Borůvky rostou, třešeň neroste

- Mra!

Hledám polštářek. Házím ho po Mourovi. Vypadá tak decentně, ale za zavřenýma očima ho vnímám jako oprsklého drzouna.

Spím. Někde ze zahrady slyším Žofku. Nereaguji. To si zas vyskočí na parapet a bude vyřvávat. Nereaguji. To určitě. Takhle nás trápila jedenáct let Micicinda. Dovntř, ven, dovnitř, ven. Chodila spát do naší ložnice do jedné police. Nejraději jsem měla, když jsem po otevření očí zahlédla její strakatou packu převislou dolů a spící hlavu na ní. Ani oko neotevřela. Ale když jí napadlo jít ven nebo dovnitř, bubnovala jak profesionální bubenice. 

Spím dál. Zas – drzoun. Tichounké mra mě probouzí.

Beru druhý bulík. Pochopil. Zmizel.

Slovo bulík ve váznamu polštářek pod ucho používali u Hrobských. Nikdy jsem ho neslyšela. Za téměř čtyřicet let jsem si ho osvojila. Maý polštářek. Zkrátka bulík.

Konečně se probírám. Vstávám. Sbírám oba polštářky u dveří. Kdepak asi je? Moureček náš. Už mi jde naproti:

- No konečně!

- Pojď, nasnídáš se. 

Na papírku pořád dva úkoly. Už skoro týden: Švestky a terasa.

Když jsem tam četla levandule, bylo to aktuální jak ty švetky. Každý den jsem jí trošku ostříhala. Svázala. Letos jsem neměla čas vázat voňavé šištičky propletené pentličkami. Tu poznámku LEVANDULE někde na úkolovém papírku mám dodnes. Dávno odkvetla. Odkvetlou jsem ostříhala, aby holka stačila ještě jednou vykvést. Když ne vykvést, aspoň do zimy povyrůst. Úkoly z papírků vyhnívají. 

Teď v říjnu to budou už tři roky, co jsem absolvovala skvělý kurz na cvičení intuice. Bezvadný. Vidění naslepo. Intuice se mi hodně zlepšila. Dobře pracuje. Vcelku ji poslouchám. A vyplácí se mi to. To má každý – jenže si ji necvičí. Díky Marku Komissarovovi jsem hned druhý den na jeho výzvu odložila brýle. Stal se zázrak. Dioptrie zmizely. Zbyla mi asi čtvrtka dioptrie… V době kurzu a po něm jsem plnila úkoly hned, pokud možno včera. Všimla jsem si změny chování. Jak jsem se vzdalovala kurzu, zas mi úkoly hnily na papírku. 

Připíjím na lidstvo horkou vodičkou. Dnes si do ní dávám lžičku jedlé sody. Rozpustí v těle nánosy. Odvápní šišinku. Dívám se na protější smrk. Začínám přípitek:

- Připíjím na čistou přírodu, na modré nebe, na zdravé stromy…

Za necelou hodinku si rozpouštím pytlíček microbiotiku. Volám Lucce. Píp. Ješiši. Vzápětí posílá omluvnou SMS. Omylem típla. Jedou s Dominičkem na kontrolu. Ozve se. Budeme se těšit. 

Mixuji si koktejlík. Tak který? Mám na výběr banán, jahodu, jemnou čokoládu, vanilku se smetanou (u mě nejméně oblíbená), mátu s kousky čokolády, cookies (tu už mnoho let ráno pije jen Petroušek. Já sušenkový koktejlík vůbec nepiju), pak café latte, malinu s bílou čokoládou, banán, limitovanou edici kokos ananas (ta umě vede), limitovaná edice, už není – pomeranč čoko…

Teď v létě mám ráda mátu nebo ananas.

Na kraji prázdnin mi Petroušek tvrdil, že prý nejsou borůvky. Jela jsem se podívat. Modro. Krásné. Vlastně nejdřív se vypravila Linda. Až pak já o kopec dál. Na kraji srpna během Brutalu jsem přivážela bohatý úlovek. V týdnu Theatrum jsem trávila hodně času v Kuksu. Petroušek tvrdil, že už nejsou. Že bych se jela podívat? Provětrám Kugu. Jedu. Neberu si ani jídlo. Jen Herbalife tyčinky a vodu s aloe. Pro jistotu bandasku po mamince a plecháček. Co kdyby?

Miluji své auto. Mám z něj výhled. Je rychlé. 

- Kugo, dnes se kousek proběhneš. Jedu po mém oblíbeném obchvatu. Už to bude rok, co ho otevřeli. Lidi na obchvatu přišli o klid, o přírodu, o srnky… Chápu je.

