Borůvková inventura

Den skoro končí. Pro mě významný. Denní fotky jsem si uložila do souboru "S Ivou na borůvkách II". Dnes to pro mě bylo důležité. Totiž když s někým nemáš vypořádané vztahy, nemáš s ním čistý stůl, nejsi s ním v souladu, budeš mít reprízu v dalším životě. A já chci mít čisto.

Ráno chystám proviant. Už bych měla zavolat Ivě. Ještě chvíli počkám. Mezitím kmitám, ukládám do košíčku tyčinky Herbalife. Dnes beru do krabičky večku s plátky sýra; pro každou jsem oloupala vařené vejce. Rajčátka, okurek. Ve dvou malých příhodných termoskách mám okurkový salát se smetanou. Ach, jak nádherně voní létem, domovem, dětstvím, babičkou a maminkou… Dvě lžičky. Bandasku, hrneček. Hotovo. Namalovat. Je vhodný čas zavolat Ivě. Jj, čeká na telefon. Fajn. Nezapomněla. Jedu. Tak jakpak dlouho dnes budu čekat na semaforu? Zas dlouhá fronta. Necelých deset minut.

- Kugo, proběhni se!

Za chvilenku už brzdím na odbočku k Ivě. Jsem tu. Kdepak je? Nesedí na plotě. Krátce zmáčknu klakson.

Odbočuji směrem na náves. Pojedeme zase vesnicí. Krásnou alejí okolo starého ovčína. A dole pod kopcem se napojíme na cestu, z níž jsme přijížděly včera. Zkrátíme si to.

Už vidím v zrcátku Ivu. Srdce mi plesá.

- Ahoj, tys přiletěla jak drak.

Asi seděla na lavičce. V lese mi říkala, že na její teď dopoledne praží sluníčko. Tak si sedla naproti k mladým.

- Ivo, budeš mi radit, jo? Abych nezabloudila.

Jedeme krokem. Prohlížím si jejich hezkou náves. Asi před dvaceti lety tu odhalovali nějakou mohylku. Myslím, že to byl pomník k válce šestašedesát. Ale možná se mýlím. Přijel i děkan hradecké PF Vladimírek Wolf. Měli jsme se moc rádi. Poznala jsem ho při archeologickém průzkumu asi tak ve druhém ročníku na gymnáziu. Kopali jsme tam, kde je dnes parkoviště a budova Penny dole v ulici Na Kameni. Etymologie z doby husitské. Byl tu klášter. Možná nezůstal kámen na kameni. Dlouhá historie kláštera mimo hradby města. Tehdy prý máchali měšťany v Labi za to, že byli Žižkovi přívrženci. To si znovu načtu. Při archeologickém průzkumu jsme odkrývali hroby, našli jsme tam kostru člověka. Myslím i dětskou… Jeptiška s útěžkem? To mi už Vladimírek neřekne. Zapomněla jsem. Ukázal nám na průřezu vodovodní trubky nánosy doby. Tady vidíte ohniště z doby... Tehdy ho zrovna vyhodili pro politické názory. Jako dnes, jako dnes. Jen ti dnešní si účelově vyrábějíí zákony. A  hned člověka soudí a odsoudí. On měl krásné vlnité vlasy. Tak se mi líbil. Pořád jsem ho lákala, holčička šestnáctiletá, k nám. Takové kurizování – slovenský termín. A on odpověděl větou, kterou jsem jen intuitivně chápala:

- To ne, to by nás maminka mohla zastihnout inflagranti.

- Ne, pozvala bych vás na kafe. 

Obcházela jsem to neznámé slovo. 

Po zrežírovaném spektáklu v roce 89 jsme se potkali znovu. Občas jsem za ním zašla na fakultu. Měl krásnou oválnou děkanskou pracovnu. Začala jsem učit na gymnáziu. Měli-li jsme oba čas, zajeli jsme na oběd, na kávu. Hezké přátelství. Taky na Chloumek mě vzal. Odsud jsme našli výhled do kraje. Učil mě okem historika pozorovat vyvýšeniny v krajině. A na Boušín – tam na faru chodíval sluha Dubenus s listy k faráři z Jiráskovy kroniky U nás… Od Vladimírka jsem se mnohému přiučila. 

