Bůh pondělí mě vedl

Šest ráno. První mžiknutí na den. Teď? Ještě minuta – půlnoc. Počasí prapodivné. Uprostřed dne 14°C!! Kdepak jsi, babí léto! K večeru teploučko, zítra má být, říkal radar, o 4 méně. O víkendu 26°C. Takové pěkné vyrovnané podzimní počasí, co?

Beru si do postele poslech. Jasně že spím hned. V devět otevírám oči. Telefon. 

- Paní ředitelka, říkala, že potřebujete vyfrézovat pařez…

Hned se mi lehčeji vstává. Zrovna včera jsem na jeho ředitelku myslela. Hle, hle, ona byla rychlejší.

Další telefon.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-15

- Mami? Bylas´  už v kuchyni?

- Nebyla. Ještě stojím v koupelně.

- Tak se běž podívat.

- Mám tam mléko?

- Ne. Dívej! Něco tam najdeš.

- Ješiši, ta je krásná!!

V dřezu stojí v džánu podzimní překrásná kytka od Lindy s cedulkou: Pro radost! Hezky den! A beruška po ní leze.

- Jé, to je hezké překvapení.

- Mami, já už jsem jich uvázala asi deset. Je mi to jedno. Roste mi to doma, tak abys měla i ty jednu.

- A kde seš?

- Už dvě hodiny stojím v Pze v zácpě. Malinko jsem se u tebe zdržela.

- Ješiši, a to omeškání tě zavřelo do kolony.

- To neva. Vyřizuji hovory.

Jé, tak krásný začátek týdne.

A kočky neotravují. Pěkně schlamstnou, co dostanou.

Ó, bože Pondělí, děkuji Ti! Pondělní bůh před týdnem asi zaregistroval, že ho beru v potaz. Pondělí a já jsme si dlouho nerozuměli. Ale teď, v tichu důchodu, jsme si sedli do stejné trávy. Už na mě nekřičí, že musím. Jen šumí listím. Voní zahradou. A víš co? Možná ho mám dokonce ráda. Jde o to, jestli je jen jeden pondělní bůh nebo jestli se na něm podílí víc bůžků. Je fuk, jestli mě provázeli bůžkové pondělka nebo jen jeden, prošla jsem dnem jako tichým lesem po měkkém mechu. Každý krok pod jejich pohledem, každý stín na cestě prozářen jasným světlem. Dokonce odpoledne přestalo pršet. Vyšlo sluníčko. Zajímavé. Je to přijetím, že já už nic nemusím? Jsem šťastná.

Chystám převlékání. Teslovy podložky jsou studené na ulehnutí nahým tělem. Není to příjemné při otevřeném okně v podzimním počasí. Už je používáme několik let. Je čas udělat pauzu. Uložím je jen na měsíc. Do topné sezony budeme spát v pyžamech. To bude mít Petroušek radost. Vypínám dráty s programem. Žádné čakry, orgány, patogeny. Ordinuji měsíční klid pro organismus. Tečka. Smýčím.

Máchám pračku v bílém octě s esenciálním olejem. Pak druhou s Tesla podložkami. Lezu na půdu. Venku lije. Dnes asi sbírat švestky nebudu. Zahrada se prolije. Všechny jedy z ovzduší spadnou s vodou na zem. 

Jedu na nákup. Poledne. Petroušek.

- Peťuš, jsem mezi regály. Zapomněla jsem si letáček s ohnutými rohy. Tak beru jen máslo. A nic. Pojedu na druhý konec města pro játra. Petroušku, chtěla jsem ti poděkovat. Jednak za ten hezký týden, jak jsme někde šlapkali, ale já našla koš s jablky!

- No, to jsem ti nasbíral už v pátek.

V pátek po příjezdu z Pekla jsem říkala, že mám smluveno s protějším sousedem, že si mohu sbírat James Grieve. Zapomněla jsem. On ne. Nasbíral mi mezi shnilotinami nádherné šťavnaté kousky. On nezapomněl.

Pondělní bože, pondělní bůžkové, děkuji za přízeň!

https://www.youtube.com/watch?v=mD6GVatn55I

Poslouchám, jak nám ukradli naši angličtí spojenci zlato. Vrátili, ale nějak o mnoho dekád déle a zhruba o polovinu méně. Připisuji pod video:

Velká Británie nás VŽDY zklamala, podrazila, paraziti, dravci, my jim zaplatili za jejich obranu za naše letce v jejich RAF do poslední tkaničky do bot, kapesníky, do posledního knoflíčku. Fuj!