- Kugo, odbočujeme!

Teď už se budu šplhat naši krásnou českou krajinou nahoru klikatou vcelku úzkou silničkou. Míjím v aleji velkou hrušeň. Joj, u té bych se mohla zastavit i přes to, že je u cesty. Jedna hruška z trávy nebude tak jedovatá jako ta z řetězce. Dívám se po krajině. Jak to tady miluji. Nechávám za sebou starou strážní tvrz nad zemskou stezkou. Vlevo jsem minula Munzarovy, Kašparovy, Erbanovy. Karel – letos na Bílou sobotu rok, co odešel. Hodný veselý člověk. Karle, vzpomínám! Luďko, mávám!

Spouštím se z kopce. Radar. Támhle dole bych přijela směrem od Ivy z kaštanové aleje.

Dej přednost! Stoupám výš. Tady v zimě parkuji, když jedu na běžky. Nebo tady parkuji, když níž už není pěkný sníh. Nebo tady! A tady mají Hrobští chalupu. Už jsme tu nebyli pomalu třicet let? Jezdívali jsme sem na chaloupku s dětmi. Pak přijížděla i Deniska s malým Lukáškem. Tady jsem ho učila chytat kobylky, každý den jsme procvičovali hlásky. Na logopedii jsem prý vždycky dostala pochvalu. Moc cvičit nechtěl. Tak jsem hned ráno prostřela před chaloupkou k snídani.

- Chceš rohlík nebo chleba?

- Uohlik.

- Aha. Tak nejdřív si dáme cvičení. A pak dostaneš rrrohlíííík.

Jede za mnou auto. Ještě jedna vesnice výš. Vlevo chalupa třiaosmdesátileté paní, kterou Linda kousek před čtrnácti dny popovezla, když viděla, jak má těžkou tašku a pomalu se plouží na kraji cesty.

- Ty! Za mnou! Jdu odbočovat. Vidíš?

Vidí. Dnes nedělám manévr na cestě s odbočením pozadu. Dnes se točím až na lesní cestě. Vystupuji. Les mě vítá. Stojím u kufru auta. Jemně se klaním. Zná mě. Jen tak letmo oslovuji klíští královnu. Prý mám být v klidu. Vím, ale pro jistotu jsem se přihlásila. Batůžek na záda. Košík nechávám v autě. Jen bandasku a hrneček. Přeji si natrhat aspoň jeden. To mi bude stačit. Stoupám pěšinou. Jé! Ještě tady jsou!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-27-v-lese-pry-nerostou

Trhám ten první. Raduji se. Svítí sluníčko. Hluboko dole občas zahlučí auto. To já ráda. Kontakt. Jinak tady nahoře ticho. První hrneček! Bezva. Jdu na druhý. Vyndávám sluchátka z uší. Sedím na jehličí. Poslouchám zvuky lesa. Někdo jde? Slyším prasknout větvičku. Ješiši. Kdyby se tu zjevila srnka, to bychom se obě divily. Mám hlad. Běžím si dolů do auta pro Herbalife tyčinku. Kterou? Ronaldo achieve nebo arašídovou? Beru arašídovou a do pusy jeden citronový Lift off. Mňam! Dobrota. Vyrobila jsem si v puse citronovou tyčinku.

Nasazuji zas sluchátka. Poslouchám Pokřivená zrcadla. Jj, CO2 je ve vzduchu stále jen 0,04%. Už sto let od prvního měření. Ženou nás do falešného gryndýlu, jako nás hnali do tzv. pandemie, která vůbec nebyla. Hovoří o minulém týdnu, jak ti evropsští lůzři jeli k mocnému muži světa. A jak při fotografování postavili Uršulu mimo, vlevo.  Štěstí, že si v pořadu Míša s Petrem Václavem povídají  s lehkostí. Jinak by člověk zešílel. Rozhovor prokládají čteným textem. Mám dva hrnečky. Jdu ještě vyfotit tam nahoru k tomu odřenému stromu mraky borůvek. Ireno, vezmi si hrneček. Neříkej, že ti dva stačí. Ještě můžeš natrhat a zakrýt dno. Škrábu se nahoru. Fotím. Trhám. Zakryté dno, pod půlkou, půlka, tři čtvrtě, ješiši, já nadojila třetí takovou rychlostí! Mám tři! Mohla bych dát klidně čtyři. Jenže!

- Ahoj, dovezli tu třešeň. Nechal jsem ji složit na stání.

- Jo, už jedu.

