Buďme tvůrci. Nebojme se.

Prosmála jsem se dnem. Okénko rudě sálá, kachle žhnou. Za hodinu půlnoc Dnes krátce.

Dospávám.

- Mňaf!

- Co tu děláš? Drzoune! Vypal.

Zrzka skočila na Péťovu postel. Budí mě. Ona velmi dobře ví, že ložnice je pro ni tabu. Ale není. Takhle si nás ochočovala postupně Micicinda.  

Honím ji, ale z postele se nehnu. Jen se převaluji. Hraje si se mnou. Vždy uhne o kousíček vedle Péťova pyžama, vedle polštářku. Podběhne ke mně. Chci ji skolit rukou. Odtáhne se tak, abych nedosáhla. Skvěle mě procvičuje. Převracím se na břicho, zdvihám ruce, nohy.

- Co to tu předvádíte? Tak vylez a zažeň ji. Jedu na hřbitov.

Lezu. Rychle vymést kamna, umýt okénko, vytřít... Chci v půl jedenácté vyběhnout do polí. Lehce sněží. Bude jedenáct. Vybíhám. Včerejší stopy trošičku překryty.

Poslouchám pořad o volbách v Americe s Helou Heclovou. Dnes žádné sluníčko. Ale stejně nad mraky duní. Ta luka jsem si oblíbila v roce 2017. Od té doby nedočkavě vyhlížím sníh. A od té doby sezona nebyla. Tehdy krásné podmínky. Šest neděl nádhery. Klušu pod železňákem. Před sebou gotika, baroko. Za sebou empír.

Hela náhle skončila. Čekala jsem něco dál... Konec. Ladím Cesty k sobě. Celostního mladého moudrého a rozumného dr. Vojáčka.

Nic nevíme. Ano, myslela jsem si, jak už vím všechno. Jak mám nastudováno. Dřepěla jsem v materialistickém životě. Najednou exploze. Pro zdraví člověka - důležitá pružnost, dynamika. Pružnost přemýšlení. Staré struktury se bortí, kácejí. Jsem tvůrce svého žití. To, co jsem měla jako jistotu, hroutí se. Ano, přemýšlím, co je ještě třeba odevzdat, pustit se, abych se dostala do bezva proudu, který stojí za to. Hodně lidí setrvává v rigiditě. Neumějí pouštět, měnit, bourat.

Změny bolí. Cítím to u lidí. Už jsem si zvykla. Přijímám. Nic jiného mi nezbývá. Přece nebudu lpět na starém. A to já jsem staromilec. Protože vše staré, jisté, nalajnované, pod kontrolou - rozmetáno. Co jsem nastudovala v duchovním zrání, rozbito. Přijímám synchronicity - tak často, tak často je zažívám. Jako potvrzení.

Kontrola jako mechanismus našeho ega, naší mysli. Brání přizpůsobování se. Každý máme v sobě zakódovanou strnulost.

Polarita řádu a chaosu v nás. Mám ráda řád. Žiju v neřádu. Jsem rigidní, nepružná, nechci chaos. Přilnula jsem ke stereotypu řádu. Nastoupila jsem cestu změn. Hledám ztracenou pružnost pro přijetí dnešní dynamiky. Jak mě determinuje minulost? Svými stereotypy. To už pro mě není fční. Ach, jak ráda je mám. Ale ráda přijmu dobrodružství svobodné vůle. K tomu je ta pružnost. K přežití. Zapomenout na staré mechanismy. S nimi už to nejde. Jsem ráda, že jsem je opustila. Odhodila jsem strachy, stereotypy myšlení a kontroly ega.

Epidemie smrtícího viru? Ne. Epidemie nemocné společnosti. Hodně nemocné. Vidím, jak se hroutí. Mocenské choutky elit? Ne. Denně čtu na FB strašení. Co bude. Jak to bude. Co mají v plánu. Jak k tomu směřují... Přehodnocuji své priority. Buduji v sobě nové. Jsem tvůrce.

