Vedle sebe :-)

Den za dnem odkrajuje pravidelně z mé přítomnosti tady a teď. Dnes malá změna - na obloze netlačilo sluníčko svůj zářivý vůz. Lezu. Mám žehlit. :--) Už tři dny připravena hromada. Hádejte! Vyšlo mi to dnes?

Jak je možné, že se tolik hodin překulí a už jsem zas ve večerní pohodě.

- Peťůůůš!

- ❤️❤️❤️

- Tady je nejmíň pětadvacet. Aby nezabušila Pekarka.

- No, měla by sis dát pozor! Mám tu v pracovně 25,2°C! Top míň.

- A jak? Topím pomaloučku.

- Tak to nech uhasit.

- Jo, a v půlnoci se tady nebudu cítit dobře.

- Tak choď dřív spát! Víš, co říkal pan Fiala?

- Pan Fiala mě nebude řídit. Na vysoké jsme se učili v ekonomických vědách rozdíl, mezi socialismem a kapitalismem. V socialismu tě stát chrání, pomáhá, jsi na bezpečném polštáři. V kapitalismu se musí starat každý sám o sebe. To by mohlo být, jenže stát se mi dere do života i v tom podělaném kapitalismu z dob Olivera Twista. Tohle smíš, tohle nesmíš. Stůj. Běž. Netop. Trp! Na toto ty nemáš nárok. Tohle není určeno pro tebe. A tohle musíš! Nechceš? My ti to narveme do chřtánu.

Odchází spát. Jsem tu sama. Mourek hlasitě zařezává. Spokojeně oddychuje na zádech. Před dvěma lety!!! Jsou to akorát dva roky. Blíží se asi za týden ten den, kdy jsem doskypovala s maminkou. Seděla jsem u ntb v kuchyni. Micicinda chtěla jít ven. Naše černobílá chlupatá hraběna. Chytla jsem ji do náručí. Zahleděla do jejích krásných očí. Chtěla jsem, aby mě odvedla do jiného světa. To prý kočky umějí. Jen se jí musíš dlouze podívat do jejích tajemných očí. Jenže ona to pokazila. Vyzývavě zamňaukala:

- Pusť mě do zahrady!

Netušila jsem, že to bylo mé poslední pochování naší milované kočičindy. Vystrčila jsem ji francouzským oknem:

- Tak si jdi!

Už nikdy jsem ji neviděla. Mohla jsem se s ní rozloučit  třeba - běž a brzy se vrať. Nebo  - utíkej se proběhnout. budu na tebe čekat... Hledali jsme ji asi týden. Všude. Slehla se po ní zem. Petroušek mi asi po týdnu říkal:

- Musíme si pořídit novou. Ty seš strašně smutná. Je to vidět na fotkách. Tehdy na nás kula v DD ta mrcha v bílém plášti, ta Mengelka, která ubližovala, rvala medikamenty lidem, kteří přišli a neměli dosud žádné léky. To jsou prachy! Vyhrozila mi:

- Znesvéprávním vám maminku!

Jen proto, že jsem odmítla novou jedovatou medikaci. Mamce naprosto nevyhovovala. Plakala. Změnila se. Oni potřebují mít tvárné umrtvené spící mumie. No - podílely se na tom i ty hodné pečovatelky. Vždycky, když šly krmit, nechaly lidi samotné u stolu. Někdy se stalo, že se mamka někomu bránila. Vždycky se zapsalo jen o ní do hlášení. Nebral se zřetel na dg. To bylo pořád - vaše maminka dnes rozezpívala jídelnu! Maminka dnes byla vtipná. To jsme se dnes s maminkou nasmáli. Nebo - Maminka krásně luští křížovky. Jediná! No - vychvalovaly. Jenže já byla persona non grata. Systém se potřeboval zbavit té nebezpečné kritičky poměrů v DD. Třeba starožitné hodiny v jídelně - pídila jsem se po nich. Po rekonstrukci se zmehly. Někomu na chalupu. - Paní Hrobská, o co vám jde. Asi se odepsaly. - No jo, jenže ony šly. A byly součástí stylu jídelny. - Nebo jsem si přála, aby lidi na noc nedostávali tlačenku, nebo hrách s uzeným a okurkou... Zkrátka jsem otravovala. Rušila. Navíc jsme zjistila, že mě podvedli. Maminka se změnila. Lhali. Pak přiznali, že jí dali novou, tu nejlepší medikaci. Neuhnula jsem. Taky jsem zveřejnila články z novin, kde psali o vykradení královéhradeckého zdravotního holdingu i s plným jménem pana hlavního ještěra. Hrozilo znesvéprávnění mamky. Se sestrou jsme si to nepřály. Proč zrovna mamka? Vždyť tam mají 106 dalších adeptů? Vypovídá to o všem. Proti systému jsi malý červ. Takhle v říjnu jsme sbírali ořechy. Přijela Iva.

