Byla jsem na lovu. Kupodivu bez flinty a úspěšná

Uf! Konec školního roku za námi. Trval cililink jen kratičko. Obě vnučenky plnou nůši jedniček. Máme šikovné - mají skvělé vedení - doma i ve škole. Ta jedna chodila asi tak čtrnáct dnů. Vše umí. Prvňačka. Naučila jsem ji správně držet tužku. Teda doufám, musím se ještě přesvědčit. Za nás - kdyby někdo nechodil rok do školy, ó! :-) A vidíte, všechno jde. Dokonce to do budoucna asi bude standard. Pokud děti budou chodit ve skupinách, socializace nepřijde zkrátka. Ale indi vindy - tam vnímám nebezpečí.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-30_Rodinka/

Ale co je zpráva dne!! Plný dům koček a myš si chytila panička. Celý týden jsem dávala domu ticho. Péťa zuří, když si pouštím hudbu moc nahlas nebo když řve z ntb TV Šalingrad. Má rád tichoučko. Tak měl. Taky jsou tady ty kočičí děti. Abych jim nezdevastovala nervovou soustavu. Aby koťata od nás neútočila příliš agresivně na myšky. :-) Kolťáky proklatě nízko... Myši naprosto, ale šíleně strašně hrozně a úžasně (Drahuško, vidíš, co synonym, která lidé používají jako oxymóron - šíleně to miluji, hrozně ráda jím řízky a o slově úžasný už mlčím...) nesnáším. Bytostně. Myš hnus. Odpor. Když náhodou Zrzka někdy zakopne o rejska, nechovám ji, nedotýkám se jí. Fuj. 

Naladila jsem se asi dva tři dny zpátky - to bylo! Naladila jsem se, že tu s námi žije další tvor. A že je tichý, hodný, skvělý další obyvatel. Pořád jsem si to tak říkala. A hlavně, že mi vůbec nevadí. Je tu vítán. Věřila jsem si. Ale v podvědomí jsem zatlačovala: Mrcha jedna špinavá. Potvora drzá. Vetřelec jeden mizerný. Ale nahoře na vědomí jsem s ní komunikovala, jak nejslušněji a nejmilostivěji jsem uměla. Jsem se překonávala. A každé ráno jsem opatrně obhlídla podlahu, jestli náhodou někde není poslední sbohem... No, to určitě. Nebylo. Nikdy. Nevím, jestli se Zrzka nechala uplatit - tak čím. Nebo jestli tak tvrdě spala... Každé ráno - nic. Dnes ráno jsem v technické zaslechla zašramocení. Mám tam papírovou bednu. V ní dva igelitové pytle. Tam odhazuji železo - plechovky, na něž se chytne magnet, a hliník. A to jsou všechny konzervičky od těch náramně smradlavých žrádýlek pro kočky. Myšák měl možná neurózu. Slyšel mě včera:

- Peťuš, vyrovnáme tady ta polena. V těch dřevech ten hajzlík je.

Zapomněla jsem se přetvařovat. A řekla jsem to dostatečně nahlas. Péťa, takový poctivý upřímňas, mi povídal:

- To jako teď?

- Ne, teď jdu do bazénu. Ale až k večeru.