Lidé na sebe útočí. Slůvkaří. Je to projev jejich strachu. Dnes jsem udělala experiment. Zapomněla jsem sledovat setkání v Pze Otevřeme Česko (Česko vnímám jako hanlivé, pejorativní!!), Chcípl pes. Až k večeru kousek poslouchám. Paní Peterková se zaklíná - ve jménu Milady Horákové... Experimentuji. Házím rozbušku. Uvidíme, která oběť se ozve. Jsem tvůrce, srovnala jsem se s přijetím nových zpráv ze života Horákové. Přitom ještě to nejsou ani dva roky, kdy jsme se s Lindou nachomýtly u odhalení symbolického hrobu Milady Horákové na Vyšehradě. Tam jsem ještě věřila v čistotu Miládky. Píšu mezi komenty z demonstrace:

- Pozor, pozor, Miládka Horáková nemá ten příběh mučedkyně. Spolupracovala, asi dvojnásobně. V koncentráku chodila na noc spát domů. Nikdo ji neměl rád. A v době komunismu - hm, musela bych hledat, ale nebyla to čestná žena.

Ano. Ihned se chytila Nanynka. Bez skrupulí, oslovila mě ty vole... Taková něžná žínka. Myslela si, že se na mě nasosá. Ne, ne. Šlápla jsem jí do hraček. Jen ať hledá, pokud se chce hnout a stát se tvůrcem... Nelpět na starém, budovat nové. To jí očividně nejde. Učebnicová ukázka - ohrožení. Útočí! Tři možnosti při napadení: Zaútočit, utéci, zarazit se - vtáhnout se do sebe. Její agrese = útok. Strach. V grafologii existuje poučka: Kolik strachu, tolik agrese a opačně. :-) Nanynka typická oběť.

Jarní situace loňského roku - krásný příklad existenčních strachů. Myslím tím o sebe, o život. Někteří chodili v roušce ještě v létě, ač nemuseli. Nevysmívám se, báli se. Třeba ani strachy nevycházeli. Aktivizovaly se strachy o život. Přitom nikdo odsud živý neodjede. Stačí jen se s tím smířit. Přijmout nepřijatelné.

V aramejském otčenáši se verš - a neuveď nás v pokušení - v originále tlumočí Nedej, aby nás oklamal povrch věcí.

Dnes a denně meinstream chytá lidi na povrch věcí. Člena Antify s vytetovaným A na ruce označí za vyznavače konspirátorského hnutí Q. Nebo herec z demonstrací, který uhodil těžkým stojanem někoho po hlavě, taky falešně identifikován...

Bůh hodil koronavirovou rukavici. Uměle udržován strach mezi lidmi. Jedinečná příležitost přehodnotit v sobě to staré. Teď! Strach při úrazu o sebe, v těžké nemoci, o člověka je na místě.  Ale bát se o budoucnost - není na místě. Naladit se na vlnu - jaký postoj k tomu zaujmu. Budu v roli oběti nebo v roli tvůrce?? Dlouhou dobu lidé žili v posuzování, odsuzování, obviňování, lítosti, hodnocení... To je repertoár obětí. Oběti se snaží jen připravit se o energii. Rodiče manipulují dětmi, děti rodiči, partneři navzájem - jen aby docházelo k energetické výměně. Tvůrce takhle nefunguje. Tvůrce má soucit, ale bere zodpovědnost za hru. Co mohu udělat pro své blízké? Jak budu řešit tuto situaci? Každý z nás se může stát tvůrcem. Pak je jedno, co se zítra stane. Jsem dostatečně odolný, mám na to nástroje, abych si s tím poradil... Jestli to bude nemoc, krize, krach, nějaká nesmyslná opatření. Je to jedno. Já jsem na to připravena.

Poslouchám slova, myšlenky, ukládám do paměti. Určuji - jsem tvůrce. Nenechávám sebou smýkat. Žádné slzy, výčitky, z manipulací jsem už vyrostla. No, včera jsem měla strach o Zrzku. Ne o ni, o sebe, že mi bez ní bude smutno. Tak tohle pouštím!!! 

Běžím, běžím, běžím. Občas zastavím na vysmrkání. Vyfotím kostel barokní, gotický chrám, kostel empírový a klušu dál. Kdybych tak mohla každý den. V prvním kole nechávám krásku s modrými obroučkami od brýlí nepovšimnutu. Fotím ji zcela za stromy. V prvním i druhém kolečku si ji prohlížím přes louku. Mají krásný výhled.