- Musíme si na ně najmout právníka.

I takhle systém saje otroky. Je tu tolik zákonů, že se v nich nevyznáš. Navíc jsme s. r. o. ČR a SR. Na našem území operují zločinecké organizace... OK. Najdu.

- Ivo, nemáš zas na dvoře nějakou hezkou kočičku? Nám se naše Micinka ztratila.

- Teď ani ne. Mám tam jednu, ale není to ta angorská.

Ač Linda jednu krásnou chlupatou sehnala v Pze, ještě v ten večer jsem jela s Petrouškem pro mléko. Stavili jsme se na dvoře u Ivy. Okolo jedné velké misky kolik? - asi dvanáct ocásků. Dvě kočky a jejich děti. Jedna zrzavá proti mně běžela. Nabrala jsem ji do náruče. Byla krásná, milá, přítulná. Vzala jsem ji dovnitř. U Ivy kočky dovnitř nesmějí. Jedí dvakrát denně. Musí si najít myšku...

- Počkej, mám tam jednoho chlupatějšího. On vždycky obíhá okolo kroužku.

- Asi retardovaný.

Hned byla zpátky. Pokousal ji. Nedal se chytit. Péťa rozhodl.

- Takového sapera domů nechci.

V ten večer jsme odcházeli s naší zrzavou maličkou v náručí. Přecházeli jsme cestu k autu. Žalostně vyjekla. Dodnes to cítím v srdci. Jako by tušila, že jde od svých. Uklidňovala jsem ji. 

- Jdeš do lepšího. Dostaneš najíst kdykoli budeš chtít.

Tehdy jsme měli půjčenou sedací soupravu. Čekali jsme na únor na naši novou květovanou krásku. Ještě že na ty dva tři přechodné měsíce Zrzčina létání vzduchem netrpěla ta nová. Vždycky večer ji chytil lítací rapl. Skákala po sedačce jak po tělocvičném nářadí.  Nebylo vůbec možné ji očima zachytit. Natož rukama. Řádila jak pominutá. Chodila jsem s ní každý den na chvilenku do zahrady. Zvykala si. A teď!! Konečně se dostávám k:

Pod okny se plížil obrovský kocour. Přikrčený, opatrně šmejdil, co by kde - vypadal jak krokodýl. Zrzku v náručí - otevřela jsem dveře do tmy:

- Jedeš! Mazej! Tady nemáš co dělat! Vypadni! Už se tu neobjevuj, krokodýle!

Jak je člověk směšný. Kocour zmizel ve vyděšen vy tmě. (Najdete ve větě doplněk?) Kocour asi přišel o pána. Nebo ho někdo vyhodil. Na jaře příštího roku sem začal chodit, když jsme pracovali na zahradě. Bylo mi ho líto. Lísal se. Kde mohl, obstříknul mě svým pižmem. Dala jsem vždycky večer mističku granulí, kapsičku přede dveře. Div si hubu neroztrhl. Na noc někam odcházel. Byl jak tajemný pán. Za dne se tu zase zjevil. Hlídali jsme Zrzku. Chtěl ji obskočit. To už byla Zrzečka velké kotě. Všechno jí tu patřilo. Moura jsme stále odmítali. Loni touhle dobou se probojoval aspoň do zimní zahrady. Koupila jsem mu tam záchůdek. Dala na noc mističky. Chudáček tam spal zavřený. Až na Vánoce jsem mu vyjednala pobyt na noc u kamen. Je to rok, co je u nás legálně.  Kolik už jsme do něj neinvestovali. Kastrace. Porval se, málem přišel o očíčko. 😂🤣 Očičko. Co ještě? Na jaře měl něco. Teď k podzimu - písek v močových cestách... Je tak vděčný za péči. Trošku si myslím, jestli nevytlačil Zrzku. Ta nocuje zatím ještě venku. Občas už tu do půlnoci pospí a pak jde stejně do noci. Mourek se tu hřeje celý den i noc. 

