na manšestru. Ani náhodou. Na parkoviště před půl desátou. Nejprve WC. Chválím i letos čistotu. Převléci se, zamaskovat. Zkontrolovat kapsy. Mám vše. Zapomněla jsem navléct chránič páteře. Rychle svléci burnus. Zakšírovat se. Znovu bundu. Nenacvičila jsem si oblékaní bot. Dám to? Nikdo to neví, ale pssst - jsem šikovná! Pamatuji si grif z loňska. Krásně jsem do nich vjela. Odcházím. Klíčky do kapsičky vpředu na svislém zipu. Doklady na rukávu. Permanentka levná. Sníh skvělý. A mám to za rohem. Hledám Sněženku. Za celý den se neodkopala. Sjíždím kousky manšestru. Zbyl i pro mě. Dvě družstva mrňousků. Šikulky. Dvě družstva školního výcviku. Přistávám u vzorně vyrovnaných školáků. Pan učitel jim něco vysvětluje.

- Dobrý den. Čtyřicet let jsem učila. Chci se zeptat: Učíte je, že takový neumětel jako já může zastavit, zahnout vlevo, zahnout vpravo, upadnout?

Hoch se usměje:

- Ano, to je základní FIS.

My staří se bojíme, tedy odstup! Nejezdit před špičkami. Ohleduplnost!

Děti vychovaně poslouchají. Pan učitel pokyvuje.

https://www.vlekychotoun.cz/fis_pravidla.pdf

Na vedlejším kopci jezdí trojsedačka. Nikde nikdo. Opouštím kopec s vleky. Přejíždím na kopec s lanovkou. Jede se božsky. Hobluji kopec dvě hodiny. Nemohu se nabažit. Manšestru je tu na krajích hodně. 

S Petrouškem už bychom dávno seděli na čaji. Dole v dřevěné čertovské boudě i v kruhové moderní rotundě Nebíčko lidé okupují venkovní posezení. Před půl jednou už se sbírám. Vždy projíždím do poslední vteřiny. Dnes ještě povinnosti. Zdvihám kotvy. Vracím permanentku. Vypadly dvě padesátky. Loni myslím jen jedna. 

Nejprve - než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy - sportovní výživa. Pak teprve se odmaskovat. A zdokumentovat, že dodržuji to, co kážu klientům. Ráno jsem namixovala hydrataci - CR 7 drive - Cristiano Ronaldo - jeho sedmička - drive. :-)  Bylinný koncentrát. Na lanovce jsem svačila mandlovou tyčinku. Snědla jsem jeden a kus lift off - energetického zázraku s kofeinem.

Vyjíždím. Ireno, dávej pozor na radary! Slunce svítí proti. V Trutnově ještě jednou zdravím Vladimírka. Už ráno jsem mu posílala pozdravy. Jedu kolem hřbitova... Dnes ne. Spěchám. Hledám slona. Jo, ráno jsem si ho nevšimla. Je tu - takový hezký mrňous. Není kolmo k cestě. Starý... Chybí... Šmejdi ničiví. Nemuseli, odřízli.

Sjíždím na Jaroměř z druhé strany. Stavím se mamince v její lekárně pro leky. A v jedné MŠ. Úspěšně jsem lekárnu minula. Ježkovy voči, zapomněla jsem. Do MŠ. Netrefila jsem tu správnou. Dostat se tam - těžké. Ven - bez potíží. Jedu do té správné školky. Dostat se do ní - nemožné. Poněkud přehnané. Stojím jen ve svetru z vyhřátého auta. Procházím pozemkem. Nevím, kudy dovnitř. Ano. Další zavřené dveře. Jen ve svetru... Fučí severák. Konečně. Předávám, co potřebuji. Nikdo se nezajímá, že u branky budu zas stát jak kretén. Profoukla jsem. Poněkud to přehánějí. Bezpečnost ano, ale aby se člověk nedostal ven, nepochopitelné.

Tady jaro, tady jaro :-)
Tady jaro, tady jaro :-)

Doma přehodit se. Nabalit pro maminku.

Sedí v malé teploučké jídelničce. U TV. Zatažené žaluzie. Ty vorle! Já se dnes nabíjela sluncem... Vytahuji žaluzie. Asi ráno svítilo slunce. Tak budou zatažené nastálo. Nepochopím. Napadlo mě hledat maminčin ručně pletený svetřík. Peru si ho sama, aby mi ho v prádelně nesrazili. Ne, není. Včera večer mě to napadlo. Svetr z obchodu mi podstrkují k praní. Jeden jediný svetr chci prát. Ne, fakt to nejde. Ve skříni není vánoční taška. Zkrátka ne. Do té tašky se mají dávat i punčocháče - nejdou nijak označit!!! Včera vezli maminku do HK na kožní s novotvarem pod okem. Docela by mě zajímalo, jak byla oblečená. Kde jsou její punčocháče!!? Jdu poprosit děvčata. Nevědí, o čem mluvím. Ty vorle, proč není jedna pečovatelka na svých osm lidí?! No přeci zastupitelnost. Cha, cha, cha! Na člověka se nebere zřetel. Paní vedoucí se mihla chodbou. Žaluji. Snad svetr najde. Dva roky od ztráty maminčina šmolkového s copánečky a poměnkovými kytičkovými knoflíčky z mého dětství.

Mamince vařím kafíčko. Květulinka na stolečku na chodbě připravila krásný růžový hrneček.

- Květuško, prosím tě, komu patří ten hrneček?

- Ten mám připravený pro maminku.

Skvělé!! Holčenky pečovatelky, dík!

Paní Dana přináší termosku s teplým čajem.

Dííík!

- Mami, dáš si margot, miňonky..

- Čeho máš nejvíc.

Ukazuje na dva balíčky miňonek. Jednu nabízím Drahušce. Tak mile, sladce se usmívá. A jak ráda přijala kostičku pišingru. Dana jí přináší brumíka. Rozdělávám ho i mamince. Odvážím ji zpátky do jídelničky.

Z auta volám paní, že jsem na nádrží za dvě minuty. Nejedu po státní. Mám pocit, že závory cestou vesnicemi mi vždy radostně spadnou před auto. Červené světlo potvrdí - STŮJ!

Na nádraží nabírám paní. Vysvětluji, přeměřuji. Prý sto kilo! Od rána nabrala skoro deset. Přes padesát procent tuků. Ve čtyřiceti devíti metabolický věk šedesát čtyři. Paní inteligentní. Sedavé zaměstnání. Loni v Naturhausu zhubla osm kilo. Má je nahoře i s něčím navíc.

Odchází do tmy se stravovacím plánem... Ráda ji povedu; uvidím, jestli se nechá.

Rychle peču chleba. Těsto kvásek udělal vynikající. A bagetky taky vynikající jsou! Klíží se mi víčka. Ještě svačinku světlu mého žití na zítra...

Dobrou noc!