Bouřka. Vypojil se svět. Existuje jen naše DOMA

Bude půlnoc. (Kytky nejsou - Marie Rotrová - text - ...časně ráno vstáváš...) Lije. Průtrž mračen. Snad nepadají kroupy? Micku jsme zavolali domů. Zalezla do kouta pod gauč. Raději ať se bojí s námi než sama venku.

Ráno. Slunce píchá. Jdu si zobnout třešní. Pozdravit zahradu. Šipka Micka je tu. Honí se za stéblem trávy jak mladice... Holka, budu ti muset najít zubaře... Zubní kámen... Péťa protestuje:

- Je stará. Ale kosti chřoupá. Granule taky. Jestli nemá nějaké zuby, a co?

- Necháme ji zkontrolovat.

Názorové tření s trávou skončilo. Chjo, je tu nové ohledně čištění zubního kamene u Micky. Její dcera jde na zubní kámen zítra.

Sluníčko se ztrácí, objevuje, definitivně přetaženo šedou hliníkovou oblohou. Fotím. Zahrada se odvděčuje za mé snažení. Takový neumětel, jako jsem já, a ono to kvetééé.

Po obědě sraz s klientkou u Lidlu. Nesu jí objednávku. Projíždí městem. Před týdnem se jí ztratil balíček. Přepravní služba odpinkla "doručeno". Na fotokopii podpis s F na začátku jména. 

Venku letní teplota. Bez slunce. Divno. Ještě bych mohla jet za mamkou na kole. Ale pracuji. Obloha se tmí, tmí... Trhám třešně pro Jarušku v DD, Tamaře, mamince...

- Jaruško, dáte si třešně?

Mlčky a s úsměvem přitaká.

- Podejte si mističku.

Kolébá se k pokoji.

- Jaruško?! Mistička je tady...

Ukazuji na kukaň. Sypu jí třešně. Až teď si uvědomuji, že jsem zapomněla na Janinku o patro níž. Miluje třešně. Zítra.

Vezu mamku na terasu. Dnes - miloučká, vzpomínaly jsme... Ohledně toho vzpomínání. Ráno jsem shodila nohy z postele. Zacivěla jsem do neznáma... Hlavou mi šlo, kolik jsem tu ušla, odžila; kolik lidí jsem poznala, kolika jsem ublížila; kdo ublížil mně a už tu není. Kolik jsem vytvořila. Kolika lidem pomohla. Kolik lidí mě z klamalo. Kolik lidí jsem milovala. Kolik lidí milovalo mě. Jestli pokračuji v rodové linii správně. Plním úkol? Kolik dnů se tu nesu na svém těle...

Hlavou mi proběhla větička Aranky dva dny zpátky, kdy mě mamka podezřívala, že jí "obracím" byt.

.- Ona za to nemůže...

- Mami, má tě ráda. Co Iva?

- Nebyla tady.

- Byla. Péťa s ní mluvil. Ptal se na Vendulku. (Maminka Věnceslava - co jí to babička vymyslela...)

Maminka se krásně diví...

- Mamko, tys mě tak zranila...

- Čím?

- Podezřívalas mě...

- Ale já jsem tě viděla, jak lezeš po čtyřech.

- Nelezla jsem.

Přichází Simonka. Mamka dál oponuje. 

- Tak jsem viděla Ivu. Támhle lezla po čtyřech.

- Mohla by sis to vymazat z hlavy? Nikdo nikde nelezl.

Simonka říká, že je mamka mírnější. 

- Vidíš, a Iva dnes Péťovi říkala, že je agresivní.

Tak co si mám myslet? Má změněné léky za levnější... Šity. Mám svůj názor. Nevím. Budu pozorovat. Lékař má mantru: Budeme Vás sledovat :-)

- Co kadeřník?

- Ta vaše tu škudlá všechny nastejno. Boženku zpicla. Mamku loni omylem oštulcovala jak z koncentráku. Stavovala jsem se cestou sem u cesty u takové mladé. Ale během měsíce stěhuje salon jinam. Nechtělo se mi ji přemlouvat. Dávat a ještě prosit, to říkal Péťův tatínek, je prý moc. Je tady ještě třetí, když vyjíždím na Semonice.

- A tam se stav, vždyť tam dojedeš i s vozíkem.

Stavuji. Milá, mladá, ochotná. Beru si kontakt. Jak přijedu domů, volám. I číslo barvy. Tu nezná. Volám maminčině celoživotní. Prý osmička nebo devítka jsou blonďaté, překryjí šediny. Volám zpět. Dohodnut termín. Půl deváté - to je výzva pro mě.

Všechno jednou končí. Kadeřnice Hanka chodila s mou sestrou do školy. Letos dovrší sedmdesát dva let. Čeká na operaci kloubu. Její babička - to je dávno, ve tmách, z minulého století :-) měla mandl. Babička vlastně sahala do předminulého století, možná do Rakouska Uherska. V temném průjezdu stál mechanický mandl; maminka vždy přinesla protažené prádlo. Hančina babička, paní Štraubová, vymandlovala většinou za dvě koruny. Maminka vyzvedla. Odtáhla na ruce domů... Bydlíme na konci pevnosti. Na plánech jsme zaneseni jako "trať rodinných domků".  Později jsme mandlovali u Nováků. Paní Nováková mandlovala a napínala záclony, dečky... Kdo to dnes zná? Vždy přišpendlila papírek na balík - koruna, dvě... Špendlík míval barevnou hlavičku. Byl ostřejší. Ty celokovové měly tupou ne tak ostrou špičku. 

Petroušek napustil bazén. Lezu na půdu pro časovač.

- Peťuš, zrovna do takové zimy.

- Neboj, v pondělí mají být vedra. Zatím se to promíchá, ohřeje.

- Loni jsme se už přes měsíc koupali. :-)

Temná obloha. Co čápi? Klídek. Staří hlídají. Neprší.

- Neboj se, oni je zalehnou. Přikryjí.

- Peťuš, ti už jsou moc velcí.

Venku hromobití. Á, vypnuli elektřinu. A net. Obrázky zítra. Všechno zítra. Nechce se mi přes mobilní data složitě přemýšlet. Hup - postel.

Prožila jsem den propletený ozdobnými korálky..

Teď jak to oznámit na blogu. .-)

Dobrou noc!

P. S. Přes mobilní data jsem dala na FB rámeček. ráno tam nebyl. Asi jsem nenasdílela.