To se mi to hezky vypsalo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-14_Nova_cisticka/

Ale co se mi ráno stalo. Dospávala jsem noc. Věděla jsem, že dnes přivezou filtraci vzduchu. Ještě v županu se tak stalo. Přinesla jsem obrovskou krabici do domu. Krabice v krabici. My na to máme. Hledala jsem dost dlouho dírku na zapnutí kabelu. Copak jsem tak nemožná? Kde je český návod? A faktura? Ne, není. Jen anglicky. Oblézala jsem tu novou nádheru jak neandrtálec. Našla jsem dírku na kabel rafinovaně schovanou v podstavci. Ale dalo mi to. Věděla jsem z minulého týdne ze své návštěvy v trutnovské kanceláři Zepter, jak čistička funguje. Nezapínat časovač, zbytečné. Vlevo ionizér, UV, speed. Ten jsem dala na nejpomalejší rychlost. Během dne zářil zeleně. Až když jsem něco přičmoudla na pánvi - ani digestoř nestačila. Čistička začla foukat jak divá, ze zelené přešla do rudé. Totéž se večer dělo při zatápění. Čisto. Zatápění není nic špinavého. Dnes jsem podpália kůru s chodbičkami lesního škůdce. Hořela krásně. A filtrace zas zrudla, zmodrala, teď už zas přede zeleně. Na noc se světlo vypne, aby nerušilo při spánku.

OK, balíček doma. Hned zvoní můj řidič DPD. Má u mě něco vyzvednout a veze mi balík se zbožím.

- A to jako jen zalepím do krabičky a hotovo?

- Ano. Nalepím samolepku se štítkem, jeden vám dám jako potvrzení.

To jsou věci. Jedni vám pošlou štítek do mailu vytisknete. Balíček někam odvezete. Tihle přijedou, převezmou. Jedou.

Ale co se mi stalo! Tři stránky popsané, tak už jdu na to a spát. Otevírám velký počítač. Vaše licence na avast skončila. Chcete...? Nechci. Kde mám total commander? A mé dokumenty? Vyděsila jsem se. Volám svému dobrodinci.

- Víťo, já nemám v počítači nic.

- Počkej, vyjíždím z Plzně, za dvě hodinky jsem u tebe.

Jak lezu okolo čističky, znovu se vracím k počítači. Zcela vykolejená. Já nemám nic! Kde mám své soubory?

Volám.

- Víťo, ale jak se k nim dostanu?

- Přijedu. Buď v klidu.

Za chvíli telefon:

- Jsi na svém profilu?

Už jsme se přihlásila ke skypu, do Microsoftu... Na svém profilu? Počkej? Jé! Já byla na admin. Už jsem na svém! Je tu všechno! Nemusíš! Hurá!

Takhle proběhlo mé dnešní dopoledne popletené stařenky. Úplně celá vedle sebe - by řekla maminka. Byla jsem fakt celá vedle sebe.

Volá klientka. Potřebuje velký nákup. Už v klidu a pohodě chystám krabici. Počítám jí její 35% slevu. A druhá - ta ze včera. Které jsem připomněla, že nic není problém. Existují jen výzvy. I pro tu připraveno.

- Jedeme do lesa?

- Jedeme.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-14_Mame_nove_kocky/

- Pocem! Něco ti ukážu. 

Netuší, jakou radost mi udělá. 

- Dnes jsme byli zapisovat... Měli tam kontajnér. Likvidovali vojenský objekt. Povídali, ať si vezmeme, co chceme. Že to vyhodí. Tak jsem ti něco vzal. Vyvézt to mohu vždycky.

Na záhonku před okny na mě civí dvě překrásné kočeny. Ale moc krásné.