Na návsi při slávě s pomníkem promluvil mj. Vladimírek. Skvělý čestný člověk…

Ireno, vrať se. Přileť do dnešního krásného dne. Iva mi ukazuje doleva. Stoupáme k ovčínu.

- Jé, Ivo, tady si, až pojedeme zpátky, natrhám knoflíky. Joj, a podívej! Tady rostou červené!

Sjíždíme z kopce podél žitného pole. Prázdniny! Léto! Vzpomínky na dávné doby! Česká zem!

Cestou si povídáme. Připomínám jí různé věci. Občas se zlobí, že si to přece pamatuje. Jasně. Tak se zeptám ještě jednou. :-) 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-24-na-boruvky-s-ivou-ii

V lese parkuji. Už tu stojí jedno auto. Iva jde suverénně kopcem nahoru napřed. Nediví se. Našla si místečko. Následuji ji. Jdu kousek výš. Taky mám své modré místečko. První hrníček je hodinový porod. Ale pak další, další, dnes jsem dala čtvrtý, intervaly se rapidně zrkacovaly! A to už šlo krásně. Najednou jsme u sebe. U ostrůvku s velkými. Ale fakt s obrovskými.

- Ivo, ne abys mi sem lezla. Jdu si to odsypat dolů do džbánku.

Líbí se mi, jak neremcá; poctivě trhá. Prý je ráda, že jsem ji vzala. Má sklenici s víkem. A taky si odsypává z krásného čtvrtlitráčku. Trošku mrmlá, že jsou malé. 

- Ivo, ale někdy zmrznou. 

- No, to máš pravdu. Aspoň, že jsou. 

Petroušek má hlavu v pýru. Jsou se šéfem v práci jen dva. Dva kotle někde v poruše. To je mimo mě. Pak si vzal kousek volna. Zajel k Lindě. Okouknul, co tam včera Karel udělal. No. Stane se. Okolo studny vedly elektrické dráty. Kolik on toho ručně vykopal, to všechna čest. Včera jsem si u videa dělala legraci, že kdyby se živil kopáním hrobů, zvládnul by jich deset za den a byl by milionář. V místě, kde Karel překopl přívod, Petroušek vyvedl téčko k budoucímu stání. 

Zmeškaný hovor. Neslyšela jsem.

- Peťuš!

Zdraví mě i Ivu. Vzala jsem si telefon od košíku nahoru do borůvek. Chvilku nás pošťuchuje. Povídáme si. Hlásí, co a jak. A my jemu taky. :-) Dostane misku s voňavými borůvkami a se šlehačkou.

- Ivo, tys´   mi vlezla do revíru.

Špičkujeme se. Trháme jak o závod. Abychom urvaly co nejvíc, než tam vleze ta druhá.

- Ivo, co funíš?

- No spěchám. :-) Jdi si vlevo. Já jak klečím, tak vidím ty keříky zdola. Tam jich máš!
Příhodná doba vyslovit Ivě poděkování. Začínám od lesa.

- Ivo, máš u mě dva vroubky z dětství. Když mamka odešla do army, trápilas´  mě, že mi budeš mačkat uhry. Pětileté šestileté holčičce. Brečela jsem, dávala jsi mi polštářek na obličej. Z legrace. Dodnes nemohu mít na ksichtě ani roušku. :-)

- Prosím tě, na to si nepamatuji.

- Já ano. Když mi na kosmetice chtějí dávat nějakou masku se vším všudy, vždycky si vzpomenu.

Smějeme se.

- A pak druhý vroubek. Cestou do školky jsi mi lámala prsty.

