Bouřilo, dunělo, zima bylo

Hezký den. Temný. Divný. U mě v srdci krásný. Ráno chvilenku sluníčka. Slunce je divné. Jako za tlustou skleněnou zdí. Vyfotíš, kytku, jahodu, jasně při záběru vidíš, že nevidíš. A fakt, na fotce není nic vidět. Vše v zeleném světle.

Pamatuji, jak při stavbě našeho domu v červenci celý týden dusno jak v prádelně. V poledne se zatáhlo. Déšť a jemné kroupy. Přestalo, vedro, ale na bazén už nebyla chuť. Mám to z dětství. K rybníku jsme šli, pokud svítilo sluníčko. Možná už v našem dětství poroučeli větru dešti. Celý týden se počasí přesně takhle opakovalo. Tehdy se mi to zdálo divné. Ale mail s divokou hudbou, čárováním oblohy jsem vymazala. Nějaká blbina. Chápaní, rozhled, informovanost se mění. Dnes v poledne lusknutím prstu – tma. Příšerná tma. Hřmělo. Obloha duněla. Vypadalo to na průtrž mračen. Trhala jsem si do pusy třešně. Začaly pleskat kápance. Utíkala jsem ze zahrady domů. Pár kapek. A dost. Přitom prý na druhém konci města lilo. Až do večera se tmělo, obloha děsivě černá, občas zahřmělo. Čekání na déš´ť marné. Letadla tam nahoře v neviditelnu sypala na zítřek. Vzduch se ochladil. Takový podzimní den na česání jablek.

Ráno na budík. Přihlásil se nový pán. Z doporučení. Dnes jsem se dozvěděla od koho. Viděl, že to funguje. Vzal si reference od svého kamaráda. Chtělo se mi napsat přítele, ale zvrácená doba by mohla způsobit nepochopení. Totiž oba přátelé mají za manželky ženy, mají děti, šťastné rodiny.

Pán podniká, je v jednom trapu, měl těžký úraz páteře. Vypadalo to zle. Opravdu zle. Do měsíce chodil. Obdivuji. Měřím ho. Má velkou nadváhu, jenže jen břicho potřebuje shodit. Ostatní hodnoty přijatelné. Jen vnitřní tuky, svaly. Má dvě dávky. Na třetí ho nikdo nedostane. Neměl žádné potíže. Jeho společník má tři nebo čtyři. Nedávno šli na obchůzku objektu. Ten s třemi čtyřmi dávkami:

- Člověče, mně je divně.

- Co ti je?

- Nevím. Je mi divně. Nevidím na levé oko.

Oslepl. Na druhé oko ještě chvíli viděl, myslím asi den, i na něj oslepl. Po třetí nebo čtvrté dávce – zapomněla jsem kolik. Nic mu nebylo. Jen ztratil zrak. Vzali ho do fakultky; z očí vytahali něco z očkování. Začal vidět. Zhubnul. Hrozně. Ruce jak paže afrického dítěte. Vlasy zešedly. Rapidně zestárl. Ale z očkování to nemá. Ten můj nový pán z doporučení už ví, že na třetí dávku ho nikdo nedostane.

Dnes jsem četla, jak stonásobně narůstají rychlé rakoviny. A tady bych mohla skončit. Zůstala jsem sedět s očima i pusou dokořán.

Adrenochrom neexistuje. Klecové chovy dětí taky ne. výmysl jsou i podzemní tunely. Konspirace je, že když bohatá shnilá vrstva společnosti adrenochrom konzumuje, něco z něj se usazuje v očích. Proto měl ten svatý muž papež, různí umělci, politici okolo oka modřinu. To oni prý už mají technologii, jak to z oka dostat. To mi jen prolétlo jako vir hlavou. To je blbost, co?

Nový pán má asi osm pracovních hovorů. Řeší za pochodu, co je třeba. Stres. Spěchám, abych ho mohla vypustit. Takhle to prý má od rána od půl šesté. Stres má taky vliv na ukládání tuků.

Poledne. Volám homeopatce. Vyrábí čaje. Hezké krabičky. Krásné názvy. Hezoučké samolepky. Nabízím meduňku. Ano, mohu ji přivézt. Záhony jsou zvlhlé od těch pár kapek. To ani nemuselo tak strašlivě hřmít. Silná strašidelná dunivá předehra, a pak žádná muzika. Doktorka farmacie se věnuje Justu. Taky skvělá fa. Kvalitní. Jako HERBALIFE Nutrition.

Zajímavé, tady od toho odstavce mi padá hlava. Mažu. Znovu klimbám. Zas umazávám stránku uuuuuuu. Chci napsat, že v polovině se změní vzoreček háčkování. Zas mlátím špačky. A vyšlo z toho: v posssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddd)ddddddddddddddddddddddddddddddddddddddddůlovině změněnou na

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-13_S_medunkou/

Odevzdávám byliny paní farmaceutce homeopatce. Jedu za svými. Nesu si deklaraci. Tady mi prve jedna napsala, jak si vzpomíná na sbírání podpisů okolo voleb Volného bloku. Já už sbírala tolikrát, na tolik petic. A je mi jedno, jak to kdo bere. Istanbulská úmluva byla předčítána v PS na petičním výboru. Podpisy na chvíli pomohly pozdržet přijetí a podpis téhle koniny. Téhle do nebe volající bejkárny. Dnes ji zas protlačují. Šílené změny pohlaví, manželství pro všechny, satanismus bují. Otevřeně. A pak prý škoda času a energie. Mám svůj rozum. Dovolím si o svém čase rozhodovat sama. Jsem svobodná živá lidská bytost. Potřebuji-li radu, požádám o ni. Už dávno je známo, že nevyžádané rady jsou nevítané. Mohu lehce upozornit. Ťuknout. Počkat, co ten druhý. Ale tyhle vypalovačky pod má radostná optimistická videa jsou jak když hodíte lejnem po zářícím čerstvě namalovaném obraze.