Třešeň, kterou na kraji června rozlomil divný orkán, leží tedy u nás pod stáním. Mami, třešeň, naše stará třešeň odešla. Ve třetí třídě jsme se nastěhovali a už tam rostl veliký strom křupek. Červencových. Není.

Jedu. Kochám se zas přírodou. Aleje. Pole. Jen sluníčko nám zas někam zatáhli. Blížím se po obchvatu na kruhový objezd. Přede mnou krásné Lamborgini. Stojíme. Mám čas vzít telefon. Vyfotit. Moc hezké auto. Čtu ukazatel – Hradec Králové doleva. Hradec Králové rovně na dálnici – BEZ POPLATKU. A co kdybych jela po dálnici? Jsem si řekla, že to za ty čtyři měsíce oprav průtahu vyzkouším. Sama jsem na dálnici nikdy neřídila. Jedu. Nic to není. Pojedu langsam. Sto dvacet. Je to jako když stojíš. Kamion. A tak ho vezmu. Ale už dávej pozor. Tady vždycky chodíš nad dálnici. Jo, tady tu ceduli s odbočkou na Černožice fotíš. Exit. Odbočuji za nějakým autem. Ješiši. Vidím kapličku, kterou sem přesunuli z původního místa ze staré cesty. U té kapličky jsme se s maminkou někdy zastavily, když mi jela ukázat svou vesnici. A pak ještě někdy.

- Tady jsme se s maminkou vždycky zastavily a pomodlily.

Mami, kapličku přesunuli. Ale lípy k ní nezasadili. Vypadá jak ubožačka u cesty.

Už odbočuji. Doprava by to bylo do maminčiny vesnice. Jedu doleva. Tady jezdím na kole. Přijíždím do města z druhé strany. Pozor po obou stranách cesty zákaz vjezdu za 250 m. Už vím. Odbočit vpravo. Tam už je cesta hotová. Do protisměru ja zakázáno.

V lese jsem se převlékla, abych mohla se do mobilu. Je to možné? Vedle mě stojí policejní auto. kampak spěchají? Docela by mě zajímalo, kam jedou, že musí všechny předjet, elita. Zahýbají k nám do naší čtvrti…

https://www.youtube.com/watch?v=V3UdfLq2v_E

Dnes dopoledne jsem poslouchala u Tuny – nemám ho vůbec ráda – příběh mladé prý inteligentní, která se nechala zblbnout, vybrala v několika výběrech půl milionu ze svého účtu, udělala si půjčku u Rajfky na osm set tisíc. To se ale úřednici už nezdálo. Takže dvě stě přeposílaných z půjčky na cizí účet zablokovali. A mně se tohle stalo před asi dvěma měsíci. Ohlásil se chlap jako policie. Začala jsem strašně křičet, ať nekecá. Prý jestli znám nějakého XY z Berouna, že je spojen s mým jménem. A jak jsem tak ječela, neznám, neznám, podvodníku! Poslal mě někam a zavěsil. Zavolala jsem na policii, do banky do Berouna, do své banky. A tahle inteligentní přišla o 640 000. Zcela dobrovolně. Šest hodin se nechala vodit za nos. Fakt důkaz o sníženém IQ.  Mnoho starších lidí píše v komentářích, že se jim to stalo taky. Nenaletěli. Zavolali do banky, na policii… Pan Tuna vypadá v reportáži jako v trenkách. Jeho outfit odpovídá IQ situaci.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-27-pozdni-obed-drevo

- Peťuš, naobědvám se.

- Za hodinku přijedu.

V klidu hoduji. Nalévám si vínko. Je pozdě. Procházím zahradou. Stromy obsypané jablky, švestkami, blůmami.

Jdeme na to. Péťa vozí kolečka polen z třešně v maminčině domečku. Rovnám. Polena různorodá. Malá. Velká. Těžká. Vyrovnávám kolečko. Utíkám se podívat, kolik ještě. Jůů! Hotovo. Krásně jsme dorovnali kóji. Za čtyři roky se ohřejeme.

Iva volá.

- Ty bys nejela zítra na borůvky?

Reaguje na dnešní náš hovor, když jsem byla v lese.

- Ivo, moc se mi nechce. A taky se nechci vázat časově. Dnes jsem vyjela až asi v půl jedné. Uvidím. Ráno  bych ti zavolala. 

- No jo, já vstávám v šest. 

Že bych ještě jela?

Krásný den to byl. Náročný. Všechno zvládnuto. Až na ty ŠVESTKY A TERASA. :-)

Maňana! :-) Zítra je taky den!

Dobrou noc!