- Protože jsem vždycky kvůli tobě přišla pozdě do školy. Nechtělas´   do školky.

- No. Ale to nechci zdůrazňovat. To je maličkost. Chci ti říci, že jsem si v hlavě srovnala tvou celoživotní péči o mě. Od malé holčičky po dospělost. V 69. jsi nosila Mijanka. Mamka odjela do lázní. Hlídala jsi mě. Chodili jsme právě tam nahoru k ovčínu k Jarče Hrochové a Evě Sabličové. S Blankou jsem se tam seznámila. Byla štíhlounká. Dnes je nezdravě obézní. Ty jsi pro mě upekla buchtičky se šodó, jako by je připravila mamka. To nezapomínám. Když jsem ležela na udržování s Deniskou, přinesla jsi mi lahodný dar. Plný papírový pytlík oloupaných ořechů. Na nervy. To bych, Ivo, nikdy nedokázala. Já bych je sežrala, víš? Pak, když jsem umírala, jak jsi mi nosila jídlo do nemocnice; starala ses´, abych jedla. Vymýšlelas´ ddobroty, abych přibrala. 30.8. jsi přišla ráno. Ještě večer jsi zaběhla. Divila jsem se, že máš břicho dole.

- To si pamatuji. Jsem si myslela, že si vymýšlíš.

- No, a v noci, když mi sestra nesla ATB, špitla mi do ucha, že se narodil mé sestře syn Oldřich. Váží. Měří. Pojmenovala jsi ho po taťkovi.

Vyjmenovávala jsem další situace, kdy mi byla ku pomoci, ku ochraně. Třeba že mi přepsala bez chyby diplomovou práci. Za to se platilo…

Když jsem vzdala hold a poděkování, zavtipkovala:

- Ty myslíš, že už umřu?

Ivo! Ne! Jen chci, abys to měla v mysli.

Tak. Dnes jsme srovnaly účty. Já jsem vyčistila stůl. Iva zapomíná. Třeba by mi taky řekla, čím jsem jí kdy namíchla. Ale to už asi vyčpělo.

Utíkám dolů do auta pro košík s občerstvením.

- Ne, já nemám hlad.

- Ivo, tak si vezmi aspoň tady večinku se sýrem a každé jsem oloupala vajíčko.

Na mém vajíčku jsou obtisknuté mé černé prsty. I Iva si dala říci. 

Pochutnávám si na okurkách se smetanou. Pobízím ji. 

- No, ani to nemám čím jíst.

- Mám pro tebe lžičku. Divej!

Vyjedla celou termosku.

- To mi přišlo vhod.

- No bodejť, vždyť jsme tady dnes déle než včera.

- Jdu se ještě napást.

- Běž, běž.

Vrací se ke mně. Kochám se pozorováním lesa. Jeden smrk objímám. Děkuji prostřednictvím jeho celému lesnímu společenství. Děkuji i klíští královně, že dala příkaz poddaným, aby nás nechali nepokoji. Smrk je překvapen. Lidi pořád jen tyjí z jejich síly. Najednou přijde blázínek a naopak – daruje…

- Já jsem zapomněla kouřit. 

Sotva plete nohama. Přisedá ke mně. Kouří. Atmosféra...

Cestou domů stoupáme do kouzelné, ale překrásné kaštanové aleje. Přes kopec Iva bydlí. Říká, že ji nechal vysázet Schaumburg-Lippe. Nu, vida, nevěděla jsem. Vystupuji. Fotím. Žitné pole se zralými klasy. Na druhé straně už mají pokoseno. Dojímám se tou nádherou. Tady šla bitva ve válce šestašedesátém. Ach! Co mužů tu ztratilo život. Co matek, manželek, milenek plakalo… Popojíždím za ovčín.

- Tady jsi chtěla natrhat špendlíky.

- A jo! Zapomněla jsem.

