Bohatý. BOH A TY :-)

Deset. Nebo už jedenáct? Jsem z toho zas jelen. Jak to dneska začalo?

Budík. Školení a skyp s mamkou. Vše připraveno. Kuře předpečené, polévka předvařená. Hodit jen brambory na páru, kompot.

Dnes to s maminkou bylo o sto procent jinak. Předevčírem musela dostat něco na umrtvení. Porovnám-li ty dva dny - nebe a dudy. Lékaři se kryjí. Psychiatr plní fci drába. Pečovatelky nemají čas. To je jasné. Obsluhovat osm lidí před devíti lety a osm lidí dnes - setsakramentský rozdíl. Tehdy pohybliví, dnes upoutaní na lůžka. Počet personálu by se měl zdvojnásobit. Ale když se kujou pikle za miliardy pod rouškou tmy v nouzovém stavu v uzavřených restauracích - jo, holt do státní kasy už není z čeho dojit. Chtěli státu zas - pokolikáté už?! - pustit žilou. Kolikrát jsem běžela po schodech a už na nich jsem slyšela mamčino monotónní haló. Utíkala jsem jak o závod. Seděla na zajištěné posteli. Spíš zajištěná maminka. Zlomená noženka. Nemohla si dojít na záchod. Volala. Nikde nikdo. Když jí někdo ještě zavřel dveře s tím, že:

- Tady to halóóó zavřeme!

Co si měla počít!? V devadesáti držet moč, óó, nadlidský výkon i pro šedesátnici. Když se někdo smiloval, zle ho sepsula. Šup. Hlášení. Dementní osoba vulgárně urážela pracovnici ble ble ble.

Porada. Tak to musíme napravit. Baba je vulgární, dáme jí novou medikaci. A lékařská komora tento neetický čin posvětí. Přikryje. Pamatuji si na maminku své známé. Sedívala u schodů. Vždycky jsem se k ní naklonila:

- Paní Š., pozdravuje Vás M.

- Vy ji znáte?

- Ano. Ona určitě přijde.

Ale ona určitě nepřišla. Paní Š. častěji a častěji volala haló... Nechtěla už ani otevřít oči. Odvezli ji do blázince. Umřela. Tenhle zadělaný stav umožňuje jistotu, že se tam nikdo z blízkých nezjeví v nejnevhodnější dobu a situaci nezaregistruje. Jak jednouché. Jak mi někdo vysvětlí, že mamka dva dny zpátky spala u hovoru s dcerou? Jedna známá mi povídala, jak to bylo těžké! Maminka se stále odkláněla od monitoru! Jj, těžké, těžké.

Ale dnes to bylo nádherné. Mengelka experimentátorka daleko...

Sobota. Dnes maminka víc komunikuje. Pozorně naslouchá. Reaguje. Přitaká. Usmívá se hezky. Má klidnou tvář. Jasnou. Krásnou. Nevypadá na téměř devadesát čtyři. Vzpomněla si na jméno před šedesáti lety! Kuchař Platzer. Ano, ano... Lehoučké. Žádná křeč... 

Včera mi klientka říkala, jak jí jsem podobná. Odporovala jsem. Ukázala jsem na obrázek tatínka. Sama celoživotně v sobě víc cítím podobu taťky. Ne, ne, prý jsme si podobné. K stáru asi jdu do její podoby. :-)

Probírám její vzdělání, povolání. Děkuji za pomoc. Za hlídání holek při studiu. Lindu jsem si někdy brala v kočárku s sebou ke zkouškám. Na chodbě jsem ji přebalila, vrazila kolegovi láhev a šla na zkoušku. Maminka v té době ještě pracovala. Hlídala mi o sobotách. 

Vzpomínám na docenta Pateru z VLVDU. Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav. Vojenští doktoři. Dnes ÚJEP. Vedoucí katedry. Vzpomněla jsem si, když jsme u něj se Soňou, kamarádkou, už odešla, dělaly zkoušku; několik zkoušek; možná jsme si přišly do Gajerových kasáren jen pro zápočet, možná to byl i marxismu leninismus nebo nějaká podobná pavěda, tedy vzpomněla jsem si, jak sáhnul do vojenských bot. Vytáhnul láhev. Nalil. Mamka se smála. Kdykoli jdu do prodejny Kanzelsbergeru v Gajerkách, vždycky se dívám nahoru do oken. Říkám si - tam někde jsem potila krev. Pak jim postavili nový dům ze skla a oceli za FN. Ale to už jsem měla státní zkoušky za sebou.