- Nebojte se! On vás nepokouše. On si vás jen očichá.

Vyndávám sluchátka. Běží ke mně pes. Kupodivu - divím se sama sobě - stojím beze strachu. Je to snad poprvé, co neječím, stojím, dívám se, jak ke mně běží plemeno s tím zpětným pruhem na zádech. Česky ričbek. :-) 

Pejsek se se mnou ještě asi třikrát potká, když je předběhnu, smrkám, dobíhá, běžím, předbíhá i tak. Galf se jmenuje. To je jak Gandalf z Pána prstenů. U chatičky, kde včera stále zavátá sto dvacítka, parkuje dnes honosnější auto. Galf jim jde občůrat kola. Fotím. Majitelé volají, aby si šel pro oboječek. To je jako když papež vyzval cikány, aby nekradli. :-)  Odsud už běžím sama. Zastavuji se na vysmrkání pod kráskou s modrými rámečky od brýlí. Studuji, co se mi na ní tak líbí. Stará, otlučená, nezajímavá. Nezajímavá? Každé okno jiné. Na omítce dřevěné nosníky, asi na vinnou révu. Široká křídla rovnovážné střechy. Je to to pravé slovo?

Doklusat k traťovému náspu. Lemují ho překrásné lípy. Podjíždím na malou louku. Nad hlavou jede vláček. Nestíhám ho vyfotit, poslouchám You Tube dr. Vojáčka.

- Peťuš, jsem pod železňákem. Ohřej si polévku.

- Tobě taky?

- Ne, já si dám sportovní výživu.

- A připrav mi plech na hranolky. Doběhnu si do mrazáku... Budu se pak věnovat jen sama sobě.

Dnes prudký kopec vyklusávám s běžkami na nohou. S přehledem. V mysli: Umýt hlavu, namalovat obličej. Péťa už mě čeká. Bere běžky. Plech nemohl nalézt. Klušu si pro něj v botách. Před odchodem do luk jsem setřela. Nic. Už jsem zpátky. Krůtí maso ohřát, strkám do trouby hranolky. Výjimečně. Jednou.

Hotovo. Na minutu stíhám. Skyp s maminkou. Jak je dnes interaktivní. Hodinku, možná přes si povídáme. Mamka reaguje na známé věci. Rozumí tomu, co vysvětluji. Chápe tvůrce a oběť. Oběť vysává energii tvůrci. Nutno držet se od obětí dál. Milý pečovatel; člověk; nechal nás v klidu. Děkuji. DĚKUJI!

Dávám na plotnu kužílek palo santo a orlářku drahocennou.

- Prosím tě, ty zase chceš, aby volali z centrálního pultu?

Má pravdu. Zapínám digestoř. Kužílek palo santo se rozdýmil. Beru ho za špičku. Namáčím do vody. Požární hlásič mlčí.

- Peťuš, víš, že mě včera večer chytla křeč do nohy?

Překvapil mě. Ne. Ohromil mě.

- Piješ dost. Ale vzala sis CR 24?

- Ty vorle, Péťo, jak to víš?

- Hypertonický nápoj. Christiano Ronaldo. Musíš doplnit minerály.

- Tak tos´ mě dostal.

Když vidím, jak bez brýlí po ohmatu rozšroubovává multivitaminy pro ženy, tak to stoupnul v mých očích. Hm.

Večer. Jede do kravína pro mléko.

- Dneska se mě v kravíně ptali, jestli jsem nebyl v kostele.

Řehtám se.

- Cos řekl? Že jsem dávala orlářku drahocennou a palo santo?

- Ne, řekl jsem, že jsem v kostele nebyl. Ale prý to ze mě táhne.

Směju se. Vykouřila jsem dům poctivě. I v kravíně to poznali.

- Dnes ti dávají druhý díl Mařeny.

- Ta Asterová to moc krásně hrála.

- A bude ji hrát Gaislerová.

- Ty mě překvapuješ. 

- To víš, nejsem žádnej blbec.

Řehtám se. Hm. Vesmírný pohlavek. Nepodceňuj svého muže!! Nevyvyšuj se nad ním. On ví taky něco z tvých oborů. Zatímco ty z jeho neznáš nic.

No jo, furt. Já už budu hodná, vesmírná inteligence!

Dobrou noc!