A večer se mi fakt nechtělo. Letos jsme polena nechali naskládaná u kamen i přes léto. Mám ráda mít v zimě zásobu, když dojdou v koši. To pak sáhnu do vyrovnané hromady vedle kamen. Jak jsem tak natahovala uši, utvrzovala jsem se, že ta mrcha bydlí v dřevech. Koš s koťaty jsem donesla vedle kamen. Zrzka si vždy vyskočí vedle na koberec. Natáhne se a spí. Před týdnem byla skvělá. Seděla u trouby na dlažbě a natahovala krk. Větřila. Vyčenichala nám ji. Zaslechla jsem na polici nad troubou šustění. Ta bestie mi prohryzala oválnou ošatku. Drahou. Slaměnou. To by nebylo tak hrozné. Hrozné je, že už si naši páníčkové brousí zuby na srpen na deltu, to znamená, že si opět vánoční trhy ani neškrtnou. Pochybuji, že by se vyhlášené srpnové trhy konaly na Kohoutově. Ó, kdyby ano - měla bych novou slaměnou oválnou ošatku. To měla ta šedivá zrůda u mě schované. Zničila mi mou věc. Celý týden jsem měla smysly jak na drátkách. Očima jsem hledala malé hnědé výtrusy. V tomhle týdnu jsem přestala používat černý sezam na bagety. Nerada bych se spletla a ochutnala to, co není sezam. Uši stále nastražené. Čich - nasávala jsem, jestli neucítím vařenou jasmínovou rýži. A to se stalo dnes ráno. Odstrčila jsem dveře. Dýchlo na mě něco jako slabá myšina. A něco zašramotilo. Bylo to jasné. Zrzka jí překážela v nočním životě. Přemístila se chodbou do technické. Všechny dveře jsem zavírala. Když jsem po všem vytírala - ani jedno hovínko! Šla, aby nezanechala stopu. V rukavičkách, holínečkách a pemprskách. Proradnice. Tak, jak na ni? Šla jsem si odemknout domovní dveře. Rychle jsem popadla krabici se sběrem a šup ven! 

- Moure, do střehu! Vyběhne ti tu pamlsek. Trhej!

Mour ležel klidně, protáhl se. Pokračoval v činnosti. V jaké? Spal! Ten blbec spal! Já mu nesu dobrotu až pod nos!

Vrátila jsem se do technické. Hm. Vedle krabice byla další - s mnoha páry dárků - žluté vietnamky. Čapla jsem krabici a honem rychle ven! Tak! Ireno, buď v pohotovosti. Nevíš, jestli to byla ona nebo on. Jemu bych natrhla zadel! Jí - rozpárala břicho! Tfuj! Odporná verbež. Zvonek. Šmarjá. Snad nemám nikoho v diáři. Jdu k zvonku. Petroušek. Pouštím ho brankou domů. 

- Co to tu je za bordel?

- To je myšárna! Podívej se! Cupovala alobal. Poznávací znamení. Vyrobila by hliníková ho...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-30_Lov/

Péťa si přijel pro něco a hned mizel. Vyházela jsem všechny žluté botky. Až poslední pár!! Poslední pár ukázal toho šmejda šedivého. Včera jsem si pustila Skoumala Vodňanského CD v autě. Zpívali v refrénu: Myš domácí je šedivá. To cédo jsem koupila pro děti. Někdy dávno v Lidlu. Teprve jsem odposlouchala asi deset písniček. Když jde malý bobr spát, tu mám ráda. Ale ty ostatní nee. Dvanáctá - to je bomba. Myš domácí je šedivá. Tu jsem si včera hrála dokolečka, dokola, stále, celou cestu v autě. A představovala jsem si tu naši potvoru. A taky - jak Zrzka provede exekuci! Jo. Jsem stále naivní. Dnes Tatiana Micič povídala, že rak je kardinální znamení! Toho jsem si všimla už loni. Ano, jsem kardinální! :-) Rak není nějaké slabé zvíře. Je iniciátorem událostí!! Vždycky se jeví tam, kde se začíná něco nového. 

Tady je písnička:

https://www.youtube.com/watch?v=HsugnydWr40

A tady je Tatiana: Viz 25. minuta :-) 

https://www.youtube.com/watch?v=Wz7BRqL7Ov8&t=1689s

Jak jsem zdvihla poslední pár, ona byla tak fikaná, že se uměla krýt a schovávat; vypadalo to, že v krabici není. A byla. Začala vyskakovat. Ale horní okraj byl o kus výš. Ona do té krabice sešplhala z exkurze po konzervách. Už nemohla nahoru. Začala jsem strašně ječet. Ale hrozně. Smrtelně. Na ulici prý nějací lidé u auta něco vexlovali - povídal Petroušek. Naskákali do vozidla a ujeli. Péťa se vrátil od  auta.

- Neřvi!

- Mýýýš! Je tam mýš!

Řvu jak siréna.

- Řveš jak hysterka!

- Ona tam je! V té krabici!

Péťa ji začal mordovat žlutou měkkou botou.