A náš Jan Masaryk nebyl zabit KGB, vysvítají dokumenty, že v tom měla prsty ta jejich MI. Protože se odklonil od důvěry v západ... Vždycky jsem měla v hlavě údajná slova Masaryka, která měl po návratu z Moskvy v červenci 1947 spontánně pronést k Ivanu Herbenovi: "Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek. No, a jak to možná bylo nebylo. Dnes už víme, že by nás Marshallův plán potopil, zadlužil a uvrhl do zkázy. https://www.youtube.com/watch?v=z-4qLoLSxMA

Žijeme v mýtech

Projíždím městem. Čekám na semaforech. Odbočuji dolů na průtah. Bojím se. Jede se jen půlkou cesty. Stahuji okénko. Ptám se řidiče ze stavby, jestli mohu jet dál.

- Můžete. Jeďte opatrně.

- A nedají mi pokutu?

- Nedají.

Tak jsem se dostala na druhý konec města docela v pohodě. Jedu ostražitě, abych někam nespadla. Průtah městem se pomalu, ale jistě stává opraveným. Mají na to do konce října. U Skaličanu se stavím doprostřed vozovky v pravém pruhu. Je uzavřený. Prodavačka sluníčko mi říká:

- Chci vám říci, že ta vaše buchta byla moc dobrá!

Pondělní bože, děkuji!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-15-kaci-kaci

Vyjíždím z města. Pojedu po lukách. Ješiši! Co to je! Tady se kácí topoly! Blikače. Skáču po příkopech. Fotím vodou namoklé metrové pařezy. Smutné. Mají tu vysázené takové zaschlé nic. Večer se dozvídám, že cesta nepatří městu.  

Vyjíždím z luk. Bliklo mi hlavou - balíček. Chodily mi do trafiky. Teď si dávám pozor. Bojovka. Sypou mi je do Z Boxů po městě. Zastavuji. SMS ještě neposlali. Dívám se do mailu. Hele. Můžeš si vyzvednout. A kde? Kde? Počkej – číslo objednávky. Kód s písmenky. Ne, s písmenky ne. To byl kód slevy. Kdepak je šestimístný kód? Počkej, nejprve kde. Aha. Při cestě. Super. Jedu nahoru do pevnosti. A teď hledej, šmudlo! Mám kód. Beru balíček v hnusné fortně. Necítím se tam dobře. Uháním k autu. SMS přijde až hluboko odpoledne. Raduji se. po parazitární kůře, po Activ Mind, po Ceratin + - po čem ještě? Mám krásně pročištěnou mysl, mozek, kognitivní fce. Děkuji!!!

Dám si svou polévku.

Znovu se vrhám na ložnici. Luxuji filtraci.

Mám chuť na zelné placky. Jak to, že jsem je v životě nikdy nevyrobila?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-15-na-slovicko

Ložnici nestihnu. Jedu na Na slovíčko se starostou. Zapluli jsme rovnou do otázek.

Takhle rozzlobenou Hanu jsem ještě neviděla. Vznáší dotaz za lidi, kteří bydlí padesát let ve svých družstevních bytech. Nyní po nich město chce okolo padesáti tisíc. Chtěli si pozemek koupit. Třeba před třiceti lety. Ne, nešlo to. Tehdy by cena byla pár korun. Dnes 1150,- korun za metr čtvereční.

- Pane starosto, v Náchodě chtějí 295,- a to je okresní město! Tak jak to, že vy chcete 1150,-!

- My si zjistíme, kolik korun chtějí v okolních městech…

Ptám se, proč se budou ptát po cenách jinde, ať dají svým lidem výhodnou cenu.

- Ale to se musí odůvodnit.

- Tak to odůvodníte.

- My tím nezbohatneme.

- To jo, ale ty lidi ožebračíte! Je jim sedmdesát osmdesát!

Je to pro mě nesmyslná doba.

Starosta si přivedl vedoucího odboru majetku města. Na úvod upozorńuje, že se ho to také týká. Jen na jiném sídlišti. Vysvětluje zákony. Absolutně protichůdné, nesmyslné. Džungle.

