Borůvková jóga - bezva sport

Dívám se za sebou v dnešním dni. Jedno jediné téma. Borůvkové.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-23-nejposlusnejsi-kocky

Ráno stahuji roletku. Vturánu na truhlíku sedí Žofie. V životě na kuchyňském oknu nestrašila. Dělám, jakože nic. To jen na oko. Jdu rychle otevřít dveře do zahrady. Šikovná. Dobrý sluch má. Už je tady. I Mourkova cisterna se vkolébala do domu.

- Mňau, mňau! Snídaně! Kde je? Dělej!

To mě baví, když takhle doráží. Patrně neopovrhne masovou nabídkou. Dávám jim každé do mističky směs jatýrek, hovězího kvalitního masíčka, kuřecích krků. Heleďme se, holky stereo mlaskají. Tak jo.

Jdu zavolat Ivě, že ji vezmu na borůvky. Hlavně aby někde nepoletovala.

- Jé, já jsem oblečená, už mám zamčeno, jedu pro chleba.

- Nejezdi pro chleba, včera jsi ode mě dostala kousek bagety. Jedu na borůvky. Vrať se. Převleč se. Nachystej si hrneček na borůvky a bandasku. Připrav se. Asi tak za tři čtvrti hodiny přijedu. Tak v deset, čtvrt na jedenáct.

- Tos´  nemohla písknout dřív?

- Mohla. Ale stejně by sis to nepamatovala.

Rychle balím do košíku proviant, kdyby měla hlad. Vodu s aloe, čaj Herbalife – thermojetics, svačinové tyčinky, bagetku. Prkýnko, nůž. Okurku, rajčata.

- Tak kde seš?

- Už jedůůů!

Zamykám. Zařazuji se do kolony u semaforu. Deset minut popojíždím. Mnoho aut to vzdalo a vybočilo někam doprava. To by mě zajímalo, kam mířili a kam se dostanou. Štěstí – jeden jediný semafor. Asi deset minut. Co se tu bude dít při Brutal Assaultu. Už mě cesta vede na obchvat. Sázím se, že by Petroušek zvolil jinou cestu. Určitě by objel město lukami, dojel by na druhý konec. Jel by po staré plouživé cestě padesátkou a napojil by se na okruh, který by hned opustil do Iviny vesnice. Než tohle vyslovím, už frčím ven z města

- Prosím tě, já už tu hodinu čekám. Kde seš?

- Zdržely mě semafory. A teď panáčkuji u závor. Za chvíli jsem u tebe.

Tady jsem nikdy nečekala. To je fronta jak u těch našich semaforů u zalepených ulic.

Ješiši, jedem! Dnes je všechno zpomalené. Co to je? Šlapu jak křeček v kolečku, a nic. Už vidím Ivu. Sedí na plotě. Odbočuji. Nasedá. Jsem ráda, že jedeme spolu. Aspoň nebude čumět na svatou bednu. Vracím se zpátky na kruháč.

- Ješiši, já jedu blbě. Počkej.

- Ne, jedeš dobře.

- Nejedu. To bych jela do Krabčic.

Odbočuji přes váhu. Šup, nahoru okolo stařičké strážní tvrze nad zemskou stezkou k Baltu. Ani mě nenapadlo, že jsem mohla cestu zkrátit a tady, jo, tady vyjet z Iviny vesnice.

- Ivo, tady jsem s tebou ve dvanácti jezdila na koupalko.

- Tady nikam jinam nešlo jet se koupat.

- Ale šlo. Ty jsi sem jezdila vyhlížet Milana. A nahoře na zámku…

- …byla Božka Němcová.

- No, na výchovu k mravům. V rodině správce Hocha. Ale asi provokovala.

Rozvádíme, jak to s tou Boženou asi bylo.