- Peťuš, jak někdo může vyhodit lidské dílo?! To je neúcta - k lidem, jejich práci, k přírodě...

Tetelím se radostí. Ó, kočky, vítejte u nás!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-14_Do_lesa_a_zpatky_-/

Cestou do lesa si louskám oříšky.

- Děláš mi tu binec. Co to je za vodu?

- Ó, rozlila se mi moje láhev s aloe. Pozor na kabátek láhve. No tak si to tu uklidíš, no!

Je mi to k smíchu. U Lindy se musíš div že ne přezout. U mě mám prý v autě binec, to nevím. A u Péti v jeho stařičkém křižníku není povoleno louskat? :-) 

- Lese, lese, už jsme zase tady. Asi letos naposledy. Klíští královno, prosím, abys ze svého trůnu přikázala svým poddaným, aby na mě nelezli.

- Dnes toho už moc nenajdeme. Je zima. Cítíš to v lese?

- Cítím. Les vychládá.

- Lese, prosím, daruj nám ještě to, co máš k našemu prospěchu. My si na tvých houbičkách naposledy pošmákneme.

Péťa zpočátku hledá víc. Já ze své výšky a bez brýlí v podzimním šeru rozkoukávám oči. Najednou vidím i ty pod hustou měkkou lesní trávou.

- Vidíš? Tady je mech, tady jich je. Nebo v borůvčí. Tam je vlhko. Teď nepršelo, ale hele, tenhle je tak jednodenní.

- Péťo, slyšela jsem, že lidi chodí do lesa s dozimetrem. Ale prý houby nevykazují radioaktivitu.

- Jdeme na druhou stranu cesty.

- Tam neporostou!

- Uvidíš!

Užíváme si přelézání větví, mají tu hezky uklizený les, ale přesto dáváme pozor. Přeskakujeme korýtka.

- Jdeme támhle tudy.

- Tam nejdu. Tam je tráva.

Košík se plní.

- Peťuš, a kde jsme?

- Nevím.

- Péťo, já se tě držím! Nemysli si, že mě tu necháš!

Smějeme se. Povídáme si jen a jen o houbách, o lese. Ukazuje mi babky. Ty jsou červivé. Plesnivé.

- Ty musíme z košíku hned vyndat. Jinak by do rána znehodnotily ostatní.

- Péťo, víš kde jsme?

- Třeba na Nesytě.

- Neblbni!

- Prosím tě, když sejdeme tenhle kopec, dojdeme rovnou k autu.

- Určitě?

- Určitě. Protože v dálce mezi stromy jsme našli Péťova oře.

- Peťuš, my se vracíme z úplně druhé strany. Já jsem si chtěla nasbírat kůru na podpal.

- Tu máš támhle u těch klád.

- Prosím tě, orientuju se. Vím, kde ji mám. Vždyť to tu už znám.

Rovnám si kousky kůry do košíku. Prohlížím si ji. Aha, tady jsou komůrky a cestičky škůdce.

- Dělej! Pojď už!

Jsem jak holka, která objevuje svět. Prohlížím si něco, co neznám. Kdysi mi ukazoval jeden rodič, myslivec, v lese na výletě právě tyhle cestičky na živém stromě. Po dvaceti letech si to opakuji už jen na kůře na zemi.

K autu sto metrů. Začíná krápat.

- Peťůůůš! Prší!

Usedám do auta. Stěrače pracují. Tak jsme to stihli úplně na minutu. Jak by řekla mamka: Pünktlich.

No, bylo to tu na světě dnes prapodivné. Takové celé poposunté v mé mysli. Nakonec si to zas sedlo do formy. Už aby se ten krunýř uvolnil. Aby se lidstvo osvobodilo. A tak se staň!

Jo - k tomu žehlení. Ne, nedošlo. 

Dobrou noc!

P. S.

Asociační příběh

Osud

Na parapetu za oknem seděl unavený mladý anděl, smutně se díval na mladou ženu ležící na gauči.

- Mladíku, zaostáváš za plánem! - ozval se něčí hlas za jeho zády.

Nedaleko přistál starý zkušený anděl a lehce postrčil mladého křídlem.

- Ano, už nevím, co s ní dělat - už bych se z toho pomalu rozbrečel, řekl mladík.