Trhám žluté. Iva vystoupila a jde kousek pěšky přede autem kopcem dolů, než přečtu z poučné tabule, jak to tady na tom místě bylo. Ano, v ovocném sadu, když přijíždíš po staré cestě, tak tam je mnoho kosterních pozůstatků v ovocných sadech… Naše rakousko-uherská armáda – bílé uniformy viditelné v kraji, snadným cílem. Naši předovky. Prusové zadovky. Naši starý způsob boje. Prusové už nepostupovali v řadě na smrt. Využívali terénní nerovnosti. Skrývali se za strom…

Dojíždím Ivu. Ještě vystupuji natrhat si pár červených.

- Ivo, ještě nejsou měkké. Ale jsou moc dobré. Už jsou sladké.

- Já mám keř žlutých špendlíků na zahrádce.

Ivo, tady vlevo se šlo na kuřatárnu. Tam dělala paní Morávková. Byla hodná, viď?

- Ne na kuřatárnu. Na kurníky. :-)

O tchýni pronesla:

- Jo, ale pro Milana si představovala selskou holku. 

Iva byla z města. Stálá náplava. Až teď už je vesničanka. 

Přijíždíme před jejich dům. Dávám jí měkké meruňky na metýnku s varováním, aby ještě dnes buchtu upekla. Zítra přijde Radka s maminkou. Snacha.

Jedu. Pomalu. Stavuji se pro játra kočkám. S přehledem míjím zeleninu s tou čarodějnicí. Lukami jsem doma raz dva tři. Luxuji Kugu. Nikdy v životě jsem auto neluxovala. Vždycky mi ho uklidila Linda, když už se na ten binčus nemohla dívat. Moje SUV má hnědou srst, krásnou hřívu; občas hrabe kopýtkem, že už chce vyjet. Vyluxováno. Zvonek.

Manželé. Paní před rokem v březnu nemohla ani mluvit. Brečela nad svými výsledky. Nemohla se hýbat. Nedobře chodila. Dnes jezdí na kole na nákup. Chodí. Perfektní. Zvonek. V kameře Iva.

- Co tu děláš?

- Já jsem si tu tebe v autě zapomněl borůvky.

Vysvětluji, že je má doma. Že se jí ozvu. 

Paní u mě má totéž v bleděmodrém s maminkou. Mluvíme, mluvíme. Prý jí tuhle sestra brala krev.

- A to si nemám zapumpovat? Dát dlaň do pěsti?

Prý ne. Potřebovala dvě zkumavky. A prý – ono vám to nějak neteče.

Svět se kutálí ze skály. Odjíždějí.

Volám Radce. Líčím, jak jsem smutná, jestli Iva nenajde borůvky.

Za chvíli volá. Zbuntovala její další snachu přes dvůr. Ivě dala telefon na nabíječku. Zapnula. Iva ho nechá vybít. Nabije, ale už ho nezapne. Borůvky se našly. Hurá! 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-24-hotovo

Péťa je tu. Jdeme si sednout ven. Vařím kafe. Vypráví, jaký měl den. I já. Pochutnáváme si na borůvkách s medem a se šlehačkou.

- Zítra vezmu chráničku na ty kabely. To se musí ošetřit. Aby to nekuchnul.

Všechno jsme dnes zvládli. Ještě odjíždí. Kam asi? Kamasi? 😍😂🤣❤️

¨- Ivo, prosím tě, jdi upéct tu metýnku. Teď hned. A dej na ní ty meruňky.

- To já vím, furt! To musím těsto nechat nakynout.

- No. Uvidíme.

Hezká tečka za dnem. Volá Iva. Copak zas?

- Mám upečeno! S drobenkou! To koukáš, viď?

- To teda! Tak hurá. To jsi mi udělala velkou radost. Zítra k tobě přijede Radka s její maminkou. Nezapomeň. 

- Já vím!

Poslední řádek. Snad ještě chvíli poběžím světem. Budu moci být nápomocna… Významný inventurní den za mnou.

Dobrou noc!