Moje babička a jeho babička byly sestry :-)

To je intuice. Devět ráno. Jdu omrknout FB - mor. Venku přenádherně. Naše sezení ještě v chládku. Vracím se k ntb. Čtyři lidé narozeniny. Dávám si vždy pozor, abych byla originální. Přeju vždy to stejné, ale trošku jinak. :-) Končím slovem MÍR! Odpinkla jsem tři přání. Sestra mé milované Zlatky Daniela - nelze vkládat. OK. Napíšu do SZ. (Asi před třemi lety jsem volala své starší dceři, co je SZ. Ptala se vnuka. Suverénně hodil odpověď: Soukromá zpráva.) Když už jsem u Dany, kouknu, co tu umělecká fotografka sdílí. Lajk od jistého Petra Jaroše. Kouknu k němu. To jméno jsem znala na gymplu. Občas píšu o jeho tátovi, nějakém řediteli černožické Fruty. Jeho babička byla sestra mé babičky. Dost často fotím maminčin rodný dům, kde stará teta, jeho babička, bydlela a maminka se v tom domě narodila. Stojí naproti DD; denně sem za maminkou jezdím.

Čtu u Petra - škoda dobrého přítele - Trenér Augusta zemřel na rakovinu slinivky břišní; sdílím video o Jágrovi. Zadám jeho jméno do FB - znovu mi tam mezi asi pěti lidmi stejného jména vyjede tento Petr. V mládí byl krásný - jako Olivier Louise de Funese. Hodím pár indicií do SZ.

Obratem přijde odpověď:

- Ahoj ......máš pravdu. Na gyml v Jaroměři jsem chodil. Ozvi se, budu rád. Díky a hezký den.

Pošlu další přesnosti z hloubi mé paměti. Indicie, které nemůže kdekdo znát.

- Vůbec netuším, jak jsme propojeni. Všechno, co píšeš, je pravda. Pošli mi číslo na mobil. Zavolám Ti a upřesníme si to. Ok?

Zajímavé, kolik jsem toho u mamky za těch posledních let, kdy ještě měla zbytky paměti, nasákla. Dvoje prázdniny asi před deseti lety jsem si u ní popisovala její staré rodinné fotky.

- Doufám, že až přijedu, budeš doma. Že tě nikam neodvezou. Tak Péťa jede!

Chechtám se. Ty jeho memy. "Péťa jede!" Nebo "Péťa je bůh." Je vykolejený. Včera ráno šel pomoci sousedovi. Dvě hodiny dřel na druhé straně našeho plotu. Vykopal nálety, posekal kopřivy. Krásně zušlechtěná zahrada se po asi třech letech nájmu vrací majiteli. Ten je naštvaný, že tam nechceme patrový dům. Letos v lednu nájemce dostal výpověď. Proč by se o zahradu ještě staral... Petroušek se realizoval. Sousedovi pomohl s čištěním džungle. Dnes nahlas přemýšlel.

- Co já budu dělat? Já tu přeci nemůžu sedět. Vyčistil jsem bazén. Pojedu na hřbitov zalít. 

Svěřuji mu mou ranní detektivní činnost. Pozorně poslouchá. (Co kdyby mu hrozilo nějak nebezpečí :-) :-) :-)) Tak teda: Péťa jede. Protáhnout si záda. 

Telefon. Volá dávný bratranec z gymplu Petr. Půl hodiny si povídáme; on si upřesňuje kdo jsem. Je překvapen informacemi, jmény, souvislostmi, které jsem mu dala. Ptám se, jak zná Danu, sestru mé životní kamarádky Zlatky. Chodila s ním na gympl. Asi dva roky. Pak se šla učit fotografkou. Ano, to mi zapadá. Ale na Danu z gymplu si zas nepamatuji já. V roce sedmdesát dva odešel na FTVS do Phy a už tam zůstal. Maminka Soňa a tatínek Karel v Olomouci... Už sešli z planety. Jednoho z pohřbů, možná obou, se mamka účastnila. Jmenuji strejdu Karla Šorma řidiče autobusu z Trutnova. On přidává dalšího Šorma vlakvedoucího. Jmenuje tetu z Buků, já dohazuji komín v Bohuslavicích u Trutnova s čápy - tam bydlela další teta... Pro mě většinou už jen jména. Pro něj příbuzenská větev.

- Máš tam hezkou fotku Pink Floyd

- To je moje láska.

