Brutální úprk z pevnosti

Odjíždějí. Před polednem se loučím za plotem. Obdarovávám malými pozornostmi. Ostravaci už jsou možná před Ostravou. V ulici na konci se balí. Před naším domem poslední auto s červenou belgickou značkou.

Petroušek brzy ráno vyjel na houby. Něco málo přinesl. Už porostou. Vlhko, teplo. Les je dosázen. Včera dva roky od uragánu. Stany brutálistů vichr tehdy odnesl poli až k České Skalici.

- Jeď na kole. Loni jsi jezdila celé léto až do zámrzu...

Má pravdu. Letos to flákám. Na SCUKu jsem koupila krůtí skelet na polévku. Z farmy.

- Peťuš, já jsem to chtěla rozdělit na tři polévky, ale já to dám upéct. Na tom je tolik masa!

Souhlasí. Rychle špikuji, cibuli, koření. Programuji troubu. Beru svou novou přilbu. Drží pevně na hlavě. Nekejkluje se jak ta stará. Frčím.

Na loučce proti naší ulici fotím balící lidi. Asi cizinci. Mávají přátelsky do objektivu. Volají na pozdrav. Mávám. Ulice i loučka vysbírané, čisté. Igelitové pytle na hromadě. Všechna čest. Jak to bude vypadat v Campu 3? Potkávám skupiny brutálistů s menšími i obrovitými bágly. Vysbíráno, čisto. Louka se vyprazdňuje. Na stezce seskakuji u auta. Odkud jsou lidé s S na autě? Zdravím. Fotím. Ptám se, z jaké země jsou. Mladý blonďák mile odpovídá - Svíden. Pletu si Švýcarsko (CH),  Švédsko (S), Španělsko (E)... Lámaně se ptám, jak se mu líbí v Josefově. Přitaká. Gut. Vy máte v zemi mnoho černých imigrantů. Odpovídá:

- Kein problem.

Tak to ráda slyším. Od Čechů žijících ve Švédsku mám jiné info... Hezky se loučím. Přeji šťastnou cestu do Švédska.

Na kraji stezky ještě přemítám o kein problému. O nové generaci lidí... 

Řeka. V dáli krávy. Koně. Hledám očima chlapici. Měla bych popojet ke Smiřicím. Jestli jsem ji už nepropásla.                                             

Maminka v obrovské chodbě s cedulkou jídelna. Má svetr. Asi po koupání. Vezu ji přes světlou jídelničku na terasu. V jídelničce paní K. a Jaruška.

- Vy byste mě nevzala ven?

- Vzala.

- Oni mě nedovolí jít ven.

- Hned vás vyvezu. Jen mamku odvezu na záchod.

Nejprve mamku vytlačit na terasu. Hned pomoci paní K. Usadit ke stolu.

- Jaruško, mám ovoce; dáte si?

Jasně, sedne si vedle nás na terasu. Paní K. si pochvaluje, pochvaluje...

- Děkuju vám, že mi tak pomáháte. Vy nejste sestřička, vy jste rodinná.

Hm, nepovažuji to za pomoc. Normálně. Chce ven. Vyvezu ji na slunce. Asi ví, že jsem dcera. Nevím. Z psychologie je známo, že je nutno dívat se na oblohu, na stromy, na zem...

Mamince borůvky se zakysankou. Rozděluji blůmy, meruňky. Krájím jablko na tenké plátky. Staré zuby už dobře nekoušou. Půlím meruňky i blůmy. Vkládám do strých rukou. Vyprávím o Brutalu. Paní K. si stále pochvaluje pobyt na vzduchu. Vzpomínáme s maminkou na naši dávnou cestu Ruskem v roce 87... Linda volá. Kamilka nese polévku. Vezu maminku na záchod. Druhý chod. Krájím obalený lanšmít na kousky. Lžící to teda nejde. Příbory se tu už dávno nepoužívají. Kdysi jsem projevila přání, aby mamince příbor dávali... Jenže tady se stále opakuje a opakuje a mlátí pantem a zbytečně a zbytečně. A stále se diví, diví... A já zjišťuji, jak je zas něco zmrveno, zničeno, ztraceno... Ve vánoční tašce nacházím osušku a ručník. A halenku. Takovou šeredu opranou. Jdu se zeptat, kam ji mám hodit na vyprání. Kamilka ji skládá.