- Ivo, vidíš? Támhle u lesa v zimě parkuji. A tady na těch polích běžkuji. Tady všude běžkuji. Tady všude byl, tady všude seděl. :-)

- To já bych jela s tebou. Já mám běžky. Jen nevím, kde mám boty.

- Vidíš? A když není sníh, jedu o kopec výš. A když ještě, tak jedu sem. Sem jsme jezdili na chalupu, pamatuješ?

- Pamatuji.

- A tady mají vesničané vždycky vytlápnutou stopu. A támhle bychom jeli k chalupě. Tam jezdí na borůvky Linda. A my jedeme ještě kousek dál. Tady si musím dát pozor.

- Sem?

- Ano. Zaparkuji, počkej.

Vystupujeme, nechávám bundičku v autě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-23-s-ivou-na-boruvky

- To jdeme do toho kopce?

Vesele odpovídám, že to dáme úplně lehce. A daly. Nejprve nikde nic. A najednou modro. Sbíráme. Mám velký čtvrtlitrák, možná je to víc. Je větší. Když jsem pak borůvky doma vysypala, bylo jich plná velká mísa.

- Tady nic není.

- Tak se přesuneme.

Ale jo. Bylo jich hodně. Velké i malé. Iva se pustila s vervou do trhání. I já. Kouzelné. S Ivou. Dvě sestry. Už nejsou malé holky. Už jsem ta pečující já. Role se vyměnily. Vracím jí její péči, kterou mi dávala v dětství a mládí. Starala se o mě. V těhotenství mi nosila do nemocnice vlašáky, zbavené mladé kůžičky. Pak mi přepsala diplomovou práci. Vždycky byla na blízku. Nosila mi do nemocnice domácí jídlo, když to mé tělo vzdalo. Brala jsem ji na tábor jako vedoucí. I jejího Mijanka. Trháme. Borůvky zvoní do džbánku po mamince.

- Ivo, trhej taky hodně do pusy. Jsou i se zemskou pránou. Nabijí tě.

- Já si je vychutnám doma.

- To taky. Ale ochutnávej z keříčků.

Vzdaluje se mi. Mám ji stále v hledáčku. Jsem šťastná.

- Jak jsme tu dlouho?

- Dvě hodinky.

- Nepojedeme už?

- Ještě dotrháme třetí hrneček. Trhej do pusy.

- Já už mám hlad.

- Neboj. Uděláme piknik.

Jde napřed. Na dálku odemykám auto. Ukládá si sklenici do tašky. Beru košík s proviantem. Rozkládáme se na trávě. Mažu bagetku s rybí pomazánkou. Rajčátko. Okurek. Neprotestuje. Ještě nabízím metýnku s meruňkami.

Bože, to bylo tak nádherné. Krásné. Jako kdybych běžkovala. Přesně tak krásné. :-)  Vždycky si na dnešní den vzpomenu. A tady bych mohla končit.

Vyjíždíme.

- Tady jsi mohla odbočit.

Obracím se na kopci a vracím se. Do mládí. Zahýbám do přenádherné kaštanové aleje.

- Bože, Ivo, to je krása!

- Je, je to moc krásná alej.

- Aha, tady je ten ovčín, co je vidět dole z cesty. A někde tady bydlí Jarča Hrochová. A Blanka. 

Třetí sestra Eva už odešla. Učitelka. Vzala si Jugoslávce. Její dcera dělá zástupkyni? Teď nevím.

- A tady by se jelo k Hrochom.

- Aha. Tak sem jsme stoupaly od cesty. A domů jsme scházely tady do vesnice. A tady někde bydlela holčička Jana Martincová. Po zánětu mozkových blan začala nosit brýle. Její tatínek pěstoval kaktusy.

- Tak to byl tenhle dům s velkým skleníkem. Tady bydleli dva. Bratři.

- Ivo, když jsi nosila Mijanka, chodily jsme sem každý den. Upekla jsi pro mě buchtičky se šodó. Ach, to jsem se v tom červenci 69 dobře najedla. Bylo to jen pro mě. :-)

Co tu vyrostlo domů. Padesát osm let jsem tu nejela. 