- Moje taky. Zeď - něco věděli, znáš ten klip, jak pochodují děti do masového strojku a dolů padá jen beztvará hmota?

- Nadčasoví. Já spíš jen hudbu.

- No, teprve dnes chápeme. A pamatuješ na The Angels?

- Jo, jasně. Pavel bicí, bratři Kracíkovi...

- Ne, Čermákovi.

- Jo, Čermákovi a na klávesy Berší...

Zdeněk Berger, nebožtík. Dnes ho zastupuje kvalitně Míla Bříza, spolužák z gymplu o rok mladší. Zajímavé je, že sype jména kluků asi o dva tři roky starších, Dvořáček, Berší, Bátora, ale Pulpieho - Pálpiho - Prokopa - mého prvního muže - si moc nevybavuje. Všichni ti mladí muži byli nesmírně inteligentní, tvořiví, hráli na hudební nástroje. Nechali tu společenskou, uměleckou, lidskou stopu. Co dnešní gympláci?!!!

Bože, mohli bychom vzpomínky vytahovat jak králíky z klobouku. Stačily dva lajky Dany a Jany... A intuice. A FB. Sejdeme se. Ač Fb špízuje, spojuje lidi.

Večer.

Poledne v tom okamžení. Rychle nákup. Vycházím z obchodu. Vedle mě parkuje známé auto se známou tváří. Cooper. Lahvová. Linda!- 

- Máš s sebou Kitty?

- Zůstala v Pze. Ocásek už se jí hojí. 

Jedu napřed. Petroušek znovu čistí bazén. Tentokrát síťkou. Nemá-li činnost, najde si ji. Chystám pro něj překvápko. Motýlek z kotletky. Krájela ho milá snaživá gymnazistka. 

- Umíte motýlka z kotlety?

Vedla jsem ji slovně ruku.

- Krájejte, ještě, ještě, nebojte se, asi cm před koncem zastavíte nůž. A teď znovu kousek vedle...

Nakupovala jsem do tašky. U pokladny vyndavám ovoce, zeleninu. Na dně tašky okurek z Polska. Co teď? Přiznat ho? Pokladní student gymnázia.

- Pojďte sem. Vidíte ten okurek? Tak ten není od Vás. Nechám ho v tašce.

Hoch se očividně bojí. Chce, abych to nahlásila někomu staršímu. Kašlu na to. Neukradla jsem ho. Řádně nakoupila v Polsku. Házím zeleninu na něj. Na okurek - do tašky. Platím. Na shledanou.

Rychle nasázet million bells do kokosového květináče.

- Mami, co to je za pokus trvalky s letničkami?

- Mlč, experiment! Tůjku na podzim vsadím do země. S gazánií a millionem bells se jí moc nedaří.  

Přesazuji své experimenty; vyrývám z kameninové mísy petrklíč. Zarývám ho do země. Na jeho místo vkládám afrikán.

- Lindi, co s tou hortenzií?

- Mami, nemůžeš to nechávat v těch igelitech. Furt ti to říkám.

Zamlouvám plísnění; ukazuji, jak se daří bazalce. Před měsícem ji píchla pod strom. Zalévám ji. Kvete.

- Mami, hortenzie chce stín, ale sluníčko.

Vybíráme místečko pod ibiškem.

- Tady je koňský hnůj.

Odmítá. Hortenzie chce kyselou zem... Nechávám ji. Hortenzijka po týdenním mučení v květináčku s lesklým obalem očividně trpěla. Snad přežije. Mou péči i zimu.

Servíruji pod třešeň. Krásné sezení jsme včera vytvořili se snachou. Petroušek pomlaskává. Našel na talíři své mašo, mašo. Chrochtá blahem.

- Peťuš, slyším, že už nemůžeš; hodím ti na to síťku. Dojíš to za chvíli.

- To víš že jo, jednou dostanu maso a nechám ho.

Dojídá, soustečko padá do trávy. :-) Okolo rtů fousky od domácí majolky. Spokojenost. Platí na sto procent:

- Žrádlo v korýtku - nejsilnější motivace. Jak chlapovi hodíš do korýtka, máš ho. :-)

Budu žehlit venku. Petroušek mi vše připraví. Žehlím, žehlím, ale žehlička je studená. Prodlužovací kabel nefunguje.

- Prosím tě, umíš zapnout žehličku?

- Peťuš, jdu zkontrolovat, jestli je kabel zapojený do zdi.