Do toho starosta vysvětluje, pokud by si někdo za deset let vzpomněl, že dnes město převedlo pozemky darem lidem z družstev, mohla by se smlouva zrušit. Začít znovu. Pokud by napočítali jinou než obvyklou cenu, třeba nižší, opět by se mohla smlouva s majitelem pozemků – městem – anulovat. Peníze vrátit… Za dvacet let řešit koupi znovu.

Přemýšlím, jak někdo může říci – dej peníze za pozemky pod domem. Hlásí se jiná paní. Bydlí v bytě čtyřicet sedm let. Udržují čistotu na přilehlých pozemcích. Pěstují tam květiny… Čistí městu chodníky. Něco lze směnit. Třeba tam, kde jsme  bydleli. Tam snad prý družstvo směnilo pozemky okolo domu za pozemky pod domem. Navíc mám smlouvu o smlouvě budoucí, že chci byt do vlastnictví. Tam se rozšlišuje na majitele a družstevníky. 

Paní vzadu se ptá, jak je možné, že platí za popelnici dvakrát. Jednou v paneláku. Jednou z rekreační zahrádku. Přece vyprodukuje stále stejné množství. V létě je na zahradě, doma nic. Tak jak to, že musí platit dvakrát.

Vykřikuji, že my taky. Před dvěma lety mi přišla složenka dvakrát.

Odpadové hospodářství – my máme vymakané. Už jsme si zvykli i na bio velké popelnice. Máme modrou, žlutou, bio a směsnou. Mají v plánu zavést pro lidi, kteří nevyprodukují tolik odpadu, slevu.

Ptám se, co to bylo před měsícem za trapnou reportáž mluvčího ŘSDS. Prý o sto dní zkrátí opravu průtahu? Hana.

- Ty jsem pozvala já. Mluvila jsem čtvrt hodiny a oni tam pak dali jednu větu!

Starosta má stejnou zkušenost. Tak jednu větu.

- A ještě trapnou, viďte?

- Jo.

- To byl vtip. Neberte to jako invektivu.

Pán asi do padesáti, tedy mladý. 

- Já jsem K. Bydlíme v Novoměstské. Vadí nám Brutal Assault. Já za své peníze musím odjet na týden.

- A jak na týden?

- No na čtyři dny!

- To není týden!

- To je hluk. Nám to hraje za zahradou 

- Tak si zavřete okna. Já si taky zavírám.  

- Hrajou od tří do tří.

- Cože? Hrajou do půl druhé!

- Ale když se před dvanácti lety dělala vyhláška, tak jim tam povolili, že smějí hrát do…

- Hrají od jedenácti, končí maximálně ve dvě.

- Ať platí městu ke vstupence vzdušné!

- Pane, víte kolik to ty lidi vyjde? Jako pobyt u moře!

- Vy za ně kopete?

Odpovídám, že ano. Mé odpovědi ho provokují. Přidávám:

- Víte, že sem jezdí v říjnu a v únoru opravovat zadarmo!! pevnost!? A že díky nim se prostor rozšiřuje, proto jsou s jedním pódiem teď už tam u vás.

- Nehledě na to, že pokud by jim město ještě k nájmu připočetlo to vaše vzdušné, tak to už by se nedoplatili. Víte, jak je to uvnitř drahé?

Starosta souhlasí:

- Já tam byl dvě hodiny se synem a utratili jsme dva tisíce sto!

- A ještě vzdušné! 

Šeptám Fandovi:

– Prosím tě, nám je sedmdesát a tenhle ať si dojde k psychiatrovi pro prášky. Ti mladí nic nevydrží!

- Ono je to prý slyšet až ve Skalici.

- No a na Sebuči. Ale aby chtěl vzdušné!

Jdu poděkovat potichu ředitelce TSM.

- Včera jsem na tebe myslela. Propojily jsme se. A dnes mi volal pán frézování pařezu, že se ozve. Že máte ještě sázet něco po městě.

- Ráno jsem mu řekla, aby ti zavolal.

- Ale jak jsme se napojily!