Nesu si další tři podpisy. Před uprchlíky nás to neochrání. Cože? Pokud jsme byli založeni jako unitární experiment tatíčka Masaryka – umělý stát dlouhý jak nudle se symbolickým modrý klínem… Prý symbol Slováků. To určitě. Komu patří modrá barva?!! Cpou nám ji před oči den co den. Věřím, že se k prvorepublikové verzi znovu vrátíme.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-13_Sklenarstvi%2C_zahradnictvi/

Na cestě ještě jedna zastávka. Hodný pán. Pečuje o své kočky. O maminku. O přírodu. Nic proti němu. Jen jeho myšlení nechápu. Energicky říká:

- Já jsem tak šťastný, ale tak! Že jsme v NATO! Jsem spokojený, co dělá naše vláda. Podporuji ji.

Považuje mě za blázna. Lituje mě. Prý jsem ztratila život. Tak – je třeba udělat dětem pápápá. Jen tak mezi námi – podpora Fialovi 3%. To prý hraničí se statistickou chybou!! Žádná chyba! Jednoho skalního s rozumnými neškodnými myšlenkami tady má.

Jedu dál. A dál. Stavuji se na nákup. Vycházím z obchodu. O klandr opřený kuřák. Zkusím ho. Jé, to jsme si moc hezky popovídali. O všem jen ťuk, ťuk, ťuk. Odpověď – jo, jo, jo, ano, ano, anoóóó´! Domů.

Petroušek stříhá břečťan na besídce u vchodu.

- Nestříháš růže, že ne?

Jdu, a dám břečťanu ještě do kožichu. Plevel, který se nějakým záhadným způsobem rozplazí po zahradě. Najednou se plazí po kmeni smrku. Ne. Strhávám.

- To bych se bál, tolik ho oholit.

- Peťuš, doroste.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-13_Pracujeme/

Člověk neví, jestli bude pršet, nebude. Jdu v šortkách tričku. Předstírám před sebou, že je přece letní den. Bylo přece teplo, že jo? Koupila jsem deset salátů po koruně. Jenže jich mám dvacet. Gazánie – pět kousků. Mám jich tolik. Pamatuji, jak mi mamka chtěla ukazovat gazánie. Neznala jsem, neslyšela, ne, příroda ne. Miluji gazánie. Moc. Nádherně ve slunci září. Mami, odpusť, že jsem neprojevila dost obdivu k těmhle zvláštním kráskám. Sazenice po koruně, po třech. Tři listopadky – ono se to letní jmenuje jinak. Chryzantéma. Říkám listopadky… Sadba zabalená po starém způsobu v novinách. Takhle to bylo dřív. Musel jsi to zasadit. Dnes si květináčky můžeš chvíli nechat, než jsou vhodné podmínky.

Petroušek vystrkuje hlavu do zahrady.

- Pojď domů. Je zima.

- Peťuš, ale já jsem teď začala. A rajčata musím zasadit dnes. Jsou jen v hlíně.

A teď se musím smát.

- Tak tu chvíli ještě můžeš být.

- Peťuš, že ty máš hlad?

Takhle krásně, nenápadně mě dotlačí od práce… Jdu si pro bundičku. Dnes svačina nezdravá. Makovec. Horký čaj s naším bylinným extraktem.

Volám do domu.

- Peťuš, prosím, až pojedeš pro mléko, stav se pro hnůj.

Chodím bosa. Zebou mě tlapky. Jako v zimě. Divné. Za týden léto v kalendáři. Volá švadlena. Mám hotové kalhoty. Včera jsem si je roztrhla. Jdu jí natrhat košík třešní. Prý nic nechce. Nic takového. Za její snahu, ochotu, vstřícnost, šikovnost, energii a promptnost  je třeba zaplatit. Volám Petrouškovi.

- Petroušku, prosím tě, neparkuj, ještě potřebuji dojet pro kalhoty.

- Jsem v kravíně; přijedu. Dojedu.

Zatím trhám košík krásných, černých třešní. Je jich málo. V tomhle počasí se začnou kazit. Zítra si přijde natrhat jeden pingpongář. V pátek náš dodejce hnoje. Linda si naškubala.

https://www.youtube.com/watch?v=FzV3pBY1UAI&t=1183s

Zasázeno. Dávala jsem k sobě dva tři salátky. Nekonečné. Poslouchala jsem k tomu Petra Vachlera na Příznacích transformace. Točí pro NETLFIX o setkáních a zkušenostech s nadzemci. 

Večer. Mezinárodní školení.  

- Mami, uvařila jsem třešňovo-rebarborovou.

- No to musí být hnus.

Smějeme se.

- Mami! Přivezu ti ochutnat.

- Snad ani nemusíš.

Zlobím. Jsem ráda, že hospodaří. Vše zpracuje. Holky jsou – zdá se mi – šikovnější než já. Mám z toho radost. Doběhly a předběhly svého učitele.

https://www.youtube.com/watch?v=6h8xc1vI4IM

Uondaná se odebéřu tam, kde všichni už dávno tiše oddychují. Poslouchám k tomu Karol. Moudrá mladá žena. Uneseni, jedeme vlakem do pekla. Jo? A co proti tomu děláte? Čučíte z okýnka? Snažte se!! Záleží na každém z nás. A poraženecké kecy - s tím na mě nechoďte. Neutíkáme!

Dobrou noc!