- Mám tam mobil! Běž s ní pryč!

Masíroval ji, ona řvala blahem. Chtěla ještě. A ještě.

- Otevři branku!

Vynesl ji na ulici. A tam ji poskytoval rozkoš! Byla živější a živější. Tlačil a bylo to stále málo. 

- Počkej! Já si doběhnu pro mobil. Musím to zdokumentovat!

Držel ji botou pod nenažraným krkem. Přála jsem si, aby z ní lezl hliníkový obsah. Nakonec naklonil krabici. Vyskočila. Péťa se pokoušel ji zadupnout. Rafinovaně kličkovala jak zločinec před střelbou policie. Dupnul vždycky úplně vedle. Podběhla plot a už byla v zahradě naproti. Hlavně, aby si neřekla Zrzce:

- Hele, u vás to bylo skvělé. Vezmi mě tam!

Nastal úklid. 

- Vidíš, co dokáže jedna myš, viď? Aspoň si tu uděláš pořádek. 

Drzoun. Nejapná poznámka. 

K večeru jdu rovnat rajčata. Vichr je počechral. Navazuji. Zaštipuji. Zkracuji listy. Zastihla mě vnučinka. Přinesla ukázat tu snůšku bičů. Dopoledne jsme vedly bezva rozhovor s maminkou od druhých dětí. Taky je Saturn hezky cvičí. Ale snacha dostala velkou obrovitou pochvalu. Zasloužila si. Z tiché nenápadné slečny se stala bezva dračice. I mou Lindu Saturn prozkušuje. Taky jí to jde. Máme šikovné děti, vnuky. Holčička se přišla pochlubit jen na otočku s tatínkem. Odešli. Jdu ještě zasadit šantu a levanduli. Mourek si přišel nasát šanty. Má charakteristickou - pro mě ne moc příjemnou - vůni. Ó, jak se mu líbila. To až zasvítí slunce a uvolní esence květů - páne, vím, kde bude chytat klíšťata. Zalehlý v záhonku. Je kamarádský, nesmírně přátelský. Milý. Trpělivý. A chytrý. Beru ho do náručí. Prohmatávám, jestli na něm zas někdo necizopasí. Vyndávám kuličky lepkavých semen trávy. Drží jak bécan.

- Mourek nedostal večeři.

- Už jsem mu tam nalila mlíčko, do Zrzčiny mističky dostal kapsičku, načala jsem nové granulky. Jen to přines.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-30_Vecer_v_zahrade/

To je jediný impuls, kdy je k neudržení. Sednu si k němu na starou židličku, kterou vyrobil tatínek asi pro Ivu a pozoruji ho. Moc si jídlo užívá. Chutná mu, kamarádovi zatoulanému. Ten si nás našel. Kocour nekastrovaný a on je věrný nám i domu. V noci za bouřky jsem na něj myslela. Proč neobývá nabízenou boudičku naší Zrezečky. Dnes Péťa podřimoval u sebe. Neuváženě jsem nechala otevřené dveře do zahrady. Najednou koukám - Mourek se prochází kuchyní. Jé, to by se Péťa zlobil! Zrzečka leží na dlažbě, ani nebékla. Šeptem Mourka vykazuji do zahrady. On se prosmýknul asi dveřmi, když jsem vytírala. Když se zatoulá dovnitř, vždycky hledá ten samý východ ven. Dnes věděl, kudy má mazat. Nekličkoval. Vystartoval do zahrady. Určitě rozuměl mému šepotu - kdyby se vzbudil pán tvorstva... Uááá!

- Moure, dělej! Vystřel. Páníček se vzbudí a dostaneme oba.

Jsem stále ve střehu. Ale dnes intuitivně cítím - je tu klid. Naprázdno zasaje kotě. Zamlaksá. Kvikne. Jdu se kouknout. Ano. Bylo to kotě. Zrzka trajdá někde po nocích.

Jdu ji zavolat. Dnes ještě budeme spát za zavřenými dveřmi. Pro jistotu.

Dobrou noc!

P. S. První konec školního roku - bez maminky. Stále něco prvního. Vše přežiju. Protože musím. Ne. Nemusím. Protože jsem silná.