Obcházím dům. Dvě panenky stojí u vrátek. Snaška a vnučinka. Dnes mi Honzo, vstávej nehrozí. Žehlím! Jsem pro dnešek omluvena ze hry. Petroušek nese jiný kabel.

- Že by nějaké zvíře kabel překousalo?

Zjišťuje, zda funguje vypínací knoflík; nemám o něm ani tuchy. Funguje. Ulpí na mně, že jsme si s knoflíkem hrála. Nehrála. :-) Musím se řehtat, jak mi stále vnucují mou nešikovnost.

Mimo kytek jsem stihla uvařit; vyprat, vymáchat, naškrobit, pověsit tři pračky. Maminčina osuška vybledlá. Flek jsem jakž takž nedokonale vyprala. Zaprané se těžko dostává. Tři nožičky štrůdle. Vyrobila jsem banánovo-jahodovou zmrzku. Linda se chopila žehličky. Hráli jsme okolo stolu slovní hry. Vnučinka se zapojovala. Včera nám předvedla, jak umí číst. V pěti letech. 

Večer mě Linda obehrála v žolíkách. Náš prázdninový seriál. Jo a prošla jsem koš z maminčina domu. Ještě jsem cítila vůni skříně. Objevila jsem krásnou damaškovou cíchu. Hledala jsem záplatičku na polštář. Podařilo se mi ho natrhnout u knoflíkové lišty. Svlékla jsem dvě cíchy z maminčina majetku. Ráno pověšené, už vyžehlené. Snaška mi podloží záplatičky... Na polštář, na cíchu... Mám to ráda... Mám nové, mohu si koupit další... Nechci. Není třeba. Maminka vkládala krásné malé neviditelné záplatičky... Nechci se s jejími věcmi loučit... Stačí, že jí ukradli zcela novou  vánoční halenku. Drzost. Neomalenost ředitele. Vedoucí. Zlodějny, které procházejí ve velkém, v malém. Zdravotnický holding nebo soukromý majetek klientů.  

Komáři se hlásí. Dorazil Honzík, vnuččin tatínek. Odskočil si. Vrátil se vzteklý. Nestačil máchat rukama. :-) :-) :-) 

Dumáme, odkud komáry přitáhl. Jestli z přední části zahrady, kde hráli Honzo, vstávej nebo za zadní... Jsou všude. Večer se zkrátka na zahradě letos sedět nedá. Čmoudíme Rejdem. Vytáhla jsem asi rok dva naložený hřebíček. Pomazali jsme se - nefunguje. Past na komáry z minulého týdne je prázdná. Dnes nás vyděsila. "Mluvila". Nejprve moucha. Pak vosa. Dva vězni v pasti na komáry nás děsili. Ozývalo se brumlání. 

Krásný den! S prací, smíchem, jídlem, hrami, rodinou, přírodou. Odjíždějí. Jdeme dovnitř.

Ještě mžik do FB. Dobrá zpráva od Ivety. Brutal sice vyprodán, ale ještě není všem dnům konec :-) Uvidíme. Něco mi sežene :-)

Zprávy z čapího hnízda. Dvaadvacet hodin. Mladý čápík s bratrem nadletují nad hnízdem a trénují. Máma je podporuje. Předvádí nadskoky a máchání křídly. Táta si hoví v pelechu, hlavou kroutí ne, ne, ne. Nejmladší se povaluje s ním. Do mámy a dvou starších vjela horečka sobotní noci. Blbnou. Mladík se nebezpečně vyklání z hnízda do tmy. Jo nebo ne? Dnes? Nebo zítra?

- Kluci, neradila bych vám letět v noci. Tak se uklidníme... A spíme!

Máma své dva nejstarší podporuje radostným klapotem zobákem. Popichuje je neustálými výskoky a vzlety. Nedbá večerky.

Táta, zavrtán uprostřed hnízda s nejmladším, si trvá na svém. Kroutí hlavou. Ne, ne, ne.

- Zhasnout a spát!

Tak dobře. Hoši se ošplouchli; zalezli pod peřinu; položili hlavičky, zítra výlet. Z hnízda. Máma pro jistotu bdí. Na jedné noze, se stále padající druhou tlapkou. Ve své učitelské kariéře jsem často při výkladu stála na jedné noze. Studenty to rušilo v pozornosti. :-)

Až mladí vyletí, vrátí se k nim ten ze záchranné stanice. Prý odletí do Afriky a tři roky tam zůstanou... Pak se teprve vrátí k nám. 

Jdu spát. Zítra se vrhnu na levandule...

Dobrou noc!