Dnes jsem s mamkou jen tak plynula. Řeč se nesla lehoučce, bez obav. Měla připravené kapesníčky i hrnek horkého čaje. Dík. Mami, odpo bych za tebou sfrnkla. Potěšit tě. Stejně bys to zapomněla. Ale tvé overego to ví.

Školení. On line. Ještě loni bych ráno vyklouzla z postele. Nechala bych Petrouška spát. Rychle bych si umixovala snídani. Uvařila horkou vodu do termosky. Nabalila tyčinku, krabičku s ovocem, sešit... Namalovala bych se... Péťa by mezitím vstal.

- Tos mě nemohla vzbudit?

No, nemohla. Co si bude česat? Rozčiloval by mě:

- Micinko, myslíš, že to panička dnes stihne?

To jsem vždycky nadskakovala. Jasně, že to stihla. Vždycky. Pokud jsem jela do Brna, tak vlakem. Za jízdy jsem brzdila u nádraží nohou o asfalt.

- Zastav! Jdu si koupit lístek. A ty běž na peron zastavit vlak...

- A jak?

- Normálně. Aby mi neujel!

Toto vše korona změnila. Na jaře se hodně lidí radovalo z home office. Dnes se cítí doma osamoceni. Komunikují s počítačem a telefonem. Vše zlé, pro něco dobré... Uvědomění si lidské sounáležitosti. Je plán - maximum lidí převést na ostrov samoty. Odnaučit i děti socializaci. Oddělit bytosti od sebe. Ale nedaří se. Lidi se druží. Objímají. Rodiny se tmelí. Aspoň tak to cítím. 

No teda - takový krásný den a takový úvod...

Tak ještě jednou. Jinak. V 8.40 hod. SMS, jestli je sedačka z Bazoše ještě volná. Ano. Je. Už tři roky. :-) Tehdy v listopadu nám skvělý truhlář vyrobil nový nábytek. Překrásný. Elegantní. Patinovaný. Vyhodili jsme stěnu. Interprogram. Byla na sovu dobu hezká. Měla mnoho kombinací a variant. Nový nábytek a děti říkaly: 

- Ještě by to chtělo novou sedačku.

- No, tak až prodáme tuhle starou.

A visela tam na Bazoši a visela. Nedávno jsem ji aktualizovala. Sympatická paní se chtěla přijet mrknout hned. Smluvily jsme se na poledne, po školení. V půl jedné přijela, okoukla, zamluvila. V půl třetí poslala mladé, je pryč. Když jsme si ji kdysi kupovali, prodali jsme předchozí s tím, že nová přijde za týden, dva. První týden:

- To je skvělé, viď? Tady je prostoru. Můžeme se válet na zemi.

Po čtrnácti dnech:

- Už by ji mohli přivézt, viď? Na té zemi to je tvrdé.

Po měsíci.

- Co on si myslí, povídal do měsíce! Dnes jsem tam volala, prý námi vybranou látku teprve teď dávají do výroby. Nejprve čalounili jinými vzory.

Po šesti týdnech:

- Mně už všechno bolí. Ta podlaha tlačí!

Konečně ji přivezli. Tak tak prolezla dveřmi. Postavili jsme dům. Holka šla s námi. Byla hezká, udržovaná. Tři roky vybírám na FAVI. Nebylo aktuální. Už jsem měla vybrány tři, čtyři kousky. Zapomněla jsem. Reklama se mi přestala zobrazovat. :-)

- To tu máš místa, viď?

- Sednu si do houpacího křesla.

Jo, když člověk může sedět, kde se mu zlíbí, to je něco jiného. V křesle jsem vydržela chvíli. - Peťuš, dovezeš mi sem z pracovny to nové křeslo?

Ani to se mi v obýváku nelíbí. Chci gauč! :-)

Když jsem se loučila s maminkou, prosila jsem, aby ji dali na slunce. 

- Vlastně - dnes nebude. 