- Takže Alena Nováková, 36 let.

Velký literární a umělecký potenciál -neodhalen.

Potenciál pro šťastné manželství a děti - neověřeno , - četl starý anděl z karty, která se mu zničehonic objevila v ruce.

- Nechce, nechce nic. Ve volném čase píše pohádky pro děti a kreslí jim obrázky a přitom ona...

Pracuje jako vedoucí právnička ve velké firmě. Nenávidí svou práci, ale chodí ní do s vytrvalostí a tvrdohlavostí horského berana.

Bojí se ztráty peněz, které stále utrácí jen za moderní obchodní kostýmy (musí vypadat), které mimochodem také nesnáší.

Koupila si byt v centru města kam chodí jen spát..

Kdyby se ale všeho vzdala a začala dělat, jen to co opravdu chce, tak by o rok později začala dostávat stejné peníze.

Opustila by město, které nemiluje, a přestěhovala se k moři, pořídila by si chlupatou tlustou kočku, kterou vždycky chtěla...

Teď si nemůže pořídit ani kočku, protože doma nikoho nemá a ona sama tam skoro není.

- A co milostné vztahy? - zeptal se zkušený anděl.

- To je úplně stejné. Ten, kdo je jí předurčen, na ni čeká tam u moře. Čeká už 5 let. Dokonce i koťátko bez domova se před pěti lety sebralo a odešlo.

Hmm, chce to nějakou inspiraci ... poslal si ji všechny motivační sny? Postavil jsi ji do cesty nečekané schůzky? - starý anděl se zamyšleně poškrábal na hlavě.

- Ale ano! Po svých motivačních snech ráno vstane naštvaná a na všechny kolem sebe je velmi nepříjemná. Byly ji zaslány pozvánky na kurzy kreslení a rozvoj talentů v literatuře, kreativní soutěže... Všechno smaže, vyhazuje, aniž by si to přečetla.

Už si málem si domluvila schůzku se svým vyvoleným - přišel do tohoto města, koukal na ni.

Ona jen prošla kolem s telefonem u ucha.

Byla pro ni důležitá jen konverzace s klientem po telefonu, - mladík úplně svěsil hlavu.

- Zkusme tedy používat sofistikovanější metody, - promyšleně řekl starší anděl.

--------------------------------------------------------------------------

Ráno bylo pochmurné, stejně jako Alenina nálada, kterou probudil šéfův telefonát:

- Za půl hodiny ti odlétá letadlo. Potíže v jižní pobočce. Když to zvládneš, dostaneš přidáno, pokud ne, tak si mě nepřej!

A o pár hodin později stála Alena v přímořském městě na nábřeží a dívala se smutně na moře.

Dýchala zhluboka čerstvý mořský vzduch, pak se otočila a chystala se jít na pobočku firmy, když si jí náhle pozdě všiml projíždějící cyklista.

Alena pocítila bolest a vyletěla ze schodů rovnou do vody, a nebýt muže, který ji přišel zachránit, mohlo to skončit smutně.

Muž se jí zdál matně povědomý, zavolal taxi a odvezl ji do nemocnice.

Utrpěla mírný otřes mozku a zlomeninu nohy.

Večer volal šéf a požadoval vysvětlení, proč se Alena vůbec neukázala na pobočce.

Žena trpící silnou bolestí hlavy náhle řekla svému šéfovi vše, co se v ní za poslední roky nashromáždilo... a okamžitě dostala výpověď.

Dva zmínění andělé seděli znovu na větvi stromu za oknem nemocnice.

- Zlomenina nohy a ještě k tomu otřes mozku, to je nějaké moc drsné, ne... - pochyboval mladý anděl.

- Nemyslím si! Se zlomeninou neuteče a otřes mozku ji nenechá moc přemýšlet a její vyvolený to už celé pochopil. Proč myslíš, že za ní chodí každý den s mandarinkami? - usmál se starý anděl.

- A co kreativita? - zeptal se mladý.

- Zítra paní co je s ní na pokoji bude propuštěna z nemocnice domů a zapomene si v nočním stolku album a kreslící tužky a tam se to všechno rozjede - mnul si ruce starší anděl..ě