- Ta byla ve vánoční tašce na vyprání.

- Já vím. Musíme ukazovat, co dáváme dolů na praní.

Nerozumím. Nepátrám. Hlavně mi na tom nezáleží. Punčochové kalhoty se tu odvezou do prádelny a UŽ NIKDY SE NENAJDOU. Protože se ztratí. Jak dole mohou vědět v tom kvantu punčochových krepsilonových nepodepsaných kalhot, komu které patří...

Loučím se. Cestou domů fotím znovu už prořídlé louky. Proudy aut ukázněně opouštějí naše město. Dvacet čtyři tisíc se lusknutím prstu ztratí z pevnosti. Levá louka u potůčku - francouzská zóna. Hodně prořídla. Vpravo - v některých stanech se ještě asi dospává. Lidé uklízejí, balí, loučí se, mávají. V aleji zastavuji. To musím vyfotit. Jsou to snad indiáni? Ptám se na jejich zemi. Mexiko. Vytáčím Lindu.

- Zeptej se, jak se jim tu líbilo. Jestli se za rok zase vrátí. Řekni jim, že mají nádherné oči. A co skupina Gutalax?

Na tu reagovali obdivně.

- Upozorni je, že nejsou z rakouské Kremže, ale z Českých Budějovic.

Obdivně s úsměvem pokyvují. Srocují se mi na fotku. Výborně. Tak šťastný let!

Cestou domů potkávám Rumuny, Němce, Maďary, Švýcary, Belgičany, Nídrlandy. Na plácku u naší ulice prázdno, opuštěno. Festival skončil. Zas za rok. Okolo louky jde cikánka H. s dítětem na kočárku. Sleduje pravděpodobně svého vnuka. Kluk asi osmiletý klackem buší a píchá do odpadkových pytlů. Hledá. V naší ulici zbyl stan nebo židlička u plotu...

- Hele, ještě si jednou píchni a zavolám na tebe policii. Je to tu vyčištěné, srovnané do pytlů a ty to tu nebudeš rozpíchávat! Chraň tě ruka páně!

Zrychlují tempo. Asi pili šaratici. Odbočuji k nám. Na konci zbyla jedna TOIka a před naším domem Němčíci zapomněli plastovou vidličku. A obdélníky po stanech na trávě. Za týden už nebudou vidět ani ty obdélníky.

Jůůů, já už se těším na BA 2020. Možná najdu odvahu konečně si koupit lístek.

Skelet upečen. Brambory, mrkev, celer na páru. Okurkový salát s rajčaty, cibulí. Stolujeme venku. Vosy přišly oďubovat. Rozdělala jsem hřebíčkový výluh ve francovce. A je po vosách.

Uléhám na houpačku.  Až se vzbudí Atlanťané třetí pokračování.  Během tří čtyř minut spím. Já to snad nikdy nedokoukám.

Vzbudí mě jemný dětský hlásek. Zpívá si. V polospánku cítím z prozpěvování radost ze života. Jde se koupat. Voda jen 29°C. Tam bych nevlezla. Třiatřicet jsem si přivykla. Dřív jsme se koupali v šestadvacetistupňové. Pocitově bych dnes do ledárny nevstoupila. Ale slyším Petrouška, jak se synem pomáhají V. do plavek, kruhu, bazénu. Probouzím se. Opouštím houpačku. Mám upečenou bezva buchtu. V těstě mají být rozemletá jablka. Já tam rozsekala blůmy a meruňky. :-) I navrch jsem jich pár pokladla. Posypala vlašskými ořechy místo čokoládové polevy. Mažu chleby s pomazánkou, rajčaty. Míchám borůvky s jogurtem. Vnučinka za mnou přibíhá do kuchyně.