- Ale jo, bude, hlásili... 

Včera jsme sejšn zrušili. Blesklo mi hlavou, že teda jo. Rodina. To se smí. Do deseti lidí. Venku. Na náplavce v Pze s rozestupy měli trhy! V rouškách. :-) I bez nich.

Ráno jsme v lednici našla balík krůtích prsou.

Volám Péťovi, aby smluvil jedny mladé. Volám druhým. A fakt!! Socializovali jsme se. Pod třešní. Luxusní. Poslední opékání. Hned po školení jsem měla hotový oběd. Třešňový, jablíčkový, jahodový kompot. :-) Polévku se špaldovými nudlemi. Linda se tu objevila. Taky potřebuje socializaci! :-) Žádný houm ofis! Rodina!! Když může Prymula! Nebo ne? Dnes žádnou složitou buchtu. Lehký třený špaldový podklad, navrch šlehču, broskvičky. Cukru polovic... Jak šla na odbyt! A chleba - ten se povedl. Hodně žitného kvásku, trochu špaldové... Neseděli jsme u velkého stolu. Vynesli jsme si židle na sluníčko. Nabíjeli jsme se. Radovali se. Děti si hrály. Vařily nám z písku dorty. Malý mě pozval na kafe.

- Děkuji, pane. Kolik to stojí?

- Čicet koun.

Asi řekl korun - protože na svůj věk velmi dobře artikuluje. 

- Tak tady máte, prosím!

Tři Hrobáčci ochutnali pravou slivovičku. Čtyři holky klábosily. Neděsili jsme se. Něco tak unikátního jsem ráno ani nečekala. Takový svátek! Sešli jsme se narychlo. Když domlouvám oslavu, hledáme termíny. Dnes hup! A bylo to. Ladilo nám to tu. Zahrada vibrovala v pozitivních energiích víc než jindy. Nebe se nad námi smálo. Slunce do nás pralo svou životodárnou sílu. Má se sedět pod hruškou. Někdy sedáváme pod ořechem. Každý strom dává jiné vibrace. Vybrali jsme si místečko pod třešní. Poctěna. Vedle Micinčiny haciendy. Každému bych to přála. Marience z FB! Aby se sešli a zazpívali si! Aby byla silná, pevná v kramflecích! Aby se posílili zpěvem. Aby její muž hrál na banjo. Huráá! Světe! Vypadáš jako normálně. Vím, jen u nás na zahradě. Ale my si to zdání normality tady necháme. Stmívá se. Nabízím deky. Je teplo. Linda nosí z malého konferenčního stolečku nádobí, termosku s horkým čajem... Stoleček používala maminka jako odkládací u kamen... Linda nese misky od tvarohu. Chutnal. Panáčky. Roli utěrek. Jedněm i druhým balím kousek dobroty s sebou. Lindě krabici ořechů od loňska. Už červivějí. Je nutno je vylouskat. Jo, louskala jsem dnes do misky oříšky. A červivé nosila do krmítka. Zítra s nimi zpěváčci zatočí. A budou u toho trylkovat! Zákaz nezákaz. U nás na zahradě je povolen sborový zpěv. Ještě teď jsem nadšená.

Linda se vrací do Phy. Volá.

Mami, představ si. Poprvé jsem použila nouzové tlačítko. A funguje. Nadiktovala jsem jim souřadnice. Někde u Předměřic sem předjížděla, už jsem se vracela do pruhu. A na okraji cesty ležel živý jelen. Měl parohy. Ještě že proti mně nic nejelo. Musela jsem se vrátit do protisměru.

Uf. Čekala bych ho mezi poli. Ale ne na mezinárodní silnici! Čím se nafetoval? Že by si zlomil noženku?

Počítač ukazuje půl jedné. Hodiny půl dvanácté. Je čas. A dnes jdu o hodinu dřív. :-) Relativně. Už to tak nechejte. Nešibujte s ním. 

Ráno s maminkou. Hned v deset vaříme. Jdu sfouknout svícny. První večer bez sedačky jsem přežila. Kolik jich ještě bude? Dnes jsme měla dva úkoly. Objednat koření u sv. Salvátora. Splněno. Vybrat sedačku. Zítra si určitě odškrtnu.

Dobrou noc!