Paní, která chtěla koupit kousek plochy okolo svého domu, říká, že prý to bylo strategické místo pro město. Najednou to pronajali chlápkovi, který tam chová patnáct kohoutů. Odjede. Jejích jedenáct oken do zahrady ke kokrháčům nelze zavřít na půl roku, jako na ten týden při Brutalu…

Chtěli tam stavět školku. Vedoucí majetku města vybízí, aby to paní napsala. Jestli tam bude nesoulad, nájem zruší. 

- Ještě mám dotaz na naši školní jídelnu. Měli jsme tu dvě. Ta lepší byla vedena paní Greplovou. Kuchařky dělaly svou strouhanku, své nudle, pěstovaly pažitku, petrželku. Na stolech v zimě v létě vázička. Ble, ble, ble. Teď je jídelna zavřená. Dozvěděla jsem se, že v té druhé je sice vedoucí školní jídelny, ale že tam má hlavní slovo jakýsi krizový manažer jménem XY. Jak může člověk, který byl v insolvenci, rozhodovat o chodu kuchyně? Jaké k těm pravomocem má vzdělání? Proč tam je? Snad od toho je přece vedoucí kuchyně! Slyšela jsem, že jste nenavštívil všechny městské organizace. Hned se vyjádříte. A teď k tomu hlavnímu! Všichni lidé už vědí, že nemáme kupovat průmyslově zpracované potraviny. Tenhle krizový manažer jezdí nakupovat do Makra. V srpnu jste měli v nějaké akci k snídani lívance. On je jel koupit hotové, přitom máme vybavenou kuchyni! Kuchařky chtěly lívance udělat. Ne. Přivezl je hotové. Dál! Přivezl šest set pizz.

Paní, která nechce zaplatit šedesát tisíc za pozemek a kterou jsem podpořila, namítá, že tam chodí její vnuk a pizzu nikdy neměl. Jak to paní může vědět?

- To mohl koupit pro učiliště.

- Ale to je jedno! Pizza z Makra nemá v ŠJ co dělat! A on vozí volně v autě maso!! Žádný mrazicí box. To si mohu dovolit já. Ale na on, kde se vaří pro děti.

Starosta vysvětluje. Děkuji. Zakončuji:

- Pane starosto, zjistěte, jestli koupili ty lívance a pizzu a příště mi řeknete, že to byl kec. Jo?

Ptala jsem se, co se od března povedlo splnit. Jde to v tom našem zasekaném systému pomalu, ale něco už dokázal. Třeba pod eskapádou silnice bude označena cyklostezky, dají tam značení pro auta: Pozor, dej přednost cyklistovi. Nahoře se povedlo, že tam možná do konce roku natáhne ŘSDS pletivo, aby lidé nepřebíhali přes cestu. Hlavně děti!

Iveta mi svěřuje, že se po celé čtvrti instalují značky, dej přednost v jízdě, třicítky, jednosměrky.

- Co to je za volovinu? Ty značky asi před dvaceti lety zmizely. To má na svědomí ta bába z Brna? Co ji poslouchá MP?

Pokrčení ramen.

- Pane starosto, takhle se seznámíte s tím, co se městem šíří o vás, můžete se vyjádřit. Senzace. Proto jsem chtěla tiskovou zprávu při požáru školky od města, ne od policie.

Dozvídáme se, že už jsou asi tři čtyři restaurátorské fy. Obloží zase dřevem, které shořelo. Radost. Naše perla vila Čerychova bude v novém kabátku. Jen pojistky nejsou v plných výších, to by město neuplatilo. Tak se budeme podílet. Budiž!

Probralo se tolik věcí. Sedím vedle svého spolužáka ze školky a ze školy. Vedle něj jeho krásná žena. Šeří se. Odvaha, setkat se měsíčně s obyvateli města. Jít do jámy lvové – hm! Všechna čest! Sekretářka vše zapisuje. Spokojenost. Lidé přijdou, řeknou, co potřebují. Je na něj tlak, protože se příště zeptáme, co pro to udělal. Dnes se dostalo i na Hruštičky, měření hluku, snížení rychlosti, osvětlení – nová čtvrť… Mluvilo se i o školním autobusu. To by bylo fajn.

Na tabulce mám psáno tolik úkolů. Díky úklidu ložnice jsem večer zjistila, že není nic odškrtnuto. Důchodkyně zpomalená. Maňana!

Dobou noc!