- Máš modrou pusu a to jsi ještě nejedla borůvky. :-)

- Babi, já budu paní učitelka a ty mi budeš ukazovat zahradu. A dáme si makovice. Tak jdeme. Ukazuji ji ostružiny. Ukazuji, jak je trhat, aby nezlomila větvičku. Představuji květ vistárie. Nabízím angrešt.

- Babi, ostružiny jsou kyselé, ale angrešt nechci, ten je moc kyselý.

- Už není. Dozrál. A dáš si moje rajče?

- Nechci.

- Ale moje rajče je jak bonbón. Něco tak lahodného jsi ještě nikdy nejedla.

Nechala se přesvědčit. Chce ještě. Žerou komáři. Vracíme se ke stolu. Vykrajuji první nezralá padavčata. Na zimu do štrůdle dobrá. Letos dost jablek a švestek suchem popadalo.

Přichází snacha. Nesu jí víno.

- V Pze prý dnes někdo nalil asi dvacet litrů oleje na schody...

- Ale nejsou všichni homosexuálové špatní.

Rozvířila se divoká diskuse. Ukončuji rázně a opravdu tvrdohlavě, že teplouši a o místo na slunci se deroucí pedofilové nemají na Prag Pride co dělat. Herec Národního Eduard Kohout, Eduard Cupák a další byli teplí. V jejich době nezákonnost nedovolovala nějaké odivy. Ať si i dnes žijí pěkně potichu, ať se nevystavují na odiv a hlavně - za já práva to jako bojují?!! Jasně, znám teplé, mám je ráda, ale to jsou právě ti nenápadní. Mnoho homoušů v sobě nese i sklony k pedofilii. Minulý týden jsem si zkoukla dokument. Jak dva někde z Ameriky si koupili novorozeně od Rusky. Toho chlapečka znásilňovali a půjčovali dalším osmi chlapům. Přežití trýzněných a pohlavně zneužívaných dětí je myslím asi tři roky... Zkrátka NE a tečka. Bez diskuze.

Chvíli je ticho. Pak znovu chytáme nitku hovoru. Máme ve zvyku se se snachou doplňovat, přehlušovat, stále víme téma konverzace. Do toho nám zasahuje vnučka. Jsme tři baby, které se doplňují. Mluvíme, najednou se ozve nenápadná Petrouškova větička. Tou nás vždy jakoby náhodou rozhání:

- Kolik je tak hodin?

- Slyšelas ho?

- Jo, už nás rozhání.

Vedeme dál náš nekonečný rozhovor. Péťa se nedá:

- Hele, už žerou nesnesitelně.

Péťa sklízí stůl. Balíme, balíme. Koukám na VK. Olga mě přijala do přátel.

- Peťuš, mohou být už na kraji Ruska?

- Ani náhodou.

- Ale říkala, že mi to potvrdí až z Ruska. Tak jsou třeba na konci Polska, nebo na Ukrajině...

Vyprovázíme mladé. Vzpomínám, kde asi naši ruští sousedé zpoza plotu už jsou. Nad hlavou duní letadla. Kropí na zítřek.  Přelétá formace čtyř malých letadel. Snaše to asociuje válku. Rodová paměť. Má něco v genech. Mám to taky.

Fotím hliníkové nánosy. Jsou krásné. Jsou jedovaté. Ale proudění transformační energie z Andromedy už nezastaví. Polský Američan Zbigniew Brzezinski řekl:

- Největším nebezpečím pro NWO je probuzení lidstva.

Tetelím se. Stačí myslím jen asi pět procent a okovy spadnou... Proberte se!

Dobrou noc!

P. S.

Ve 20.02 píšu Olze:

• Pozdravljaju Privet iz kreposti Josefov

Olga 20:03

И вам привет мы где-то в Польше, ехать ещё 2 дня, может больше

Olga v přátelích. V ikonce hlavička jejího bratra...  Super :-)