- Je. Tady už to znám.

- To je náves.

- A tady je pomník Smetanova otce?

- Strýce.

- A tady už je váš štít. Ivo, to bylo super. Teď máš úkol. Doma najdeš okurku a pytlík s bagetou a rajčaty.

Jedu do města z opačné strany než ráno. Stavuji se u protivné nafoukané baby v zelenině. Hází po mně očima šípy. Beru vaničku předražených nádherných jahod. Devadesát korun. To by se mohla i klanět. Ale proč. Před pitomcem, který si koupí v sezoně pár jahod za devadesát korun?

- Jé, ahoj.

Potkávám Ivinu snachu s maminkou.

- Vy vypadáte jako holčička.

- No, holčičce bylo v sobotu 69.

- To vypadáte moc dobře.

- Radu, máš krásné syny. Na Vánoce jsem se Jobka na koncertě ptala, ať mi ukáže, kde je Kubík. Z balkonu už se na mě smál i s tou svou slečnou, co se stylizuje do třicátých čtyřicátých let. Iva mi prve povídala, že jí dala vyšívanou kabelku po mamce. A jak prý byla šťastná.

- No, to bylo před dvěma lety. Vidíš? To si pamatuje.

- Kubík by mohl hrát faráře. On je svatý. 

- No, jako Milan. 

- Teď jsem Ivě říkala, že v červenci máte výročí svatby ve Šporkově svatohubertské kapli na Novém Plese. Ona hned – oni mě nepozvali. Tak jsem ji uklidňovala, že je to jen výročí, ne oslava.

- No, a to si vezmi, že letos máme třicet let! Věřila bys? To je diamantová.

- To je let... Jako včera. Tak to Mijankovi řekni.

- On byl teď se školou na Maltě…

- A přivezl ti maltézský kříž. Krásný. Jemný. Ale perličky by mohl koupit aspoň na Temu. :-)

Stojíme důlek asi půl hodiny. Odjíždím. Radku, Mijankovu manželku, mám moc ráda. Moc. Hodí se k sobě. Dva hodní lidé.

Sjíždím uzoučkou uličkou k mostu ven z města. Nějaký vohrndíra v triku se mě lekl. Přecházel cestu a musel mě pustit.  Rozpažuje ruce. Nemám čas na něj udělat prstovou spartakiádu. Jedu. Támhle u břízek odbočím za tím autem s vozíkem. Jeď, jeď!

Doma. Hurá. Vyprávím vše Petrouškovi. Ví hodně z FB.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-23-odpoledni-siesta-vecerni-posezeni

Vysýpám borůvky. Hm. Dva litry? No, litr a půl. Ohřívám si lečo. To jsme vařily v pátek s Luckou, než jsme jely do Opočna. A šlehám šlehču na borůvky.

- Podívej. Přinesl jsem kbelík meruněk. Byly nízko.

- Joj! Šikovný!

- Třeba na džem.

- Nebo do pusy.

Sedíme. Povídáme si.

- Peťuš, já jsem tak šťastná! Mohu si jet na výlet, kam chci. Jsem svobodná!

- No, a to je jediná chyba, kterou jsem udělal. Že jsem ti dal svobodu.

Vybuchuji gejzírem smíchu.

Jé, volá Linda. Deset. Přijela z Phy. Karel tam dnes pracoval okolo studny. Asi překopl kabel. Neteče voda.

- Péťo, mně svítí červené světýlko.

- Prosím tě, běž, vypni jistič. Zhasne.

- Ne, svítí. Jo, už zhaslo.

- Tak. Je to bez elektřiny. Zítra zavoláš Karla, ať si to opraví. Já se tam pojedu podívat.

Až na karambol na konci dne – krásný den s borůvkovou jógou.

Dobrou noc!